Červen 25, 2011
Nevěřil jsem svým očím, když jsem se před několika dny dozvěděl, že je do Prahy přepravován onen sovětský tank, který kdysi stával jako pomník padlým osvoboditelům Prahy na Smíchově, a který byl před dvaceti lety natřen na růžovo nejprve exhibicionistickým výtvarníkem a poté skupinou poslanců chráněných imunitou. Brzy na to byl takto zhanobený tank přemístěn do muzea vojenské techniky.
To, že se někdo před 20 lety snížil k tak trapnému činu hanobícímu památku těch, kteří za cenu obrovských obětí porazili hitlerovské Německo, se tehdy snad dalo při dobré vůli ospravedlnit jakýmsi pocitem euforie, že jsme se po 20 letech zbavili těch, kteří k nám přijeli v roce 1968 na podobných strojích. I tehdy, v roce 1991, jsem byl tímto stupidním natěračstvím pobouřen, protože jsem ho považoval za urážku těch milionů sovětských vojáků, kteří zahynuli v bojích 2. světové války.
Neschopnost rozlišovat mezi tím, co se stalo v roce 1945 a v roce 1968, mi připadala neuvěřitelná.
Doufal jsem, že tato ostuda postupně vyšumí milosrdným působením času.
Nechápu proto, koho napadlo tuto záležitost opět vytahovat na světlo (s tím, že růžový tank je ještě „vylepšen“ vulgárním „topolánkovským“ vztyčeným prstem).
Před rokem 1989 mě vždycky rozčilovalo, že se při oslavách konce války ignoroval podíl Američanů na osvobození západních Čech.
Nevěřil bych tehdy, že „až se to otočí“, dočkáme se snad ještě horšího falšování dějin. Dnes se v květnových dnech mluví naopak pouze o Američanech…
Samozřejmě by pro poválečný vývoj Československa bylo lepší, kdyby Prahu osvobodili Američané, ale ze známých důvodů se tak nestalo. V každém případě je trapné a lidsky ubohé kvůli tomu bagatelizovat oběti, které přinesli Rusové, Ukrajinci a další národy tehdejšího SSSR (dnes zhusta zvaní „rusáci“).
Mám dojem, že dnešní mladá generace má zcela pokřivenou představu o tom, jakou roli hrál při porážce nacistického Německa Sovětský svaz, a kolik jeho občanů, vojáků i civilistů, přitom zahynulo. Pravděpodobně neví ani o existenci československého armádního sboru v SSSR, nic jim neříkají jména jako Otakar Jaroš, Ludvík Svoboda, Antonín Sochor, Richard Tesařík, Ján Nálepka či Josef Buršík, bitva u Sokolova či karpatsko-dukelská operace. Dnes se nejspíše dočteme pouze to, že "rusáci" kradli hodinky, že Stalin byl horší než Hitler a že konec války byl především ve znamení masového vraždění nevinných německých civilistů.
Myslím, že památka sovětských vojáků se dnes těší větší úctě než u nás i v Německu…
Vím, že to zní poněkud paranoidně, ale těžko se lze ubránit dojmu, že tohle vymývání mozků je cílevědomé a inspiruje se tím známým orwellovským moudrem „ten, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost“.
Nemohu se s tím smířit. Měli bychom se přece chovat jako sebevědomý, svobodný národ, který je schopen dívat se objektivně a spravedlivě na své dějiny i na dějiny Evropy. Neschopnost nebo neochota k takovému čestnému přístupu svědčí o naší malosti a nedospělosti. Nebo možná i o něčem horším.
Jako doplňkovou četbu doporučuji článek G. Murína v Britských listech.
Převzato z blogu autora na Aktuálně
