Červen 07, 2011
Washington ignoruje vlastní výzvědné služby, protože si vzal do hlavy, že najde jaderné zbraně, které neexistují, řekl investigativní novinář, nositel Pulitzerovy ceny Seymour Hersch v rozhovoru pro Russia Today. Podle Hershe je americký pohled na Irán znepokojivou ozvěnou toho, co se stalo v Iráku.
Obviňuje Obamovu administrativu, že její potenciálně katastrofické politická linie vůči Íránu je spíše než fakty diktována strachem.
***
Russia Today: Je špatné, podle toho, co jste vypátral, že se Spojené státy obávají toho nejhoršího, když jde o Irán?
Seymour Hersh: Pokud strach je založen na představě, že Irán nějakým způsobem získal atomovou bombu, nebo se k ní brzy dostane, tak je to komické, protože lidé ve vrcholných patrech americké vlády vědí dobře, od svých vlastních zpravodajců mají všechny důkazy o tom, že tam žádné takové zbraně nejsou. Víme to mnoho let. Roky jsme je hledali. Podporujeme program sankcí, který byl vytvořen tak aby na jeho konci bylo potrestání, jehož cílem je zastavit Iránce v něčem, o čem sami víme, že to nedělají. Pro mě, jak jsem napsal v článku [v New Yorkeru] je velmi těsná analogie mezi tím, co dělá Obama v Íránu, a tím, co dělal Bush a více president Dick Cheney v Iráku. Chtěli potrestat, chtěli připravit důkazy proti Iráku a nelíbila se jim politika, a tak se vyrobila ta kauza proti jaderným zbraním. Pokud si pamatujete, mluvili o jaderných hřibeh – vyrobili záminku pro válku. Já nenaznačuji, že chtějí jít do války, ale jsou v Americe a zajisté i v Izraeli živly, které si přejí, abychom zaútočili na Írán, ale to by bylo sebevražedné.
RT: Pokud neexistuje důkaz, že Iránci skutčně vyvíjejí jaderné zbraně, proč taková rérotika? Proč atmosféra strachu z Íránu, až už přichází z Bílého domu z mainstreamových médií?
SH: Neexistuje naprosto žádný důkaz o militarizaci. Nikde, kde jsem byl, žádné důkazy nebyly. Když jedete do Londýna, jedete do Francie, jedete k Němcům, tak všichni do jednoho říkají totéž. Mysleli jsme, a pořád si ještě myslíme, že je budou chtít, ale nic nemáme. Měly by se vyložit karty na stůl. Měli bychom se posunout dopředu, ale neděláme to. Místo toho útočí na mě, na to, co jsem napsal. Do jisté míry to ignorují. A mainstream se opírá o své pověsti a nemá v úmyslu tuto svoji verzi nikterak měnit. Psal jsem o tajné operaci, kterou jsme měli uvnitř Iránu v New Yorkeru přibližně pět let, protože s tím začali v roce 2004-2005. Vicepresident Cheney byl přesvědčen, že kdesi pod zemí v Íránu existjuje tajné zařízení, a tak tam naše speciální jednotky vstoupily, prošli jsme Afghánistán a pákistánský Balučistán, dostali jsme se tajně penězi a chemickými látkami do Íránu, a těmi chemickými látkami mám na mysli plastické bomby a výbušný materiál. Vyjednávali jsme s Džundolláhem, jednali jsme s íránskými Kurdy, disidentskými skupinami uvnitř Íránu s cílem najít a neutralizovat jejich tajný zbrojní program. Žádný jsme nenašli. Nic. A teď existují dvě významné vnitřní studie, které jsem popsal v časopise, jež jsou známy jako prognózy národních zpravodajských služeb, ty jsou nejnedotknutelnější dokumenty, které máme k dispozici uvnitř naší vlády z hlediska jejich hodnocení, a obě uvádějí, že tam nic není.
RT: Ale Obamova administrativa s vaším hodnocením nesouhlasí.
SH: Ó ano. No a co. Dělám svoji práci, i když je Bílý dům na mě naštvaný. Mimochodem, tito lidé k nám nejsou z mého pohledu nic upřímnější než byl Bushův Bílý dům. Je šokující věc, takto to říci, ale oni jsou úplně stejní.
RT: A proč o tom tímhle způsobem píšou mainstreamová média?
SH: Dostávám spoustu věcí od svých kolegů po celém světě, kteří jsou ke kritice Ameriky mnohem náchylnější, než americký tisk. Ale zrovna jsem mluvil s chlapem z Boston Globe, který řekl něco sympatického a já jsem se ho zeptal: „No, tak proč o tom nenapíšete? Nemusíš psát o mém příběhu, ale můžeš na to navázat.“ Řekl: „Dobře, ale my nebudeme dávat New Yorkeru 2000 slov.“ Takže teď tušíme, že tady máme Internet, a s ním teď každý soutěží o stále méně dolarů, které jsou k dispozici, jsme si vedomi toho, že je teď velká hospodářská konkurence. Ale to je jen jedna část té věci.
Skutečný problém je v tom, tedy základním prvkem je to, že Bílý dům řídí věci tak, jako vždycky. A Bílý dům má stále stejný zájem mít věci pod jejich kontrolou. A je to snadné, protože všichni jsou velmi horliví. V současnosti se dostanete k naprosto profesionálně zpracovaným článkům, které představují pohled administrativy, a oni nemají nikoho uvnitř, kdo by jim řekl úplně něco jiného. Tak jsme na mělčině. Uvízli jsme s hlavními novinami, které dělají reportáže v podstatě tak, jak to chce administrativa, a když se najde někdo jako já, kdo jde proti nim v té samé věci, co se stane? Každé téma, který jsem zpracoval od 9/11, bylo dobré, a co?
RT: Proč je to tak, že když přijdete s článkem, že Irán není tou hrozbou, která se z něj dělá, jste považován za kacíře?
SH: Nejde o mě, je to téměř institucionální. Oni mají svoji historku. A v ní je Irán špatný. Přece vyrábějí bomby. A i když je nemůžeme najít, musejí tam být. Oni jsou přece zlí lidé.
RT: A co z toho plyne pro americkou veřejnost?
SH: Většina americké veřejnosti dává za pravdu tomu, co jim 24 hodin přichází po kabelu. Více se zajímají o to, jakou nejnovější hloupost právě udělal nějaký kongresman na Internetu, to je prostě chronická záležitost a funguje to tak pořád.
RT: Reagovaly USA správně na takzvané arabské jaro?
SH: My to všechno vidíme americkou optikou… věříme, že slunce se točí kolem nás. Podívejte, kdybyste byl Íráncem a žil na Středním východě a věděl, co se děje v Bahrajnu, a viděl, jak Bilý dům kritizuje Írán, a přitom ve stejné době všichni v Íránu a všichni na Středním východě sledují, co se děje v Bahrajnu a my neříkáme nic, jaký si myslíte, že bude mít dopad tohle pokrytectví? Tam nás zcela jistě rádi nemají, v Perském zálivu už taky ne, protože jsme zklamali jejich důvěru. A v ulicích Egypta, když se Obama nakonec se vzchopil, aby je podpořil, z toho měli srandu. Už s námi skončili. Chtěli jeho podporu dříve. Ujel nám vlak. Tato hnutí byla zřejmě nejlepším nástrojem, který jsme měli k dispozici. A jistě to bylo mnohem lepší než použití síly, které jsme dělávali, noční razie, zatýkání, a my to přesto zmrvili. Takže je z toho skutečný binec. Tato aministrativa se soustřeďuje na Irán jako na zdroj všeho zla, a Irán pomáhá Syřanům, aby dělali to, co v Sýrii dělají, jako když potřebují pomáhat, aby se stali většími darebáky.
RT: Ale prezident Obama byl zvolen proto, protože se očekávalo, že bude představovat změnu. Měl obrátit tuto zemi na jiný kurs než Bushova vláda.
SH: Ale no tak. No tak. Jsme ve volebním roce a on chce být znovuzvolen. Jedinou nadějí pro mnohé z nás je, že v druhém funkčním období se stane statečným hochem, možná se stane Lincolnem, jak jsme si ho představovali, že se stane. Ale jsou tady ještě ty opětovné volby. Můžete tvrdit, že je mu známo, že polapit Usámu bylo skvělé, ale on bude zvolen na základě ceny ropy a pracovních míst. A když je cena ropy takto vysoká, ekonomika se potápí. Ekonomika jde dolů, protože platíme 4,53 USD (posledni cisla) za galon. Takže musí přesvědčit Saúdy; musí hezky vypadat, ale dívat se jiným směrem, zatímco zmrzačují lidi na Středním východě a utrácejí jejich peníze, protože chce dostat za dva miliony dolarů denně více barelů ropy. Chce srazit ceny benzínu a trochu pozdvihnout ekonomiku.
RT: Je pro prezidenta Obamu důležitější ropa než demokracie?
SH: No, to mi povídejte. A co si myslíte vy?
RT: Jaké je vaše hodnocení toho, jak Obamova admnistrativa zvládla afghánskou válku?
SH: Myslím, že příšerně, prostě příšerně, čtyři mínus. Všichni, dokonce i ti nejangažovanější jestřábové, s výjimkou Petraeuse a dalších, musí říkat to, co musí. Neznám nikoho, kdo si myslí, že můžeme očekávat nějakou budoucnost v Afghánistánu. Čím rychleji se odsud dostaneme ven… posuzujeme to v pojmech Američanů, nikoliv Afghánců, a to mě dohání k šílenství. Co se tam děje je příšerné, prostě příšerné. Je to mimo kontrolu. Velení propadá.
RT: Ačkoliv Irák je stále v řešení?
SH: O tom právě hovoříme, den za dnem se Irák stává Obamovým největším problémem příštího roku. Bude to vyžadovat tvrdé rozhodnutí, jestli tam zůstat nebo odejít s našimi vojáky. Pokud tam bude ty vojáky držet, bude to špatně.
RT: Vy jste dělal reportáže o válce ve Vietnamu, po celý rok, v průběhu několika desetiletí. Jak je možné, že jsme se z nepoučili z minulosti. Co se stalo s křivkou učení?
SH: Ale no tak. Křivka učení v Americe? O čem se bavíte? Žádná křivka učení neexistuje – my se nikdy nepoučíme z minulých chyb, v žádném případě.
RT: To jste promrhal celý život, abyste odhalil tohle?
SH: Jo, ale jsem taky realista. Skutečnost, že jsme mohli jít do jiné země, o které jsme znali jen velmi málo a mysleli jsme, že jsme schopni změnit celou jejich společnost, my si myslíme, že se tohle dá udělat? Co jsme se naučili? Co jsme se naučili z Vietnamu? Šli jsme do Grenady. Dokonce ani tam se nám to vítězství moc nepovedlo. Bylo to trochu hloupé. Došlo ale ke zlepšení v tisku, když Reagan vpadnul do Nikaragui, ozvalo se více kritiky. Tak jsem si myslel, že se poučili z Vietnamu, ale v posledních deseti letech mi to teda předvedli… 11. září byl součástí toho, Amerika chce odplatu, byli jsme vyděšení, dovoluji si tvrdit, že americký tisk po 11. září naprosto selhal. Stali jsme se Bushovými roztleskávači, jeho partnery, namísto abycho na celou věc dívali kriticky. A to sane se v jisté míře děje i dnes.
Převzato z Russia Today
Překlad: Clair
