-
Civilizace je prohnilá, chytající se šidítek pokroku a defektní racionality, člověk je směšně sebestředný a zoufale nešťastný. Jediný pokrok je v tom, že svět je čím dál starší a hloupější, lidé jsou stále zkaženější a zdegenerovanější, fyzická a morální ubohost jedinců dopadá na celé lidstvo. O jeho nevyhnutelném zániku, jehož si krutá a lhostejná příroda sotva všimne…. Částečně se vybili ve válkách, pár se jich utopilo, něco se navzájem požralo, jiní na sebe sami vztáhli ruku, jedni uhnili nicneděláním, druzí si vyždímali mozek nad knihami, další se přecpávali a spouštěli, prostě zkoušeli všechno možné proti přírodě, až skončili špatně. Vlastním a jediným cílem všeho bytí je umírání. I vesmír zmizí a nezanechá po sobě ani stopu, holé mlčení a naprostý klid zavládnou v nekonečném prostoru
-
Veletrh na Slova je zahájen. (Céline)
-
Buržoasie myslí jen na své břicho. Buržuj kadí, má hlad, toť vše! Buržuj není nic jiného než živoucí panděro s jednou dírou vpředu a druhou vzadu.
-
Pokračující hnití zaviňuje, že nikdo si už není ničeho vědom, všichni propadají otupělosti asi tak, jako rozkládající se maso nemůže se už více zkazit. Vše je řečeno.
-
A přec je to strašná opice, kterou prosíme s velkým nářkem, aby přerodila všechny naše státy od střechy až po sklep, naše tradice, naše nectnosti, naše ctnosti, naše duše. Proč už nejdeme hned požádat chechtavou hyenu do ZOO o její recept idealismu? Chřestýše o jeho oddanost? Krysu o její mystiku?
-
„Absolvoval jsem kurz Rychlého čtení. Zvládl jsem Vojnu a mír za pětadvacet minut. Je to o Rusku.“ (Woody Allen)
-
Mistr Pišpiš vrhající své myšlenky na papír, taková slabomyslnost, taková záliba v nicotnosti. Vždyť už psát je hnus; je to sekrece, je to vyměšování. Copak se člověk dává fotografovat, když sedí na záchodku? A kdyby se tak dával fotografovat jenom mistr Pišpiš! Ten alespoň, jak je všeobecně známo, je úplně zpitomělý knihami, ten nikdy nepoznal nic jiného než to. Ale to dnes dělá kdekdo. Velkoprůmyslník pan Červotoč, muž se zamračeným obočím, předseda papučářského kartelu, se nedá vyfotografovat jinak než u svého ohromného psacího stolu ala Shakespeare, místo aby se dal vyblejsknout s kapsami takhle po obou stranách nacpanými.
-
Informace je zbožím, nemá nějakou specifickou hodnotu, která by byla spojena například s pravdou nebo s její občanskou účelností. Jakožto zboží podléhá zákonům trhu, zákonům nabídky a poptávky a nepodléhá jiným pravidlům jako např. občanským či etickým, které by ji přeci měly provázet.
-
Nejlepším způsobem jak se informovat, je informovat se sám.
-
Pravda je pouze otázka stylu. (Oscar Wilde)
-
Televizní noviny nabízejí svět, ve kterém je všechno pravda, dokonce i její protiklad.
-
Informace je čím dál tím víc kontaminována, informace se stala zdrojem znečištění.
-
Všichni jsme voyeuři, jinak bychom se nedívali na filmy s intimní tematikou. (Truffaut)
-
Vsadím se s vámi, že kdyby na druhé straně dvora byla svlékající se žena, nebo prostě jen muž uklízející svůj pokoj, devět lidí z deseti by neodolalo pokušení je pozorovat! Mohli by odvrátit pohled a říct si: To se mě netýká, mohli by zavřít okenice, neudělají to, počkají s tím, aby se mohli dívat. (Hitchcock)
-
Intimní deníky na internetu, autobiografie.
-
Po reklamě a politické propagandě otevřely pornografie a mediální hypernásilí cestu konformismu nízkosti. (Virilio)
-
Informace začíná splývat se zábavou. Každá fáma se stává informací.
-
Husitská hereze začala tím, že se na pražské univerzitě četli přespříliš antičtí autoři.
-
Jsem pekelnou služkou svého stehna / Svými rty zbavím tvé tělo semene / Svým jazykem naroubuji divochy / Na pomník stojící na Voltairově nábřeží / A budu spát stejně / jako ty (Joyce Mansourová)
-
Umění je luxus, volnost, zábava, sen a síla, umění nevzniká z bídy, ale z bohatství, nevzniká tehdy, když je člověk pod vozem, ale tehdy, když je na voze. Umění má v sobě něco triumfálního, a to i když lomí rukama. Hegel? Hegel s námi nemá nic společného, protože my jsme tancem.
-
Kafkův Proces: Oslňuje mě slunce geniální metafory prosvěcující mezi mraky Talmudu, ale číst jednu stránku za druhou, ne, to je nad mé síly.
-
Jednou bude známo, proč v našem století tolik velkých umělců napsalo tolik nečitelných děl. A jakým zázrakem tyto nečitelné a nečtené knihy ovlivnily století a jsou slavné. S nelíčeným obdivem, s upřímným uznáním jsem musel přerušit četbu mnoha knih, které mě příliš nudily. Jednou se vysvětlí, za jakého nevhodného manželství tvůrce se čtenáři se rodí díla bez uměleckého sex appealu. Taková hanba!
-
Navzdory všemu rozhoduje o velikosti spisovatele vox populi. Sto kritiků může křičet, že hra je geniální, ale když je v hledišti prázdno, musí ji divadlo stáhnout z repertoáru.
-
Že šilhaví spolu s hrstkou snobů, kteří podlehli demagogii šilhavých, řvou jako vzteklé kočky, je právě proto, že je ten vox populi, ten dav inteligentů, ta nejvyšší instance, nechce pustit do příbytku umění.
-
Neregistruji podzemní vibraci slov…
-
Literatura bohužel zůstává románkem subtilních starých pánů, kteří jsou do sebe navzájem zamilováni a navzájem si prokazují úsluhy.
-
Literatura jako výroba, která potřebuje reklamu a propagaci, závisí na čtenářích a hledá nakladatele. K čertu s tím výrobním jazykem pětiletek!
-
Literatura nemá šanci, protože služby obyvatelstvu jsou v krizi – nejsou služky, a tak dámy nemají čas číst.
-
Buď svátost, poslání, zjevení – nebo čtenáři, ceny, nakladatelé.
-
Do ničeho nás neuvedl, nic neobjevil, do ničeho nás nezasvětil, nedal nám žádný klíč. A vibroval, tryskal, oslňoval magií básnického slova. Taková smyslová vibrace básnické harfy dštící verbální luxus je v umění nejvyšší aspirací primitivních národů. (Tuwim)
-
Milosz, ten krasoduch. Nezajímá ho Vlast ani lidské utrpení, jenom básně!
-
Simone Weilová? Chce se spojit s Bohem či jeho prostřednictvím s jinými lidskými existencemi? To znamená, že by ono absolutní, věčné, nehybné Ty bylo jen maskou, za níž se skrývá lidská tvář? Je to smutné, naivní, dojemné… skočit takhle na Nebesa jen proto, aby člověk přeskočil z vlastního já o dva metry dál do cizího?
-
Kierkegaard ztratil lásku, snoubenku. Prosí Boha, aby mu to všechno vrátil a čeká na to… Co tedy žádá Kierkegaard? Žádá opakování života, který neprožil, žádá o navrácení ztracené snoubenky. Dožaduje se opakování minulosti – aby dostal zpátky Reginu takovou, jaká byla v době jejich zasnoubení.
-
Polsko? Rozplizlý národ lyrických veršotepců, folklóru, klavíristů, herců, v němž se rozpouštěli Židé a ztráceli svou jedovatost.
-
Možná bych těm profesorům odpustil zauzlená střeva jejich myšlení, které nechce být myšlením, jejich skoky z logiky do nelogičnosti, z abstrakce do konkrétnosti a naopak. Jejich myšlení, zvracející myšlení, které je skutečně „tím, čím není, a není tím, čím je“, tak hluboko sahají jeho křiklavé rozpory. Autodestruktivní myšlenka, která působí dojmem, jako bychom používali rukou k tomu, abychom si ty ruce uťali. Jejich díla jsou výkřikem zoufalé impotence, nejmistrnějším výrazem krachu, mlácení hlavou o zeď se mění v metodu, tu jedinou, jaká jim zbyla.
-
Umění a jasnost? Jeho jasnost je jasností noci, ne jasností dne. Jeho jasnost je přesně taková jako jasnost baterky, která vyjímá ze tmy jeden předmět, kdežto všechno ostatní ponechává ve tmě ještě bezednější. Mělo by být – mimo hranice svého světla – temné jako věštba Pýthie s obličejem zahaleným do závoje, nedopovězené, měnící se mnohostí významů a širší než význam. Klasická jasnost? Jasnost starých Řeků? Jestli vám to připadá jasné, tak je to jen proto, že jste slepí. Jděte se v pravé poledne podívat na tu nejklasičtější Venuši a spatříte tu nejčernější noc.
-
Je vyloučené dodržovat všechny požadavky Daseinu (Heidegeer) a současně konzumovat kávu s loupáčky ke svačině. Bát se nicoty, ale ještě víc se bát zubaře. Být vědomím, které nosí kalhoty a mluví do telefonu. Být zodpovědností, která si ve městě vyřizuje drobné pochůzky. Nést tíhu významového bytí, dávat světu smysl, a dávat nazpátek z deseti pesos. Vím, jak se ty kontrasty v jejich teorii smiřují, pomaloučku, postupně od Descarta přes německý idealismus jsem si tu jejich strukturu osvojil, ale při pohledu na ni se mnou mlátí smích i hanba zrovna tak jako v těch prvních dnech, kdy jsem byl ještě úplně naivní.
-
Dějiny kultury ukazují, že hloupost je dvojčetem rozumu a nejbujněji roste nikoli na půdě panenské ignorance, ale na půdě obdělávané krvavým potem doktorů a profesorů. Velké absurdnosti nevymýšlejí ti, jejichž rozum poskakuje kolem všedních věcí. Není tedy divu, že právě nejintenzivnější myslitelé bývají producenty největších blbostí – rozum je stroj, který dialekticky očišťuje sám sebe, jenže to znamená, že špína je pro něj typická. Naší záchranou před tou špinavou nedokonalostí rozumu je, že rozum nikdy nikdo nebral moc vážně – samými filosofy počínaje. Pokud jde o mě, nemohu uvěřit, že by Sókratés, Spinoza nebo Kant byli lidé opravdu a naprosto vážní.
-
Z čeho se zrodily ty majestátní koncepce? Zvědavost? Náhoda? Ambice? Prospěch? Pro potěšení snad? Nikdy nepoznáme špínu té geneze, její skrytou, důvěrnou nezralost, její dětství, její stud, protože o tom nesmí vědět ani sami tvůrci. Bylo by dobré si zapamatovat, že kultura a vědění jsou něco daleko lehčího, než se zdá. Lehčího a dvojsmyslnějšího. Ale imperialismus rozumu je strašný. Jakmile si rozum povšimne, že se mu nějaká část skutečnosti vymyká, hned po ní skočí, aby ji sežral. Od Aristotela po Descarta se rozum choval poměrně klidně, protože si myslel, že se dá pochopit všechno. Jenže život se rozumu vysmívá a to nemohl rozum snést a od té doby začalo jeho utrpení, které v existencionalismu dosáhlo tragikomického vyvrcholení.
-
(Existencionalismus) – člověku je před výtvory tohoto deformovaného rozumu stydno, neboť zde se velikost, která se zvrtla v důsledku nějaké zlomyslnosti, nějaké odporné perverze, mění ve velikou směšnost, hloubka vede na dno impotence, přesnost dopadá přímo do hlouposti a absurdity. A my zděšeně vidíme, že čím je to vážnější, tím je to méně vážné. A až se teoretický problém stal „tajemstvím“ u Gabriela Marcela, ukázalo se, že tajemství je komické přímo k popukání.
-
Nietzche se ptal: „Může být osel tragický?“ Ano, padne-li pod nákladem, který nemůže unést.
-
Marxismus: Spravedlnost! – to je jeho výkřik. Nesnesou, že jeden má zámek, a druhý brloh. Nesnášejí, že jeden má možnost vývoje a druhý ne, že jeden ji má na úkor druhého. To není závist, to je chtění spravedlivého zákona.
-
Bůh? Abstraktní rozum? Myšlenka se stala nečistá, závislá na bytí. Chladnokrevně řečeno, co je to bolest deseti miliónů otroků nebo stomiliónová márnice? Kdybyste povolali k životu všechny oběti umučené dosavadními dějinami, byl by to nekonečný průvod. Jako kdybych nevěděl až příliš dobře, že život je ve své podstatě tragický. Ve chvíli, kdy toto píši, překračuje jakási malá rybka v blízkosti souostroví Galapágos práh pekla, protože jí jiná ryba ukousla ocas. Je-li tedy utrpení nevyhnutelné, nechť alespoň člověk vtiskne lidský smysl svému utrpení. Jak vzdorovat revoluci, když ona dává smysl, náš vlastní smysl?
-
Zakázal bych tu polskou naivitu, která se domnívá, že jedině na vrcholech se dá něco objevit. Na vrcholech není nic, jen sníh, led a skály – zato ve vlastní zahrádce je k vidění ledacos. Ty čtyři milióny zavražděných Židů jsou přece Himaláj! Když se s perem v ruce přiblížíš k horám miliónového utrpení, zmocní se tě strach, úcta, hrůza, pero se ti v ruce zachvěje a tvé rty se nezmohou na nic víc než zasténání. Jenže sténáním se literatura nedělá. Ani prázdnotou, ani svědomím!
-
Básně se nečtou, skoro nikdo není s to odlišit dobrý obraz od špatného. Že dostihy těch koní, totiž pardon, různých udýchaných klavíristů či jiných virtuózů ucházejících se o prvenství, mají s uměním zrovna tolik společného co koňské dostihy. Že muzea jsou něco supermrtvého, z čeho člověka bolí hlava. Copak se nedalo čekat, že revoluce přitiskne ke zdi fikce, směšnosti a hlouposti umění a že bude stavět estetiku na faktech, a ne na iluzích, ani konvencích, ani tradicích?
-
Wyspiańský je prohlášen naším národním dramatikem a básníkem – najde se v národě aspoň sto lidí, kteří by jakž takž znali jeho dílo? Proč tvrdit, že Slowacki nebo Mickiewicz vzbuzují nadšení, když nevzbuzují nadšení? Přestaňte lhát, že umění vyvolává nadšení, řekněte podle pravdy, že umění sice občas v někom vyvolává nadšení, ale že především lidé se vzájemně nutí k tomu, aby v nich umění vyvolávalo nadšení. Že se nutí? Proč? Jak? Nač? O tom jsem psal jinde, ale takto postavená věc nás již vytrhla z okruhu falešné adorace, fiktivní hodnoty a anachronické liturgie.
-
Proti básníkům: Přestože pochybujeme téměř o všem, stále ještě pěstujeme kult Poezie a Básníků, je to snad jediný Bůh, kterého se nestydíme velebit velmi pompézně, s hlubokým klaněním a hlasem patetickým… Ach Shelley, ach Slowacki, ach!
-
Skoro nikdo nemá rád básně a svět veršované poezie je světem fiktivním a falešným. Proč nesnáším ten monotónní a ustavičně vznešený zpěv, proč mě uspává rytmus a rým, proč mi řeč básníků připadá nejméně zajímavá ze všech možných řečí a proč je pro mě ta kráska tak málo přitažlivá a proč neznám jako styl nic horšího, nic komičtějšího než způsob, jak Básníci mluví o sobě a své Poezii?
-
To království zdánlivé zralosti je tím nejméně zralým dvorečkem lidstva, kde kraluje bluf, mystifikace, snobismus, faleš a hloupost. A bude prospěšnou gymnastikou pro naše zkostnatělé myšlení, jestliže si občas představíme samého Paula Valéryho jako kněze Nezralosti, bosého kněze v kraťasech.
-
Tisíce lidí píše básně, tisíce lidí ty básně velebí, vynikající géniové se vyjadřovali ve verších, Básník je ctěn od nepamětných dob – a proti této hoře chvály tu stojím já se svým podezřením, že se básnická mše koná v absolutním vzduchoprázdnu. Kdybych si s tou situací neuměl pohrávat, určitě bych byl strašlivě vyděšený.
-
Dnes může být člověk Básníkem stejně jako inženýrem nebo lékařem. Verše nám narostly do příšerných rozměrů a my už neovládáme je, nýbrž ony nás. Básníci se stali otroky – básníka bychom mohli určit jako bytost, která už nemůže vyjadřovat sebe, protože musí vyjadřovat Verše. A myslím, že umění nemůže mít důležitější úkol než právě to: vyjadřovat sebe.
-
Existují dva rozporné druhy humanismu: jeden, který bychom mohli nazvat nábožným, se snaží srazit člověka na kolena před dílem lidské kultury a nutí nás, abychom uctívali a zbožňovali například Hudbu nebo Poezii nebo Stát nebo Boha. Ale ten druhý, ten vzpurnější proud našeho ducha s právě snaží, aby člověku navrátil jeho suverénnost a nezávislost na těch bozích a Múzách, které jsou vlastně jeho, člověkovým, výtvorem. V tomto druhém případě se slovo „umění“ píše s malým u.
-
Neboť žádný básník není jen a jen básník a v každém básníkovi žije nebásník, který nebásní a nemá zpěv rád… a člověk je něco širšího než básník. Ale styl vzniklý mezi vyznavači téhož náboženství umírá ve styku s davem nevěřících, není schopen se bránit ani bojovat, není schopen skutečného života, je to styl úzký.
-
Představme si, že ze skupiny lidí jeden vstane a začne zpívat. Jeho zpěv většinu posluchačů nudí, ale pěvec to nechce vzít na vědomí. Ne, on se chová, jako by byl u vytržení, vyžaduje, aby všichni padli na kolena před tou Krásou, vyžaduje bezvýhradné uznání pro svou roli Věštce. A přestože nikdo nepřipisuje jeho zpěvu větší důležitost, pěvec se tváří, jako by jeho slovo mělo pro svět zásadní význam, ve víře ve své básnické Poslání metá hromy a blesky, šílí v prázdnotě. Ba co víc, nechce se před lidmi ani sám sobě přiznat, že ten zpěv nudí, unavuje a trýzní i jeho samého – protože se nevyjadřuje ani svobodně, ani přirozeně, ani bezprostředně, pouze formou zděděnou po jiných básnících, a ta už dávno ztratila přímou styčnost s bezprostředním lidským cítěním. A tak nejen Poezii hlásá, ale také se Poezií opájí. Je Básníkem a velebí důležitost Básníka. Nejenže vyžaduje, aby před ním jiní padali na kolena, ale padá na kolena i sám před sebou. On nejen věří v sílu poezie, ale sama sebe k té víře nutí, nejenže dává sebe jiným, ale ještě je nutí, aby ten božský dar polykali jako hostii.
-
Ve chvíli, kdy básníci ztratili z očí konkrétní lidskou bytost a upřeli pohled na abstraktní Poezii, nemohlo je už nic zadržet na šikmé ploše vedoucí do propasti absurdna. Všechno začalo růst samo od sebe. Metafora, zbavená udidla, se tvrdě prosazuje a rozběsnila se do té míry, že už dnes ve verších není nic jiného než metafory.
-
Čím užší se stávalo Zúžení, tím krásnější se stávalo bezmezné Krásno, Hlubina stále hlubší, Šlechetnost stále šlechetnější, Čistota stále čistší… tyto nudné orgie nic není s to zastavit, jde o obřad sloužený před oltářem… význam těchto děl se realizuje v prázdnu, jsou to knihy, o nichž všichni vědí, že jsou veliké… ale které jsou nám přesto tak nějak vzdálené, nedostupné, studené, protože byly napsány vkleče s myšlenkou nikoli na čtenáře, nýbrž na Umění či jinou abstrakci. Ale což umění svěcené v prázdnu není ideálním terénem právě pro ty, kteří neznamenají nic, jejichž prázdná osobnost se nadšeně vyžívá v těchto ztenčených formách?
-
Na básnické večery chodí davy lidí, ale je také pravda, že ani nadprůměrně vzdělaný posluchač není s to pochopit verše, které se na večírku recitují. Kolikrát jsem se už zúčastnil takových hrozných večírků, kde se recitovala jedna báseň za druhou – a každou z nich by si člověk musel s maximální pozorností přečíst nejméně třikrát, aby jakž takž rozluštil její obsah! Pokud jde o množství vydání, víme, že tisíce prodaných knih si jejich majitelé nikdy nepřečtou. Copak koně na dostizích nebudí ještě větší zájem? Všichni se chovají, jako by byli nadšeni, přestože nikdo není nadšen doopravdy či aspoň do té míry.
Foto: Dveře do zahrady, autor Jan Kadubec
