Rozumějí si ještě USA s Izraelem?

Reklama


Květen 23, 2011

Nevím, jestli jste si stihli náležitě vychutnat unikátní ukázku, jak to chodí v té nejvyšší politice, a tak se ještě jednou vrátím k projevu Baracka Obamy o jeho „vizích" uspořádání na Blízkém východě.

Stručná rekapitulace: Nadhodil v něm nápad s návratem Izraele k hranicím z roku 1967, ovšem opentlený tolika pro Izrael výhodnými podmínkami a nabídkami, že je v praxi nerealizovatelný. A izraelský premiér Benjamin Netanjahu přesto nápad odmítl a tady ta ukázka vlastně začíná…


Netanjahu totiž ještě před projevem telefonoval ministryni zahraničí USA Hillary Clintonové a přitom „zuřil" a na návrat k hranicím z roku 1967 „reagoval zlobně". Ministerstvo zahraničí USA tyto zprávy, které do světa vyslal New York Times, popřelo. „Byla to upřímná a srdečná výměna názorů odrážející naše blízké vztahy," prohlásil mluvčí ministerstva. „Nechci komentovat, co se objevilo v tisku… Diskutovali o projevu a Netanjahuově nadcházející návštěvě." Se svou trochou do mlýna přispěchal i izraelský ministr obrany Ehud Barak, podle něhož jsou rozpory mezi USA a Izraelem ohledně míru s Palestinci „menší, než se zdají". „Zprávy o rozporech jsou nadnesené," prohlásil i Netanjahuův poradce pro národní bezpečnost Yaakov Amidror, ovšem s upřímnou starostí zástupce okupační mocnosti dodal, že návrat k hranicím z roku 1967 by „příliš mnoho Izraelců zanechal mimo hranice Izraele". Wiesenthalovo centrum hranice z roku 1967 označilo za „hranice osvětimské", čímž papouškovalo Abbu Ebana a pak i Alana Dershowitze. Jaká přirovnání asi budou následovat? A do toho se za Netanjahua jako jeden muž postavila celá jeho krajně pravicová vláda. Pokud ovšem rozpory neexistují, tak to ministři učinili nejspíš jen tak…

…a zřejmě taky jen tak, aby řeč nestála, se Obamovi poradci nechali slyšet, že jejich prezident nevěří, že by Netanjahu byl kdy ochotný k ústupkům, které jsou k dosažení míru na Blízkém východě nutné. A bývalý americký mírový vyjednavač Aaron David Miller dodal, že z hlediska řešení izraelsko-palestinského konfliktu jsou Obama a Netanjahu „na různých planetách".

Někteří republikáni, jako například zvažovaný prezidentský kandidát Mitt Romney, se do Obamy („neváží si Izraele" a „hází ho pod autobus") po jeho projevu opřeli a málem ho obvinili z antisemitismu, nicméně ozvaly se i hlasy na jeho obranu. Asi nejpřekvapivějším je mezi nimi Jeffrey Goldberg, vlivný proizraelský novinář, který svůj komentář nadepsal výmluvným „Drahý pane Netanjahu, takhle s mým prezidentem nemluvte".

A tak mohla vysoká hra pokračovat: Obama neohroženě zopakoval svůj dopředu k neúspěchu odsouzený nápad s hranicemi i na nedělním výročním zasedání největší americké izraelské lobby AIPAC (je zvláštní, že všichni američtí prezidenti chodí promlouvat jen k židovské lobby a ne třeba čínské nebo japonské, byť věřím, že také existují a nebudou zcela bez vlivu). Vysvětlil přitom, že hranice z roku 1967 jsou „dlouhodobým cílem americké politiky" (netuším, od kdy, ale budiž) a k tomu vše ještě zkonkretizoval: míněny jsou hranice z 4. června 1967 plus je počítáno s „velkými územními výměnami". Ve snaze zklidnit situaci, v níž se supervelmoc bojí malého státečku, hned slíbil vyzbrojit Izrael natolik, že mu to zajistí „kvalitativní vojenskou nadvládu". Tento stav na Blízkém východě sice už fakticky existuje dávno, ale zní to fakt dobře, protože, jak řekl Obama, i „v časech neshod, jak tomu u přátel bývá, jsou naše svazky nezlomné". A nádavkem k tomu ještě slíbil „pokračující tlak" na Írán kvůli jeho neexistujícímu vojenskému jadernému programu a ani nemukl o 400 izraelských jaderných bojových hlavicích. Přitom muž, který vede X válek, odmítá zavřít Guantánamo, vyhrožuje útoky po celém světě a mlčí o izraelských válečných a jiných zločinech kouzelně obvinil Teherán z pokrytectví, kdy „podporuje lidská práva, ale své vlastní lidi brutálně potlačuje".  (A drobnost: americký soud nařídil Íránu kompenzaci za teroristické útoky, které provedl Hamas – ve výši 300 milionů dolarů. Budou zabaveny z íránských účtů v USA nebo i v jiné zemi, která to Američanům dovolí. Není ten svět jednoduchý?)

A zatímco se před budovou, v níž AIPAC zasedal, demonstrovalo, nabízí se vcelku prostá otázka: chtěl (a chce) Barack Obama konfrontaci s Netanjahuem (tím, že jde pomalými, velmi pomalými krůčky za svým cílem – k hranicím 1967), přičemž Izraeli na zklidnění nabízí obvyklé úlitby, nebo ve skutečnosti jen pěkně veřejně ukazuje Netanjahuovi, jak se stavět vůči Palestincům, aby tolik nekřičeli a pod návalem nových nápadů a plánů nechtěli svůj nezávislý stát prohlasovat v OSN už v září. Dva Obamovy projevy pronesené během několika dní totiž ve skutečnosti jen do značné míry kopírují „mírové plány" izraelských premiérů Olmerta a Baraka, přičemž Barak byl možná ještě odvážnější.

Odpověď na to nemám, ale možná se mnohé ohledně izraelské politiky vyjasní už v dohledné době, kdy ke břehům Gazy vyrazí další humanitární flotila z Turecka. Tu první Izrael zastavil za cenu masakru a ustál to, turecké ministerstvo zahraničí teď ale varuje Izrael dopředu, aby si nezahrával. Zkusí to Izrael? Nezkusí? Turecko bývalo nejbližším spojencem Izraele v oblasti, a už není. Teď chce navíc jména všech vrahů, kteří na Mavi Marmara zabíjeli. Jak rychle se kamarádšofty v tomhle regionu mění! Richard Silverstein na svém blogu tipuje, že Netanjahu tváří v tvář tureckému odhodlání ustoupí. „Izrael má sklon ustoupit ve chvíli, kdy si uvědomí, že je jeho protivník silný. Izraelská armáda a politické vedení dává přednost tyranizovat státy a entity s chabou vojenskou silou, jako jsou Palestina, Sýrie nebo Libanon. Proto také od roku 1967 ještě nedošlo k vojenské konfrontaci s Jordánskem. A proto také Izrael vojensky zaútočil na Mavi Marmaru a násilím neozbrojeným lodím zabránil doplout do Gazy. Pokud by tyto lodě ale měly vojenskou eskortu, situace by byla jiná." (Z toho by ovšem vyplývalo, že Netanjahuovo dupnutí v telefonátu s Clintonovou naznačuje, že si myslí, že je prezident USA slabý soupeř.)

No nic, k dopadům (prvního) Obamova projevu ještě jedna poznámka. Zatímco Gideon Levy v Haaretzu konstatoval, že Obama „zničil zatímní jediný palestinský výdobytek – vlnu mezinárodní podpory před zářijovým uznáním státnosti v OSN" a že „po Americe stáhne podporu i Evropa", pravdu měl jen tak napůl. EU samozřejmě nápad s hranicemi z roku 1967 podpořila i s navijákem, nicméně je otázka, zda bude při jeho naplňování tak „objektivní", jako USA, tím spíš, že Egypt počítá s tím, že po Obamově projevu Palestina na Valném shromáždění pro svou státnost získá podporu nejméně 130 zemí, přičemž jí stačí dvoutřetinová většina, tedy 128 zemí. Palestinci se totiž nemusejí bát amerického veta v Radě bezpečnosti, protože půjdou ve stopách Izraele – jeho státnost byla v Radě bezpečnosti OSN zprvu zamítnuta, souhlas získal „jen" ve Valném shromáždění, a Davidu Ben Gurionovi to k vyhlášení nezávislosti stačilo.

A fakt už úplně poslední poznámka: i New York Times připouští, že se na Obamův blízkovýchodní projev coby na zbytečnost nedívali ani někteří syrští opozičníci. Jak k celkovému dopadu Obamových slov podotýká Angry Arab, Obama arabské masy zajímá asi jako Usáma. A jedna z protagonistek egyptského mládežnického hnutí Asmá Mahfúzová (ve shodě s všeobecným pocitem) dodává: „Nechápu, jak může Obama oslavovat arabské revolty, když jeho vláda a vlády předchozí diktátorské režimy na Blízkém východě dlouhé roky podporují. Vzkazujeme Obamovi: jdi a hraj si na něco jiného…"

Tak jo, už změňme téma. Zajímavá je stále Sýrie. Zdá se, že se Asadovu režimu už podařilo zlomit hlavní vlnu odporu, a navíc totálně zkrachovala i generální stávka, která měla být prvním skutečným testem toho, jakou moc opozice reálně má… a do toho se páteční demonstrace, oznámené dopředu jako masové, proměnily v nemasové, ale zato prý početné akcičky protestu… Zkrátka, na pohled se zdá, že už to skoro začíná být nuda jako v brutálně znormalizovaném Bahrajnu. (Záměrně vynechávám střelbu do lidí, protože o té v množství větším než racionálním dostatečně informují naše média). Přitom všem ale těch pár měsíců protestů mezi Syřany dokázalo zrodit kulturu odporu, což je fenomén, který se jen tak potlačit nedá, míní blog Syrian Comment. „I kdyby se vládě podařilo vše potlačit, syrskou mládež neporazí. Mládež bývala apolitická a apatická, teď je ale zpolitizovaná, zmobilizovaná a odhodlaná." Důležitým je v tomto směru fakt, že 48 procent obyvatel Sýrie je mladších 19 let. Hlavním problémem ale podle autora je, že „Západ chce, aby Asad odstoupil, ale nemá nikoho, kdo by ho nahradil." A to se nezmění dokud se roztříštěná syrská opozice nedá dohromady a nezformuluje rychle své cíle a přijatelné způsoby, jak překonat přechodné období. „Teprve pak lze od světových vůdců čekat něco víc, než jen plané výzvy Asadovi, aby odstoupil."  Kudy demonstranti chtějí přitom jít, lze usuzovat z toho, že se na demonstracích pálily ruské a íránské vlajky

Syrská vláda tvrdí, že od března bylo při protivládních protestech zabito 120 vojáků a důstojníků. (Pro srovnání: Pokud je to číslo pravdivé, byly by to zhruba stejně vysoké ztráty, jaké utrpěla americká armáda v Afghánistánu od počátku roku.) Kdo je vlastně zabil, není příliš jasné – vláda mluví o fundamentalistech placených ze zahraničí, reálným vysvětlením mohou být i různé kmenové útoky.

A ještě jedno srovnání: Podle pátečních zpráv nejmenovaných aktivistů syrská armáda zabila po celé zemi nově 34 lidí. A podle naopak velmi dobře vyzdrojovaných zpráv německá armáda na severu Afghánistánu zabila při střelbě do demonstrantů 12 lidí. Najděme dva rozdíly – a ten první, prozradím, je v počtu mrtvých. (BTW, u první zprávy je titulek „Asad zabil…", takže druhá by měla mít logicky titulek „Merkelová zabila…", ale nemá)

 

A už fakt hodně stručně:

— Telavivská univerzita navzdory novému zákonu, který zakazuje jakékoli upomínky na Nakbu, 23. května právě takovou vzpomínkovou akci uspořádá. (BTW, zákon konkrétně zakazuje cokoli, co by připomínalo den vzniku Izraele jako den smutku.)

— zatímco v Bahrajnu pokračují represe, zatýkání a soudy posílají lidi do vězení za účast na prodemokratických protestech (a novináře za „falšování" reality), třásl si britský premiér v Londýně rukama s Hamadem Chalífou, z vůle Saúdů a Západu krvavým králem Bahrajnu. A bahrajnští poslanci, kteří poslušně hlasují pro represe svého krále, vyzvali Sýrii, aby ukončila represe

— vysoký pákistánský armádní činitel prohlásil, že letiště na jihozápadě země, které prý využívají americké bezpilotní letouny, není pod kontrolou USA, ale Spojených arabských emirátů. A charity právě odtud a ze Saúdské Arábie platily ročně 100 milionů dolarů na verbování i osmiletých pákistánských kluků ke svaté válce.

— policie v Rabatu a Casablance „jen" obušky rozehnala demonstranty, kteří porušili zákaz demonstrací a požadovali více politických i ekonomických práv, a několik jich zatkla.

— no a od soboty je Obamova válka proti Libyi nezákonná, neboť uplynulo 60 dní, po něž smí US prezident válčit bez souhlasu Kongresu. Obama ale přece namísto války vede jen kinetickou akci", a Kongres se – když se bojuje proti Arabům — nijak nebouří, tak k čemu se dívat po zákonech. A do toho NATO v Libyi překračuje mandát OSN a povstalci si v rámci „revoluce" vyřizují osobní účty… zkrátka, vše asi běží tak, jak má.

 

Převzato z Literárek


Přejít do diskuze k článku