Sentence o umění III

Reklama




„Mallarmé Stéphane (1842 – 1898), odmítal jasnost básně, chtěl proniknout do hloubky, pod povrch, dopídit se tajemství. Kříží asociace, zhušťuje vše na dokonale propracovaný symbol, sní o sblížení poezie s hudbou, dbá tudíž na orchestraci slov a zvuků. Jde mu o čistou poezii vyslovující čirou ideu.“ Tak tohle jsem vypsal ze slovníku.

To jeho současník Lautréamont se stal obdivovaný hlavně proto, že vymyslel tuto překrásnou a dodnes slavnou asociaci: Setkání šicího stroje a deštníku na operačním sále. Po tomto výroku se s asociacemi roztrhl pytel, každý „asocioval“, každý vymýšlel spojení všelijakých věcí a čím více nepravděpodobné bylo toto spojení, tím větší byl básnický úspěch. Samozřejmě, že to nemělo žádnou logiku, ba právě naopak, čím nelogičtější, tím lepší, tím poetičtější. Básníci mezi sebou soutěžili, kdo dokáže napsat co nejvíce takových absurdních spojení. Umím zpaměti Nezvalovo čtyřverší: V kašně uprostřed náměstí/ pluje potapěč/ a hledá/ včerejší zapadlé slunce. Je to přece docela pěkné a ani ne příliš absurdní, je to krásně poetické, a dokonce to dává i jakýsi jakoby logický smysl – můžeme si pod tím představit, že nějaký člověk hledá v ruchu velkoměsta (v anonymní mase-vodě) minulost. Proč ne? Ale „úrovně“ setkání deštníku a šicího stroje na operačním sále to nedosahuje. Tady ať děláme, co děláme, nějaký smysl nenacházíme. Nebo že by přece jen? Třeba lékař zapomněl v operačním sále deštník a zdravotní sestra si tamtéž přitáhla šicí stroj (asi tam bylo teplejc než v sesterně) – no to ale není vůbec nic poetického, lepší a hezčí je to nevysvětlovat.

No a Mallarmé se samozřejmě také snažil „asociovat“. Asocioval a asocioval a asocioval. Jenže konkurence byla mocná. Nakonec si asi řekl: nač já si budu namáhat mozek, vždyť to lze vymýšlet „strojově“, musím najít nějaký způsob, kde bych mohl takovéhle asociace chrlit bez jakékoliv další myšlenkové námahy. A Mallarmé skutečně přišel na geniální nápad. Fakticky geniální nápad, nedělám si srandu, dodnes se podle jeho návodu píší básně, i já jsem v mládí zkusil tento způsob chrlení veršů. A jsou ty verše docela hezounké – přece se nebudu podceňovat!

Vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu (tedy náhodu, že by mohla vzniknout i smysluplná věta).

Mallarmé si na stůl položil kostky podobné kostkám při hře Člověče nezlob se, jenže místo čísel napsal na stěny kostek slova. Dejme tomu, že si položil na stůl dvacet kostek, každá kostka má šest stěn, na každou kostku se vešlo tedy šest slov, na všech dvaceti kostkách mohlo být napsáno tedy 120 slov. Jaká slova tam napsal? To je přece lhostejné – mohl to být text z novin, text z nějakého románu, akorát dával pozor, aby se slova neopakovala, aby bylo každé slovo jiné; či si ta slova mohl jednoduše vymyslet, řekněme, že si vymyslel čtyřicet podstatných jmen, čtyřicet sloves a čtyřicet přídavných jmen. Kostky jsou tedy popsány a vsypány do klobouku nebo nějaké nádoby. Na stůl Mallarmé položil čistý list papíru. Na tento čistý list papíru vysypal z klobouku kostky. Kdyby tehdy znal fotografii, mohl by tento vrh kostek vyfotografovat, jenže fotografie tehdy nebyla lacinou záležitostí, tak Mallarmé vzal kostku, a co bylo na ní napsáno, napsal na papír na místo, kde kostka padla, pak vzal druhou, zase napsal pod místem, kde se nalézala kostka, co četl, a tak pokračoval až ke dvacáté. Tím byla báseň hotová. Zašel s popsaným papírem k tiskaři a nechal báseň vytisknout. Samozřejmě že se nespokojil pouze s jednou básní, nýbrž vrhal kostky tak dlouho, dokud ho to bavilo. Každý z nás si za pomocí matematiky sedmé či osmé třídy základní školy dovede vypočítat to neuvěřitelné množství, ten neuvěřitelný počet variací, který je možný. Pokud k variacím 120 slov přidáme ještě i umístění slov na ploše papíru, vyšel by nám počet málem nekonečný. Jinak řečeno, mohli bychom házet kostkama celý život a počet variací bychom stejně nevyčerpali. Možná že dva hody z miliónu by byly stejné. Je také docela možné, že při některém hodu by mohl vzniknout náhodou i smysluplný text, možná, že ze stovky tisíc kombinací by mohly být dva tři smysluplné, proč ne? Tož tak slavný Mallarmé.

A jak jsem chrlil verše já? Daleko jednodušeji a snadněji. Vzal jsem si na pomoc totiž Tristana Tzaru, kterého asi stejně jako mne nebavilo psát slova na kostky, vždyť je to docela pracné. Tzara proto vymyslel zjednodušení a usnadnění. Popsal to v básni „Jak se dělá dadaistická báseň.“ Možná ji v knihovně někde mám, ale než bych to našel…. Tak jenom zhruba oč jde při tomto zjednodušení. Vezme se jakýkoliv text – noviny, román, báseň… a rozstříhá se na jednotlivá slova. Tato slova se hodí do klobouku, zamíchají se a vysypou se z klobouku na stůl. Dále je postup stejný jak u Mallarméa.

Nejdřív jsem si myslel, že si Tzara dělá srandu, že to nemyslí vážně, ale nakonec jsem měl po ruce nějakou básničku Jana Nerudy. Tak jsem ji rozstříhal, zamíchal slova a vysypal a nově vzniklý text zapsal: Zde je onen rozstříhaný Neruda: Psal báseň. Hlava tvá je oltář z mramoru, který božskou krásou zakryl Salomu, jak opona v houští, kde slavík podlý z dýmu a mramoru stvořil věrný obraz bílých dveří. (To u nich hrubě odbyl lásku, on, nejčistší mysli.) Oko tvoje zaklepalo nestoudně na můj stan. (To jeho nechávala vroucí láska chladným.) Tvé čelo smrtelné, ta naděje obočí, líce jak myrta a sníh na jezeře, chůze v poušti a větru. Nakonec mu přinesla perlu, klenot ve vlasech a tklivě žebronila: Tři hvězdičky.

Byl jsem udiven, že to má(?) smysl. Pak jsem pokračoval rozstříhaným Šrámkem, Apolinairem a dalšími. Nakonec, když už jsem neměl co stříhat, jsem zapisoval slova zpráv z rádia. Samozřejmě nejsem stenograf, takže jsem zachytil jenom některá – a kupodivu – ze suchých zpráv ze světa vznikla krásná báseň. Pak už jsem těch „nastříhaných“ básníků měl dost, shrnul jsem to všechno dohromady (asi i vlivem slivovice) a chrlil a chrlil. Docela se mi to líbilo. Později jsem nějakým způsobem přišel ke slovníku českých slov, bylo to určeno do sběru a nebylo to svázané a bylo to česká slova začínající na a, b, c, d – další sešity slovníku už nebyly. Takže jsem rozstříhal slovník, na jednu hromádku dával podstatná jména, na druhou slovesa, na další přídavná atd. No a pak jsem z nastříhaných hromádek bral náhodně jednotlivá slova a dával jim akorát vhodné mluvnické tvary. Bylo to perfektní, škoda že se to nezachovalo.

No a takové blbiny píší surrealisté dodnes a vydávají to za vysoké umění.

Ale abych si nedělal srandu jenom z některých básníků (surrealistů), tak mohu s určitostí pravdivě tvrdit, že stejné postupy užívají i hudební skladatelé a výtvarníci (někdy mám dojem, že i filosofové-heideggeriánci!). Výtvarníci to mají docela snadné (stejně jako básníci a hudebníci), mají totiž k dispozici čtverec, kruh a trojúhelník. Zdá se to být málo? Ale mají přece ještě barvy! Takže slavný obraz bílý čtverec na bílém pozadí, černý čtverec na černém pozadí, modrý čtverec na růžovém atd. atd. atd. Zase nekonečné množství kombinací a variací. Hudebníci mají sice jenom osm tónů, ale zase tóny mohou vyluzovat různé nástroje, mohou znít delší či kratší dobu, zase nekonečné množství kombinací a variací.

Ale proč nepřiznat, že někdy to bývá docela působivé a hezounké.

Jenže dnes můžeme takové programy počítači naprogramovat a pak se jenom dívat a tisknout, v hudbě dokonce hned poslouchat. Takže kdo dnes chce dělat klasické moderní umění, lehce to zvládne na domácím počítači. A dělat takové umění ještě postaru, tedy ručně, je jenom ztráta času.

Protože Gongóru (narozen 1561 – 1627) považuji za předchůdce surrealistů (také složitě zastřený básnický jazyk plný metafor, barvitosti a hudebnosti, využívá zvláštností slovní zásoby i větné stavby, kterými záměrně ztěžuje porozumění dílu, nadnesený, patetický slavnostní jazyk…), představuji si, jak asi „tvořil“. Viděl v zahradě rozkvetlou jabloň. My, obyčejní smrtelníci, bychom řekli: „V zahradě stojí rozkvetlá jabloň.“ Nám to bohatě postačuje. Ale ne Gongórovi! Ten z této věty o čtyřech slovech udělal báseň na čtyři stránky, co slovo, to stránka. Jak postupoval? Skoro stejně jako surrealisté. Vzal si první slovo – zahrada. A mohl začít: Ó, zahradu Hesperidek hlídá drak… – a popsal na půl stránce složitým jazykem antickou pověst o Héraklovi a jablkách, další půl stránky věnoval visutým zahradám v Babylóně, aby učinil závěr: zahrada našeho pána hraběte je hezčí než ony dvě. Stránka hotová, pánovi polichoceno, může jít na druhou stránku, kde by měl použít sloveso „stojí“, a tož se na to dá. Stojí uprostřed zahrady, stejně jako stál Strom v Ráji, zaplete tam Adama Evu, složitě zanadává na ženy, jelikož jsou všechny po Evě, zaplete ještě i Hada z Ráje, a aby zase polichotil pánovi, který by přece nikdy nedopustil, aby se podobný Had objevil v jeho zahradě, a tam může použít dokonce dvojsmyslnost – zahrádka jeho manželky, no a má dvě stránky vznešené básně. Gongóra se samozřejmě chtěl také blýsknout svou vzdělaností, to hrálo určitě také velkou roli. Dál přece nemá smysl, abych pokračoval, vždyť si to můžeme u Gongóry přečíst sami.

Toť celý racionální obsah básně, která je ovšem sepsána vznešenými metaforami a asociacemi s tisíci slovy na pěti stránkách.

Někteří jedinci se vydali opačnou cestou. Říkali si: taková spousta slov, takové zmatené houštiny vět, takové nekonečné kombinace, nač to? Je nutné zamezit inflaci slov, proto je používejme jenom v té nejmenší možné míře, mluvme co nejstručněji a jasně. Mistrem byl Hoff se svým „kraťasismem“: Vstal/ šel/ upadl/ zlomil si nohu/ lehl si. Nebo také Picasso: Ráno/jsem si koupil/ v trafice/ krabičku zápalek. Proč o tom pindat víc? Morgenstern šel ještě dál, vzdal se používání slov (škoda že jenom v jedné básni Noční rybí zpěv) a psal pouze pomlčky a vlnovky. Jiným byla i slova, ne tak věty, příliš dlouhá, a tak používali jenom slabiky či dokonce jenom jednotlivé hlásky dle vzoru Mallarméa. Nastal ale problém – je to ještě báseň, anebo je to už obraz? Hudebníci udělali totéž. Nejslavnější je skladba „Pět minut ticha“ od Cage. Malíři samozřejmě též nezaháleli a vystavovali prázdná plátna, někdy dokonce jenom samotné rámy. V těchto případech ovšem musíme přiznat prvenství literátům – hudebníci a malíři je pouze napodobovali. Nadále ovšem tvoří i tzv. „střední proud“. Píší (tvoří) srozumitelně, pokud možno stručně, bez ozdob.

Básník si řekl tuto pravdu: Všechno už bylo řečeno přinejmenším v Bibli, a je-li to někomu málo, ať si čte moudrosti filosofů. Všechno bylo řečeno, a cokoliv bych kdy já řekl a napsal, vždycky se najde někdo, kdo totéž objeví v textech starých více než tisíc let, tudíž má snaha něco nového říci, je marná a zbytečná. Proto budu psát tak, aby to bylo pouze hezké či šeredné či hrůzné, a přitom to bude úplně bez jakékoliv myšlenky, bez jakéhokoliv rozumového významu. Tak se zrodila moderní poezie!

Zopakujme metodu chrlení veršů: Mallarmé – Vrh kostek:

Mallarmé vlastně dávno před Tzarou vymyslel „náhodnost“ v poezii. Nehledejme ve Vrhu kostek něco vznešeného a transcendentálního a podívejme se na jeho postup docela přízemně. Nejdříve si rozmyslím, kolik asi slov má být na stránce. Kolik slov, tolik kostek. Třeba já bych si určil na stránku dvacet slov – tedy musel bych si připravit dvacet kostek. Dále bych si musel připravit jakýkoliv text, třeba z novin, z románu, z filosofického pojednání, modlitbu apod. Na každou stranu kostky bych napsal jedno jediné slovo. Kostka má šest stran, na jedné kostce by bylo tedy šest slov. Na dvaceti kostkách by bylo 20 x 6 slov = 120 slov celkem. Kostky bych vrhl na papír. Nejlépe by bylo udělat z tohoto „vrhu“ fotografii. No a to je hotová báseň. Kostky bych zase posbíral a vrhl na další papír, zase udělal fotografii a tak bych postupoval dál a dál. Jsem si jist, že bych mohl vrhat celý den a nikdy by se nestalo, že by vznikla stejná báseň. I kdyby po tisícím vržení náhodou kostky ukázaly už dříve ukázaná slova, byla by to přesto jiná báseň, protože kostky by byly vrženy na jiném místě papíru. Možností je zde skoro nekonečný počet. Až budu mít kameru, udělám z toho hodinový film! Jediný, kdo z uspořádávání slov v prostoru stránky něco vytěžil, byl jenom Majakovskij.

Jak by asi hudební skladatel vyjádřil hudbou Mallarméa? Musel by rozložit po koncertním sále přesně tolik zpěváků, kolik je v básni slov, jedno slovo pro každého zpěváka. Hudební nástroje by hrály cosi neutrálního, a to by vyjadřovalo právě onen prázdný čistý papír. Zpěváci by nebyli na jevišti, snad jeden, dva, by i být mohli, ale byli by rozmístěni po celém koncertním sále, tedy hlavně v hledišti mezi diváky a posluchači. Dle taktovky dirigenta by ten či onen v tu či onu chvíli vykřikl jemu přidělené slovo, tedy „zazpíval“ by ono slovo. To by byl perfektně zhudebněný Mallarmé.

Určitě velká spousta literátů, hlavně poetů, použila a používá i dnes, metodu Tristana Tzary, ale žádný se k tomu oficiálně nepřizná, ba furt zatlouká, že ne a ne, že to jeho Imaginace mu Velí tak Psát, a napíše o té své Imaginaci (skládající se z nůžek a klobouku) heideggerovské či jungkovské pojednání na nejméně deseti stránkách (ostatně zase samé bláboly!)

Já snad jako jediný se tímto způsobem „tvorby“ netajím, ba naopak, zdůrazňuji onu nejdůležitější funkci nůžek a klobouku a vykřikuji, jak docela hezké – sic bezobsažné – verše vznikají. Proč se stydět za to, že tyto krásné a kouzelné texty nic racionálního nechtějí sdělit? Přečtěme si projevy politiků, ty přece také vůbec nic nesdělují, nepodávají nám žádnou informaci, slyšíme jen a pouze jen šum! Šum a blábol coby umělecké vyjádření prázdnoty a nicoty? A proč ne? Umělci na toto vyjádření mají právo! Politici ne! Ti by přece jen neměli napodobovat umělce v umění nic neříci. Proto jsem tak dlouho mluvil, abych nic neřekl. Slova nám byla dána proto, abychom jimi zakryli své myšlenky! (Richelieu) Politici by měli podávat přece jen informace a ne šum a blábol, neměli by prostě šumět a blábolit jako opilci!

Vyjadřovat nějakou myšlenku či ideu, to je přece básníka nedůstojné! Na to máme přece vědce, techniky, učitele a vůbec ty obyčejné přízemní lidičky. My, vznešení básníci, se přece nebudeme zatěžovat jakýmsi smyslem, jakýmsi logickým myšlením či přízemním praktickým rozumem. Rozum je přízemní nástroj k obyčejnému živočišnému přežití, ale my básníci se přece zabýváme něčím daleko vyšším, než jsou obyčejné smysly a rozum, my jsme nad smyslní a nad rozumoví, nad tělesní, jsme prostě povzneseni nad přízemnosti života a nad ubohosti bytí. My v duševním vytržení zaznamenáváme harmonii vesmírných sfér a se světem idejí zacházíme stejným způsobem, jako když kuchařka vaří guláš – všechno smícháme dohromady a ochutíme či okořeníme perfektním kořením značky „Poetika“.

Růže je růže je růže. / Růže je./ Růže je?/ Růže je!/ Je růže?/ Je růže!/ Růže – je růže?/ Je!/ Růže! Je?/ Zvadla!

Jaká moderna? Jaká avantgarda? Jaký dadaismus? Jaký surrealismus? Třeba takový Rabelais se narodil už v roce… Takový Sterne se narodil už v roce… A co za „vylomeniny“ napsali a nechali pronášet svým hrdinům! Sterne: …a švihl bičem, takto – nakreslený obrázek biče. Nebo: Nastala tma, takováto: a následuje černá stránka. Ale nikdy to nepovažovali za něco transcendentního.

V Sentencích se někteří učení profesoři vyjadřují o románu Jamese Joyceho Odysseus jako o něčem nesrozumitelném, jako o románu, který se prostě nedá číst, a tvrdí, že jeho sláva je založena právě na té nepochopitelnosti, nepřístupnosti a nejasnosti – prostě nafouknutá bublina. Nejsem si jistý, zda se pokusili začíst se do textu Jamese Joyceho; připadá mi, že ten román vůbec nečetli a že svůj soud zakládají pouze na vyjádřeních tzv. uměleckých kritiků. Já to čtu velice rád, nic nesrozumitelného v tom nevidím a u spousty stránek se hurónsky chechtám. Je sice pravda, že tam nenalézám žádné hluboké filosofické názory, nenalézám tam také žádnou kritiku společnosti či společenských poměrů, ale proč by literatura musela být vždycky nutně filosofická a společensky kritická? Román začíná tím, že si Štěpán dopoledne vyzvedne od ředitele školy výplatu, potuluje se po městě, potkává známé, sedí v hospodě, opije se s reklamním agentem nějakých novin, opilí pozdě v noci přijdou do domu novináře, jehož žena je slavná operní zpěvačka, Štěpán začíná střízlivět a odchází a Bloom jde spát do ložnice ke své ženě; a tam je to slavné „blábolení“ kdy se proplétají myšlenky usínajícího a alkoholem ovlivněného Blooma a jeho usínající ženy Molly. Toť celý děj románu. Napsané je to ovšem mistrovsky! Některé odstavce jsou přímo lahůdkou! A ten perfektní anglický (irský) humor, no to je cosi! No, a že z toho umělečtí kritikové udělali neuvěřitelnou složitost, kdy rozebírají jednotlivé hodiny onoho dne a srovnávají s Homérovou Odysseou, no tož to je už něco jiného. Doporučuji vykašlat se na umělecké kritiky a číst bez ohledu na jejich bláboly. (Do češtiny přeložil perfektně Alois Skoumal.)

Podobně „vykladači“ udělali i z Franze Kafky nesrozumitelného spisovatele. Ono když se nějakému dílu přiřkne mystika a transcendence, pak je možné do nekonečna omílat nepochopitelnosti a žvanit složitosti o ničem. Kolik jenom „uměleckých“ kritiků si z toho vykládání udělalo celoživotní džob! Já osobně dávám přednost Antonu Pavloviči Čechovovi (je lepší než Kafka!) a dokonce i našemu Jaroslavu Haškovi. Uvidíme za pár let, které knihy evropské civilizace budou číst Číňané. Proti miliardě vzdělaných lidí nelze postavit nic!

Ještě dnes si můžeme na jednom hřbitůvku v Římě přečíst text na náhrobku, který je starý více než dva tisíce let. Je tam pohřbený nějaký Pylades. Nápis zní: Svým uměním vydělal milióny. Ale to je vše, co po něm zbylo; ano, jen ten chlubivý náhrobek, víc nic. Antičtí autoři vůbec nepovažovali za nutné a ani potřebné se o něm zmínit. Pro antické autory jakoby neexistoval, jakoby byl vzduch. A přesto je možné, co možné, je jisté!, že ho v cirku viděli předvádět se, ale ve svých dílech jim za zmínku nestál. Byl to holt umělec-bavič. Pylades byl jeden z velmi úspěšných antických bavičů. Proč ne? Nezávidím mu. Ale Aischylos (či Euripidés? Spíš asi Seneca?) si zase povzdechl: Když hraje ty své plytké a ubohé výstupy Pylades, je divadlo plné, ale když se hraje můj kus, je poloprázdné! Takže i dnes se chodí na Pylady a ne na Aischyly. Nedivím se, copak můžeme po člověku, který denně deset hodin pracuje a jeho vzdělání je nanejvýš technického rázu a zaměření chtít, aby šel na Shakespeara.

  1. Bondy: Nevěda co čtu/ dostal jsem do ruky tisíc let/ mrtvou čínskou básnířku/ a líčila mou situaci/ v nejmenším detailu

  2. Snad jedinou funkcí básně/ i veškeré činnosti je/ že ukracuje čas/ Snad touha po poznání/ je jen způsobem jak vůbec redukovat/ vnímání času na minimum/ vymanit se z něj, nebrat jej na váhu/ nepřiznat mu skutečnost/ buď je skutečnost něco jiného než čirá smrt/ nebo není-li/ bude jako taková poražena/ dříve nebo později /zde nebo tam/ to nerozhoduje

  3. Byly napsány miliony básní mezi 5. st. př. n. l. a 3. st. př. n. l./ v mediteránní oblasti bylo vytvořeno asi milion soch/ všechno to jde nakonec k čertu/ lidi o to nestojí

  4. Básně nejsou psány pro věčnost/ aspoň ne všechny./ Bylo by to příliš náročné pro lidi./ Stačí, když jednoho v jedné generaci to kopne.

  5. Vstoupili jsme do věku her/ Her na kosmonauty/ na obránce svobody/ na blahobyt/ a možno jmenovat dál/ hrami zaujatí a oblbení/ lidi sežerou všechno/ o to jde/ Jen aby se nikdo nezamyslel/ nad skutečným stavem věcí/ nad skutečnými příčinami/ nad skutečnými zájmy vládnoucích/ V rozkvětu her/ zašla i Římská říše/ Když Alarich byl před hradbami/ Římané šli do cirkusu/ to je prosím doslovná pravda/ zahyne-li svět/ to vládnoucí moc nepálí/ Oni se zachrání tak či tak

  6. Zůstává mi záhadou/ jak mohou mladí básníci v roce 1989/ psát pseudosymbolickou a pseudosurrealistickou/ v každém případě ale unuděnou ufňukanou lyriku./ Zmizel v této zemi všechen talent?/ Když vidím lidi kteří jsou staří jako já/ a mohli se celý život věnovat umění/ a teď jsou za to po zásluze slaveni/ jímá mne hořkost

  7. V noci přistoupil k mému gauči červený muž/ a vzal mne za ruku s sebou ven/ Viděli jsme sluncem zářící krajiny/ mnohá města a řeky třpytící se stříbrem/ Letadla automobily a vlaky/ míhaly se pomalu a vznešeně krajinou/ Nad koncem zastavil a ukázal mi na prázdno/ v němž bylo slyšet řev/ To byli ti/ kteří vtahováni do tohoto světa/ blíží se pozvolna narození/ a děsí se hrůzou/ jako my ze smrti

  8. Co bylo před rokem/ to už je minulost/ co bude za rok/ to třeba nebude

  9. Myslí si, že auto je dokonalejší než šnek

  10. Úloha filozofie v dějinách je sporná/ zdá se být zbytečná svýma sporma/ a přece stále dál ji hledáme/ Básně mají asi malý dosah/ je jim to vidět na rukách/ a přece jenom jimi doufáme/ Úděl básníků a filosofů se zdá trapný/ jejich řeč je plk nejapný/ a přece ničeho víc nemáme/ Proč jsou ti lidé zbyteční/ tak pomíjiví tak věční/ asi až v ráji poznáme

  11. Člověk se instinktivně poznání vyhýbá/ K tomu říkám jen, že má pravdu

  12. Pivo se převrhlo a rozlilo po ubrusu/ V Nebesích nastal hrozný křik

  13. Vůbec není jisté, zdali existoval Homér, ale jisté je, že byl slepý.

  14. Proč jsi pyšný, ty lejno a smrade, v prach se proměníš, jímž vítr sem a tam bude točit a roznese jej. (Savonarola v kázání ve Florentském dómu.)

  15. Chcete nějaké moudrosti? Tak si zajděte do univerzitní knihovny, tam je nepřeberná spousta mouder. (Céline)

  16. Poslyšte: jsme tady na světě, abychom se prostě jen tak flákali. A nenechte si od nikoho nakukat nic jiného. (Céline)

  17. Trh zná ceny, nikoliv hodnoty. (Octavio Paz)

  18. Jakmile člověk začne uvažovat o smyslu života, je nemocný. (Freud)

  19. Učení mužové neznají nic než to, co je na telecí kůži (pergamenu).

  20. Metafyzické kategorie jako esence, substance, první příčina atd. jsou lhostejné k životu jako bota esesáka. (Bělohradský)

  21. Z té obrovské spousty záznamů můžeme použít jen nepatrnou část, ostatní je sice natočeno a registrováno, ale leží to někde zapomenuto, nedosažitelné, jako by to vůbec nebylo.

  22. Místní telátka si nechala kreslit na nahá těla obrázky.

  23. Odysseus naslouchající zpěvu Sirén = návštěvník koncertu. Jeho druzi, kteří museli ze všech sil veslovat se zalepenýma ušima = dělníci v továrně.

  24. Polní kurát Katz: Bůh je něco, co se vás nebojí a co s vámi zatočí, až budete z toho pitomí.

  25. Kdyby měl Adam v Ráji víno, nikdy by nesnědl jablko, a tudíž my bychom zůstali v Ráji. (Fó)

  26. Někteří učenci protahují slova ouškem jehly.

  27. Dospělost znamená nějak se vyrovnat s tím, že realitu vyznačuje nedostatek slasti. (Freud)

  28. Na světě je tolik knih, že snad každý musí zvážit, má-li smysl k tomu něco přidávat.

  29. Psychoanalýza je především židovský způsob, jak vydělávat peníze, což Židy moc nešlechtí. Lidé se s oblibou vrtají ve své sexualitě. Psychoanalýza za 80 let od svého vzniku nepomohla jedinému člověku, naopak, zcela určitě narušila zdraví nesčetných lidí, kteří se na ní stali závislými.

  30. Dostatek volného času je pro většinu lidí spíše kletbou než požehnáním. Dělají pět dnů v týdnu a to pouze osm hodin, zbytek je vyplněn televizí, zábavou a sexem. Těm lidem se to líbí.

  31. Atomy nic nechtějí, molekuly po ničem netouží.

  32. Koneckonců jsme všichni dětmi Noemovými, jehož charakteristickým rysem bylo opíjet se!

  33. Společnost dříve? To byla úzká vrstva lidí, na masy se vůbec nemyslelo.

  34. Všechno chytré už bylo vymyšleno, musíme to jen vymyslet podruhé. (Goethe)

  35. Dynamika, rychlost a forma zcela převládly nad obsahem a odpovědností za informaci. Moc médií není ani tak v hodnotě informací, jako v populistickém šíření dezinformací. Mám obavu o budoucnost uceleného názoru a konsekventního postoje každého z nás, jemuž je realita a pravda drobena, míchána a upravována ve prospěch zvýšené dynamiky sdělení a rychlosti změn.

  36. Ponechme mladé muže, nechť objevují Ameriku.

  37. Evropa se na nás dívá.

  38. Pokládat svobodu za cíl našeho života je absurdnost. Pojem „svoboda“ je prázdná nádoba, do níž je možné nalít cokoliv. Čistou vodu z horského pramene nebo splašky z bordelu, jiskřivé víno radosti ze života nebo nitroglycerin nenávisti.

  39. Nádoba svobody musí být otevřena všemu, čisté vodě i výkalům, jinak by to nebyla svoboda.

  40. V roce 1599 byly studentům na Pražském vysokém učení položeny tyto otázky (kvestie): „Je jistější vyznat se ve vědách, či vlastnit bohatství?“ „Je pravdivý onen výrok Menandrův: Jak mnoho zla působí lidem volný čas?“

  41. Když byl v Praze sochař Burdel/ všichni líbali mu purdel/ nejvíc líbal, však též haněl/ český sochař Ota Španěl

  42. Rakouský státní inspektor gratuloval Myslbekovi k mezinárodnímu ohlasu jeho ateliéru, když v něm má dokonce Španěla (sochaře Otakara Španiela).

  43. Bondy: I kdyby veškeré žití nemělo jiný cíl než mít se dobře – bylo by to dobře, ba asi by to bylo nejlíp. Člověk dělá většinou všechno možné, aby se měl nedobře, domnívaje se, že jednou z toho všeho bude dobře. Je to prastarý, hrůzyplný lidský omyl.

  44. Civilizace, která se řídí názory adolescentů, teenagerů, je odsouzena k záhubě. Literatura je na rozumové úrovni debila, a to včetně populárně vědecké literatury. Mladí to odesrali nejvíc, byli hnáni z experimentu do experimentu, hnědé košile, černé košile, modré košile, rudé šátky. Nejnovější šlágr je restaurovat kapitalismus, mládí vpřed! Panebože, co za dvacet let bude lidí, kteří budou mít už v půlce života celý život prošustrovaný ve zklamání a jen zklamání. Nejhorší ze všeho je sebeobrana zoufalců, přirozená sebeobrana, protože už není právě žádná naděje, ať se tedy děje cokoli, všechno je lepší.

  45. Složitost a nesrozumitelnost velkého Jamese Joyce, jehož díla mají tolik komentářů, kolik mají čtenářů. Glosátoři a scholastikové se odpoutali od předmětů svého zkoumání prohlášením, že text obsahuje pouze to, co v něm čtenář hledá. Kritik, který interpretuje Paní Bovaryovou, je stejným tvůrcem jako sám autor. Kritik je dokonce mnohem více tvůrcem románu, než jeho autor.

  46. Není nutné rozlišovat mezi dobrým a špatným, či složitým a jednoduchým, ale mezi tím, co přiláká více nebo méně lidí.

  47. Postmodernismus popírá předem stanovené soudy a hodnoty v umění a popírá, že je vůbec možné takové soudy vynést.

  48. Malířská a sochařská díla se stávají sérií stále zoufalejších hříček, jimiž se umělci snaží dát svému dílu identifikovatelnou obchodní značku.

  49. Hromada cihel a hlíny se nazve minimálním uměním. Tzv. „předváděné umění“ je určeno jenom pro krátkodobé trvání, aby se prý nemohlo změnit ve zboží.

  50. Umění je izolováno v nepatrných ghetech s mizivým vlivem oproti třeba rocku a televizi. Umělci stojí na okraji dění.

  51. Postmodernismus, či dekonstruktivismus a poststrukturalismus, spojuje skeptický názor na existenci objektivní reality nebo na možnost porozumět jí racionálními postupy, radikální relativismus zpochybňuje výklad světa vědeckými metodami.

  52. Postfilosofie? Ale proč ne třeba Postmatematika?

  53. Odbourat pojmy „skutečnost“ a „pravda“. Zde pak hraje rozhodující roli rétorika, to jest umění přesvědčovat jiné.

  54. Po přečtení Bělohradského: „Teď už konečně vím! Pravda vzniká, když jeden druhého ukecá.“

  55. Odlidštění = dehumanizace, odcizení = alienace, zvěcnění = reifikace. Jak zůstat člověkem v odlidštěném světě? Komunismus: krásná myšlenka, špatné provedení. Fašismus: Rozum bylo to poslední, na čem oni stavěli svoji budovu lži, násilí a brutality. Americký buržoasní dorost unikl vietnamské džungli a válku vedli farmářští synkové, dělníci a černoši. Co je to to slavné „odlidštění, odcizení atp.?“ Nikdo to nedefinuje! Ani Marx, ani Heidegger ani Havel. Dříve byli lidé lidštější? Lidské a nelidské jsou prázdná slova, pokud jim nedá autor obsah. Chtivost, hamižnost, hromadění majetku, to je přece lidská vlastnost par excellence. A co je nelidské? Např. život Matky Terezy. Přirozený svět je dnes svět Woodstocku a jeho orgií kraválu, sexu a třeštícího hapeningu, návrat k přirozenosti bakchanálií a kultu Dionýsovu, svět přirozených nahých ňader v univerzitní posluchárně ve Frankfurtu. Patří k němu nerozlučně i svět drog a šťastně přiblblých obličejů. To oni dávají sbohem nepřirozenému světu buržoasní hamižnosti a přetvářky, kasárenské kázně, rannímu vstávání, práci a povinnosti.

  56. Theodor Adorno, hlasatel osvobozené morálky naplánoval ve Frankfurtu přednášku na rozloučení. Starému pánovi přišly na přednášku osvobozené posluchačky s dokonale obnaženým poprsím – a přednáška se nekonala.

  57. Známí umělci plně vychutnávají ošklivosti tohoto života a metafyzickou krásu jeho bídy a svůj talent věnují přesvědčování lidí o absurditě a nesmyslnosti světa.

  58. Miliony dobře živených teenagerů, vystudovaných na vysokých školách, protestují a hrdě stojí proti společnosti konzumu a pokrytectví.

  59. Literatura je neslučitelná s lidskou celistvostí, neslučitelná s filozofickou pravdou, neslučitelná s duševním zdravím jednotlivce a se spravedlivým společenským řádem. Je to zločinecké šílenství, neuskutečněné touhy a zbytečné viny.

  60. Existují mentální prostory uvnitř naší lebky, jež jsou stejně ohromné jako prostory v kosmu.

  61. Abstraktní expresionismus, jako barevný objekt, může být velmi pěkný. Může sloužit také jako jakási vylepšená varianta Rorschachova testu. Každý v něm může najít symbolický výraz svých strachů, tužeb, nenávistí a denních snů. Ve vašich abstrakcích nenacházím skutečnosti, které se vyjevují tady, a pochybuji o tom, jestli by je dokázal najít někdo jiný. Váš moderní abstraktní expresionismus je neobjektivní a bytostně nenáboženský, i to nejlepší z něj je nesmírně nudné a tak neskonale banální.

  62. O sexu tak rádi mluví – Freud i všechny děvky, poustevníci, svatý Pavel – s všemi do výlevky! Ňadra? Klíny? Ve tmě vzdechy? Láska – to je víc

  63. Kardinál Newman: Jednou zrození jsou ti, kteří se cítí spokojeni, kteří jsou bezstarostně zakotveni do ideologie své doby, nenalézají rozpory mezi minulostí a budoucností a mezi každodenními úkoly, kladenými převládající a dominantní technologií doby. William James pak používá pro „podruhé zrozené“ výrazy jako: „nemocní duchem“ či „nemocná duše“, nebo „rozlomené já“ či „krize růstu.“

  64. Lutherovo jazykové nadání: výraz lyrický, biblický, satirický, vulgární – takové nadání měl snad jenom Shakespeare.

  65. Několik dnů před smrtí Luther uzřel ďábla, jak sedí na okapu před jeho oknem a vystrkuje na něho zadnici. Zadní část těla zpodobňuje magickou tvář ďábla.

  66. Nenapíšeš knihu, dokud nebudeš naslouchat prdění staré svině, pak otevři ústa a prav: Díky tobě, ó krásný slavíku, slyším konečně text, je určený pro mě.

  67. Přítomnost bližního v mé posteli ve snu, jsou zaviněny ďáblovým zvykem lehávat buď pod spícími muži, nebo nad spícími ženami.

  68. Výrok ze studentských let: Čím více se očišťuješ, tím více jsi špinavý.

  69. „Jsem jako uleželé hovno“, prohlásil Luther jednou v záchvatu deprese, „a svět je jedna obrovská prdel. Na každého dojde brzy.“ (A posluchači to hbitě zapsali).

  70. Rozpad životního projektu na kaleidoskop samostatných epizod, které nejsou ani kauzálně, ani logicky propojeny, odpovídá postmoderní kaleidoskopické kultuře „nikdy nekončícího karnevalu“ a krátkodobých mód. Veřejná aréna je sférou tvrdé konkurence mezi nadšenci pro různé věci, víry a zboží, kakofonie křiklavých nabídek.

  71. Slovu již nikdo nevládne. Slova tekou z úst rozvřeštěného davu, z rozhlasových přijímačů a z televizorů, z miliónů knížek a novin, z magnetofonů a walkmanů, ze schůzí a kostelů, z tiskovin i z kosmu. Ohromné řeky otrávených slov plynou odnikud nikam. Obrovské mraky mrtvých slov se vznášejí do stratosféry. Ze strusky spálených slov se tvoří nebetyčné hory. Slovo je smetí. Slovo je nejlevnějším plastikovým obalem. Slovo je obtížným odpadkem současné civilizace. (Tadeusz Konwicki)

  72. Podobný osud čeká i jiné zvuky – hudební, kdy se na naše hlavy dennodenně line oceán zvuků, kdy statisíce hudebních skupin vržou a hudlaří od rána do večera, kdy vřeští rádio, ječí televize a chroptí amplióny. Hudba také zaplatí svou daň. Za co? Za celek. Osud obrazů se valně neliší od osudu zvuků. Malířství již dávno potkala tato obrovská kosmická tragédie – zesnulo pod horami neónů, výkladních skříní, plakátů, domovních fasád, záhonů, umělých Sluncí a nepravých Měsíců.

  73. Jak v tom všem odlišit věci důležité od nepatrných, trvalé od pomíjivých, jak odhalit pravdu pod jarmarečními hadry, jak zjistit, co je vlastně odění a co převlek, co je čeho nápodobou, co se za co vydává? Ale ještě dříve, než na tyto otázky dojde, se ptáme jak vydělit zvuky z hluku, jako vyloupnout obraz ze záplavy barev, jak vyjmout věty z proudu slov? Spolu s růstem hluku se zvyšuje i práh citlivosti, takže každé následující sdělení musí být hlučnější než předchozí, stejně jako každý obraz zářivější a každý šok důraznější. A tak stále dál a po spirále výše – až hluk ohluší, světlo oslepí a šok zparalyzuje. Karneval významů se končí bezvýznamovostí a nesmyslem. Chce-li být vše nositelem významu, pak význam nenese nic. (O trochu více sexu by tě mohlo vysvobodit, ale je-li sex všude, pak není nikde. Univerzální sexuální diskurz ruší účinek). Uvnitř nasycenosti se skrývá prázdnota – smyslová, významová, emocionální.

  74. Svět je divadlo, ulice je scéna, chodci jsou herci bez vůle, sebe vidím jako režiséra děl bez prologu bez rozuzlení a život je hra, v níž nikdo není tím, kým se zdá, každého je možné chápat a vnímat různými způsoby, v níž se rozdíly mezi pravdou, zdáním a výmyslem stírají, vždyť jsou vlastně nepodstatné a nikoho zvlášť nevzrušují a ani netrápí.

  75. Zábava, kterou doposud provozovali jen lidé vyvolení, se stala dostupnou téměř všem.

  76. Televize umístěná uvnitř bytu přejímá funkci, kterou kdysi plnil městský terén, městská ulice. Obrazovka je hlavní, nejčastěji a nejochotněji navštěvovaný výběh postmoderního člověka. Obrazy a děje na obrazovce jsou vypulírované, vycizelované, dopracované do posledního detailu, jsou dokonalé v takové míře, jíž neuspořádaná a nepořádná skutečnost nedosahuje a ani na ni neaspiruje. To, co je na obrazovce, je skutečnější než skutečnost.

  77. Není již jasné, co je skutečností a co je jejím obrazem, co je „doopravdy“ a co je „jakoby“. Ale jasnost a srozumitelnost již nadále nejsou potřebné. Zápas skutečnosti s mistrovstvím televizní inscenace má jen málo naděje na úspěch. Dnes se sama skutečnost jeví jako to, co se den co den line z televizní obrazovky. Svět složený z epizod je rájem, je to gigantický rezervoár po břehy naplněný cetkami, jen brát a přebírat a brát to, co se nejvíc leskne, co přitahuje zrak, co je na pohled příjemné, co ucho potěší a dlaň příjemně zaplní. V tomto ráji jsou věci osvobozeny od vlastní tíhy.

  78. Potloukání se bez cíle, putování bez předem stanovené trasy bylo dříve porušením řádu. Tulák totiž unikal kontrole, nebyl k vyslídění, nemusel uznávat normy platné v oblasti, v níž se nacházel, a snadno mohl odejít jinam, když se mu ony normy nelíbily. Jestliže ale normy nenormují, jestliže netřídí události na pravděpodobné a málo pravděpodobné, pak už není nic jisté a může se stát cokoliv. Řád již neexistuje, je pouze chaos. (Baumann)

  79. Dnes se k poslušnosti vůči normám a vzorcům nutným k udržení řádu dosahuje pomoci pokušení a svádění, nikoliv násilím či za pomoci nějakého znevolnění, tulák již společenský řád neohrožuje. Je potřeba nových a nových pokušení a lákadel, které vyvolávají nové tužby. Usedlost, zdomácnělost, omezení potřeb, to je z dnešního sociálního uspořádání cosi zhoubné. Kdysi osvojené návyky přestávají být užitečné, dnešní módy budou zítra vysmívány jako zastaralé a budou dokazovat pouze zaostalost a ignoranci.

  80. Nevíme přece, co bude zítra, a i to, co se děje dnes, bude mít pranepatrný vliv na to, co se stane zítra – proč bychom se tedy netěšili dnešním dnem? Až do dna a bez skrupulí a bez ustrašeného nahlížení do budoucnosti. Tulák spásá trávu na pastvině, dokud je, a nestará se o to, zda znovu naroste.

  81. Neustále roste potřeba stále nových a ještě nevyzkoušených kanálů odreagování. Odtud se bere nevybitá energie současné kultury, její přirozená netrpělivost, rychlá unavenost ze všeho, co dělá, ironie k vlastním výtvorům, absence vazby k jakémkoliv vlastnímu výsledku, silné puzení k neustálému pohybu. Chaotičnost pohybů, nahodilý, kontinuity a logiky zbavený, současně však obsedantní charakter. Kultura je chorovodem rozmarů, vrtochů, podivínství a výstředností, snah, jež stárnou dříve, než dospějí a zmírají dříve, než se naplní, nadějí, jejichž životnost není delší než život jepice, rychle zapomínaných rozčarování, strachů stále silnějších, ale utápěných rychle v obavách ještě děsivějších. Vynalézavost postmoderní kultury připomíná tužku s mazací gumou: maže to, co píše, okamžitě jakmile to napíše.


Foto: Despota či diktátor, autor Jan Kadubec

Přejít do diskuze k článku