Sám svého štěstí strůjcem?

Reklama







Soudobá etapa vývoje brutálně a nemilosrdně strhává závoj iluzí i u těch, kteří si dlouho mysleli – s jinak naprosto chvályhodnou houževnatostí a případně až sveřepostí – že je prostě JENOM třeba tvrdě pracovat vůbec a taky pracovat na sobě, a člověk bude mít vždy svůj osud ve svých rukou. Ti ještě chytřejší, kteří si to vždy dovedli zařídit tak, že pracovat – i na sobě – nemuseli, je v tom vždy podporovali, horlivě přikyvovali a říkali: "Tak, tak, máte pravdu. Všechno je ve vašich rukou – budete-li pracovití, svědomití, houževnatí (…. čtenář může potřebná pozitivní adjektiva doplňovat dál a dál – třeba až do svého úplného zblbnutí…), pak je úspěch zaručen…"

-.-.-.-.-.-

Jistě. Člověk pracovitý bývá z hlediska statistického průměru relativně častěji po zásluze odměněn úspěchem než flink, a také štěstí – jak se říká – statisticky vzato určité spíše přeje připraveným. Bylo by to smutné, kdyby ani toto nebylo – alespoň v jisté míře… Jenže musí existovat „to něco“ – "to něco", na co by měl být ten dobře připravený subjekt připraven… Tato vnitřní pravděpodobnostní spravedlnost ale nemění nic na krutém, objektivním, bezcitném a naprosto nemilosrdném rámci, který nám v mezních chvílích, kdy se opar iluzí protrhává, dává zřetelně a jasně najevo, že nikoli my sami, ale „cosi jiného“ má náš osud ve svých rukou… A to něco je (v civilizaci založené na směně a výrobě či práci "pro druhé") hodnotová substance, cenová surovina ve společenském systému, utkaná z výdajů druhých… A to něco – tedy hodnotová substance, cenová surovina, která je zdrojem našich příležitosti – diriguje rámcově naše osudy….

 -.-.-.-.-.-

 Jak je to vůbec s tou tvrdou „prácí na sobě“, ke které jsme stále vybízeni? Z deseti pracovních míst se jich přece nestane 20, když budou adepti 2x lépe připraveni, s 2x většími schopnostmi než včera (zaměstnavatele to jistě potěší a stoupnou ty jeho INDIVIDUÁLNÍ šance v soutěži – ve srovnání s druhými kapitalisty). Nepracují snad na sobě Japonci od mládí až fanaticky? Není snad jejich morálka studijního úspěchu fanatická a pracovní morálka zcela příkladná („vše pro firmu“)? A nemá náhodou zrovna a právě tato země ten největší veřejný dluh vůbec mezi všemi vyspělými státy? A navíc s obrovským předstihem před všemi ostatními…?

-.-.-.-.-.-

Jako ekonomické bytosti soudobé civilizace trhu jsme rukojmím objemu cenové suroviny, kterou v systému vytváří

a) DESTRUKCE (tou nejpřirozenější destrukcí je obyčejná spotřeba druhých, vyšší stupeň je indukovaná obměna ještě neopotřebovaného statku z důvodů buď inovačních (investiční statek) nebo módních – spotřební předmět) Nejsilnější "kávou" je pořádné a poctivé bombardování…

b) DLUH – nejprve ten reprodukční a pak všemožné derivace a nástavby, triky se státními penězi, úvěrovými bankovními, finanční produkty éry tzv. financializace atd. atd. …. ….. nekonečné, nikdy nekončící ZADLUŽOVÁNÍ…

 -.-.-.-.-.-

Je-li objem cenové suroviny vysoký, může vystupovat do popředí i ta spolupráce. Je-li objem cenové suroviny malý, lidé jsou čím dál nervóznější, jednání hrubne, tvrdne a mění se v čím dál zoufalejší rvačku o substanci, o ekonomický vzduch. Když v Osvětimi do smutně proslulých "sprchovacích místnosti" začal proudit plyn, zápolili prý ti nejsilnější o ten zbytek vytlačovaného vzduchu – sráželi druhé k zemi a lezli po jejich tělech nahoru… Jistě, drsné přirovnání…

-.-.-.-.-.-

Jako živé bytosti jsme rukojmím vzduchu potřebného k dýchání. Vzduchu, který nás obklopuje a jehož existenci si celkem obvykle ani nijak zvlášť neuvědomujeme. Ovšem až do okamžiku, kdy začíná chybět, kdy zoufale lapáme po dechu, kdy se ten vzduch, na který jsme před chvílí ještě nemysleli, najednou stává tou úplně nejdůležitější věcí na celém našem světě… A nepomůže mně, že jsem byl přeborníkem v zadržování dechu a pod vodou vydržel nejvíc ze všech spolužáků… Jednou se budu muset vynořit – a ten vzduch ("výdaje druhých") potřebovat…

Chrudim dne 22. 3. 2010

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku

Sám svého štěstí strůjcem?

Reklama


Sám svého štěstí strůjcem?

Soudobá etapa vývoje brutálně a nemilosrdně strhává závoj iluzí i u těch, kteří si dlouho mysleli – s jinak naprosto chvályhodnou houževnatostí a případně až sveřepostí – že je prostě JENOM třeba tvrdě pracovat vůbec a taky pracovat na sobě a člověk bude mít vždy svůj osud ve svých rukou.

Ti ještě chytřejší, kteří si to vždy dovedli zařídit tak, že pracovat – i na sobě – nemuseli, je v tom vždy podporovali, horlivě přikyvovali a říkali :

„Tak, tak, máte pravdu.
Všechno je ve vašich rukou – budete-li pracovití, svědomití, houževnatí (…. čtenář může potřebná pozitivní adjektiva doplňovat dál a dál – třeba až do svého úplného zblbnutí…), pak je úspěch zaručen…“

-.-.-.-.-.-

Jistě.

Člověk pracovitý bývá z hlediska statistického průměru relativně častěji po zásluze odměněn úspěchem než flink a také štěstí – jak se říká – statisticky vzato určité spíše přeje připraveným.
Bylo by to smutné, kdyby ani toto nebylo – alespoň v jisté míře…

Jenže musí existovat „to něco“ – „to něco“, na co by měl být ten dobře připravený subjekt připraven…

Tato vnitřní pravděpodobnostní spravedlnost ale nemění nic na krutém, objektivním, bezcitném a naprosto nemilosrdném rámci, který nám v mezních chvílích, kdy se opar iluzí protrhává, dává zřetelně a jasně najevo, že nikoli my sami, ale „cosi jiného“ má náš osud ve svých rukou…

A to něco je (v civilizaci založené na směně a výrobě či práci „pro druhé“) hodnotová substance, cenová surovina ve společenském systému, utkaná z výdajů druhých…

A to něco – tedy hodnotová substance, cenová surovina, která je zdrojem našich příležitosti – diriguje rámcově naše osudy….

-.-.-.-.-.-

Jak je to vůbec s tou tvrdou „prácí na sobě“, ke které jsme stále vybízeni?

Z 10 ti pracovních míst se jich přece nestane 20, když budou adepti 2x lépe připraveni, s 2x většími schopnostmi než včera(zaměstnavatele to jistě potěší a stoupnou ty jeho INDIVIDUÁLNÍ šance v soutěži – ve srovnání s druhými kapitalisty).

Nepracují snad na sobě Japonci od mládí až fanaticky?
Není snad jejich morálka studijního úspěchu fanatická a pracovní morálka zcela příkladná („vše pro firmu“)?
A nemá náhodou zrovna a právě tato země ten největší veřejný dluh vůbec mezi všemi vyspělými státy?
A navíc s obrovským předstihem před všemi ostatními…?

-.-.-.-.-.-

Jako ekonomické bytosti soudobé civilizace trhu jsme rukojmím objemu cenové suroviny, kterou v systému vytváří

a) DESTRUKCE (tou nejpřirozenější destrukcí je obyčejná spotřeba druhých, vyšší stupeň je indukovaná obměna ještě neopotřebovaného statku z důvodů buď inovačních (investiční statek) nebo módních – spotřební předmět)
Nejsilnější „kávou“ je pořádné a poctivé bombardování…

b) a DLUH – nejprve ten reprodukční a pak všemožné derivace a nástavby, triky se státními penězi, úvěrovými bankovními, finanční produkty éry tzv. financializace atd. atd. ….
….. nekonečné, nikdy nekončící ZADLUŽOVÁNÍ…

-.-.-.-.-.-

Je-li objem cenové suroviny vysoký, může vystupovat do popředí i ta spolupráce.

Je-li objem cenové suroviny malý, lidé jsou čím dál nervóznější, jednání hrubne, tvrdne a mění se v čím dál zoufalejší rvačku o substanci, o ekonomický vzduch.

Když v Osvětimi do smutně proslulých „sprchovacích místnosti“ začal proudit plyn, zápolili prý ti nejsilnější o ten zbytek vytlačovaného vzduchu – sráželi druhé k zemi a lezli po jejich tělech nahoru…

Jistě, drsné přirovnání…

-.-.-.-.-.-

Jako živé bytosti jsme rukojmím vzduchu potřebného k dýchání. Vzduchu, který nás obklopuje a jehož existenci si celkem obvykle ani nijak zvlášť neuvědomujeme. Ovšem až do okamžiku, kdy začíná chybět, kdy zoufale lapáme po dechu, kdy se ten vzduch, na který jsme před chvílí ještě nemysleli, najednou stává tou úplně nejdůležitější věcí na celém našem světě…

A nepomůže mně, že jsem byl přeborníkem v zadržování dechu a pod vodou vydržel nejvíc ze všech spolužáků…

Jednou se budu muset vynořit – a ten vzduch („výdaje druhých“)potřebovat…

v Chrudimi dne 22. 3. 2010

Miroslav Tejkl

Přejít do diskuze k článku