-
K ovládnutí podniku stačí třetina ba jenom čtvrtina kapitálu, ba ještě méně, takže kapitalista s nepatrným vlastním kapitálem může ovládnout obrovské kapitály. (Hilferding)
-
Hybnou silou spotřeby není potřeba jako taková, ale potřeba vyrovnat se sousedům. Reálná spotřeba se děje proti zdravému rozumu.
-
Když už tedy víme o spotřebě vše, známe její funkce, které už nejsou skryté – jaké změny v chování nastanou?
-
Demokracie a individuální svoboda, mír a materiální blahobyt – nic nebrání tomu, aby to bylo uskutečněno, všechna ostatní omezení jsou iracionální, vše ostatní je jenom písek ve fungujícím soukolí.
-
Barbar, psychologický typ indiánského válečníka nebo středověkého loupeživého rytíře, se dokonale adaptoval na současnou peněžní civilizaci a dobře se v ní cítí.
-
Každá pomoc soukromá nebo státní věnovaná chudým se děje jen a jen na úkor degradace rasy! (Spencer)
-
Milionáři jsou produkty přirozeného výběru. To je předurčuje k tomu, aby množili své bohatství, bohatství, jež jim bylo svěřeno. Proto se zdá, že je dostatečně důvodné tvrdit, že milionáři jsou přirozeným výběrem designovaní zplnomocněnci společnosti – pro některé úkoly. Jejich důchody jsou vskutku vysoké a oni vskutku žijí v luxusu, ale společnosti to slouží jen a jen k dobru. (Sumer)
-
Konflikt mezi světem průmyslu a světem podnikání, byznysu. V obou oblastech fungují jako dominantní odlišné motivy, normy a cíle chování, odlišné regulativy, odlišné vzorce jednání.
-
Veblenův útok na kulturu! (Adorno)
-
Každý růst vede k plýtvání, každá nadprodukce musí být nějak zužitkována, tedy vyplýtvána, a pro „kanalizaci“ této nezbytnosti dnes nemáme nástroje. A co hůře, nikdy jsme je neměli. (Batille)
-
Žebrák ležící v příkopě se nalézá přesně na tom místě, na něž patří. (Sumer)
-
Všechny pokusy zrušit sociální nerovnosti končí v absurdně sebeničivém úsilí o záchranu civilizace, neboť sahá ke spojenectví se skupinami a gangy lidského podprůměru, sestupuje od iluzí vyššího řádu k iluzím řádu stále nižšího a končí nepokrytě totalitními tendencemi, stávají se kořistí opravdových extremistů, o jejichž orientaci vpravo či vlevo se těžko rozhoduje. (Burnham)
-
Co je to liberté? Svoboda. Jaká svoboda? Pro všechny, stejná svoboda dělat cokoli v mezích zákona. Kdy je možné dělat cokoli? Když má člověk milión. A dává svoboda každému milión? Co je člověk bez miliónu? Člověk bez miliónu není takový, který dělá cokoli, ale takový, s kterým všichni dělají cokoli. (Dostojevskij)
-
Slabí bývají v dějinách jen „hmota“ k dosažení moci.
-
Hrozná kniha, všechny jen štvu! Ale co když se o tom za dvě stě let, za Číňanů, budou učit k maturitě? Co vy na to? (Céline)
-
Fuj, té hnusné obraznosti, / chlípnosti a necudnosti! / Chtíč je požár krve pouhý (Shakespeare – Veselé paničky, překlad E. A. Saudek)
-
Ach bože! Válka… ta hezká věc (Apolinaire v kaligrafech)
-
Pusť, prokletá skvrno! Cožpak tyhle ruce už nikdy nebudou čisté? (Shakespeare: Macbeth)
-
Královnu bych z ní učinil, kdybych byl králem. (Písnička)
-
Smích má v sobě něco revolučního. Voltairův smích byl ničivější než Rousseaův pláč. Smích, to naprosto není žertovná záležitost; nemůžeme se ho vzdát. V dávném světě se chechtali olympští bohové a chechtali se pozemšťané, když naslouchali Aristofanovi a jeho komediím, a chechtali se až do Lukiána. Od. 4. století se lidstvo přestalo smát, ustavičně plakalo a za naříkání a výčitek svědomí padly na lidský rozum těžké řetězy. Jakmile začala horečka náboženského fanatismu slábnout, lidé se začali zase smát. Bylo by neobyčejně zajímavé napsat dějiny smíchu. V kostele, v paláci, na frontě, před sekčním šéfem, před dozorcem, před direktorem se nikdo nesměje. Nevolničtí sluhové jsou zbaveni práva usmát se v přítomnosti panstva. Smějí se jen sobě rovní mezi sebou. Bude-li nižším dovoleno smát se v přítomnosti vyšších nebo nebudou-li se moci udržet smíchy, bude veta po úctě. Usmát se nad Ápisovým božstvím znamená shodit jej z piedestalu posvátnosti mezi obyčejné býky. (Gercen)
-
Voltaire viděl v Rabelaisovi (a Swiftovi) něco extravagantního a nesrozumitelného, vidí v něm směs erudice, kalu a nudy. Píše roku 1734 ve Filosofických listech: Rabelais rozvíjí ve své extravagantní a nesrozumitelné knize krajní veselí a přemíru hrubosti; plýtvá erudicí, blátem a moudrostmi. Dobré vyprávění na dvě stránky se musí zaplatit celým svazkem hloupostí. Existuje několik lidí s podivným vkusem, kteří požadují pochopení a ocenění všech stránek jeho díla, ale jinak se celý národ Rabelaisovým žertům směje a jeho knihou opovrhuje. Je oslavován jako první z darmotlachů a přitom budí lítost, že člověk takového ducha užíval rozumu tak nedůstojně. Je to filosofující ožrala, který píše jen v opici.
-
Abbé Galiani: Rabelaisova neslušnost je naivní, podobá se chudákově zadku.
-
Veselovskij: Rabelais je cynický, ale tak cynický jako zdravý vesnický kluk, kterého na jaře vypustili ze zakouřené jizby.
-
Sofokles – satyrská hra Hostina Achajců: Héraklés leží opilý u dveří hetéry a stará kuplířka na něj vylévá nočník, jinde sám kohosi honí s nočníkem. („Polil jsi mne, Dioméde, močí“)
-
Hans Sachs líčí zemi, kde je ve vážnosti nicnedělání, lenost a obžerství; kdo v nicnedělání vyniká, je odměněn; kdo úspěšně zápasí s jitrnicemi, je pasován na rytíře; spáči dostávají za spaní zaplaceno…
-
Čím se před lidmi provinil pohlavní akt, tak důležitý a nezbytný a zdůvodněný, že se o něm nikdo neodvažuje mluvit bez stydlivého červenání a nedovoluje si dotknout se tohoto tématu ve vážné a slušné rozmluvě? Nebojíme se říkat „zabít“, „oloupit“, „prodat“, ale to zapovězené slovo nám vázne v ústech. (Montaigne)
-
Nech toulání, milý mníšku, / obejmi rači jeptišku, / polib ji v řiť nebo v čelo, / však jest všudy jedno tělo. (Mikuláš Dačický z Heslova 1620)
-
Ten, kdo čte posvátné texty, ale ničemu z nich nerozumí, je podoben oslu s lyrou, který se domnívá, že z ní vyloudí ladné zvuky bez jakékoliv předběžné přípravy.
-
Tento svět řídí monstra. Povinností umělců je přenést činy mocných z oblasti nesrozumitelna do srozumitelna.
-
Madeleine Albrightová prohlásila: „Něco přes půl miliónu dětí, které v Iráku zemřely v důsledku našeho embarga, je přiměřený počet.“
-
Ivan Wernisch: Říká se, že když svatý rabi Menachem / Mendel z Romanova / žil ve velké nouzi / ve městě Prisliku / jeho žena prodala pekaři / za sýr a chleba svůj podíl/ na věčném životě. / A říká se, / že hokynáři také. / Ještě horší lidé však říkají, / že jim rabbi prodával/ své svaté knihy – / buď pochválen Bůh, / pochváleno budiž jeho milé jméno.
-
Kdo mohl, zaplatil, / kdo zaplatil, ten si užil / Teď odlétá komínem, / marnotratník. Inu – / užil si.
-
Babička čte Jiráska / Taková hezká knížka proč jsem ji nenapsala já, říká
-
Ó kdežpak veselo / Jen huby / od ucha k uchu // od mého ucha kupříkladu / k tvému uchu/ huba // čím dál jsi ode mne / tím větší huba // a ty zuby co popadnou / po čem chňapnou / to ucvaknou / cvak
-
Byl jednou jeden / jeden nebo druhý / jako kdyby nebyl / a kdyby byl nebyl / bylo by to stejné / jako kdyby byl
-
Když zhaslo slunce, bylo ještě líp. / Všemožným chlastem jsme se nalili, / chodili jsme a žvanili, / chrastilo listí, hulilo se z lip, / pod kterejma se pálily / nějaký hadry a nějaký kosti. / Blábolily se pitomosti/ a vonělo to koncem léta. / Zmejlili jsme se. Byl konec světa.
-
Vrah. Míří mi na hlavu? / Na břicho? / Na záda? / Třeba mu smítko vlétne do oka / Zaslzí / A já dojdu domů // Co dělat / Navečeřím se dočtu knihu / Lehnu si usnu / Ráno odejdu / Večer přijdu.
-
Stále se nemohu zbavit pocitu / že kamsi kráčím / když mluvím s lidmi / mám nepříjemný dojem / že cosi říkám / cosi čemu bych měl nějak rozumě t/ kdybych…. kdybych… / ale to nic / to přejde.
-
Jindra Vondra Vozderský: Na ulici leží dřevo / jeví se být jako střevo. / Rozhlídnu se vpravo, vlevo, / rychle chňapnu, zvednu střevo, / není to však střevo, nýbrž pouhé dřevo.
-
Post coitum triste omne animal / Bledé vůně tuberos / nočních fial dechy / měsíce zář anemická / koitujících vzdechy // Je hnusná vůně tuberos / jsou hnusné fial dechy / jsou hnusné v záři měsíce / koitujících vzdechy
-
Zúčastnit se nesmí blbci, státní úředníci a mrzáci a kněží, neboť tam už docela nic nelze zmrzačit
-
Napiješ-li se ricinového oleje, dostaneš průjem / sbíhají-li se potoky, utvoří nakonec řeku / troubíš-li dlouho na Měsíc, stane se z tebe lyrický básník
-
Národe, vezmi své předáky za rohy / učiň je společným stádem / na krk jim řády dej, kanony do rukou / své kletby jim k tomu přilož / a pak je na loď dej a někde daleko / na neznámý ostrov vylož / Tam ať se rovnají, bijí a mudrují / pro víru, jazyk a prachy / Uvidíš za týden, kdo hlady nezemře / že zemře o sebe strachy
-
Hlavu mám pustou / holku chci tlustou
-
Konečný cíl všech milostných hrátek, ať jsou komedií nebo tragédií, je skutečně důležitější než všechny ostatní cíle lidského života, a proto je zcela hoden hluboké vážnosti, s níž jej každý sleduje. Totiž to, o čem se rozhoduje, není nic menšího než složení příští generace. Vcelku vzato veškeré milostné hrátky současné generace znamenají pro lidstvo to nejvážnější a nejdůležitější. (Schopenhauer)
-
Slova jsou taškáři podšití, nedají o sobě mluvit jinak, než zase slovy. (Shakespeare)
-
Orwel popisuje sochu na fotografii: „…bezhlavá ženská s křídly, která vypadá, jako by byla nakročená do cesty a stopovala autobus.“
-
Euklidova kniha O základech geometrie se stala po Bibli nejpřekládanější knihou všech dob.
-
Goethe nepovažoval svého Fausta za svoje největší dílo, nýbrž čtyřsetpadesátistránkovou „vědeckou“ Nauku o barvách, pojednání o světle, plné nesmyslů, v němž útočil zejména na Newtona.
-
Jen nepatrná část filosofických, teologických a vůbec akademických odpovědí posunula poznání světa dál. Naprostá většina byla z pohledu poznání samoúčelná – ale jen proto, že jejich účelem nebylo kritické poznání.
-
Bondyho Básně z roku 1950 – 1951: – Můj otec nebude nikdy králem, já sám se za to stydím
-
Co bylo před rokem, to už je minulost, co bude za rok, to třeba nebude
-
Dostala jste citróny? Dostali dvacet let. Je větší příděl než minulý rok
-
Když jsem byl bit u výslechu, mnozí se radovali, a já se směji teď, když někdo v cele umírá, nežijeme sami, ale co si máme počít s těmi druhými?
-
Teď hudba hraje tak vesele, to zas budou oznamovat popravy
-
Lenin je v Paříži, Lenin je právě v Praze, zdá se, že Leninů je milión. A všichni jsou jako sršně sršatí
-
Nemohu předběhnout čas, abych Trumana s Vyšinským na jedné oprátce oběsit moh.
-
Líbám Hitlerovy nohy ze zajímavé polohy.
-
Lenin je mrtvola živá, pod Evropou leží, a už se hýbá.
-
Jsem jeden, a už jsme dva, a tři, a hnedle je nás deset, za měsíc bude nás patnáct už. Že je to málo? Kuš! Jedna hlava za deset kanónů vydá, jedna hlava dva tisíce dalších přitáhne, Lenin je magnet.
-
Stalin jenž u nás u stolu sedí, teď hraje na šalmaj, přitom moudře a otcovsky hledí.
-
Proč nedělat i šestadvacet hodin denně v pokroku svatém jméně? Mohli by astronomové nám natáhnout den! To by se potom možná místo pěti tanků za den dělalo pět a půl. Pro naše děti.
-
Jsem na fašisty jak Othello, Molotov je má Desdemonda v kalhotách.
-
Teď zvoní zvonek zvoněním zvonivý. Není to nikdo jiný než strýček Mussolini, nese nám květiny protože není líný. Tak u nás každý týden koná domácí návštěvu. V rodinném kruhu sedíme všichni u pečeně, Hitler, Mussolini, Stalin, já a má rodina. Naše modlitba je dlouhá, nebere konce.
-
Svým mlčením sloužíme lidu
-
Kriminál je ideálem této generace, protože tam už není zodpovědnosti. Vše co rozhoduje za nás, může nám pomoci do stavu blbosti může nás učinit šťastnými
-
Ať žije Stachanov ještě tisíc let a Stalin ještě stotisíckrát déle!
-
Sebevražda? Hrůza! Jak krásné by bylo kdyby nás někdo zavraždil, aniž bychom se na to museli připravovat. Nebo nás poslal na jatky.
-
Nežijeme ve světě ale v jeskyni divů v odporném panoptiku v pouťové boudě na představení nejdrzejších šmíráků a nejmazanějších podvodníků. V jeskyni divů nám ukazují své panoptikální zázraky. Štěstí v práci. Smysl života. Radostné budování. Fučíkův odznak zdatnosti. Medaile za udavačství. Zpěv míru. V jeskyni divů šamani nejprolhanější mytologie snovají niti života, zneužívají k tomu všech lidských citů dobrých i zlých. Z exaltace upletené niti jsou nejdelší.
-
Moc dlouho už jsem si naříkal existenciálně.
-
Vzpomínám na třetí a čtvrtou světovou válku.
-
Fašismus má vládnoucí třídu, třebaže všechno formálně patří lidu.
-
Vzpomeň si na to, co Lenin napsal: fabriky vlastnit vládnoucí třída přímo nepotřebuje, záleží na tom, kdo celou výrobou disponuje. Tou ve fašismu disponuje stát. Vykořisťování dělníka nezná hranic. Je v zájmu vládnoucí třídy, aby dělníci byli zblblí, aby ideologicky zhubli. Vždyť v Sovětském svazu Marxe po hlavě bijí. Socialismus, beztřídní společnost, osvobození od práce, to vše bude dříve či později, člověka nikdo nezastaví. Soudruzi, uděláme Říjen třeba v červnu, ale uděláme ho.
-
Tady to příliš smrdí kanálem, jenž tu hned pode mnou prýští, jak teplý karlovarský přírodní pramen, či jak Biebl Konstantin, bublá a piští
-
Zato tady máme svatovítský chrám. Chybí mu jenom ústřední topení, abych tam probděl všechny noci v tichém modlení. Posvátný Vyšehrad zas pustil notný smrad.
-
Pokud hnusem se div člověk nezalyká, není to ta pravá erotika.
-
Probírám se tvými ňadry a uvažuji, že tak pevné by měly být stranické kádry, ale dříve či později, je stejně obé na hadry. Na tvém těle, od nosu až do prdele, vypadá všechno hned vesele.
-
Myslí si, že je auto dokonalejší než šnek.
-
Milá moje milá / mléko jsi po sobě rozlila / jen svůj klín a vlasy / tmoucí nechala jsi / luna není tak bílá / Milá moje milá / co bych si počal kdybys nebyla / komu bych si stýskal / s kým bych kudlu pískal / kdyby tě bomba zabila / Milá moje milá / ty jsi se najednou vzbudila
-
Milá moje milá, ty jsi se zase poblila, k úbytím to pití asi neslouží ti, vypadáš celá jako ohnilá. Milá moje milá, lůna přitom na tebe svítila, teď se motáš tady se mnou u ohrady, jseš jak mrtvola bílá
-
Ona dívka s něžným poprsím, dá mi vždycky oč ji poprosím
-
…pokud žijeme se nás stále bojí, s námi, ostudou jejich civilizace, neboť se tady potloukáme bez práce, nejhorší škodnou, která nemá přání
-
V Podmoklech píšeme hovnem po rozmoklých zdech, mám opět spěch, na nádražním klosetu, šíříme osvětu, jaks mne líbala, já ssál tvůj dech, přitom jsem uklouz po hovnech. Mám pech!
-
Má milá teď žere a pije za tři! V jejích střevech se cos nového tvoří, raději se mnou o tom nehovoří. Ještě že nevydělávám! Abych ji musel živit! Kop bych ji do zadku s tímhle si na mne přijít, od čeho máme sociální instituce a od čeho existuje prostituce?
-
Slunce je mrtvo. Konečně!
-
Bůh opilý a o ničem nevěda, se do cesty lidem plet.
-
Touhou rozesychám jako staré necky, když si vzpomenu na tvoje cecky, ozdobené otisky mých zubů, po líci i rubu. Když však vzpomenu na tvoji díru, ztrácím v boží existenci víru. Už je pryč září, Slunce už taky nezáří, Měsíc ohnutý jak jitrnice svítá mi místo svíce. A tak zcela nenadále umřela má milá v kriminále.
-
Proto tvoříme a bádáme a máme víru, že jsme něco udělali ve vesmíru, proto zanecháváme po sobě děti, spisy, peníze a jiné smetí.
-
Slunce ať vychází třeba šestkrát denně
-
Jen pitomost je princip život udržující a to jak na zemi tak na měsíci. Jakmile by vznikla jedna myšlenka hodná toho jména, vesmír rozprskne se jak chiméra.
-
Ještě že nám Hegel skýtá perspektivu, že jsme udělali do vesmíru díru, a že historickou naší onanií ve skutečnosti se božské cíle kryjí a nakonec pod vedením Vědeckého názoru všichni budeme státi pěkně v pozoru.
-
Všechno má stejnou cenu tím, že je bezcenné.
-
Člověk jen jednou je na světě a toto jednou je věčně.
-
No tak vidíš – co jsi z toho měla, že jsi nic ze života neměla. A zajímá mě, kdo z toho co měl, zda to pomohlo Stalinovi, jenž tě v životě neviděl. Komu to tak hrozně prospělo, že tolik miliónů nic ze života nemělo.
-
Tisíciletí se ke konci chýlí a jsme zas tam, kde jsme byli. Totéž schéma viděli jsme před tisíci lety či před dvěma. Tytéž problémy hýbaly i tenkrát lidmi všemi. Stejně málo lidí, stejně málo lásky, stejně mnoho svatých na obrázky, stejně silná touha dospět někam výše, stejná proroctví tisícileté říše, stejná přání, stejné perspektivy, stejná víra v člověka jenž činí divy, stejný alkohol a stejná prostituce, stejně pracovité a bezbranné ruce, stejná bída, stejné opojení, stejné slunce stejná předjaří a zimy, stejné básně se stejnými rýmy, stejně romantický dorost, stejná hloupost stejná moudrost. To co chybí je jen Bůh – zmizel střed a zmizel kruh.
-
Všichni se starají o moji chudobu, jen já se nestarám chvála Pánubohu. Jako domestikované zvíře válím se v bytové díře.
-
Do vyhnanství když poslali Puškina, vydal si Evžena Oněgina. Když Černyševský občansky byl sťat, četli si všichni Co dělat. A Gercen největší měl bol, že vydával jen Kolokol. Tomu říkám tyranie! Mé srdce však pro vlast bije.
-
Namočím si vlasy do melasy a budu hned královnou krásy.
-
Vyprázdněná fenomenologie jakožto informace! (Ivan Diviš)
-
Lidé jsou vláčeni z válek do válek, od ničeho k ničemu, neví co chtějí, kromě temného ponětí pudů.
-
Podvracet takový svět je povinnost.
-
Svět je potřeba podpálit a zničit, takový jaký je, má nepatrnou cenu. Destrukce je zapotřebí víc než konstrukce.
-
Poezie se nedá definovat, stejně jako nelze definovat Boha nebo Kosmos.
-
Karel Jan Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas, XII. kníže ze Schwarzenbergu, okněžněný lantkrabě v Kleggau, hrabě ze Sulzu a vévoda v Českém Krumlově.
Foto: Autoportrét na výšku (autor Jan Kadubec)
