Řecko z eurozóny neodejde, smiřme se s tím

Prorokové rozpadu na sebe neberou žádné riziko. Jestliže se euro nerozpadne letos, bude tomu tak přece napřesrok nebo za deset let. A za deset let už si na ně nikdo nevzpomene. Prorokové pokračování eurozóny jsou na tom opačně. Jestliže k rozpadu dojde, bude to jednorázový šok, během kterého si každý na jejich předpovědi vzpomene. Proto je takových proroků poskrovnu a proto si většina Evropanů myslí, že Řecko z eurozóny vystoupí. Situace ovšem stále svědčí o opaku.

Proč do toho Řecko nepůjde

O krátkodobých následcích řeckého odchodu jsem psal už před rokem. Od té doby se toho až překvapivě málo změnilo. Řecko stále ještě nedisponuje primárním přebytkem. Potřebuje externí financování nebo vlastní tiskárnu na důvěryhodné peníze. V případě přechodu na vlastní měnu nic z toho ale mít nebude.

Řecká centrální banka by neměla dostatek rezerv a kredibility na dlouhodobé udržování kurzu nové drachmy mimo její tržní hodnotu. I kdyby nedošlo k hyperinflaci, přesun ekonomiky k transakcím v nekonvertovaných eurech, dolarech nebo zvířecích kůžích by neumožnil vybírání daní a Řecký deficit by se ještě zvýšil. Dovoz zboží by se snížil na minimum, ten oficiální by na čas vymizel úplně.

Švýcarská UBS odhadla cenu chaotického odchodu Řecka na 40 až 50% jeho HDP jen v prvních dvanácti měsících, což je řádově dvakrát více než katastrofická recese trvající posledních pět let.

Přesto základní premisa zastánců Grexitu zní, že krátkodobé náklady budou vykoupeny zisky v budoucnu. Devalvace by pozitivní dopad na řeckou konkurenceschopnost bezesporu měla. Ale na konkurenceschopnost čeho vlastně?

Jak upozornil evropský komisař pro sociální záležitosti, László Andor, nesmíme si namlouvat, že jakmile se sníží platy o polovinu, Řecko začne exportovat auta nebo iPhony. Zemědělské produkty a výrobky s vysokou přidanou hodnotou (jako jsou zbraně nebo léky) vydají zhruba na tři miliardy eur, tedy sotva dvanáct procent vývozů zboží.

Zdaleka největšími vývozními artikly jsou rafinované ropné produkty a recyklovaný hliník, které tvoří více jak třetinu exportu. V obou případech se jedná o aktivity s malou přidanou hodnotou závislou na dovozu surovin, jejichž cena nebude devalvací drachmy zasažena. Propad počtu turistů i přes pokles cen pobytů v posledních letech pak ukazuje, že ani zde spása neleží. Návštěvníci se kvůli levnějším hotelům nepohrnou do země v humanitární krizi.

Vyrovnání obchodní bilance díky devalvaci měny by tedy ani v dlouhodobém horizontu nepřineslo tak zázračně pozitivní efekty, jak někteří uvádí. Řecko potřebuje investice, aby postavilo produkční průmysl. Investice ale nepřijdou do zkrachovalé země ekonomicky odtržené od svého geografického okolí, bez bankovního sektoru, s nestabilní měnou a s bezmocnou vládou. Už dnes je největším důvodem odlivu investic z Řecka právě strach z opuštění eurozóny.

Často také zapomínáme, že eurozóna se pasivně nemůže rozpadnout, řecké drachmy se samy nenatisknou a eura v řeckých kapsách se samy nekonvertují. Jen a pouze Řecko by z vlastní vůle muselo odejít. To by znamenalo velice aktivně a pracně zavedení měny plánovat a realizovat. Vzhledem k výše zmíněným krátkodobým výdajům a dlouhodobým nejistotám žádný řecký politik nepůjde proti názoru čtyř pětin svých voličů a drachmu nezavede.

Proč do toho eurozóna nepůjde

V zápalu vyhrožování Řekům, že je hodí přes palubu, jestliže si zvolí špatné strany, opakují evropští politici, že jsou na odchod připravení lépe než před dvěma lety. To je pravda. Ovšem být připraven lépe neznamená být připraven dobře.

V Řecku za poslední dva roky zmizela asi třetina vkladů, z velké části kvůli strachu z jejich znehodnocení převodem na novou drachmu. Výstup Řecka z eurozóny by znamenal, že eurozóna není opravdovou měnovou unií, ale jakousi extrémně rigidní dohodou o zafixování měnových kurzů. To by mělo obrovský efekt na riziko potenciálních směnných kurzů a euro by přestalo fungovat jako společná měna.

Odchod Řecka by už v okamžiku oznámení změnil pohled trhů na členství Španělska, Portugalska a dalších států. Navzdory novým evropským zárukám, eura na španělských a portugalských kontech by dostaly pesetový či escudový nádech. Masivní výběry hotovosti a migrace kapitálu z periferie eurozóny do jejího jádra by byla nasnadě a panika by vedla k sebenaplňujícím scénářům kolapsu bankovního sektoru a rozpadu zbytku eurozóny.

Nejdůležitějším přímým argumentem proti řeckému výstupu jsou ale peníze. Řecká vláda dluží evropským bankám sto sedmdesát a evropským zemím sto dvacet miliard. Jen pro představu, v případě vytlačení Řecka z eurozóny by se tak banky a státy musely rozloučit s částkou převyšující šest státních rozpočtů České republiky. O soukromých dluzích a expozici ECB v řeckých bankách ani nemluvě.

Volit Syrizu je pro řecké voliče riskantní, ale racionální

Zástupci zemí platících eurem jsou mezi Skyllou a Charybdou. Na jedné straně musí trhy uklidňovat, že k odchodu Řecka nedojde. Na stranu druhou musí Řekům vyhrožovat, že zvolení nevhodných politiků povede k jejich vykopnutí. To ale není pravda. Ačkoli to od představitelů eurozóny neuslyšíte, řecký bankrot je možný i v rámci eurozóny. Zavedení drachmy a splácení většiny dluhů je ovšem dočista nemožné.

Když teď evropští lídři hrozí Řekům zastavením financování, málokdo si uvědomuje, že Řecko má v kapse mnohem větší katastrofu, kterou lze strašit evropské lídry. Eurozóna sice může zastavit příští tranši v hodnotě nějakých šesti miliard, Řecko by ale mohlo ukončit splácení svých dluhů v hodnotě bezmála tří set miliard. Pro nikoho by to nebyl ideální scénář, ale Řecko má v téhle hře na kuře zatraceně navrch.

Katastrofální trumfy jsou tedy v řeckých rukách a Řecko má možnost vyjednat redukci a lidštější podmínky splácení současných dluhů. Pasok si toto uvědomil příliš pozdě a nabízí jen kosmetickou úpravu podmínek pomoci. Proto volební strategie Syrizy dává smysl.

Syriza si rozhodně hraje s ohněm, o tom žádná. S ohněm si ale hraje i konzervativní jádro eurozóny. Oba tábory se dají kritizovat za nezodpovědnost. Následky úsporných opatření v Řecku jsou ale natolik závažné a odchod z eurozóny tak nepravděpodobný, že se řeckým voličům vyplatí riziko podstoupit a volit Syrizu.

Odchod Řecka nás odvádí od opravdových řešení

Pokud by k odchodu Řecka přeci jenom došlo, pak by se nejednalo o racionální porovnání výhod a nevýhod, ale o pokus o iracionální morální spásu, potrestání špatného žáka pro výstrahu ostatním.

V první řadě je ale výstup Řecka z eurozóny nebezpečným odvedením pozornosti. Provokativní Wolfsonova cena, iniciovaná jedním britským šlechticem a prominentním euroskeptikem, je toho zářným příkladem. Ekonomičtí analytici by se na řecký odchod měli přestat dívat jako na přeseknutí gordického uzlu a začít místo toho myslet konstruktivně na vyřešení nerovnováh uvnitř eurozóny.

Vyšší inflace v jádru než na periferii eurozóny, společně ručené evropské dluhopisy, zpomalení rozpočtová konsolidace, fiskální expanze ve státech, které si to mohou dovolit, vyšší rozpočet strukturálních a kohezních fondů, alternativní daňové přijmy, kvalitativní změna mandátu ECB, celoevropská garance vkladů v eurech (nikoli v zatím neexistujících měnách). Tak zní seznam řešení, na jejichž většině se dnes už shodnou všichni kromě fanatických zastánců transcendentální vize morálního hazardu.

Pokud by opravdu došlo k řeckému odchodu a k rozpadu eurozóny, byla by to z velké části i zodpovědnost těch, kteří se místo hledání řešení uchylovali k zjednodušujícím, alarmistickým a sebenaplňujícím scénářům všeřešícího Grexitu. K němu ale nedojde.

Zveřejněno 14. června v Deníku Referendum

Převzato z blogu autora na Aktuálně