Řeci dostávají zabrat





Květen 24, 2010

Řeci to berou za správný konec. Vědí dobře, co dělat, když korporace plení a drancují jejich zemi. Vědí, co dělat, když se Goldman Sachs a mezinárodní banksteři spolčí s jejich vlastními mocenskými elitami, aby zfalšovali data o hospodářství a potom si vsadili miliardy na to, že řecká ekonomika zkolabuje. Vědí, co dělat, když se jim řekne, že jejich penze, sociální dávky a pracovní místa musejí být zredukovány, aby se vyplatily korporátní banky, jež je nejprve vyždímaly. Zahájení generální stávky. Nepokoje. Blokáda městských center. Vyházení těch bastardů. Žádné obavy z řečiček o třídní válce – bohatí proti chudým, oligarchové proti plebsu, kapitalisté proti proletariátu. Řeci, na rozdíl od většiny z nás ostatních, si to vypíjejí do dna.

Bývalá pravicová vláda Řecka lhala o velikosti rozpočtového deficitu země. Nebyl 3,7 procent HDP, ale 13,6 procent. A teď to vypadá, že národní hospodářství Španělska, Irska, Itálie a Portugalska je na tom stejně tak špatně, jako to řecké, a to je ten důvod, proč euro ztratilo 20 procent své hodnoty v posledních několika měsících. Několik set miliard v záchranných balíčcích pro další krachující evropské státy, stejně tak jako naše vlastní (americká – pozn. překl.) pomoc, jsou jenom předzvěstí přicházející katastrofy. Proto jsou americké burzovní indexy ve volném pádu a zlato raketově roste. Americké banky se v Řecku příliš neangažovaly, ale většina ekonomů připouští, že Řecko je pouze začátkem. Wall Street hodně investoval v ostatních evropských zemích, a když se to celé začne rozkládat, naše vlastní ekonomika se začne zadrhávat a rozpadat se stejným randálem, jaký můžeme vidět při kolapsu v Aténách. Vládcové korporací budou požadovat, abychom také zavedli drakonická omezení a škrty, jinak začnou vysychat úvěrové linky.

Mají peníze a moc, takže nás mohou ponižovat. Zvýší se nezaměstnanost, bude více osobních i podnikových bankrotů, více exekucí a bídy. A korporátní stát, navzdory těmto útrapám, nás bude ustavičně hnát do hlubšího dluhu, aby mohl válčit. Pomocí šíření hrůzy nás bude držet v pasivitě. Žijeme z podstaty. Naše hospodářství je stejně prohnilé jako to řecké. I my si půjčujeme miliardy, abychom se udrželi nad vodou. I my máme strašlivé deficity, které nemohou být nikdy splaceny.  Věnujte pozornost zoufalým projevům evropských vůdců.

„Euro je v nebezpečí,“ řekla zákonodárcům německá kancléřka Angela Merkelová minulý týden, když je vyzývala, aby schválili německou část záchranného balíčku. „Pokud se nám nepodaří odvrátit toto nebezpečí, potom následky pro Evropu budou nevyčíslitelné a následky mimo Evropu nevypočitatelné.“

Tím „mimo Evropu“ jsou míněny Spojené státy. Pravicová vláda Kostase Karamanlise, která předcházela současné vládě Georgia Papandrea, dělala to samé, co dělali Republikáni za vlády George W. Bushe. Vyloupila státní kasu, aby obohatila své korporátní panstvo a přivedla zemi k úpadku. Ukradla stovky milionů dolarů z důchodových a penzijních fondů, kam si je po léta ukládali čestní a pracovití občané. Použila masovou propagandu, aby vystrašila společnost teroristy – a ta se vzdala svých občanských práv, včetně habeas corpus. A zatímco Bush a Karamanlis, společně se zločinnou korporátní třídou, která je k tomu naváděla, žijí v nevídaném luxusu, obyčejní pracující muži a ženy jsou vyzýváni k tomu, že musejí vydržet ještě více bolesti a odříkání, aby se vše napravilo. Je to feudální útlak. Toto musí být ten bod, kdy i americká veřejnost – která stále věří pohádkám o tom, že síla vůle jednotlivce a pozitivní myšlení vedou k úspěchu – si uvědomí, o co ve skutečnosti jde.

Tato úsporná opatření už jsme viděli v minulosti. Latinoameričané, stejně jako Rusové, byli přinuceni Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou k tomu, aby rozvrátili své systémy sociálních služeb, ukončili subvence na základní zboží a potraviny, a zdecimovali příjmy střední třídy – základu demokracie – ve jménu rozpočtové odpovědnosti. Drobní podnikatelé, především farmáři, byli zničeni. Státní podniky byly zkorumpovanými vládními představiteli levně vyprodány kapitalistům za zlomek jejich hodnoty. Infrastruktura a veřejné služby byly zprivatizovány.

To, co se stalo v Řecku, se stane ve Španělsku a Portugalsku, a začíná se to dít i zde, ve státech jako je Kalifornie, je to dílo globální zločinecké třídy bílých límečků. Žádná vláda, včetně té americké se tomu nepostaví do cesty. Je to na nás. Barack Obama je prostě jenom poslední tváří, která maskuje korporátní stát. Jeho vláda slouží zájmům korporací, ne našim. Obama, stejně tak jako Goldman Sachs nebo Citibank, nechce ukázat veřejnosti, jak FED funguje – jako soukromý účet nebo bankomat pro Wall Street na náš úkor. Pomohl také zajistit největší transfer bohatství zdola nahoru v historii Spojených států. Slouží našim imperiálním válkám, odmítá obnovit občanské svobody a nechává volný průběh našemu ničivému deficitu. Jeho vláda vykuchala regulační orgány, jež pak umožnily, aby společnost British Petroleum proměnila Mexický záliv v jedovatou bažinu. Obama odmítl rozumným způsobem zasáhnout ve prospěch záchrany ekosystému v zálivu a zmenšit řádění ropných a plynových společností, a není to žádná náhoda. On ví, kde leží moc. Podle organizace Center for Responsive Politics (Centrum pro odpovědnou politiku) předala BP a její zaměstnanci více než 3,5 milionu dolarů federálním kandiátům za posledních 20 let, přičemž největší porcí těchto peněz získal právě Obama.

Čelíme zhroucení světového finančního systému. To je konec globalizace. A v těchto posledních chvílích se ti bohatí pokoušejí získat vše, na co dosáhnou, dokud je ještě čas. Spolčení korporativismu, militarismu a domácích i zahraničních zpravodajských služeb – z nichž mnoho z jejich práce bylo předáno soukromým dodavatelům – dalo těmto korporacím hrůzný mechanismus nadvlády. Přemýšlejme o tom stejně tak, jako Řeci, jako o zvláštním druhu zahraniční okupace. Přemýšlejme o řeckých nepokojích jako o osvobozeneckém boji.

Dwight Macdonald vysvětlil důsledky takové kultury, jako je ta naše, kde vedení války je „běžným způsobem existence“. Koncept nekonečné války, jenž unikal teoretikům reformních a sociálních hnutí devatenáctého a začátku dvacátého století, včetně Karla Marxe, umožnil, že sociální reformátoři nebyli schopni čelit tomuto účinnému mechanismu pro ovládání mas. Staří reformisté omezili svůj pohled na vnitřní třídní boj, a také, jak MacDonald poznamenal, nikdy nezpracovali „odpovídající teorii politického významu války“. „Moderní socialismus bude mít i nadále poněkud akademickou příchuť, pokud nebude tato mezera vyplněna,“ varuje McDonald.

MacDonald ve své eseji „The Root Is Man (Kořenem je člověk)“ z roku 1946 detailně popisuje těsné spojení mezi kapitalismem a permanentní válkou. Hořekoval nad nemožností účinného odporu, dokud nebude poraženo permanentní válečné hospodářství a mentalita, která z něj vyplývá. MacDonald, který byl anarchistou, viděl, že marxisté i liberální vrstva v západních demokraciích se nesprávně domnívají, že osud lidského pokroku je v rukou dobrotivého státu. Poznamenává, že tato víra je hrubým omylem. Stát, ať už kapitalistické Spojené státy, či Sovětský svaz, nakonec požírá své děti. A dělá to použitím prostředků masové propagandy, jimiž udržuje své obyvatele v neustálém strachu a stavu nikdy nekončící války. Dělá to tím, že požaduje, aby se jedinec obětoval pro příchod svaté modly trhu nebo utopického dělnického ráje. Válečný stav emituje neustálý proud nepřátel, ať už jsou to němečtí Hunové, bolševici, nacisti, sovětští agenti nebo islámští teroristé. MacDonald dobře chápal, že šíření hrůzy a válečné múzy jsou těmi mechanismy, jež umožňují oligarchům plenit a drancovat ve jménu národní bezpečnosti.

„Moderní totalitarismus může prostřednictvím teroru a propagandy masy zcela integrovat do politické struktury, takže se stávají architekty svého vlastního zotročení,“ napsal. „Otroctví se tím nestává menším, ale větším – to je paradox, k jehož vyřešení zde není prostor. Největším nepřítelem socialismu není kapitalismus, ale byrokratický kolektivismus.“

MacDonald tvrdí, že demokratické státy musí odbourat trvalou válečnou ekonomiku a propagandu, která s ní přichází. Musí jednat a vládnout podle trvalejších a esoteričtějších hodnot pravdy, spravedlnosti, rovnosti a soucitu. Naše liberální vrstvy, od církví a univerzit k tisku až k Demokratické straně, ztratily svůj morální étos tím, že se sklonily před panujícím diktátem prázdného politikaření a zákonodárství. Liberálové slouží falešným bohům. Víra v pokrok prostřednictvím války, vědy, technologie a konzumu se používá k ospravedlnění pošlapání těchto trvalých hodnot. A slepé podřízení se diktátu globalizace, tragická a falešná víra, že globalizace je nevyhnutelný pokrok, je možná tou nejpodstatnější esencí MacDonaldových tvrzení. Neexistuje volba mezi potřebami trhu a lidskými bytostmi. Taková volba by neměla vůbec nastat. A dokud se neosvobodíme od posluhování fikci lidského pokroku, ať už přichází z nějaké podoby korporátního kapitalismu, nebo od nějaké jiné utopické vize, budeme se nadále sami mrzačit a prodlužovat zbytečnou lidskou bídu. Zástupy stávkujících v Athénách dobře chápou, že nejsou důležité banky, ale lidé, kteří vychovávají děti, budují místní společenství a udržují život. A když vláda zapomene na to, komu slouží a proč existuje, musí být vyměněna.

„Zastánci Pokroku učinili z Dějin střed své ideologie,“ napsal MacDonald ve své knize. „Radikálové tam stavějí člověka. Postojem Pokrokářů je optimismus jak k lidské povaze (o níž si myslí, že je dobrá, takže je potřebné pouze změnit instituce tak, abychom dali možnost působit její dobrotě), tak k možnosti pochopit historii použitím vědeckých metod. Radikál, pokud není přímo pesimistou, je přinejmenším citlivější k dvojí přirozenosti; je skeptický ke schopnosti vědy vysvětlit věci za určitou hranicí; je si vědom tragického prvku v lidském osudu nejen dnes, ale i v jakýchkoli kolektivních pojmech (zájmy Společnosti nebo Dělnické třídy); radikál klade důraz na individuální svědomí a cit. Pokrokář se odpichuje od toho, co se právě děje, Radikál od toho, co chce, aby se stalo. Ten první musí cítit, že Dějiny jsou „na jeho straně". Ten druhý jde cestou, která klade důraz na jeho vlastní svědomí; pokud i Dějiny jdou tou cestou, má z toho radost; ale je naprosto neústupný v tom, že jde spíše za tím, co by mělo být než za tím, co je“.

Převzato z Truthdig

Překlad: Stan

 

Foto: zdroj

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments