Pár posledních dní jsem se s blogem o Blízkém východě odmlčela – kvůli Blízkému východu. K blížícímu se hlasování o palestinské nezávislosti připravujeme v tištěných Literárkách zvláštní osmistránkovou přílohu (takže si ve čtvrtek 15. září nezapomeňte koupit Literárky!), a tak jsem vše ostatní jen registrovala…
A co se tedy v tomto týdnu stalo? Bráno se velkým nadhledem: v zásadě nic. Kaddáfího tu už už mají, tu ho zase dál hledají, a on mezitím zase pronáší poselství do éteru. V tom nejaktuálnějším prohlásil, že řeči o tom, že uprchl do Nigeru, jsou „jen lži a psychologická válka". Zdá se přitom ale, že „mezinárodní společenství" se o místo Kaddáfího současného pobytu nezajímá tolik, jako mu dělá starosti otázka, kam že se poděly desítky tisíc raket země-vzduch, které zmizely z Kaddáfího arzenálů. Peter Bouckaert z Human Rights Watch přitom konstatoval, že raket bylo tolik, že by dokázaly v „bezletovou zónu proměnit celý sever Afriky", což se velitelům z NATO nad Libyí samozřejmě nelíbí. V regionu už propukla vlna masivního pašování zbraní a nervy začínají ztrácet i státy s Libyí sousedící.
A zatímco konflikt, říkejme mu třeba „první libyjská občanská válka", bez dopadení Kaddáfího a „vyčištění" měst, která jsou mu dál věrná, stále nekončí, schyluje se už k občanské válce číslo dvě. Sílí totiž nedůvěra mezi jednotlivými ozbrojenými frakcemi povstalců a jejich sílu pro změnu za ohrožení svých mocenských pozic považuje Západem podporovaná prozatímní libyjská loutková vláda. A The Guardian soudí, že tento konflikt nejspíš nelze řešit jinak než násilím. Zdá se tedy, že snaha Západu vyhnout se v Libyi iráckému modelu, zase nevyjde. Čímpak to asi bude?
V Sýrii armáda lidi zabíjí dál, tentokrát v Homsu, a na Asadovo prohlášení o ukončení „policejní akce" už si snad ani nikdo nevzpomene. Joshua Landis na svém blogu o Sýrii mezitím nabídl sedm důvodů, proč Západ nechce, aby se syrská opozice chopila zbraní.
1) Země by mohla upadnou do občanské války, která by destabilizovala celý region. 2) Do občanské války by byly vtaženy okolní země a konflikt by mohl přerůst do regionálních rozměrů. 3) Bude sílit tlak, aby v Sýrii zasáhly přímo západní státy. 4) Vlny uprchlíků by zalily Turecko a přes ně by se dostávaly do Evropy, kde by Syřané hledali práci, bezpečí a statut uprchlíků. A uprchlíků před nesvobodou se Evropa ponořená bojí jako čert kříže. 5) Západ, který tlačí Asada k rezignaci, by se jen těžko vyhýbal zodpovědnosti za ochranu Syřanů v případě ozbrojeného povstání. 6) Pokud by se povstalci chopili zbraní, Západem podporovaní syrští „vůdci" žijící na Západě by rychle ztratili na významu a vlivu na další vývoj situace v Sýrii. Washington a západní metropole by tak přišly o nástroj k ovlivňování syrské budoucnosti. 7) Pokud by propuklo plnohodnotné ozbrojené povstání, jeho vedení by se zřejmě chopili islamisté, kteří jsou na rozdíl od sekularistů zkušenými bojovníky (nejen v Sýrii), a následně by se logicky dostali i k moci, kterou si ale pro sebe chce urvat Západ.
Takže: z těchto důvodů bude Západ čekat, až Asadův režim zkolabuje pod tlakem sankcí nebo třeba kvůli vnitřnímu puči.
Zajímavé je, že chlapík, který vystupuje snad ve všech arabských médiích coby velký syrský revolucionář a který onehdy vyzval k ozbrojenému boji, je coby „bojovník" podezřele osamělý, nezaměstnaný otec devíti dětí žijící už drahně let ve Švédsku.
V Káhiře se předevčírem v noci porvali „ultras" fotbalového klubu Al Ahlí s policisty, kterým se nelíbilo, že se na stadionu skandují hesla namířená proti vládnoucí vojenské juntě. Výsledkem rozsáhlých pouličních bojů, které trvaly přes čtyři hodiny, bylo více než 140 zraněných, přičemž zhruba polovinu z nich tvořili policisté. V plamenech skončilo nejméně 12 policejních aut.
V egyptském fotbalu jsou dva velkokluby, Al Ahlí a Zamalek, ten první původně dělnický, ten druhý původně milionářský, jejich popularita je nebetyčná a nenávist mezi jejich fanoušky až neuvěřitelná. Vzhledem k tomu, že většina mých přátel v Káhiře fandí milionářským „proletářům" z Al Ahlí, budu dále používat termín „naši". A důležité je, že se „naši" hooligans s těmi zamaleckými dohodli na společném postupu při další – jako obvykle páteční — masivní „milionové" demonstraci proti juntě, k čemuž se kromě obvyklých mládežnických hnutí, odborů a politických koalic nejrůznějších barev připojí tentokrát i organizace rolníků z jihu Egypta. Požadavky jsou vcelku jasné a přitom zároveň dokládají, že revoluce v Egyptě ani zdaleka neskončila: okamžitý konec vojenských soudů pro civilisty, časový harmonogram předání moci demokraticky zvolené vládě do šesti měsíců po volbách, zrušení zákonů trestajících stávky, zajištění bezpečnosti a pořádku v ulicích a boj s kriminalitou, stanovení minimální a maximální (!) mzdy a zákaz politické činnosti pro předáky Mubarakovy (už rozpuštěné) Národní demokratické strany.
Emoce zcela jistě vybičuje i po ramadánu obnovený proces s diktátorem Mubarakem, který se z hlediska prokuratury nevyvíjí vůbec dobře: čtyři svědci obžaloby z řad vysokých policejních důstojníků popřeli, že by jim Mubarak nebo jeho ministr vnitra dali během revoluce přímý rozkaz k palbě do demonstrantů. V lednu a únoru přitom policie postřílela přes osm set lidí a podle průzkumů si 60 procent Egypťanů přeje pro Mubaraka trest smrti.
A do toho všeho by měl na káhirském Tahríru 12. září pronést projev turecký premiér Recep Erdogan, pro mnohé Egypťany modla umírněného islámu, živoucí důkaz, že i muslimská země může ekonomicky prosperovat, a zároveň i ikona politiky nezávislé na USA a Izraeli. Podle nepotvrzených zpráv hodlá Erdogan vzápětí dále prohloubit roztržku s Izraelem a po Káhiře zajet i do Gazy.
Libanonský Al Achbár nabízí galerii fotografií o tom, jak dopadá zeď, která má zajišťovat bezpečnost izraelské ambasády v Káhiře.
V Bahrajnu drží hladovku 101 vězněných prodemokratických aktivistů, sedmnáct z nich už muselo být kvůli špatnému zdravotnímu stavu hospitalizováno (což je při pohledu na dosavadní postup bahrajnské monarchie překvapivě humánní gesto).
Izraelský generál Ejal Eisenberg v rámci výčtu tradičních hrozeb Izraeli (Hamas, Hizballáh, Írán…) předpověděl nefalšovanou regionální válku s mnoha účastníky a s použitím zbraní hromadného ničení. Jeho projev byl dopředu schválen vojenskou cenzurou, nicméně mnozí izraelští činitelé úvahy o takové válce odmítají jen jako nepochopitelnou snahu ještě víc zvýšit napětí v oblasti.
Muslimové lehce odjinud a není to vtip: Kosovská prezidentka Atifete Jahjagová tvrdí, že kosovští Srbové nemají právo na odtržení a připojení se k Srbsku, protože by to bylo „nepřijatelné, nelidské a proti historii".
Převzato z Literárek
