Článek Jana Kristka mne inspiroval k recyklaci mého starého článku na Sprše. Paměníci, kteří si chtějí nostalgicky zavzpomínat se mohou podívat na "originál" včetně autentické diskuze.
Počítám s tím, že tento článek bude rozcupován a těším se na to. Doufám, že někdo kompetentnější přijde s názorem, který vyvrátí mé idealistické snění. Ne vše mám zcela promyšleno, takže s chutí do toho:)
Kdysi dávno jsem mě jeden chlapík, takzvaný finanční expert, snažil uvrtat v nějakém dlouhodobém spoření. Snažil se mě přesvědčit o výhodnosti dlouhodobých „investic“, dokonce snad v dolarech (tehdy to bylo skoro 40 Kč). Díval se na mě jako na šílence, když jsem mu přednesl svou teorii investičního skepticismu. Málem volal záchranku, když jsem mu řekl, že dolar bude za pár let za 15 Kč, ale to jsem spíš provokoval, než myslel vážně (i když kdo ví).
Vysvětlil jsem mu, že dlouhodobá zkušenost obyvatel naší země zcela jednoznačně dokazuje, že dlouhodobé investice obyčejných občanů (navíc v nestabilních satelitních pidistátečcích) jsou naprostý nesmysl. Pokud není investice spojena s mocí, je to věc velmi nejistá. Když se ohlédnete zpět, vidíte jen soustavu finančních krádeží. Zkusme alespoň připomenout jak ty oficiální, měnové reformy 1918, 1945, 1953 a znehodnocení koruny v roce 1939. Dále neoficiální, méně dramatické a pomalejší krachy. Koruna v 60. a 70. letech byla (pokud si dobře vzpomínám) dvě rozdílné věci. 90. léta – výrazný pokles peněz, podle mého soukromého odhadu tak na 10 až 15 % původní hodnoty. Prostá fakta nepotřebují komentář.
Naprosto jinou kapitolou jsou důchody. Dosavadní systém financování, v principu úspěšně (na rozdíl od úspor) přežil všechny společenské a ekonomické zvraty. Jak to tak vypadá, dál to díky naší nechuti starat se o potomky asi nepůjde. Naši, ale nejen naši, superekonomové tvrdí, že problémy tragického demografického zlomu vyřeší individuální spoření, tedy princip, který v nedávné minulosti v oblasti úspor opakovaně zklamal. Jak by asi dopadl takový důchodový systém, kdyby byl podroben realitě 20. století?
Osobně si myslím, že je to věc nesmyslná, v žádném případě to nemůže tento problém vyřešit. Jestliže se takto dramaticky změní struktura obyvatel směrem k neproduktivitě, budou jakékoli dnes nastřádané tzv. „hodnoty“ – peníze – k ničemu. Jestli se armáda nás, budoucích důchodců domnívá, že ta hrstka produktivních lidí nás bude živit proto, že máme v peřině nějaký papír, tak jsme na omylu. Tlak na hodnotu peněz bude velký a rovnováha se silně posune směrem k lidem produktivním a protože vytvářených hodnot je konečné množství, dnešní pečlivé spoření příliš v budoucnu nepomůže. Jestliže se hroutí biologická podstata společnosti, nejde ji nahradit žádným financováním.
Důchodové spoření je podle mne hlavně produkt politického zadání finančníků. Je to způsob, jak odčerpat peníze obyčejných občanů do rukou malé skupiny lidí a profitovat z nich dnes a teď, případně umožnit různé tunely, které bude nakonec stejně muset zalepit daňový poplatník. Navíc jim musí být jasné, že stát bude v budoucnu muset důchodce stejně nějak zaopatřit (nebo zastřelit, to je také možnost pro ty radikálnější) aby zajistil alespoň základní stabilitu společnosti.
Otázkou je, jaká je v současném systému optimální strategie. Myslím si, že pro dolní příjmovou polovinu naprosto jednoduchá – totiž nedělat zhola nic a ušetřené peníze užít teď pro sebe a hlavně své děti. Stejně se dostanou až na příjmové dno, jehož výše bude odpovídat budoucí představě o akceptovatelném přežívání, pidiúspory, které jsou schopni vytvořit nyní, nic neřeší. Spořit na důchod má podle mne cenu jen pro bohaté lidi, pokud jim má toto spoření zajistí měsíční příjem ve výši několikanásobku násobku současného důchodu.
Domnívám se, že situace má jen jedno uspokojivé řešení, totiž obnovit biologickou rovnováhu společnosti. Jestliže nefunguje „dynamika“ lidí, nemůže fungovat ani dynamika peněz – ekonomika. Nezabývejme se hloupostmi, jak manipulovat žetony světového kasína, ale řešme podstatu problému. Boj za naše důchody a důchody našich dětí neprobíhá v pracovnách politiků ani finančníků, nýbrž v intimní prostředí ložnic a pak ve sterilním prostředí porodnic. Zde totiž vzniká to, co jediné má z dlouhodobého hlediska pevnou hodnotu – nová generace.
Souhlasím s tím, že současné programy na podporu porodnosti jsou částečně kontraproduktivní. Motivují k rozmnožování zejména spodní vrstvy společnosti a noví jedinci z tohoto prostředí jsou pak pro společnost spíše zátěží než hodnotou. Podle mého názoru je to jen a pouze špatnou konstrukcí takových programů.
Navrhuji jednoduchý systém, který by byl dostatečně motivační pro celou společnost a přitom zajistil očekávaný efekt:
1. Důchod každého člověka by se skládal ze dvou částí.
2. První by byla vztažena na vlastní ekonomickou činnost v předcházejícím aktivním životě
3. Druhá by byla přímo vztažena na odvedenou daň jím vychovaných (nikoli zplozených) potomků a to progresivně (nejlépe přímo úměrně) na základě jejich ekonomických výkonů
4. Systém by byl financován průběžným zdaňováním aktivních jedinců jako doposud
Výhody systému jsou zřejmé:
1. Občan spoří na důchod tím, že vychovává následníky – odstranění demografického problému
2. Tlak na výchovu kvalitních potomků, pouhý počet nestačí.
3. Posílení soudržnosti rodiny
4. Naspořené hodnoty nelze ukrást ani vytunelovat
Nevýhody:
1. Finančníci přijdou o dobrý kšeft
2. Administrativní náročnost (což ale v dnešní informační době nemusí být zase takový problém)
3. Otázka zdravotního postižení, úmrtí potomka, odstěhování do zahraničí a podobně. Domnívám se však, že tento nedostatek jde technicky snadno ošetřit.
Podle mého názoru současné ekonomické teorie platí pouze v případě splnění základních biologických předpokladů, které byly donedávna zcela samozřejmé. Mlčky předpokládají takové „samozřejmosti“ jako mateřský pud, mužskou touhu po přežití vlastních genů přehlušující ekonomické nepohodlí, spojené s dětmi. Všeobjímající konzumní společnost, lživé ohodnocování ceny věcí, reklama a propaganda potlačuje přirozené lidské sklony a tak lidé ze Západních zemí jsou prostě jiní, než celé generace v minulosti. Výsledek je zřejmý – z biologického hlediska je naše populace v krizi. Problém důchodů je z tohoto zorného úhlu naprosto okrajový, je to otázka, jak má civilizace důstojně odejít ze scény. Zvíře homo sapiens nejvyspělejší části světa si samo vytvořilo prostředí, ve kterém už nechce přežít a jak z toho ven není vůbec jasné. Co však už ale jasné (alespoň pro mne) je, že dnešní ekonomové a politici a jejich čistě peněžní náboženství nejen, že není schopno nalézt řešení, ale realizace jejich chimér je možná hlavní příčinou dnešní situace. Doufejme jen, že pokud nebudeme mít sílu ve tomu vzepřít, okolní „barbaři“ budou mít dostatečnou životaschopnost, aby převzali vývoj civilizace, jako tomu vždy v dosavadních dějinách bylo. Myslím, že to budou mít daleko těžší, než kdykoli v minulosti.
Psáno pro server Sprcha.com, 4. 12. 2006
Převzato z Nautila
