Únor 13, 2010

Pluton, řecký bůh bohatství, neměl lehký život. Podle pověstí chtěl dát bohatství jenom spravedlivým a moudrým lidem, kteří se řádně chovají. Zeus jej z žárlivosti na lidi (a pro závist na vše dobré) oslepil, a Plutonovi nezbylo než rozdělovat svou přízeň bez rozlišování.

Moderní Řecko může být spravedlivé a moudré, ale rozhodně se řádně nechová. Výsledkem je, že velká příležitost a peníze, které mu byly poskytnuty evropskou integrací, byly převážné promarněny a promrhány. Nížší úrokové sazby během posledního desetiletí – snížené na úroveň Německa díky tomu, že bylo Řecko poněkud velkoryse přijato do eurozóny – nevedly k ničemu jinému než k dalším deficitům a nebezpečnému růstu státního dluhu.

Teď chce Pluton své peníze zpět. Evropa vstupuje nepřipravena do vážné ekonomické krize – a počínající světové oživení se může snadno zhroutit díky neudržitelnému nárůstu státního dluhu v ekonomicky slabších zemích.

Minulý víkend na konci setkáni G7 v Kanadě řekl americký ministr financí Tim Geithner reportérům: “Chci jen důrazně upozornit, aby nám – evropští představitelé – jasně řekli, že s tím (řeckou krizí) budou nakládat velmi opatrně.” A Evropané dosud opatrní nebyli. Zásadní problém problematických zemí eurozóny je jednoduchý: Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko (na finančních trzích jsou známy, a to ne ve slušném slova smyslu jako PIIGS) v posledním desetiletí různým stupněm rychle zvětšovaly své dluhy vůči zahraničí a bankám. V roce 2008 bublina praskla.

Evropská centrální banka, jako správce jejich společné měny, odpověla tím, že všem těmto zemím v tichosti hodila záchranný pás v podobě skupování státních dluhopisů skrze jakési speciální dluhové přepážky. Evropská periferie byla slabá, ale přežívala na těchto finančních infúzích od ECB až do doby před několika týdny, kdy náhle vyšlo najevo, že Jean-Claude Trichet, prezident ECB, a jeho němečtí stoupenci se konečně odhodlali odříznout Řecko od těchto nepřímých dotací. Němci již byli unaveni podporováním zemí, které se podle jejich mínění dostatečně nesnaží. Investoři přestali skupovat řecké dluhopisy – a jak investoři a střadatelé prchli ze země, úroky za řecký dluh vzrostlly a řecký bankovní systém se ocitl na pokraji zhroucení.

Ale již dávno nejde jenom o Řecko. Čtvrteční summit Evropské unie skončil vágním ujištěním o vzájemné podpoře, ale nijak podstatně nezměnil hodnocení finančních trhů. I další země mohou být odstřiženy od snadného financování ECB, takže obavy se v eurozńě rozšířily také na Španělsko a Portigalsko. Irsko a Itálie jsou také na nohou pro své nepřiznivé přehodnocení finančními trhy, a ani Rakousko a Belgie k tomu nemají daleko. Pokud se tyto problémy rychle a úspěšně nevyřeší, evropskou ekonomiku to vykolejí – s vážnými důsledky pro celý zbytek světa, i když je těžké je kvantifikovat. Německo a Francie sice pro Řecko připravují opožděný podpůrný balíček, ale řekly naprosto jasně, že Řecko musí snížit platy státních zaměstnanců a další výdaje. Řecké odbory to pochopily a vyšly do ulic. Kdyby Řecko (a další problematické země) dosud měly své národní měny, bylo by všechno mnohem jednodušší. Podobně jako v případě Velké Británie by rychle klesal jejich směnný kurs. Tím by se snížila cena práce, což by je učinilo opět konkurenceschopnými (připomeňme si Asii po roce 1997 a 1998), zatímco by se zvýšila cena nemovitostí, což by pomohlo dlužníkům, topícím se v hypotékách a jiných dluzích, opět vyplout nad hladinu. Jistě by to poškodilo Němce a Francouze, kteří by se stali méně konkurenceschopnými – ale kdo by se o to staral, když je opravdu v nesnázích.

Od té doby, co tyto zápolící země sdílejí euro, spravované Evropskou centrální bankou ve Frankfurtu, jejich měny nemohou tímto způsobem padnout. Takže jim nezbývá než drasticky omezit poptávku, snížit platy a počet státních zaměstnanců. Naposledy, co jsme byli svědky takové náhlé fiskální askeze – když národní měny byly ještě kryty zlatem – to přímo přispělo k začátku Velké hospodářské krize 30. let.

Předpokládá se, že Mezinárodní měnový fond by měl zemím, které jsou v nesnázích, půjčovat a působit jako jakási mezinárodní pojistka pro případ, že to vypadá špatně, aby se zmírnil dopad krize. Myšlenkou není vyhnout se nezbytným opatřením – například ve formě snížení deficitu rozpočtu – ale rozložit je na delší časový úsek, aby se obnovila důvěra, a sloužit jako jakési schvalovací razítko důvěry v danou vládu poskytnuté vyšší mocí.

Navzdory skutečnosti, že MMF byl vytvořen po druhé světové válce v podstatě jako partnerství Spojených států a západní Evropy, a navzdory skutečnosti, že Evropa má ve fondu silné zastoupení a vždy si vybírala jejího nejvyššího představitele, byla v tomto případě funkce fondu redukována na ne zcela užitečné kibicování zpoza pomezní čáry. Dominique Strauss-Kahn, generální ředitel fondu, řekl nedávno ve francouzském rozhlase, že fond je připraven pomoci Řecku. Ale sám ví, že je to jen toužebné přání.

“Chodit za MMF” s sebou přináší velké stigma. Jen se zeptejte asijských zemí, které si musely půjčit od fondu během své krize v 90. letech. A mnozí v Evropě považují fond za instituci pod vlivem USA – proto také stojí tři bloky od Bílého domu – takže by šlo o invazi na evropské území. Navíc má francouzský prezident Nicolas Sarkozy vážné osobní důvody k tomu, aby si MMF držel od těla. Strauss-Kahn je jeho potencionálním silným soupeřem v nadcházejících francouzských volbách. Sarkozy by nerad viděl, jak MMF hraje něco jako státnickou roli na jeho domácí půdě. To se ovšem také týká kancléřky Angely Merkelové, která v současné době manévruje, aby zajistila, že příštím šéfem ECB bude Němec. MMF může zaujmout stanovisko, že politika ECB je příliš kontraktivní – má za následek silné euro a malou infllaci – a v době finanční krize pro členské země nevhodná. Kdyby měl MMF podpořit slabší evropské ekonomiky, zpochybnilo by to ideologii převažující mezi politickými činiteli, kteří jsou pod vlivem Frankfurtu.

Neevropské země, jako USA, s tím přirozeně nechtějí mít nic společného. Poslat Řecko za MMF by mělo za následek mezinárodní “sdílení nákladů”, a jelikož by šlo o zdroje MMF, tak všemi jeho členskými zeměmi z celého světa, a nešlo by tedy jen o fondy Evropské unie. Chtějí snad USA opravdu sdílet tyto náklady skrze MMF?

A jak budou reagovat například Číňané, pokud taková žádost na MMF přijde? To se žádná západní demokracie rozhodně nespěchá zjistit.

Jaké je tedy řešení? Jednou možností je uznat, že současná eurozóna možná nemá smysl. To není rozhodnutí, které někdo učiní ještě tento týden, ale může k němu dojít v blízké budoucnosti.

Pokud Evropa skutečně chce zachránit tuto verzi eurozóny před zhroucením, v čem by měly spočívat podstatné kroky?

Za prvé, vedení EU by mělo uznat, že MMF přese všechny mouchy má mimořádné odborné znalosti, pokud jde o navrhování programů, které mají vytáhnout země z počínajícího finančního kolapsu. Podle posledních náznaků by mohl být MMF přizván jako jakási “technická podpora navíc”, aby se prohrabal účetními knihami problémových zemí, spolupracoval s vládami, aby určil, jaké makroekonomické programy jsou třeba, a pak sledoval plnění podmínek těchto programů a podával hlášení EU (a méně formální výkonnému výboru MMF).

Tyto programy by přímo zahrnovaly nějakou fiskální askezi, aby země přivedly znovu k solventnosti, ale možná ne až takovou, jako ve scénáři francouzsko-německé bilaterální pomoci.

Za druhé, Evropa musí brzy vytvořit mnohostranný systém financování, který zajistí, že každé zemi, která bude dodržovat podmínky těchto programů, budou k dispozici potřebné finance. Ty by mohly být ze společných fondů zemí EU, a mohly by být doplněny financováním z MMF.

Spoléhat se na peníze přímo od Francie nebo Německa není rozumné. Hledat nějakou hlubší shodu přímo mezi přetíženými francouzskými a německými daňovými poplatníky a řeckými odbory státních zaměstnanců by bylo těžké. Obzvláště němečtí voliči mají po krk dotování ostatních Evropanů – o kterých mají za to, s jistým ospravedlněním, že neprovedli ta opatření, která slíbili provést, když bylo euro zavedeno. Řečtí státní zaměstnanci na druhou stranu již přecházejí do tvrdého protiútoku proti tomu, co označují za neoprávněné německé vměšování a tvrdost.

Evropané zažijí na vlastní kůži to, co MMF dávno zná. Když jedete pomoci zemi, která potřebuje zachránit své finance, jste vítáni asi dvacet minut. Pak lidé začínají být rozpačití, naštvaní, a dokonce zuří.

Za třetí, Evropská centrální banka potřebuje přizpůsobit svou politiku, ještě víc snížit úroky a dovolit v měnové unii vyšší inflaci. Pokud taková poraženecká peněžní politika není pro německé jádro přijatelná, pak by měl Berlín/Frankfurt také připustit, že je eurozóna sama o sobě neúspěchem.

A konečně, pokud problémové země nedokáží dodržovat podmínky spojené s hozením záchranného pásu, Evropská unie potřebuje mít elegantní cestu jak z toho ven. Potřebuje pravidla, kdy je udržovat při životě a kdy nikoli – plány na to, jak by mohly země z eurozóny vystoupit. Samotná existence takových pravidel může vést k vážným komplikacím – třeba může vyvolat další útoky spekulantů – ale nepřipravit se by bylo zcela nezodpovědné.

Upřímně řečeno, opustit blok by pro slabší země eurozóny znamenalo katastrofu. Vystupující země by musely přepsat všechny své smlouvy a uvést v nich částky v nových měnách, převést na nové měny co nejvíc pasiv a aktiv, a pak vést novou monetární politiku. U mezinárodních soudů by se objevily žaloby ohledně přepsaných smluv – z nichž některé by jistě mohly vést ke státnímu bankrotu. Vybudovat důvěru v novou měnu je vždycky těžké. Ale nelze vyloučit, že by z eurozóny mohlo vystoupit naštvané Německo – i když následky by byly stejně chaotické.

Dokonce i po čtvrtečním summitu EU se zdá řádné řešení těchto problémů nepravděpodobné. Němci budou prosazovat drakonické snížení řeckých státních výdajů a platů státních zaměstnanců, ale neustoupí od poměrně přísné monetární politiky a příliš silného eura – a rozhodně nebudou souhlasit s tím, že by zmírnili svou vlastní (Německou) fiskální politiku.

Irsko již provádí velké škrty. Taková fiskální askeze vede k dvojcifernému poklesu HDP a riskuje se velký politický odpor. Irské banky jsou dnes pravděpodobně insolventní. Kdo může zaplatit jejich hypotéky, když platy klesají a nezaměstnanost stoupá? Cena irských nemovitostí ve svém rychlém pádu pokračuje. To není příklad “opatrného” řešení – to je země na spirále finanční smrti.

Ostatní země EU budou lobbovat pro zachování statu quo. Daly by přednost tomu, aby ECB pokračovala v půjčování peněz periferním zemím, a řešení problému se na čas odložilo. To také není řešení.

Protentokrát se tím Evropa pokusí nějak proplést. Řecko slíbí, že opravdu něco udělá, a bude doufat, že nebude muset zaplatit, a ostatní země přislíbí další financování – ale jen prozatím.

Finanční trhy vědí, že to nedává žádný smysl. Proto je s eurem také rekordně nejvíc krátkodobě obchodováno, sází se na jeho další pokles. Pokud musí jedna země provést podstatná a bolestivá fiskální opatření, nakonec ji budou následovat i ostatní. Důsledek pro držitele dluhopisů je zřejmý: snaží se jich zbavit. Výnos z dluhopisů zůstane vysoký nebo i poroste do další vlny finanční krize. Problémy mohou snadno přeskočit i za hranice Evropy. Kterýkoli suverénní stát se špatnými financemi může být postaven před tvrdý soud názoru zahraničních věřitelů.

Obamova vláda by se z těchto problémů neměla vyvlékat. USA musí Evropu tlačit k tomu, aby jednala způsobem, který podpoří širší světovou ekonomiku. Měli bychom nabádat k řádnému řešení problémů v Evropě, a tlačit Evropany k tomu, aby vnesli do MMF náležitý pořádek. USA musí přestat spoléhat na to, že Evropa bude “opatrná”, a místo toho asertivně spolupracovat na tom, aby se v Evropě snížilo riziko dalšího zhroucení.

Američtí představitelé se musí také věnovat problémům doma. Pokud a dokud USA nepřijdou s nějakým věrohodným způsobem, jak dostat svůj vlastní státní dluh pod kontrolu – například pomocí nějaké nezávislé, ale Kongresem podporované fiskální komise, za předpokladu, že vše bude průhledné – hrozí nám stejný druh dluhové dynamiky, který nyní trápí části Evropy.

To není výzva k okamžité fiskální askezi. To by byla cesta zpátky do 30 let. Ale žádná země nemůže neustále pokračovat ve vydávání dluhopisů bez toho důsledku, že jednou kupci řeknou: “Dost!” V případě Velké Británie a USA zůstává makroekonomická situace stabilní jenom tak dlouho, dokud cizinci kupují náš státní dluh. To představuje velké riziko pro ekonomickou a národní bezpečnost.

Finanční trhy nám říkají, že eurozóna je v ohrožení, ale skutečný význam toho je daleko širší: Neudržitelná dluhová dynamika nás zničí všechny.

Simon Johnson působí jako profesor na MIT’s Sloan School of Management a člen vědecké rady  Peterson Institute, je také bývalým hlavním ekonomem MMF. Peter Boone je výzkumníkem na London School of Economics’s Center for Economic Performanc a ředitelem Salute Capital Management Ltd.

Překlad: Jan Kristek

Foto: zdroj

Převzato z The Wall Street Journal