Asi nejtěžším úkolem pro každého ekonoma, analytika či čtenáře novin je posoudit dopad činů-nečinů stávajících servisních elit na ekonomiku a společnost jejich zemí. Celosvětově, pravdomluvnost nepatří k jejich nejsilnějším stránkám. Avšak Evropa je v kategorii politických lhářů a deprivantů na čele globální hitparády. Ve vše stravující panevropské byrokracii lže kde kdo o čemkoli, a všichni se tváří, že je tato orwelovština nejpevnější páteří pro budování superstátu. Zdá se, jako už sami lháři netušili, co vlastně lež je a jaké má důsledky.
Někteří, jako pan Draghi, šéf ECB, dovedli umění lhát vysoko. Prostřednictví ochotného tisku a pouštěním zaručených informací novinářům v běhu na záchod, překvapivě docela úspěšně manipuluje kapitálovými trhy, které na každou jeho pozitivní, (většinou vágní větu bez substance a následné akce) neuvěřitelně rychle a aktivisticky reagují, aby pak po pár dnech „zjistily“, že jim pán milionů (a jejich zaměstnanec) slibuje triliony, aniž by věděl, kde je získat. Což o to, dejme tomu, že pan Trh není neomylný, a jednou-dvakrát se může nechat podvést, ale jak vysvětlit jeho chování, když byl podveden po tisící. Ten prodejce Euro virtuální reality každému, kdo chce být klamán, je sice velmi vysoká figura euromafie, ale o svoji pozici lídra mezi eurolháři a podvodníky bruselského virtuálního světa musí tvrdě bojovat.
Poslední nájezd španělského premiéra na Draghiho pozici největšího lháře v systémovém generátoru lží byl totiž vskutku impozantní. Abychom se dostali k systémovému modu operandi servisních euroelit, srovnejme si známá, veřejně publikovaná fakta o takzvaném Rajoyově skandálu odhaleném listem El Pais.
Ten nedávno odhalil, že on sám a řada vedoucích činitelů jeho strany pobírali od dominantně stavebních firem pravidelné úplatky nelegálním způsobem. Žádné igelitky v průjezdu, zájemci o přízeň státu sdružovali prostředky na jenom kontě, odkud pak lobbista zajišťoval distribuci potřebným. Organizovaná kolektivní korupce.
Zveřejněné dokumenty o uplácení vedení Rajoyovy strany dokumentují, že si stávající premiér v dobách, kdy ještě ani premiérem nebyl, přišel na 34 tisíc dolarů ročně v průběhu let 1997 – 2008. Hlavně za to, že nečinně přihlížel zběsilému tempu nafukování bubliny na španělském trhu realit, jež nyní hrozí bankrotem páté největší ekonomiky eurozóny.
O tom, o kolik vzrostla Rajoyova cena po jeho nástupu do premiérského úřadu, list raději nepíše. Ono i těch mizerných 34 tisíc doláčů za nic, dokázaný fakt prodejnosti politických elit, zní špatně na španělské ulici, kde se potuluje 50 % nezaměstnané mládeže a v lékárnách docházejí léky.
Aby toho nebylo dost, Rajoy zvěčnil svoji amorálnost a deprivantsví svoji reakcí na skandál :
Nejdříve se vydal cestou pan Plzáka – zatloukat, zatloukat a zatloukat. Prohlásil: "Opakuji, že vše, co bylo o mně a mých kolezích zveřejněno, je nepravda, snad s výjimkou některých věcí a událostí publikovaných některými médii."
Jakkoli bezobsažné je toho sdělení, stál ještě někdo v té době ve Španělsku o to, co jim chce premiér sdělit?
Ti, kteří ještě nezapomněli, co se událo v květnu minulého roku, kdy došlo k další iluzorní „záchraně Evropy“ díky masivní lži z dílny Supermaria Draghiho, si určitě pamatují, že španělský bankovní systém byl na pokraji krachu.
Premiér Rajoy Evropě s ruinami španělského bankovnictví za zády 28. května 2012 sebevědomě sdělil, že Španělsko nepotřebuje finanční pomoc ze zahraničí a že ani španělská vláda nevidí potřebu vlastnímu bankovnímu sektoru pomáhat, protože je "v pořádku". To prosím deklaroval v okamžiku, kdy jedna z pěti největších a nejzadluženějších bank Španělska Bankia požádala o záchranu a cena jejích akcií na kapitálovém trhu padala střemhlav. A španělská vláda sama byla vzdálena od vlastní žádosti k EU o záchranu jen několik dní.
Časový harmonogram proběhlých akcí toho deprivanta usvědčuje :
• 9. května 2012: Bankia žádá o stabilizační půjčku ve výši 4,5 miliard euro, ve stejné době španělská vláda trvá na tom, že banka je solventní.
• 21. května 2012: Španělský stát vyhovuje žádosti Bankie o půjčku a získává tím 45% majetkový podíl v této bance, realizujíce tímto proces částečného znárodnění bankrotující banky.
• 23. května 2012: Bankia přichází s tím, že k záchraně potřebuje urgentně dalších 11 miliard Euro a Rajoy na francouzské obavy reagoval přímo arogantně: „ Hollande o stavu španělských bank nic neví“.
• 24. května 2012: Bankia se opět přepočítala, a zvyšuje svůj požadavek už na €15 miliard.
• 25. května 2012: Požadavek Bankie už činí 19 miliard Euro, když vykazované zisky roku 2011 se mávnutím proutku ukázaly být čtyřmiliardovou ztrátou. (Španělská Potěmkinova vesnice v banksterském účetnictví). Ouha !!! Ve španělské rezervním fondu určeném pro tyto účely se ale v rohu krčí pouze 5 miliard Euro!!!
• 28. května 2012: Rajoy říká v TV: "Španělský bankovní sektor nepotřebuje žádnou pomoc."
• 8.-10. června 2012: O tomto víkendu píše Rajoy svému vyděšenému ministru financí: „Aguanto, jsme čtvrtou nejmocnější zemí Evropy. Španělsko není Uganda. … Pokud nás chtějí donutit k přijetí záchranného balíku z ECB, měli by si někde najít 500 miliard Euro pro nás, a dalších 750 miliard Euro pro Itálii, která přijde na řadu hned po nás.“ A hned nato žádá neformálně a diskrétně (ale copak to v Evropě ještě jde?) o záchranu z ECB ve výši 100 miliard euro. Vyplašení ministři financí celé Unie se sletí jako hejno vran do Bruselu a chovají se jak za reálného socialismu u voleb. Obratem a bratrsky schválí, co požadováno, neb není jiné cesty. Je zase jen ta jedna správná, a kdo nejde s námi, jde proti nám. A ti, kdo šli proti nám v minulosti, už nejsou …
• V neděli 10. června 2012: Rajoy deklaruje získání pomoci EU za „vítězství“ a jedním dechem dodává: „Tento rok pro nás všechny bude špatný. Ekonomika poklesne asi o 1,7 % a dojde k nárůstu nezaměstnanosti“.
Zatímco španělské banky a obecně španělská ekonomika se nedostala do problémů ani za měsíc, ani za rok, ale díky několikaletému neodpovědnému chování bankéřských i podnikatelských elit Španělska za placeného odvrácení očí státu, Rajoy a jeho parta jsou jinými kabrňáky. Zvládli za měsíc otočit o 180 stupňů, a z arogantních suverénů a věčných optimistů skončili s gigantickým kloboukem v ruce, prosíkem a definitivním přiznáním, že s nimi už dobře nebude. Myslíte, že jim ten mediální cirkus někdo baští, že jim někdo nejen ve Španělsku, ale i v celé Evropě věří? Že se najde dost idiotů, co uvěří, že na čele španělského státu nevegetují kriminálníci, ale jen idioti, co nevědí, která bije, a shodou špatných náhod se zapomněli podívat z oken svých paláců na milionové demonstrace nezaměstnaných a naštvaných, když už se nezabývali analytickými materiály o vývoji španělského hospodářství?
Deprivace. Poté, co Rajoy dostal cizí peníze, prohlásil záchrannou operaci EU za svůj osobní triumf, nasedl do letadla, aby nezmeškal na EURO 2012 fotbalový zápas jeho týmu s Polskem.
Poučení? Deprivanti všech zemí vytvořili asociaci, pořádají svoje deprivantské EURO ve sportu „O největšího blba“ a nutí 500 milionů občanů Evropy k povinné a placené/zdaněné účast ve hledišti. I když se to na první pohled nezdá, je o nás, naší budoucnosti, našich daních a peněženkách.
Je to o důvěře lidí v systém, svoje vedoucí představitele, ve funkčnost jakéhokoli projektu ovládaného evropskou a globální asociací deprivantů.
Na základě lží, podvodů, vlády systémové korupce, netransparentnosti, parazitismu nelze evropský superstát budovat. Je prohnilý od hlavy a od počátku postavený na korupci a vydírání. Slouží nadnárodním globálním zájmům, které se zájmy evropských občanů nemají nic společného. Vzhledem k minulosti Evropy jako velmi různorodého spolku nejrůznějších kultur, mentalit a životních stylů, rozdílného bohatství i infrastrukturní vybavenosti je bolševická cesta k unifikaci a modelu sovětského státu sebevražedná. Všemocné, nikým nevolené nuly bez meritorní minulosti (Rumpál, Ashtonová), bývalí maoisté (Barroso a další), fanatici typu Bendit-Kohn, na jinou víru obrácení komunisté, blairovci a další loajalisté mamonu, nedostatečně kvalifikovaní i na koučování trafiky, vzbuzují otázku jakou úlohu EU pod jejich vedením vlastně plní. Deklarace se rozcházejí s činy čím dál tím více. Místo toho, aby občané získávali jistotu, že projekt evropské integrace je o nich a jejich lepším zítřku, počty euroskeptiků rostou s počtem excesů v direktivách, s počtem a závažností neúspěchů při řešení problémů, které trápí evropskou ulici. S počtem bilionů Euro prošustrovaných v nejrůznějších projektech, z nichž téměř žádný nepřináší zvýšení konkurenceschopnosti Evropy na světových trzích, s počtem případů, kdy pánové Evropy prosazují politiku a ekonomická i systémová opatření, které potápějí evropský Titanik do stále větší hloubky. Nemylme se, současná Evropa nemá s demokracií nic společného, kromě nefunkčních, zkorumpovaných orgánů. EU je plodem korporativismu a ždímačkou rozpočtů nejproduktivnějších národních ekonomik. Ždímá a omezuje práva, suverenitu lidí všude. Vyždímané prostředky „socialisticky“ přerozdělují agenti dlouhých peněz k udržení nefunkčního a netržního dirigistického systému – od insolventních bank, přes zhovadilou zemědělskou politiku až po financování projektů, které se v době krize neměly vůbec dostat na svět, ale které obohatí na systém napojené insidery. EU je jeden velký tunel. Dojde-li k realizaci ESM (European Stability Mechanism) stane se Evropa vězením neprivilegovaných žebráků.
Hovoříme-li zde o španělských vůdcích a jejich jednání, hovoříme i o stejné politické kultuře v celé Evropské unii. Naši vlastní, britští či polští lídři kopou vyvolenou deprivantskou ligu též. Jsou spojeni v jedné revoluční frontě v likvidaci stávajícího řádu, společnosti, morálních hodnot, komunitárnosti, solidarity, pořádku, spravedlnosti, zákonnosti, demokratických principů vládnutí, likvidaci sociálního a národního státu, v přeměně myslících suverénních občanů na poddané s nulovým potencionálem ovlivňovat vlastní současnost i budoucnost. Pro drobty ze stolu mocných, pro moc všehoschopných neschopných, neb zítřek a odpovědnost k poddaným neexistuje.
Takto prohnilé elity Evropu z krize objektivně řečeno neumí vyvést, nemají k tomu ani mandát vlastníků EU a navíc ještě ani nechtějí vyvést, neboť k tomu nejsou motivováni jak finančně, tak vlastní morálkou. Zbytek si každý domyslí sám.
Dominantním rysem superstátů/mocností v historii Západu je parazitismus. Získávání cizích zdrojů, život na úkor států na periférii Impéria, kolonií, provincií a jejich obyvatel. I v jádru Evropského projektu je tento parazitismus evidentně zakódován – viz destrukce ekonomik a společností na periférii. Impérium ale ztrácí zdravé koníky, a tak destruuje i dřívější evropské členy evropského centra – Itálii, Francii a Británii. Uštvaný a vysávaný tahoun Evropy Německo už na tuhle, stále těžší káru nestačí. Příliš mnoho lačných černých pasažérů a natažených rukou. Kdy vyprchá stigma viny za 2. světovou a nastartuje pud sebezáchovy? Brzo uvidíme.
Elitami inscenované hospodářské deprese, světové války a systémové revoluce jsou odedávna oblíbeným prostředím pro zásadní změny tváře světa. Ne nadarmo prohlásil někdejší šéf Obamova Bílého domu a major výsadkových vojsk izraelské armády Rahm Emmanuel o současné systémové krizi: „Tuhle příležitost si nesmíme nechat ujít!“ Mluvil o globální třídní válce 1% elit proti zbytku světa, nebo o něčem ještě větším – transformaci současného světa na nový model? Jaký úkol, roli v té „příležitosti“ hraje na hliněných nohách insolvence a asociálnosti budovaný evropský superstát prosazovaný Rumpály, Barossy, Rajoyi a Kalousky s bolševickým odhodláním hlava nehlava bez ohledu na následky? V zajetí lží, mediální desinformací a systémového podvodu.
500 milionů Evropanů stojí na rozcestí, před nelehkým rozhodnutím, co dál, s kým a jak. Nejenom Evropané. Zatímco v koridorech moci mohou politici a vládcové spekulovat, jak často chtějí, žít ve svém od reality odtrženém světě zrcadel, dění na ulicích periférie EU svědčí o tom, že ti dole toho mají dost, a zdvihají se od pro-systémových TV beden a televizních seriálů typu Dynasty.
Z babylonské věže EU padá omítka, nahoře se oslavují virtuální a mediální úspěchy, ale nikdo nevnímá, že hladina šampaňského v jejich číších se podivně vlní a třese. V přežraném europarlamentu – v tom smutném divadle – dávají zase absurdní demogratickou operetu „Chléb (náš vezdejší) a hry“. A v ulicích evropských velkoměst i na sociálních sítích se formují davy nespokojených…
Foto: zdroj
