Sametové argumenty a ekonomie

Reklama






Na můj článek „sametová ekonomika“ vyšla na OM reakce (polemika) od autora pod nickem vlk (dále jen vlk) s názvem „Kukaččí vejce“. Vlk je „mistrem detailu“ a sametově „rozcupoval“ můj článek. Makroekonomii však evidentně nezná. Makroekonomii ale neznají ani mnozí makroekonomičtí experti vystupující v médiích. Anebo ji znají, ale tvrdou makroekonomickou pravdu před občany zamlčují. Já jsem uváděl makroekonomické skutečnosti v globální podobě, protože detaily by článek učinily nečitelným. Proto se čtenáři předem za obsáhlost této polemiky omlouvám. Může se však číst jako povídka. Profesor McEachern totiž říká: „Economists are telling stories.“

Můj článek svoje detailní podklady a fakta měl. Jinak bych jej nemohl psát. To na rozdíl od vlka, který popisuje spoustu detailů, ale když je shrneme, vidíme, že to jsou jen povrchní názory člověka nefundovaného v makroekonomii. Jde o skutečnosti, které si tehdy člověk mohl „ohmatat“ nebo „vidět na vlastní oči“. A spousta vlkových faktů tvořila „ekonomický folklór“ sametové ekonomické publicistiky, která odváděla pozornost na to, co viděl každý, a nepopisovala, co se děje „za zástěnou“, neboli „pohyby neviditelné ruky“ (trhu). A proto mohl samet tak lehce sameťákům procházet. Přesto jsem vlkovi za některé jeho dobré pasáže vděčný a znovu se omlouvám, že nemohu reagovat na všechno..

Když jsem vlkův článek četl, nestačil jsem se divit. Vlk potvrzuje hlavní teze mého článku. Jednak špatný ekonomický vývoj v ČR po sametu. Dále pak, jaksi nechtěně a možná i tvrdším způsobem než já, totiž, že posametový vývoj byl důsledkem ekonomického diktátu ze strany Západu. Jeho slova to totiž implikují: „Náš hospodářský systém  byl  ve válce s tím druhým systémem. Studené válce. O den později jsme se probudili do světa po té válce. Jako kapitulanti. Byť byla studená, byli jsme poraženi. Podobně  jako Německo 9. 5. 1945. Se všemi  důsledky.“ A poraženým zemím vítězové diktují svoje podmínky. Nebo ne? A proč by jinak vedli válku? Kvůli našim krásným očím?

Ekonomické podmínky nadiktované naší zemi byly explicitně vyjádřené v podobě washingtonského konsensu. Jde o ekonomický diktát, který nutně (zákonitě) vede k zániku domácí ekonomiky. Tak to ovšem vlk nevidí. On vidí příčinu našeho ekonomického propadu pouze v tom, že jsme museli přijmout podmínky trhu, na který jsme se po sametu dostali, čímž jsme „jaksi samozřejmě“ ztratili všechny výhody z předchozího ekonomického uspořádání: „Náš hospodářský prostor  se rozsypal a  začaly  okamžitě platit  relace  toho druhého  světa. Jeho hodnotový  systém,  jeho systém  výměny  zboží, jeho  systém financování, atd.  Prostě my  jsme  přišli o všechny  své  ekonomické  výhody. To byla  a  je objektivní pravda.  Takže  samozřejmě, že  HDP musel okamžitě  a hodně  dolů! Poražený  totiž vždycky přijde o všechny svoje  výhody a  inkasuje jen nevýhody.  A že jich bylo nepočítaně.“ Takto „přirozeně“ to vidí vlk.

Nicméně, jak na základě mé, tak i vlkovy interpretace se občan může zeptat. Stálo to za to? Celých těch 20 let utahování opasků, přerušené dvěma kraťoučkými konjunkturami – to jen abychom se nevzbouřili proti naordinované, ba dokonce (aby vlády předešly protestům) předem avizované cestě na dno, a bláhově se v každé konjunktuře začali domnívat, že jsme se již od slíbeného dna odrazili? Každý si jistě odpoví sám. Skutečností však je, že sametovou revolucí jsme nenabyli svobodu vyjádřenou možnostmi průměrného občana. Sametová revoluce nebyla pro nás výhra, ale naopak prohra. A to následné, co se po sametu událo, bylo jen plnění potupných „mírových podmínek“ nadiktovaných vítězem studené války – Západem. A to je skutečná podstata našeho posametového vývoje, která potvrzuje, že sametová revoluce byl podvod na lidech vyzpívaný i za pomoci Marty Kubišové na Václaváku: „Vláda věcí tvých se k tobě navrátí, ó lide, navrátí.“

V  popisu našeho posametového vývoje se tedy zásadně lišíme. Vlk vidí náš posametový vývoj jako přirozenou katastrofu – po přechodu do jiného ekonomického světa. Zato já vidím neblahý ekonomický vývoj jako důsledek špatné politiky posametových vlád – nadiktované Západem.

Kurz koruny

Vlk se nevyspořádává s mým údajem – faktem, že podhodnocený vekslácký kurz koruny nám byl po sametu nadiktován, ale zato dlouhosáhle rozvádí, jak byl kurz stanovený po sametu vlastně tržní. Říká o něm „On ten kurs nebyl vycucaný z prstu . Byl v podstatě ‚převzat‘ od  veksláků. A ti pro jeho nastavení  nejspíš měli docela pádné důvody (pozn.-  které rozvádí).“ Jenže, „tržním“ byl vekslácký kurz před sametem z jednoduchého důvodu, že sám stát valuty občanům za vekslácký kurz prodával – když měli povolení k vycestování do zahraničí. Pak je ale zřejmé, že když se čeští turisté z ciziny vrátili a zbyly jim valuty, že tyto nebudou prodávat levněji, než za cenu, za jakou je pořídili. Zato západním turistům stát vyměňoval valuty zhruba za polovinu veksláckého kurzu. A pak tedy spekulanti – veksláci tohoto rozdílu využívali. Nakupovali „na černo“ valuty od cizinců a z rozdílu cizineckého a tuzemského turistického kurzu profitovali. Byl to kšeft, a kdo chtěl „být in“ sháněl valuty nebo bony, aby si koupil tuzexové věci. Já jsem ale nikdy za vekslácký kurz valuty nekupoval. Vždy to bylo maximálně za kurz, který cizinci dostávali u nás v bance. Takže teď vlkovi odpovídám, že „když jsem si chtěl sehnat valuty na džíny v Tuzíku“, nebo na něco jiného, nekupoval jsem marky za 12 ani 14 korun vexláckého kurzu, ale za 5 až 6 korun. To dokonce jeden známý, když přijel do Čech, za žádnou cenu nechtěl marky měnit lépe než za 5 Kč. A přitom říkal: „Neblbněte, nedávejte mi víc. Já se tu za 5 Kč za marku mám jak prase v žitě a přeci vás nebudu okrádat!!“ Jenže, pak přišel samet a tento vexlácký kurz nám, přesně dle „washingtonského konsensu“, Západ nadiktoval. Přitom (až s odstupem času) se naši politici dokonce vychloubali, že návrhy Západu na kurz 35 Kč za dolar „usmlouvali“ na nějakých 28 Kč za dolar. Jednalo se vlastně o pevně stanovený kurz koše dvou měn dolaru a marky, v němž se kurz obou měn měnil podle vzájemné změny obou kurzů.

A ještě tu byl jeden důvod pro „fungování“ veksláckého kurzu. Stát, protože potřeboval investovat, uvaloval na zbytné zboží „luxusní daň“ kolem 180%. V důsledku toho bylo u nás „luxusní zboží“ drahé a proto mohli veksláci inkasovat tuto daň pro sebe z rozdílu turistického kurzu pro cizince a turistického kurzu pro domorodce. Přemrštěné daně na některé zboží byla jedna ze socialistických deformací, která deformovala tuzemské cenové relace. Tuto deformaci bylo možno a nutno odstranit – tím by zmizel i vekslácký kurz. A k tomu je nutno říci, že v roce 1991 již došlo k částečné, leč dosti podstatné, úpravě daní a přesto byl vekslácký kurz neodpovědně nastolen, ač pro to nebyl skutečný důvod.

Vekslácký kurz mohl být nadiktován proto, že obyčejní občané vlastně nepocítili žádnou změnu oproti předsametovým kurzovým poměrům. A tak lidé, jako je vlk, tento nadiktovaný kurz považovali za normální. Nemohl by být nadiktován, kdyby předtím došlo k úpravě cen zavedením stejných daní jako na západě. Pak by lidé devizy za vekslácký kurz nenakupovali. Pak by, pokud by to bylo učiněno za socialismu, muselo dojít i ke změnám kurzu. Pak by pravděpodobně nebyly 4 kurzy – turistický pro občany, turistický pro cizince, obchodní kurz a oficiální kurz – ale kurz jeden. Pak by nám nikdo nemohl vekslácký kurz nadiktovat. Kdyby se občanům vládním zásahem valuty prodražily, křičeli by a to vláda a její sponzoři nemohli potřebovat. Tu si troufnu vyslovit domněnku, že samet byl připravován dlouho před 17. listopadem i z některých ekonomických kruhů předlistopadového státu, když za socialismu se v zásadě turistický kurz neměnil, přestože na Západě se od doby jeho prvního stanovení (co si pamatuji) zvýšily ceny nejméně desetinásobně. Anebo šlo „jen“ o byrokratickou zkostnatělost socialistické ekonomiky, která nejen v kurzové oblasti, ale ve všem, potřebovala zásadní reformy. Jenže reformy se mají dělat proto, aby se stav zlepšil, a nikoliv zhoršil, jako po „ekonomické reformě“ z roku 1991.

Skutečnost, že byl stanoven podhodnocený kurz koruny, a ten podlomil naši ekonomiku, nevyvrátí ani skutečnost, kterou operuje vlk, že totiž marka se po sjednocení Německa měnila jedna k jedné – „nepodhodnoceně“ a bývalá enderácká ekonomika se rovněž/přesto zhroutila. V bývalé NDR totiž došlo k druhému extrému k „nadhodnocení kurzu“. Jde o dvě různé strany téže mince – makroekonomické kurzové nerovnováhy, navíc uměle vyvolané a uměle udržované. A každá makroekonomická nerovnováha má vždy destruktivní dopady, pokud je uměle udržovaná, a pokud ekonomice není dovoleno na základě tržních mechanismů přirozenou cestou nerovnováhu odstranit..

Ono by ani prvotní špatné stanovení kurzu po přechodu na tržní ekonomiku nemuselo mít katastrofální dopad, pokud by kurz byl vystaven tržnímu režimu. Nadhodnocený kurz by devalvoval (při přebytku poptávky po devizách nad nabídkou) a podhodnocený kurz by revalvoval (při přebytku nabídky deviz nad poptávkou po devizách). V bývalé NDR však k tržní úpravě kurzu dojít nemohlo, protože východoněmecká marka byla zrušena. V České republice ke změně kurzu (přestože již došlo k částečné úpravě cen a daní – podle principu, který jsem výše uvedl) také dojít nemohlo, protože šlo o washingtonský diktát, a existující nerovnováha na trhu deviz byla vyrovnávána Českou národní bankou, která nakupovala přebytek deviz, o něž pro jejich drahotu nebyl na trhu zájem. Jen v roce 1993 nakoupila ČNB, aby udržela vekslácký kurz, 3,7 mld. USD za 111 mld. tehdejších Kč. To představuje v dnešních cenách (v listopadu 2009) přesně 222 mld. Kč. A navíc – těchto 3,7 mld. USD má dnes cenu 66,6 mld. Kč (při kurzu 18 Kč/USD. Takže čistá ztráta z devizových rezerv – jen těch nakoupených v roce 1993 – je dnes 155 mld. Kč. A vlk říká, že vekslácký kurz 28 Kč/USD byl stanoven proto, „aby devizy nebyly okamžitě promrhány“. Takže devizy nebyly promrhány, protože nákupy za předražené devizy byly předražené, ale za to vysoký kurz předražených deviz ničil české dovozce a hlavně podniky, které se bez subdodávek ze zahraničí nemohly obejít. To je asi pro vlka v pořádku. Tím to ale nekončí.

Tyto devizy nenakupovala ČNB jen tak „z ničeho“. Na jejich „sterilizaci“ totiž musela ČNB stáhnout peníze z české ekonomiky, které se pak nedostávaly českým ekonomickým subjektům, zejména na investiční úvěry. A pouze investiční restrukturalizace některých podniků mohly vést k jejich konkurenceschopnosti na nových trzích. Právě nedostatek peněz – korun – pro české ekonomické subjekty (ale zato jejich přehršle a levně pro cizince) byl důvodem „podkapitalizace“ národní ekonomiky (nedostatku peněz v ekonomice). Nedostatek peněz pro českou ekonomiku z důvodu jejich odčerpání cizinci se promítl ve vysokých úrocích z úvěrů. České ekonomické subjekty tak „platily“ drahotu uměle nadhodnocených nakoupených deviz vysokými úroky z úvěrů! I proto došlo „přirozeně“ k úvěrové restrikci (vedle dalších administrativních opatření), tak jak byla programová jako jeden z bodů washingtonského konsensu. A právě to byl další z důvodů, který činil naše podniky ztrátovými a postupně nekonkurenceschopnými vůči zahraničí. V zahraničí totiž podniky za úvěry platily zhruba pětkrát nižší úroky! A tomuto vlk říká „zavedení tržních vztahů ve financování podniků“! Cituji: „V roce 1991 došlo také k zavedení tržních vztahů ve financování podniků.  Už nečerpaly  úvěry  od  SBČS za  sazbu  1,2% p.a., ale  od Komerční banky  za sazbu  20%.“ Vlk to vidí jako normál. Ve skutečnosti však jde o zákonitý dopad netržního kurzu koruny na úrokové sazby. Obojí podkopávalo českou ekonomiku takovým způsobem, že se v konečném důsledku dostala do bankrotového stavu.

Poptávková restrikce

Ani výše uvedenými dopady netržního kurzu na českou ekonomiku však „blahodárné“ působení veksláckého kurzu neskončilo.

Tím, že se vysokými úroky omezily úvěry na investice, klesla tvorba investic. Došlo k „samozřejmému“ ekonomickému propadu v sektoru investic. Propad investic činil v roce 1991 28%. Jenže výpadek investic má mnohonásobný dopad na poptávku ve spotřebním sektoru. Tady doporučuji vlkovi, aby si něco nastudoval z makroekonomie o multiplikátoru. Tím tedy došlo k nedostatku poptávky po zboží, které bylo na trhu a do ztrát začaly přicházet i podniky ve spotřebním sektoru. A pokud by chtěl vlk v diskusi oponovat, že nedostatek úvěrů nebyl, že byl naopak „bankovní socialismus“, kdy banky dávaly nezodpovědně příliš mnoho úvěrů, je třeba dodat, že na podnikové ztráty úvěry byly. To však byl jeden z dalších mechanismů, „díky“ němuž ekonomika nezkolabovala okamžitě, ale „úspěšně se (jako dnes náš stát) zadlužovala. Potom totiž docházelo k jednoduché privatizaci, která byla hlavním cílem sametu, kapitalizací dluhů. Navíc vláda potřebovala ztrátovou ekonomiku v prvních letech provozovat, neboť kdyby podniky neměly na zaplacení mezd prostřednictvím ztrátových úvěrů, resp. úvěrů na pokrytí ztrát, měli bychom tu desetiprocentní nezaměstnanost již v roce 1993, která by sametovou vládu smetla. Lidé by ve svých podnicích vzali vládu věcí svých do svých rukou. Dnes ani taková nezaměstnanost s lidmi nehne, protože již není národního majetku, který by mohli ku svému prospěchu spravovat. Kdyby lidé začali protestovat, stávkovat, zahraniční kapitál odejde do klidnější země.

Na poptávkové restrikci měla rovněž „lví podíl“ rozpočtová restrikce jako další z bodů washingtonského konsensu. V roce 1991 poklesly rozpočtové výdaje vlády (jen ty, které uvádí ČSÚ) o 13 procent ve stálých cenách! Toto snížení vládních výdajů (vedle poklesu tvorby produktu veřejného sektoru) mělo stejný multiplikační dopad na poptávku ve spotřebním sektoru (na trhu zboží) jako výše popisované snížení investičních výdajů.

Jen v roce 1991 došlo k reálnému snížení spotřební poptávky o 22%! A to výrobu zboží – český spotřební průmysl – víceméně zahubilo.

Rozpad RVHP

Vlk vidí důvod ekonomického propadu pouze ve ztrátě východních trhů a výše uvedené makroekonomické omezení domácí poptávky, nejsa makroekonom, nevidí. Ale i v zahraničním obchodu to bylo „poněkud jinak“. Proto není pravda, co píše vlk, že „se rozpadl trh RVHP a naše zboží se tudíž stalo z 85% neprodejným“. Největší příčinou neprodejnosti našeho zboží bylo omezení domácí poptávky.

Pokud jde o zahraniční trh, tak ten se nerozpadl, ale „byl rozpadnut“, když tuším ministr Dlouhý na schůzi RVHP v Budapešti navrhl jeho zrušení, a všichni ostatní zástupci sametových kolaborantských vlád s tím souhlasili. Jenže rozpad této obchodní organizace by nakonec nemusel vadit, kdyby podniky mohly na území postsocialistických zemí svobodně obchodovat. Svobodný obchod však byl přímo zakázán. V tehdejším tisku byla ztráta východních trhů, resp. zákaz vyvážet na Východ zdůvodňována tím, že tyto země nemohly platit ve směnitelných měnách. Jenže, ono bylo vše zřejmě jinak. Uvedu příběh, který jsem se doslechl z Tesly Hloubětín, kde jsem před sametem pracoval. Ta měla pro Rusko vyrobené vysílače a připravené na vagonování. Ale Rusové neodebírali. Ředitel se dotazoval na ministerstvech, ale odpověď nedostal. Zajel tedy do Moskvy na ministerstvo, kde mu ukázali dopis z nějakého českého ministerstva (myslím, že z ministerstva financí), kde bylo napsáno, že Česká republika nebude do Ruska dodávat. Ředitel tedy napravil „chybu“ s tím, že dodávka je připravená. Pak Rusové zboží odvezli a zaplatili.

Jenže ne ve všech podnicích byli ředitelé takto aktivní, zvláště když dostali od vlády hlavní úkol (namísto řádného řízení podniků) svoje podniky prodat – privatizovat. A to vše opět dle washingtonského konsensu! Přitom byli ředitelé přímo pohádkově placení oproti socialismu bez ohledu na hospodářské výsledky. To managenenty podniků spíše demotivovalo od ziskového řízení podniků, a naopak spíše motivovalo spekulantsky podniky přivést ke ztrátovosti, při níž byla cena podniku pro zahraniční kapitál nepatrná. Že při privatizaci docházelo se strany potenciálních kupců ke korupci, je nasnadě. Tak takovouhle „ekonomiku“ jsme po sametu zavedli. A Václav Klaus tomuto jevu říkal „privatizační agonie“. Přitom privatizace byla z ekonomického hlediska nesmyslná (alespoň ve způsobu, kterým byla prováděna). Privatizace (špatná) je jednou z hlavních příčin deficitu státního rozpočtu a narůstání vládního dluhu.

Mzdová restrikce

Vlk, cituji, „…jen uděšené zíral na moje tvrzení, že bylo v prvních letech  direktivně omezováno zvyšování  mezd, i když bylo možné.“  No, pravděpodobně v těch letech ani nečetl noviny, kde sametoví ekonomové se jeden přes druhého předháněli s vychvalováním této důchodové restrikce, která rovněž měla svůj podíl na omezení domácí poptávky. Oponuje likvidační padesátiprocentní daní a dvacetiprocentními úroky na úvěry, TOZ apod. Je třeba si ale uvědomit, že před rokem 1991 měly podniky odvody ze zisku 65% a v roce 1991 padasátiprocentní odvod ze zisku. To pro podniky bylo snížení daně o 15 procent, a tedy „peníze do vlastní kapsy“. Nejen to. Stát, spolu s liberalizací cen, odstranil více než stoprocentní daně z obratu a zavedl čtyři daňová pásma, z nichž nejvyšší bylo 32%. To znamená, že některé podniky tedy mohly mít peníze na to, aby přidaly svým zaměstnancům více, než dovolovala vládní nařízení (nebo to byl zákon?).

A pokud vlk mluví, že podniky na vyšší mzdy neměly. Souhlasím. Ale to bylo až později, kdy se po prvotním propadu poptávky v důsledku rozpočtové, úvěrové a důchodové restrikce smrskla domácí výroba a poptávka na minimum, kdy se podniky dostaly do ztrát a do ztrátových vysoce úročených úvěrů. Teprve potom nastalo období, v němž podniky na zvyšování mezd mnoho peněz neměly. Neměly peníze na nic a čekaly jen na „spásu“ v podobě zahraničního kapitálu.

Vlk samozřejmě, neznaje ani tato fakta, říká: „A  vláda prý  dělala tu destrukci, aby mohla  české firmy  vyprodat do zahraničí…Ani se mi nechce  věřit, že  tohle někdo může  myslet  vážně.“

Tak nevím, kdo tu ekonomickou politiku dělal. Nebyla to náhodou vláda? A jestli to dělala schválně? Nevím. Vím ale, že vše směřovalo k tomu, aby česká ekonomika přešla do cizích rukou. Jestli to bylo schválně, nebo jen z neznalosti, nechám na čtenáři.

Rapidní růst

To, co vlk uvedl na začátku, mi zbylo na konec. Jde o křivku čtyřapůlprocentního možného ekonomického růstu, nebýt sametu, kdy dnes náš národní produkt mohl být minimálně o 150% větší oproti socialismu. Vlk doslova píše: „Ta třetí křivka je naprosto nesmyslná.  Jak by rostl národní produkt, kdyby… Dokonalý nesmysl. Jak z pera  nějakého  šíleného, pologramotného bolševického plánovače tak z roku 1952. Dokonalé odtržení od  reality. Klasické světlé zítřky, samá pozitiva a  sociální jistoty. Řečeno s klasikem.  Rád  bych  se pana  Kukačky zeptal – ten pravidelný  růst  o  4,5%  by  se byl uskutečnil  kdy,  kdyby nebylo  došlo k převratu a rozpadu  tzv. socialistického  tábora, nebo k  němu mohlo dojít  i po Listopadu?“

K tomu jen tolik, že 4,5% růst nastal již v roce 1989, kdy v rámci perestrojky docházelo k uplatnění některých prvků ekonomické demokracie. Zkrátka, nomenklaturní ředitelé se začali obávat, že by nemuseli být zaměstnanci do svých křesel zvoleni, a proto začali také trochu pracovat. A pracovat začali všichni (alespoň, co já jsem viděl). To se projevilo na onom růstu. K tomu bych jen dodal slova nobelisty profesora Miltona Friedmana z května 1991, která si Vlk může přečíst v Reportérovi: „Po odstranění totalitního omezování činnosti lidí, není žádného důvodu, proč by v Československu nenastal rapidní ekonomický růst.“ Nazve vlk tohoto PANA EKONOMA šíleným, pologramotným bolševickým plánovačem tak z roku 1952? 

Howgh

kukacka.jan@centrum.cz

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku