Dopady čtvrtečního izraelského útoku na egyptské vojáky a policisty nabírají na obrátkách. Zatímco izraelská média naznačují, že celkem už pět Egypťanů bylo zabito palestinským sebevražedným atentátníkem, který se odpálil v jejich blízkosti, egyptská strana popřela předchozí tvrzení, že první čtyři vojáci a policisté zemřeli při izraelském náletu, nyní konstatuje, že byli zabiti kulkami z ručních zbraní a navíc prý ještě zakázanou municí.
Určitou ironií je, že jeden ze zabitých vojáků svou službu v egyptské armádě začínal coby ostraha izraelské ambasády v Káhiře. Před ní se v pátek sešel dav (podle různých zdrojů maximálně ale pět tisíc) a požadoval odplatu. V určité chvíli se schylovalo k masakru, když lidé prolomili zátarasy a vojáci byli připraveni k palbě. A na střeše budovy, v níž sídlí izraelský konzulát v Alexandrii, zavlála palestinská vlajka…
Premiér Esam Šaráf v oficiálním prohlášení mimo jiné napsal, že „co bylo přijatelné pro Egypt před revolucí, už není přijatelné pro Egypt po revoluci", a následně odvolal egyptského velvyslance z Tel Avivu, dokud se „Izrael neomluví za unáhlená a politováníhodná prohlášení na adresu Egypta". Mezitím ale i nejčtenější izraelský deník Jediot Achronot v úvodníku vyzval, aby na egyptskou Sinaj vstoupila izraelská armáda.
Vojenská junta následně vydala vcelku diplomatické prohlášení, které po Izraeli požaduje omluvu a důkladné prošetření incidentu. Otázkou je, zda to nabuzenou egyptskou ulici uklidní, protože ta podle všeho odmítá měkké reakce Mubarakova typu. Je veřejným tajemstvím, že izraelská armáda během Mubarakovy vlády při „přátelské palbě" zabila mnoho egyptských vojenských policistů na Sinaji, jejich rodiny, které se odvážily se ozvat, pak byly rychle umlčeny. Šéf beduínského klanového svazu ze severu Sinaje nyní prohlásil, že jeho lidé kvůli zklidnění situace zatknout každého Palestince, který by na Sinaj prolezl tunelem, a předají ho armádě.
Mezitím se zabitých egyptských vojáků chopili četní prezidentští kandidáti, jejichž proslovy se jen hemží pojmy jako „mučedník" nebo „odplata". Jediným, kdo se populismu s „mučedníky" vyhnul, je zatím Muhammad Baradej, který prostě jen požádal o důkladné vyšetření situace, aby bylo možné určit viníky, a vyzval juntu, aby na Sinaji zjednala pořádek. Další důkaz toho, že Baradej prezidentem nejspíš zvolen nebude, tím spíš, že to vypadá, že by „izraelská otázka" mohla volbám dominovat možná i na úkor důležitějších věcí, jako je ekonomika, korupce, chudoba či sociální spravedlnost.
V samotném Izraeli mezitím premiér Netanjahu prohlásil, že bombardování Gazy, při němž byli (kromě jiných) údajně zabiti šéfové dosud prakticky neznámých Výborů lidového odboje, PRC (i Haarec musel čtenářům vysvětlovat, o koho že to jde), je „teprve počátek". PRC mezitím odmítl zodpovědnost za útok u Eilatu, z něhož Izrael původně obvinil Hamas a který celou tu nynější stále komplikovanější a výbušnější situaci rozpoutal. Není příliš jasné, co Netanjahu myslí oním „teprve počátkem", když zároveň prohlásil, že „všichni, kdo dali příkazy k vraždění a skrývali se v Gaze, už jsou mrtví". Ministr obrany Ehud Barak ale prohlásil, že „v případě potřeby" se bombardování Gazy jako takové zintenzivní, což asi nebude žádný problém, protože od útoku u Eilatu už na Izrael z Gazy vyletělo nejméně třicet podomácku vyrobených raket. Jako vždy většina dopadla na pustá pole, jedna ale zasáhla dům v Ašdodu a zranila deset lidí, mezi nimi i tři palestinské dělníky. Na sociální protesty, které ještě minulý týden ochromovaly zemi, už se jako by zapomnělo… Válka je na ně nejlepší lék.
Za této situace ozbrojené křídlo Hamasu usoudilo, že nemá smysl dodržovat s Izraelem příměří, a jak poznamenává Stephen Walt, spoluautor dnes už kultovní studie The Israel Lobby and the U.S. Foreign Policy, my ostatní bychom se měli připravit na další kolo „hloupého blízkovýchodního násilí". Nicméně, jedna změna oproti třeba Operaci Lité olovo tu nyní bude: zatímco tehdy měla anglická mutace Al Džazíry přímo v Gaze dva arabsky hovořící zpravodaje, kteří světu dokázali zprostředkovat situaci, dnes pro ni izraelské útoky pokrývá bývalý zpravodaj CNN, který arabsky neumí, a navíc to dělá z Jeruzaléma.
A pro úplnost, Libanon coby nestálý člen Rady bezpečnosti OSN zablokoval izraelskou snahu prosadit rezoluci odsuzující útok do Ejlatu, když do textu požadoval přidat odsudek i izraelských útoků na Gazu.
A stručně:
— Bez ohledu na oficiální zastavení vojenských represí v Sýrii po pátečních modlitbách následovaných už tradičně protesty po celé zemi prý zahynulo 34 lidí, nejvíce v oblasti kolem vzbouřeneckého jihosyrského Dar´á. Syrský velvyslanec při OSN obvinil USA, že povzbuzují vzbouřence. Mluvčí ministerstva zahraničí USA si mezitím pochválil, že syrská opozice je stále „soudržnější", což je při pohledu na směsku islamistů, sekularistů, liberálů a vůbec – při zkušenostech s podobnými proudy třeba v Libyi — podivná myšlenka. Ve snaze naplnit ji obsahem část syrské opozice v Istanbulu utvořila pětapadesátičlenný „prozatímní parlament" a bude nyní ukazovat svou jednotu co nejvíc. Členy je mimo jiné 16 jakýchsi úředníků, 10 lidí žijících v Turecku, sedm z Belgie, čtyři sekularisti, dvanáct islamistických duchovních…
— Britské letectvo potopilo malou loď odvážející ustupující Kaddáfího vojáky ze Zavíji, protože i když prchali, dál představovali hrozbu pro civilní obyvatelstvo.
— Hrozbu pro civilní obyvatelstvo, konkrétně afghánské, budou představovat i Spojené státy, a to nejméně do roku 2024. Na prodloužení okupace a války se nositel Nobelovy ceny za mír už takřka dohodl s loutkovou afghánskou vládou. Hezké.
Převzato z Literárek
