Sentence o umění XV

Reklama


  1. Náboženství umírá ve chvíli, kdy se změní v obřad.

  2. Pod povlakem oficiálních forem vzdáváme čest sublimovaným vyšším hodnotám, ale náš skutečný život se odehrává pokoutně a bez vyšších sankcí v té špinavé sféře. V ní umístěné emocionální energie jsou stokrát silnější než ty, jimiž disponuje chudičká vrstva oficiálnosti.

  3. Visí-li na mé zdi Tizian, znamená to, že jsem důležitý člověk, protože jsem bohatý.

  4. Jak jich tam sedělo padesát, všechno to byli básníci a každý přednesl báseň na počest profesora R (který diskrétně a taktně naznačoval, on že důležitý není, jde hlavně o poezii).

  5. Metafyzika volá po tělu. Nevěřím v neerotickou filosofii. Nedůvěřuji myšlení, které se osvobozuje od pohlaví. Jakého jiného absolutna je třeba tam, kde pohled roztouženého utonul v očích roztoužené?

  6. Brahms postupně narůstá, opatrně, sám ze sebe, a nikdy nevystrčí nos ze sebe ven, je vidět, jak se ten architekt bojí, aby se mu stavba nezřítila. Ale Beethoven cpal do díla zpěvy, které mu dodával duch – a to s jistotou, že co bylo počato z ducha, nemůže se narodit mrtvé.

  7. Bach je nudný! Objektivní. Abstraktní. Monotónní. Matematický. Sublimovaný. Vesmírný. Kubický. Bach je nudný!

  8. Nezapomínat, že ti, co nepíší inkoustem, píší krví!

  9. Milosz je osobně zainteresován na rozmazávání obrysů. Není to umění pro umění, je to umění pro Západ. Milosz za nic nechce vylézt z řeky, aby se na ni podíval z břehu, potápí se do její kalné vody…

  10. Debussy říkal, že hudba má být esoterická, dostupná jen vyvolencům a jen pro odborníky.

  11. Jak jdou kasárna s demokracií? Pošlou dvacetiletého chlapce, který nespáchal žádný zločin, do toho koncentráku, který je horší než vězení (protože vězení znamená uzavření, ale ne pronásledování od rána do večera!). Proč nikdo neprotestuje? Co by se stalo, kdyby někdo najednou vyhlásil zákon, že každý, kdo dokončil dejme tomu čtyřicátý rok života, musí na dva roky do vězení? Z všeobecného protestu by v okamžení vypukla revoluce. A kasárna? No, lidé si už za ta staletí zvykli. Věk dvaceti let, věk nejdokonalejší tělesné formy, a přitom ještě dětský, což usnadňuje, umožňuje, soustředit mnoho životů v hrsti jednoho důstojníka jako v hrsti poloboha.

  12. Zlikvidovat umění? Co by se stalo? Nic, pokrok by nebyl zastaven, nenastalo by vakuum ani ticho, nadále by zaznívaly zvučné hlasy Vědy, Filosofie, Strany, možná i Náboženství, každý den by přinášel nové vynálezy. Ale od té chvíle už by se nikdy nevědělo, co si myslí a co cítí člověk – Jedinec.

  13. Marxismus zkompromitoval církev, ale sám se přitom také zkompromitoval, neboť se projevil jako stejně úzkoprsý a dogmatický. A tak se zdá, že vedle mrtvol Víry, Národa, Marxismu, vedle mrtvol jak Dogmatu, tak Filosofie a Ideologie mohou ohlásit své vítězství jedině Věda a Technika

  14. Existence je jako řeka – narazí-li řeka na překážku, hned si začne hledat jiné cesty a teče, kudy to jde, otvírá si stále nová koryta, o jakých se jí dříve ani nesnilo!

  15. Metafyzická burza, vesmírná katastrofa, transcendentální déšť.

  16. Ta půda, po které chodíme, je pokrytá bolestí, brodíme se v ní po kolena – a je to bolest dnešní, včerejší, předvčerejší, bolest z doby před tisíciletími – neboť si nesmíme dělat iluze, bolest se nerozplývá v čase a křik dítěte z doby před třiceti staletími není ani trochu menším křikem než ten, který bylo slyšet před třemi dny!

  17. Že vás smrt vysvobodí? A co když jsou tam jen pavouci? A co když je tam jen bolest nekonečně přesahující všechno, co si dokážeme představit? Kde je nějaká záruka, že má být tamten svět lidštější? Třeba je zosobněnou nelidskostí, naprostým popřením naší přirozenosti. Jenže my to nemůžeme vzít na vědomí, protože člověk – a to je jisté – od přírody není schopen zlo pochopit.

  18. Bloy si jednoho dne zapsal do svého deníku, že ho k ránu probudil hrůzný křik, jakoby vycházející z nekonečna. Nepochyboval o tom, že je to křik zavržené duše. Padl na kolena a jal se vroucně modlit. Druhý den napsal: „Ach, už vím, co to bylo za duši. Dnes je v novinách, že včera zemřel Alfred Jarry! Aby se Pánubohu pomstil, řekl si o párátko a umřel, když se jím vrtal v zubech.“ (Odmítl poslední přijímání, a tedy místo oplatku si vzal párátko a místo vína vypil inkoust!)

  19. Za Karla Velikého byla úloha inteligence právě opačná než dnes. Tenkrát se intelektuál podřizoval hromadnému rozumu (církve), kdežto na vlastní pěst myslel člověk prostý – empiricky, adogmaticky – ve věcech praktických, ve věcech života. Dnes je tomu právě naopak.

  20. Bacha vlastně nemám rád. Bach nebyl správným ukazatelem cesty, přivedl hudbu k bankrotu. Zbožňujete ho, protože se vzmůžete jedině na matematiku, vesmír a čistotu. Dolétáte k nebesům, ale ztratili jste zemi, eunuchové. Zamilováni do Abstrakce jste zapomněli, že zpěv sloužil k okouzlení samičky…

  21. Co se stane, když mnich, který se se zápalem bičuje před svatým obrazem, najednou ucítí, že bič přestal být nástrojem mučení a stal se nástrojem rozkoše? Dospějeme k hrůznému paradoxu: aby hříšník došel spásy, vymýšlí si stále strašnější muka, jenže čím větší bolest, tím větší potěcha, tím rozkošnější hřích.

  22. V každém městečku lze snadno napočítat několik desítek malířů. Nikdo nechce pracovat, všichni chtějí být umělci. Kdekdo něco patlá. A bohužel – bohužel! – ty obrazy nejsou tak špatné.

  23. Jistý úspěšný malíř (kdo by si pamatoval, jak se jmenoval!) přijel ráno do Buenos Aires a namaloval za jediný den přes dvacet obrazů, aby naplnil výstavní síň, kterou měl najatou na následující den. Obrazy prodal a vydělal fůru peněz.

  24. Victorie Ocampová: „Vložila jsem do literatury víc miliónů, než z ní Bernard Shaw vyrazil.“

  25. Může však mít filosofie, jejímž výchozím bodem je vědomí, něco společného s existencí? Vědomí jako takové je přece vůči životu indiferentní. Život zná pouze kategorie nepříjemnosti a příjemnosti. Svět pro nás existuje jen jako možnost bolesti nebo rozkoše. Pokud není vědomí vědomím bolesti nebo rozkoše, nemá pro nás žádný význam. Uvědomil jsem si existenci tohoto stromu – a co má být? Ten strom mě ani nehřeje, ani nestudí. Uvědomělé bytí není žádné bytí – dokud ho nepocítí moje citlivost. Není důležité bytí uvědomělé, nýbrž bytí pocítěné. Vědomí proto musí být vědomím citlivosti, a ne bezprostředním vědomím bytí.

  26. Z hlediska společenského nebyla situace hudebníků nikdy zcela normální. Jestliže uvážíme, že člověk se sluchem dosti cvičeným není s to se vyznat zhruba ani v díle průzračné klasické struktury, jako je sonáta, dokud si ji pětkrát neposlechne, musíme považovat obcování obecenstva s hudbou na koncertech v drtivé míře za humbuk a střílení si z posluchačů. Častokrát jsem si odnášel ze sálu pořádný mišmaš, a co z něho mohli pochopit ti rozvášnění tleskači? Tato koncertní zasedání, jež se konají s úspěchem již po staletí, jsou tedy důkazem, že majestátní společenská úloha hudby nemá mnoho společného s… poslechem. Celý ten blázinec, tisíc orchestrů, davy posluchačů, zástupy virtuózů přelétávajících mezi kontinenty jako boloidy, slavnostní večery, festivaly, soutěže, armády techniků, teoretiků, inženýrů, tvůrců, kritiků, hromady knih… celý ten rámus se koná jakoby za sklem, nedostupný, nepoznaný, neuskutečněný v lidech. To je skandál! Jak komické! Kolosální ostuda!

  27. Co můžete chtít od naivních ale pečlivých pečlivků, kteří „na sobě pracují“, zdokonalují se, rozbírají a konstruují tu svou morálku, třesou se tváří v tvář všemu, zač se cítí být odpovědni, trpí za celé lidstvo… Umění preparované v laboratořích… Co můžete chtít od těch vajec na pánvi? Cožpak by se ta omeleta dokázala něčemu vzpírat?

  28. Flaubert nemůže spát, protože se nadýchal pachu dělníků.

  29. Každý reklamní šéf se musí usmát: Dejte mi nový výrobek, anebo třeba jen myšlenku, kterou chcete prosadit, a já vám dokážu, že za pár týdnů si ho budou kupovat milióny lidí. Někdy to trvá jen pár dnů a tzv. veřejné mínění je zpracováno. Z psychologického hlediska lze proměnit niterné přesvědčení milionů lidí. Reklamní kampaně dokážou pohnout občany dokonce k rozhodnutím, kterými si sami sobě škodí. Přitom všem lidem nejvíc sedí – myslet si, že si mohou vybrat.

  30. Rozumný člověk by nikdy nečetl celou knihu od začátku až do konce.

  31. Média prezentují neustále nové kulturní obrazy, ukazují porušování tradičních konvencí a upozorňují na nejrůznější případy výstředního a podivínského chování, které se stávají potencionálními vzory pro nápodobu. (Bell o umění)

  32. Jak můžeme donekonečna něčím šokovat společnost, pro kterou už nic není šokující? Je-li experiment normou, do jaké míry může být ještě něco originální?

  33. Moderní kultura vyvolává zmatek, který směřuje ke zrušení jakéhokoli sdíleného mravního řádu. Kulturní prožitky, které překračují mravní normy a spojují se s démoničnem v klamné víře, že každá zkušenost obohacuje. K lidskému štěstí povede dokonalá pudová seberealizace.

  34. Modernismus prožil svůj konec dvakrát: poprvé ve výstřelcích dadaismu a futurismu, jež připomínaly spíše výstřely dětských pistolek, podruhé ve fosforeskujících parodiích pop-artového malířství a v bezduchém minimalismu konceptuálního umění. Nekonečná nuda omílání téhož. Co zůstalo na konci toho všeho, shrnuje Becket ve svém smutném dialogu: Vladimir: Řekněte to, i když to není pravda. Estragon: Co mám říct? Vladimir: Řekněte: jsem šťastný. Estragon: Jsem šťastný. Vladimir: Já také. Estragon: Já také. Vladimir: Jsme šťastni. (Ticho) Co budeme dělat, když jsme šťastní? Estragon: Čekat na Godota.

  35. Budu vyprávět historii příštích dvou století. Budu popisovat to, co se již blíží, co již nemůže nepřijít: nástup nihilismu. Tuto historii lze popsat již nyní, neboť pro ni pracuje sama nutnost. Budoucnost k nám již dnes promlouvá sterými znameními. Již nějaký čas jakoby kráčela celá evropská kultura vstříc zkáze, naplněna mučivým napětím, jež desetiletí od desetiletí roste. Kráčí neklidně, až divoce, slepě – jako plyne řeka, která již touží dospět ke svému konci, která již na nic nemyslí, která se již bojí na cokoli pomyslet. (Nietzsche)

  36. Noviny místo modlitby, železnice, telegraf, soustředění obrovského množství různých zájmů do jediné duše, která právě proto musí být nesmírně silná a próteovská.

  37. Modalit kultury není mnoho. Vycházejí z existencionálních situací, s nimiž je člověk všech historických dobách konfrontován ve svém vědomí – jak se vyrovnat se smrtí, v čem spočívá tragédie a hrdinství, co znamená věrnost a závazek, vykoupení duše, láska, oběť a odpuštění, napětí mezi zvířecí a lidskou přirozeností, mezi nároky pudů a nároky sebezapření. Historický vývoj kultury proto probíhá v těsném vztahu s náboženstvím.

  38. Baudelaire: „Býti užitečným mi připadalo jako cosi zcela zrůdného.“ Princip prospěchu, racionalismus a materialismus mu byly prázdnými pojmy, buržoasní život neskýtal jakoukoli spiritualitu a jakékoli vybočení z normy. Krutá, tvrdošíjná pravidelnost charakterizující průmyslovou výrobu, byla pravým plodem moderního světa obchodu. Mechanizace bude mít za následek amerikanizaci. Díky pokroku zdegenerujeme, zdegeneruje celá naše duchovní bytost.

  39. Jakmile společnost zplodila typ osamoceného člověka, rozhlédl se tento člověk kolem sebe a zjistil, že nadměrný podíl na vyrobených statcích získávají ti nejsilnější, nejpohlednější, nejlepší pěvci a nejlepší tanečníci. Tak v něm začala klíčit závist. (Rousseau)

  40. Kdyby se lidé řídili pouze ekonomickými motivy, ekonomiku by nic nestimulovalo ke zvyšování výroby nad rámec nutných potřeb. Ekonomický rozvoj vznikl právě díky tomu, že lidé jsou hnáni touhou po společenském postavení. Psychologické soutěžení o společenský status. Buržoasní společnost je institucionalizací závisti.

  41. Buržoasní společnost je mravně a intelektuálně nepřipravena na katastrofu.

  42. Nejrůznější podoby postmodernismu spočívající v psychedelickém úsilí o neomezené rozšiřování vědomí, jsou pouhou snahou o smazání individuálního Já skrze dekompozici individuality. Myšlenka revoluce některé lidi dodnes fascinuje, skutečné problémy však nastávají až v „den po revoluci“, ve světě každodennosti.

  43. Whistler vychrstnul publiku do tváře kbelík barvy.

  44. Pobavit davy jakýmkoli způsobem. Společnost nežádá kulturu, ale zábavu a zboží nabízené kulturním průmyslem je skutečně konzumováno právě tak, jako jakýkoli jiný druh spotřebního zboží.

  45. Modernismus je záměrně tajuplný, pracuje s nezvyklými formami, je programově experimentální a neustále se snaží své publikum vyvádět z rovnováhy – šokovat je, rozrušit, nebo i proměnit způsobem podobným náboženské konverzi. Právě ona obtížnost často přitahuje některé novice, neboť esoterické vědění dává pocit moci nad lidmi prostými a nevědomými – právě tak, jako speciální formule mágů či hermetismus pohanských kněží.

  46. Modernita spočívá v odporu proti převládajícímu stylu a v neutuchající vzpouře proti oficiálnímu řádu. Právě tato podmínka však vytváří dilema: Modernismus musí vždy bojovat, ale nesmí nikdy zcela zvítězit, občas musí bojovat i tak, aby nezvítězil. Potřeba negovat každý vládnoucí styl, v konečném důsledku i svůj vlastní.

  47. Nejhoršími nepřáteli civilizace jsou hýčkaní intelektuálové, kteří na ni vždy zaútočili v jejím nejslabším okamžiku – ve jménu rozumu či ve jménu iracionality, ve jménu nejskrytějších pudů, sexuality či dokonalé a okamžité svobody. To, oč jim vposledku šlo, byl neomezený nárok – nenasytnost. (Bellow)

  48. Člověk je pomíjivá historická inkarnace, pouhá stopa v písku, kterou smyjí vlny. „Zavšivené, rozpadající se lidské citadely zvané „duše“ a „bytost“ budou dekonstruovány. Nejde již pouze o úpadek Západu, ale o zánik celé civilizace. Je to módní hra se slovy podobná agresivní hravosti dada či surrealismu, do dějin kultury se zřejmě zapíše jako jakási poznámka pod čarou.

  49. Je to útok na hodnoty a motivační vzorce běžného chování ve jménu osvobození, erotismu, volnosti pudu apod. V tom je hlavní význam postmodernismu.

  50. V postmodernismu se nenajde téměř nikdo, kdo by se postavil na stranu řádu a tradice. Zůstala jen touha po novém – a ovšem také nuda jak z nového, tak ze starého.

  51. Věže katedrály Notre Dame musí být nahrazeny dvěma obřími skleněnými lahvemi, z nichž jedna bude naplněna spermatem a druhá krví, samotný kostel bude sexuální školou pro panny. (André Breton)

  52. To, co se má objevit na plátně, už není obraz, ale událost. Lze se obejít bez formy, barev, kompozice, nákresu… Materiálem je seno, surová vlna, bláto, psí žrádlo…

  53. Při hépeningu už není dílo posuzováno jen z hlediska barvy a tvaru, ale též tepla, zápachu, chuti a pohybu.

  54. Pyramida židlí není ničím víc než hromadou židlí nastavěných na sebe. Proud vody, který smáčí publikum, je zkrátka jenom proudem vody, který polévá diváky.

  55. Událost nic nezobrazuje, událost zkrátka je.

  56. Idea umělce jako génia, jako nezávislé bytosti, která usiluje o to, aby se nechala vést vnitřním puzením k rozvíjení sebe sama a obsáhla tak nové zkušenosti. Umělec se dívá na svět z jakéhosi jedinečného zorného úhlu. Whistler prohlásil, že umělci jsou zvláštní třída lidí, jejichž normy a touhy jsou mimo možnost chápání obyčejných lidí. Dojde-li ke konfliktu mezi géniem a jeho publikem, pak vina spočívá na publiku. (Hegel) Umělec má jen jedinou povinnost – následovat pravdu a svého génia. Dle Victora Huga měli být spisovatelé posvátnými vůdci národa. S úpadkem náboženství byly spisovateli přisuzovány mnohé dřívější výsady kněze, neboť se zdálo, že právě on je nyní obdařen nadpřirozenou vizí.

  57. Umění sděluje pravdu, jež je normálnímu jazyku a běžné zkušenosti nepřístupná. Ale co když umění neříká vždycky pravdu a neukazuje vždy správný směr? Co když plodí dokonce faleš? Pokud jazyk umění není přístupný běžnému jazyku a běžné zkušenosti, jak může být potom umění přístupné obyčejným lidem?

  58. Rousseau šokoval zdrcujícími podrobnostmi: „V předsmrtné agónii hlasitě vypustila plyny.“

  59. Pravdu lze uchopit spíš citem či emocí než racionálním úsudkem či abstraktní úvahou. Cítím, proto jsem. (Rousseau)

  60. Demokratizaci geniality umožnil fakt, že zatímco s názory je možné se přít, s pocity nikoliv. Emoce buď působí, nebo nepůsobí a žádné pocity nemají větší váhu než pocity jiných.

  61. Moderní společnost produkuje příliš mnoho elit, ale zároveň tyto elity připravuje o výlučnost.

  62. Hlavním tématem šedesátých let bylo šílenství, romány se podobají halucinacím, hrdinové románů jsou schizofrenní, znakem literárního realismu je spíše duševní choroba než normálnost.

  63. Mystické spekulace, apokalyptické chvění – připomínající vlaštovky před bouřkou – které jakoby varovalo před hrozící katastrofou.

  64. Popisují absurdní a nihilistické situace, jejichž zápletky jsou potrhlé a zlomyslné, styl neomalený, šaškovský, groteskní, člověk je v nich jako pingpongový míček odpalovaný sem a tam nesmyslností institucí…

  65. Borroughs, Nahý oběd: Výkalová vize, téma výkalů knihou protéká jako otevřená stoka, neustále se tu zaobíráme analitou, nejrůznějšími druhy tělesného vylučování či hrůzou z ženských genitálií, ejakuace oběšeného muže při popravě, lidé se mění v kraby, obří stonožky či masožravé rostliny. Jeho ostatní romány jsou jako popsané proužky libovolně poskládané k sobě, nepotřebujete znát děj od začátku, skutečnost není skutečná, protože nemá ani dimenze ani hranice.

  66. Genetovy knihy jsou oslavou společenské spodiny, zločin a sociální ponížení, vražda, to je důvod k hrdosti, svět zlodějů, násilníků a vrahů je jediným upřímným světem. Fantazie o kanibalismu a tělesném pohlcení jsou podle Geneta nejhlubší pravdou o tužbách člověka.

  67. Living theatre: Všechny formy divadla lži budou zrušeny. Nepotřebujeme Shakespearovu objektivní moudrost, jeho tragičnost vyhrazenou pouze životní zkušenosti urozených. Pomíjí hodnotu kolektivní radosti a pro naši dobu se tak stává nepotřebným. Nenechme se svést poetikou. Jak říká Artaud: Palte texty!

  68. Artaud: „Je třeba učinit přítrž zotročování divadla textem a znovu vzkřísit onen zvláštní jazyk na půl cesty mezi gestikulací a myšlením.“ Zaútočil na racionalitu a usiloval o návrat k primitivním zdrojům podnětů lidského jednání. Ze všeho tehdejšího řečnění o divadle jako rituálu zazníval pocit prázdnoty, nejistoty i čiré teatrálnosti.

  69. Umělec zavěsil živé kuře ke stropu, houpal jím ze strany na stranu a poté mu zahradnickými nůžkami odstřihl hlavu. Useknutou hlavu si vložil mezi nohy do rozepnutého poklopce, zatímco mrtvým trupem bušil do strun otevřeného piána.

  70. V roce 1968 Herman Nitsch na pódiu vykuchal ovci, vnitřnostmi a krví polil mladou dívku a tělo ovce přibil na kříž. Při tomto happeningu po sobě účinkující vrhali hromady střev a krve.

  71. Dotýkáme se tu kořenů temné krvežíznivosti nikoli za účelem katarze, ale prostě z „hecu“.

  72. Nová senzibilita šedesátých let, tzv. kontrakultura, jakkoliv vystupovala pod pláštíkem útoku na technokratickou společnost, byla prostě útokem na samotný rozum!

  73. Adolescenti realizují dětské fantasie a sexuální tužby, a to v masovém měřítku v historii kultury nevídaném. Této vlně negace a nezodpovědnosti šlo pouze o odmítání onoho nezbytného rozlišování – mezi pohlavími a ideami – které je znakem dospělosti. Bylo to zoufalé hledání Dionýsa. Nenašla jej, jak také, když tu nebyla ani příroda, ani náboženství, jež by bylo možné oslavovat a ritualizovat. A zbylo jen ubohé, přízemní vyznávání Já, onoho Já, které bylo připraveno o všechen obsah a které předstíralo svou životnost pouhou hrou na Revoluci.

  74. Vytvořit společnost bez otců! (Je taková společnost teologicky a psychologicky vůbec reálná?)

  75. Pro kulturní masu je tu pornománie, únavné bahnění se v pornografii a sexuálních výstřednostech. Divadelní tvorba je mdlá a román se pokouší pomořit hlouběji do problémů šílenství a technického vývoje. Kulturní modernismus se sice dnes prohlašuje za nepřítele buržoasie, ve skutečnosti však zapouští kořeny právě jen v buržoasní kapitalistické společnosti. Postrádá jakékoli pevná mravní či kulturní vodítka ohledně toho, jaké zážitky má či nemá považovat za hodnotné

  76. Estetika šoku a senzace nakonec vyústila ve fádní trivialitu.

Foto: Anděl s tisícem očí, autor Jan Kadubec

Přejít do diskuze k článku