Rooseveltovská chvíle pro americké megabanky?

Reklama


Červenec 14, 2010


WASHINGTON – Před více než sto lety stály Spojené státy v čele světa, když přehodnotily způsob, jakým fungují velké firmy – a otázku, kdy by se moc těchto firem měla omezit. Při zpětném ohlédnutí se přelomovým legislativním počinem – nejen pro USA, ale i mezinárodně – stal Shermanův antitrustový zákon z roku 1890.

Doddův a Frankův návrh zákona o finanční reformě, který by měl brzy projít americkým Senátem, dělá něco podobného – pozdě, ale přece – v oblasti bankovnictví.

Před rokem 1890 byly velké firmy všeobecně pokládány za efektivnější a obecně modernější než firmy malé. Většina lidí pokládala konsolidaci menších firem do nižšího počtu firem velkých za stabilizující vývoj, který odměňuje úspěch a umožňuje další produktivní investice. Proměnu Ameriky ve velkou hospodářskou mocnost koneckonců umožnily obří ocelárny, integrované železniční systémy a mobilizace enormních energetických zdrojů prostřednictvím podniků typu Standard Oil.

Vznik stále větších firem však měl také hluboký sociální dopad a v této oblasti se nedaly všechny změny zařadit do kategorie pozitivních. Lidé řídící velké firmy byli často bezskrupulózní a v některých případech využívali svého dominantního tržního postavení k vytěsňování konkurentů – což přeživším firmám následně umožnilo omezovat nabídku a zvyšovat ceny.

Dominance na místních a regionálních trzích bezpochyby existovala i v Americe poloviny devatenáctého století, ale ta se vůbec nedala srovnat s tím, co se vyvinulo v následujících 50 letech. Velké firmy přinesly významná zvýšení produktivity, což však zároveň zvýšilo schopnost soukromých podniků chovat se způsobem, který poškozoval širší trh – a také společnost.

Samotný Shermanův zákon nezměnil tuto situaci přes noc, ale jakmile se prezident Theodore Roosevelt rozhodl vzít toto téma za své, stal se z něj silný nástroj, který se dal využít k rozbití průmyslových a dopravních monopolů. Roosevelt a ti, kdo kráčeli v jeho šlépějích, tím posunuli společenský konsensus.

Rooseveltův první případ vedený v roce 1902 proti společnosti Northern Securities byl nesmírně kontroverzní. Rozbití Standard Oil – v té době možná nejmocnější společnosti v dějinách světa – o devět let později však bylo většinou národa pokládáno za veskrze rozumné. Navíc k němu došlo ve velkém americkém stylu: společnost byla rozštěpena na více než 30 částí, akcionáři dopadli velice dobře a rod Rockefellerů se v očích americké veřejnosti později rehabilitoval.

Proč se tyto antitrustové nástroje nepoužívají proti dnešním megabankám, které se staly tak mocnými, že mohou vychylovat legislativu a regulaci mohutně ve svůj prospěch, a přitom být v případě potřeby velkoryse zachraňovány z peněz daňových poplatníků?

Odpověď zní tak, že velké banky dnes disponují mocí, jejíž charakter se velmi liší od moci, jakou si dokázali představit tvůrci Shermanova zákona – popřípadě lidé, kteří definovali jeho aplikaci v prvních letech 20. století. Banky nemají monopol na tvorbu cen v tradičním smyslu a jejich tržní podíl – na národní úrovni – nedosahuje hranice, která by v nefinančních sektorech vedla k zahájení antitrustového šetření.

Účinné omezení velikosti bank zavedly už bankovní reformy ve 30. letech minulého století a snaha o udržení těchto restrikcí se projevila i v Riegleho-Nealově zákoně z roku 1994. Masová deregulace v uplynulých 15 letech však všechna tato omezení smetla.

Nyní se ovšem objevila nová forma antitrustového opatření – ve formě Kanjorského dodatku, jehož ustanovení byla vtělena do Doddova a Frankova návrhu. Po schválení návrhu tak federální regulační orgány získají právo i zodpovědnost omezovat rozsah působnosti velkých bank a v případě nutnosti je rozbíjet, pokud budou představovat „vážné ohrožení“ finanční stability.

Toto není jen teoretická možnost – podobná rizika se docela zřetelně projevila koncem roku 2008 a počátkem roku 2009. Samozřejmě zůstává nejisté, zda by regulační orgány takové kroky skutečně podnikly. Jak ovšem nedávno uvedl člen Sněmovny reprezentantů Paul Kanjorski, který je hlavním propagátorem tohoto dodatku, „klíčovým ponaučením z uplynulých deseti let je zjištění, že finanční regulátoři musí uplatňovat své pravomoci, místo aby uspokojovali komerční zájmy“.

A Kanjorski má zřejmě pravdu v tom, že by k tomu nebylo zapotřebí příliš. „Využije-li jediný regulační orgán jednou jedenkrát těchto mimořádných pravomocí [rozbít některou banku, jež byla do té doby pokládána za příliš velkou, než aby mohla padnout],“ tvrdí, „vyšle tím silný signál“, který „významně reformuje způsob, jímž se všechny firmy v sektoru finančních služeb budou navždy do budoucna chovat“.

Regulátoři dokážou udělat hodně, ale potřebují politické zadání z nejvyšších míst, aby učinili opravdový pokrok. Teddy Roosevelt samozřejmě preferoval přístup: „Hovořte mírně, ale noste s sebou velkou hůl.“ Kanjorského dodatek je velmi velkou holí. Kdo ji zvedne?


Simon Johnson, bývalý hlavní ekonom MMF, je spoluzakladatelem předního ekonomického blogu http://BaselineScenario.com, profesorem Sloanovy fakulty managementu na MIT a vysoce postaveným členem Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku.


Copyright: Project Syndicate, 2010.

www.project-syndicate.org

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

 

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku