Ministerstvo vnitra: Šikana před zraky celého národa

Reklama


Možná každý z nás si už tímhle očistcem prošel. Že si na nás tak zvaně někdo zasedl. A ať už fyzicky, nebo psychicky, anebo kombinací obou těchto potěšení nás zadupával do země tak účinně a vytrvale, že se nám v určitých momentech chtělo třeba i umřít, protože jen tahle pěšinka se naším zmučeným smyslům jevila jako už ta jediná schůdná zpátky ke klidu. Tohle se samořejmě až dosud odehrávalo v menších pracovních či školních kolektivech, tak říkajíc ukryto před širší veřejnosti, a nikdy nikoho nenapadlo, že by podobná nízkost mohla vyplout až do nejvyšších míst nějaké státní sféry a přilákat tak zraky a uši celého národa. Ale hle, co nedokázal svět, dokázali jsme my Češi.


Náš vládní ministr Jan Kubice nemá rád policejního prezidenta Lessyho, a tak jen tak z osobního plezíru či pro ukojení své nelibosti s tímto prezidentem si ho v nepravidelných intervalech, ale o to častěji, povolává k sobě do kanceláře, aby mu stereotypně oznamoval, kolik korun mu to zase strhl z odměn. Vůbec to přitom nespojuje s práci policie či policejního prezidenta, s tou je zřejmě spokojen, ale svými srážkami z odměn dává tomuto prezidentovi najevo, že je mu fujtajbl nikoli z jeho práce, ale výhradně a jen z jeho osoby. Ví samozřejmě, že tohle je to nejurážlivější, s čím si je možno na člověka vyšlápnout, a proto tak opakovaně a co nejusilovněji činí a pevně věří, že tímto čistě „osobním přístupem“ zlomí prezidentovu vůli ministrově tlaku vzdorovat a svou funkci a práci dále bránit. To všechno se tedy u nás otevřeně odehrává, národ téhle šikaně na státní úrovni nečinně přihlíží a učitelky na školách možná stále ještě ujišťují děti o tom, jak je šikana ve škole i ve společnosti ošklivá a odsouzeníhodná.

Přejít do diskuze k článku