Romská otázka: Vzdělání, elity, stejný metr a tolerance

Reklama






Rád bych se zmínil o problému s vyloučenými a nepřizpůsobivými menšinami trochu všeobecněji z pohledu někoho, kdo žil a žije již několik desítek let v rozdílných prostředích, nejen multikulturních a etnicky různorodých, ale i tak monolitických, jako je například japonská společnost. Zároveň se chci s vámi podělit i o zkušenost někoho, kdo již bezmála dvacet let jezdí často a pravidelně do České republiky.


Všiml jsem si při tom, že romská otázka je v Česku pojímána velmi emotivně. Bylo to vidno, mezi jiným, i na vášnivých reakcích např. na blogu Fabiana Golga na www.aktualne.cz (nesoudím, prosím, jenom konstatuji). Osobně posuzuji tuto věc méně emotivně (snad právě kvůli těm několika desítkám let v zahraničí).


Celý problém se pokusím shrnout do tří bodů:

1.      Dlouhodobým cílem a strategií je vzdělání a zvýšení sensibility romské populace, což by mělo vést k vytvoření etnické elity, která se stane příkladem pro zbytek romského etnika. To je podle mého názoru, JEDINÁ TRVALÁ A HODNOTNÁ CESTA. Bude to pravděpodobně práce na několik generací. Nelze očekávat zázraky hned zítra. Nekoncepční řešení je jen ztráta času, "micky mouse business" o ničem – jen krátkodobé zalepování díry v lodi, přičemž mezitím se objeví díra na jiném místě… Obávám se, že všichni ti pánové a dámy Kocábové, Stehlíkové a další… žádnou dlouhodobou strategii a koncepci nemají. V každém sociálně vyloučeném prostředí je větší tendence ke kriminalitě (platí to všude ve světě a u každé rasy), ale jakmile se toto prostředí (tedy i romské) změní díky postupně rostoucímu vzdělání, zmizí i tyto negativní jevy, o tom jsem přesvědčen. Země jako USA nebo Francie se potýkají se (zjednodušeně řečeno) v principu podobnou problematikou již po celá desetiletí a dopracovaly se k nepochybnému konsensu. Mnoho věcí je ještě nedořešených, a kriminalita v ulicích chudinských čtvrtí amerických měst (zločinecké gangy) a předměstí (banlieux) velkých francouzských aglomerací je mnohem větší, než si mnohý čtenář dovede představit i ve srovnání s romskou kriminalitou u nás. Nicméně, existuje ZÁSADNÍ ROZDÍL mezi těmito dvěma zeměmi a Českou republikou. V USA i ve Francii existují etnické elity. V Česku nikoliv. Flagrantními příklady těchto elit jsou, mezi jinými, i Barack Obama a Condy Rice. Poslední francouzská ministryně spravedlnosti pochází z desetičlenné rodiny alžírských přistěhovalců z „problémového“ předměstí města Lyonu. Jeden náměstek ministra francouzské vlády má podobný původ. A to nepočítám nespočetné množství „etnických“ akademiků, inženýrů, lékařů atd. ve francouzské společnosti.

2.      Prvním krokem takové strategie však podle mě musí být politika STEJNÉHO METRU. Bez této premisy nemá smysl pokračovat dál a chtít cokoliv zlepšovat. Budu trochu konkrétnější: Když jsem po roce 1989 začal jezdit do Česka, někteří mí známí mi vyprávěli o romském problému, o zneužívání sociálních dávek atd. Na mou, celkem logickou, otázku, zdali příslušník většinové populace dostane (ve stejné sociální situaci, tedy stejný počet dětí, stejně velký byt…) stejné dávky jako příslušník menšinového etnika, odpověděli všichni dotázaní NEZÁVISLE NA SOBĚ, že nikoliv. Pro mě naprosto nepochopitelné a absurdní. Jak je to možné, ptal jsem se sám sebe. Copak v demokracii neplatí zákon pro všechny stejně? V zákoně, byť možná nedokonalém, tedy problém není. Alespoň ne ve smyslu aplikování dvou měřítek. Výše zmíněnými známými mi bylo řečeno, že Rom si výhodnější sociální dávky na úřadě prostě „vydupe“ a agresivitou „vykřičí“. To je jistě závažné. Zde už problém je, ale problém druhého stupně, že kdyby příslušník většinové populace měl prostor si stejné výhody „vydupat“ a „vykřičet“ také, jistě by se našlo pár jedinců, či spíše velmi mnoho jedinců, kteří by tak učinili. Přiznejme si sebekriticky, že tak vysokou občanskou vyspělost zase česká společnost nemá, aby se to dalo vyloučit. Tedy zde problém u dotyčného Roma bezpochyby je, ale jen sekundární, nepřímý. Zásadní problém je totiž u úředníků, kteří aplikují zákon a nařízení dvojím metrem, dotáhneme-li myšlenku důsledně do konce, jednají nezákonně a antidemokraticky, protože v demokracii jsou si všichni před zákonem a nařízeními rovni. Zde je ZÁSADNÍ KÁMEN ÚRAZU, zde je třeba začít DŮSLEDNĚ JEDNAT. Jak u dotyčných úředníků a jejich nadřízených, tak u romského etnika s patřičnou, nekompromisně a důsledně, dlouhodobě aplikovanou osvětou na úřadech, ve školách i jinde v tom smyslu, že existují práva, ale i povinnosti, a to pro každého stejně. Pro ilustraci předchozího popíšu jeden konkrétní, signifikantní příklad: Jednomu známému byla ukradena peněženka. Dotyčný měl podežření na konkrétní, ale neznámou osobu. Šel tedy ohlásit případ na policii. Na otázku policisty, zda by mohl podezřelého popsat, začal dotyčný s podrobným popisem. Když se dostal k faktu, že podezřelý byl Rom, sepisující policista mu na to řekl: „Ale to tam radši nebudeme psát…“

3.      Oboustranná změna mentality je nezbytná. Tedy nejen u Romů, ale i u většinové populace. Začnu konkrétním (a zdaleka ne ojedinělým) příkladem. U příležitosti jedné z mých cest do Čech jsme šli s mou známou tmavší pleti do restaurace. Čekáme, až se nám někdo bude věnovat. Nic. Po určité době jsem se začal domáhat pozornosti personálu. Milostivě se tedy přišoupala obsluha a neochotně mi (nikoliv však mé známé) předložila jídelní lístek. Na mou důraznou otáku, je-li nějaký problém, dostávám koktavou odpověď, ře restaurace je klubová (evidentní lež), a že já se klubovým členem mohu stát, ale Romové nikoliv. Kdybych bral věc osobně, zůstal bych pravděpodobně nad věcí a šli bychom jinam. Ale bral jsem ji jako princip. A ztropil jsem skandál. Když se personál restaurace dozvěděl, že moje známá není cikánka, ale Američanka z indicko-bělošského manželství, jejich chování se diametrálně změnilo – v neuvěřitelnou servilitu, za kterou by se snad nemusela stydět ani Parkanová. Oba způsoby chování byly nechutné. Výsledek byl, že jsme se šli najíst jinam. Stalo se tak nikoliv hned po roce 1989, ale v roce 2006, šestnáct let po otevření hranic. A není to zase tak ojedinělé, jak se zdá. Byl jsem sám několikrát svědkem podobných situací. A to nerozvádím situace, kde je Japonka nazývána rákosnicí, Francouzka, jejíž otec pochází z Martiniku, či Holanďan, jehož matka je Indonésanka, jsou nazváni černými hubami. Ve Spojených státech i ve Francii (ale ta byla v toleranci vždy o něco dál) nastal ohromný posun v mentalitě v průběhu posledních padesáti let. Dnes jsou tam četná smíšená manželství, míšenec je presidentem USA, Afroameričanka byla ministryní zahraničí.  Něco naprosto nemyslitelného před 40 lety. Věřím, že i v Česku je to jen otázka času, a že se změna mentality dostaví postupně sama, jak u menšinové, tak u většinové populace.

Na závěr, pro oživení, vás seznámím s několika skutečnostmi ze zahraničí. Předkládám je bez dalšího komentáře k uvážení a inspiraci. V Nizozemí musí chodit imigranti do kursu holandštiny a nizozemské civilizace. Pokud absentují, sníží se jim anebo úplně zruší finanční podpora. Francie to začíná zavádět také. Ve Francii a v některých obcích v Německu je nejméně neplatičů mezi lidmi, kteří pobírají sociální dávky či podprou v nezaměstnanosti. Část dávek se jim totiž vůbec nedostane do rukou. Je poukazována přímo např. majiteli bytu, či věřitelům příjemce dávek, je-li to nutné. A například Francie a Belgie snížily o něco málo sociální dávky, aby se vyplatilo jít pracovat. U tzv. „problémových“ přepážek, které samozřejmě existují všude na světě, má úředník k dispozici diskrétní zvonek, kterým může přivolat ochranku nebo přímo policii v případě, že by žadatel o dávky projevil např. agresivitu. Třeba by se mohla česká POLITICKÁ NOMENKLATURA (a tento pojem používám záměrně!) něčím z předchozích bodů inspirovat.

Přejít do diskuze k článku