Leden 11, 2011
Ranní zpráva o tom, že exekutoři tleskají Drábkovi a těší se na sociální dávky dlužníků, způsobila mezi „slušnými a zodpovědnými“ spoluobčany nadšení až frenetické, které se neslo v duchu: „Konečně rozežraným sockám sklapne, hurá spravedlnost!“ Povahu tohoto uvědomělého jásání dobře osvětluje prostý fakt, že ti nadšení vyznavači kréda „na chudé musí být přísnost“ ani neumějí rozlišovat mezi mzdou a sociální dávkou. Velmi zhruba řečeno, zatímco mzda je odměna za ekonomickou aktivitu, sociální dávka je kompenzace za vynucenou ekonomickou neaktivitu placená z daní. Hlavní problém postižitelnosti sociálních dávek exekucí je v tom, že sociální dávky jsou mandatorní, což podporuje morální hazard oprávněných (a exekutorů), kteří tak mohou přenášet své podnikatelské riziko (komu dají úvěr) na stát a plátce daní, protože mohou spoléhat na to, že své pohledávky uspokojí ze státem zaručeného příjmu. V tomto případě jde ale o příjem, který není určen na zajištění zisků soukromého sektoru, ale na úhradu základních životních potřeb. A přesně proto platím daně – aby lidé v nouzi nepadli až na dno, ze kterého už nevede cesta zpět, ale zůstala jim šance na jakžtakž slušnou lidskou existenci, a ne proto, aby štiky a pijavice měly posvícení bez rizika. Proč se máme všichni skládat několika zlatokopům? Chtějí zisk? Tak ať nesou riziko! Exekuce na sociální dávky je de-facto exekuce na mé daně, a to se mi sakra nelíbí.
Převzato z blogu Tribun
