Šaman
Připsáno: Herman Hesse (1877-1962)
Klokotá a bublá čarodějný lektvar uvnitř bronzového kotle.
Plameny šlehají z bergamotového dřeva a olizují rozpálený kov.
„Hosana, hosana!“ Křičí černí tanečníci a chrastí náhrdelníky z bílých
mušlí.
Obrovská tvář Luny visí nízko nad holými torzy stromů.
Z hustého křoví svítí oči leopardů.
Kdesi v dáli štěká vysmívavá hyena.
Bosá chodidla nahého bubeníka víří prach vysušené půdy.
Horký vzduch se mísí s nočním chladem, snášejícím se nad krajinou
a země se chvěje v dusotu zhypnotizovaného davu.
Kus potracené naděje z těla zbloudilé duše.
Výkřik raněného zvířete a kapka krve čerstvě poražené cti.
Úprk vyděšených zástupů, pláč zoufalých matek, křik opuštěných dětí.
Záblesk myšlenky a láska na první pohled.
Něžné pohlazení ranního slunce, rozkvět stydlivého poupěte.
Pohár dobře uleželého vína a ještě trochu dobré vůle.
To všechno zamícháme ve dvou vědrech bolesti a špíny a okořeníme dávkou vzteku nad svou vlastní bezmocí.
„Oh, Hosana, hosana“ křičí zvířecí hlasy v extázi.
Tekutina v kotli vře a pára pod poklicí syčí.
„ Om Anon Nach Aeon. Ba Gha Dzana Dameon. Um Urdu Vachnat Ghanemor.“
Silueta vysokého starce se vypíná ve světle ohně.
Jeho tvář je zahalena kápí, avšak jiskry jeho očí šlehají k nebi.
„Om Anon Nach Aeon. Ba Gha Dzana Dameon. Um Urdu Vachnat Ghanemor!“
Jeho strašný hlas se nese tmou a vibruje v morku kostí.
Jeho vnitřní zrak se spouští do sklepení Anonu,
prochází spirálou strachu a úzkostí a mizí v neproniknutelném dýmu
budoucích vizí.
V jeho zpěvu vybuchují sopky a kolesa parních vlaků se otáčejí na
kolejích.
Spoutaná vichřice burácí v hloubi jeho plic a valí se jako rozvodněná
řeka z jeho břicha.
Tisíce střepů ručních granátů se rozprskují z bláta.
I ta nejmenší částečka lidské existence se štěpí a sama sebe pohlcuje
jako rozzuřená šelma.
„Anon Nach Atom,“ křičí Šaman a v kotli se ozývá zlověstné dunění.
Ze tmy jsme vzešli a tma nás všechny do jednoho spolyká.
Tisíce termitů ožerou naše kostry.
Prach duší spálených se nese po větru a padá na naše hlavy.
Ubohý stařec, toužil objevit meze našeho lidství.
Avšak strhl masky nasazené na zvířecích tlamách.
Démoni noci uvěznění pod poklicí naší probuzené mysle,
škrabají prstíčky na dveře a volají:“Bože, otevři nám svoje brány!“
Však Bůh je nemilosrdný a člověk hloupý.
Pára stoupá z hrnce svářicí se humanity.
A šaman svírá otěže jak bájný Poseidon
a jeho vůz se nese mezi vlnami prudkých výbojů.
Je pryč a lektvar z jeho hrnce vybublal jak vášeň z našich srdcí.
Polámaná kolesa a mušličky se válí na mýtině.
Jen bledá Luna pluje po obloze líně.
A skřeky opic zaznívají z nedaleké buše.
Opilí domorodci sedí kolem ohně a falešně si pobrukují.
V kotli se vaří instantní polévka z balíku mezinárodní pomoci.
Jen svazek několika ohmataných stránek
obsahuje obraz Šamanovy duše.
© Dominika Dery
Foto: zdroj
