Pokud bychom to hodnotili podle vzdělání ministrů, tak to je slabé. Jen dva ministři mají ekonomické vzdělání, ale z ČVUT, a jeden ekonomické vzdělání postgraduální.
Přesto, že se běžně hovoří o ekonomii jako o vědě (a jsou v ní udělovány nejen profesorské tituly, ale i zvláštní cena v rámci Nobelových cen), vedou se často polemiky, do jaké míry se jedná o vědu exaktní. Vědní obory totiž běžně popisují či definují děje, které probíhají mimo vliv člověka (ten je může pozorovat, ale ovlivní je pouze v mezích jejich vlastních zákonů). Ekonomii jako vědu svým způsobem střízlivěji hodnotili i komunisti, protože její název upravili na „politická ekonomie“, což nasvědčovalo její poplatnost politice, a ne vazbu na obecné absolutně platné zákony.
Proto můžeme připustit, že pokud politici a vlády provádějí zásahy do politické ekonomie, jde o zásahy subjektivní s nejistými důsledky. Zásahy přitom zdůvodňují ne zákonitostmi, ale hesly.
Tak se stále opakuje hesla, že „stát je nejhorší hospodář“. Ale co je to „stát“?
Pokud jde o hospodaření, tak s majetkem nás všech (přesněji řečeno s pozůstatky „národního majetku“ z doby komunistů) hospodaří naši zástupci, vybraní politiky, případně politici sami svým rozhodováním o zákonech, o státním rozpočtu a svým rozhodováním ve správních radách. Nehospodaří tedy nehmotný stát, ale hmotní lidé v těchto funkcích. A záleží tedy na nich, aby to heslo nebylo pravdivé. Bohužel praxe od devadesátých let až dodnes ukazuje, že velice často dobře nehospodaří.
Z devadesátých let si můžeme připomenout, že ředitel banky Salzmann si při důležitém hlasování „právě odběhl na toaletu“, takže za ztráty banky v kauze Baraka Alona „nemohl“. Z nedávna si připomeňme prapodivné hospodaření v době, kdy jsme „vedli“ Evropu. Opět ten nejvyšší odpovědný za nic nemůže, v nejlepším případě by za to mohli jen jeho podřízení, kteří samozřejmě na jeho blahosklonné přikyvování, když ho o věcech informovali, nemají doklad.
Zákony a soudy takovým postupům ještě přisluhují, případně se kauza dá do rukou těch, kteří chápou lépe, co doba žádá, jak jsme poznali v kauze Čunek.
Naopak z vlastní zkušenosti mohu jen potvrdit, že dobré či špatné hospodaření je „o lidech“. V devadesátém roce byl náš státní podnik ponechán sám sobě (a stejně jistě i podniky další, které do té doby hospodařily ne se svým účtem, ale řízeně ministerstvem – příjmy odváděly, na investice a výrobu dostávaly plánované objemy financí). Po tři roky vyvinulo vedení obrovské úsilí, aby podnik běžel. Zajišťovaly se zakázky po celé republice, vrcholové vedení mělo rozdělené regióny a nabírala se práce nejen podle původního zaměření výroby, ale podle výrobních možností. Podnik tři roky přežil a po privatizaci byl schopen pokračovat ve svém původním oboru (speciální investiční výstavba), protože se opět rozběhlo její financovaní státem.
A víme, že ne všechny původní státní podniky přežily. Některé byly vytunelovány, takže jejich vedení přežilo spokojeně, ale podniky ne. Jiné byly vedeny ke krachu, ale jejich původní vedení si zajistilo původní odběratele (i v cizině) a začalo podnikat na svůj účet. Další se za hubičku dostaly do rukou zahraničních vlastníků (a ne všichni měli zájem na jejich další existenci, někteří tak jen zlikvidovali svou konkurenci).
Lze o všem tom tvrdit, že „stát je špatný hospodář“? Bližší pravdě by bylo konstatování, že „zvolení politici byli (a jsou) špatní hospodáři“.
V současnosti nám politici předkládají nutnost reforem s ohledem na to, že stát poškodila celosvětová krize a že nám roste počet důchodců.
Připomeňme si rok 2009, kdy se státní rozpočet neuvěřitelně proti plánu propadl. Plán totiž předpokládal růst o 4,8 % v době, kdy světové burzy už žily krizí. Při jeho projednání ve sněmovně ministr Kalousek argumentoval, že doba je nejasná, že neví, jak by měl reálně rozpočet vypadat a že se uvidí. Vidělo se, skutečný propad byl skoro 200 miliard. Přitom pokud by se nepředpokládal růst, bylo by nutné omezit plán výdajů a výsledek by nebyl tak tragický. Není možno říci, že ministr Kalousek byl tehdy špatný hospodář?
Někdy tyto dny byla v televizních zprávách informace o tom, že ministerstvo práce a sociálních věcí omezilo dotace centrům pro ranou péči o postižené děti. Tato centra slouží rodičům postižených dětí, kteří jsou s jejich pomocí schopni se o takové děti starat v rodině. Bez potřebných peněz budou centra provoz omezovat nebo zcela končit. Náklad centra na péči o jedno takové dítě činí 33 tisíc Kč ročně. Pokud by rodiče bez pomoci centra péči nezvládli, pak by muselo být dítě umístěno do péče nemocniční, tam je náklad 360 tisíc Kč za rok. Je to další příklad špatného hospodaření státu nebo nemyslících zaměstnanců ministerstva? Ale možná, že se ministerstvo připravuje na péči o postižené děti, známou z historie řecké Sparty.
O reformě zdravotnictví je snad zbytečné mluvit, o problémech zdravotnictví byly v souvislosti s nečekaně silným protestem nemocničních lékařů popsány stovky stránek. Ale zase lze připomenout, že je to o špatném hospodaření vedoucích činitelů státní správy a o chybách v zákonech. Jen změna cenové politiky v oblasti léků a neschopnost SÚKL dodržet termíny v přeceňování léků (jednotlivě hodnocených s tím nabubřelou schvalovací a odvolávací administrativou) nás stojí miliardy. Předražené nákupy zdravotnické techniky přes zprostředkovatelské firmy (politických kamarádů) představují další zásek do financí.
Pokud se naznačuje, že „čím hůře si bude státní a krajské zdravotnictví vést, tím spíše je nutné přistoupit k jeho privatizaci“, je snadné pochopit záměr, že soukromý hospodář si bude umět dobře poradit s více než 200 miliardami Kč zdravotního pojištění než ten špatný hospodář „stát“.
A je před námi reforma důchodového zabezpečení. I zde ten špatný hospodář stát konstatuje, že důchodců bude moc a pracujících málo, takže průběžný systém nepostačí (pokud se někdo pokoušel o zavedení diskuse o růstu produktivity a tedy možnosti, že málo lidí zabezpečí lidí více, setkal se od špatného státního hospodáře jen s mlčením). Takže soukromé penzijní fondy, čiňte se! Stát si ubere z povinného důchodového pojištění, nasype to vám a dnešní mladí občané vám budou 30 let každoměsíčně přisypávat na účty. Z nich bude nutno něco vyplácet poprvé až po těch 30 letech (tedy něco musí padnout na provoz, přece ti soukromí majitelé to nemohou provozovat ze svých peněz), takže třicet let podnikání s cizími penězi je nádherná vize, že?
A protože i nadále bude muset stát provozovat průběžný systém, musíme samozřejmě nějak dorovnat ten úbytek, který v průběžném systému vznikne, když stát rozhodne, že část původního příspěvku půjde těm soukromým fondům. A to se udělá tedy tak, že se zavede jednotná vysoká daň z přidané hodnoty. Že to postihne ty finančně slabší vrstvy (důchodce, mladé rodiny s dětmi) víc než ty bohaté, je zřejmé. A už se objevují propočty, že se tak na daních vyždímá víc, než to vyrovnání financování důchodů vyžaduje!
Proč „špatní političtí hospodáři“ neuvažují ve prospěch všech lidí a místo toho promýšlejí hospodaření těch budoucích soukromých důchodových fondů? Je totiž zjevné, že finančně úspornější by byl postup, kdy by se sice zvýšilo procento DPH, ale ne téměř u všeho, ale jen tak, aby tím získaný příjem státní kasy šel do separátně sledovaného státního důchodového účtu, takže by bylo možno zachovat průběžný systém!!
Odpadly by tak náklady na provoz soukromých důchodových fondů, riziko jejich vytunelování či „neúspěšného hospodaření“ s vloženými financemi a i náklady na zúčtování převodů zmíněných procent financí ze státního výběru „daní na důchody“.
A tak se obloukem vracíme k ekonomii. Kdyby to byla exaktní věda, musel by být před přijetím takových rozhodnutí – jako je toto o budoucím důchodovém systému – proveden rozbor, který by dal exaktní výsledek bez ohledu na politické zadání, které evidentně zní: privatizace důchodových fondů je nutná pro business.
Napsáno pro Britské listy
Převzato z Pavouků ve flašce
Foto: Siemens Zličín
