Škola flákání

Reklama


Po veliké nakládačce práce na přesné termíny a práce do foroty, abych si nadělal na čtrnáct dní dopředu, odletěl jsem na dovolenou. S sebou asi 10 kilo knížek, skoro výhradně pracovních. Těšil jsem se na lehkou hlavu bez fofru…

Na nekonečné mazání lidských stop příbojem v písku pláže, na koukání do vln oceánu a na myšlenky přilétající odněkud shůry a přes prsty zapadající do paměti mého notebooku. Žádná práce, žádný mus. Jen radost z písmenek v přivezených knížkách, i těch, pokládajících se nenuceně na displej.

V polici v recepci hotelu jsem našel odloženou, do češtiny přeloženou Jackie Collinsovou. To je ono! První den, dva z dovolené budu číst tlustospis o blbostech, Hollywoodu a sexu. Ta ženská je potvora, říkám si po prvních desítkách stránek. Jak ta to s námi umí. Jestli je něco pop-literatura, tak tohle je její exemplární příklad. „Sexy“ nejen v tom šťavnatě popisovaném sexu. Filmová branže, narkomafie, nevinná panenská láska, prostitutky, modelky, L.A., Las Vegas… Jenže tady korektorská chyba a tady a tady zase…, tady překladatelka neví, že anglické tahat někoho za nohu se přece do češtiny musí přeložit jako tahat někoho za nos? Tady zase evidentně nezná branži, o které kniha je a plete si v ní základní pojmy… Ježíši, copak v nakladatelství Klokan po ní překlad nikdo nepřečetl? Ach jo… Neumím číst bez profesionální úchylky.

Ukládám si, že dneska si absolutně vyčistím hlavu. Jdu na sluníčko, koupu se, koukám na lidi a na vodu, plavu. Ne, nejde to. Přece jsem se sem nepřijel jen udit? Jdu do pokoje a beru do ruky jednu pracovní knížku za druhou. Měl bych… Měl bych…

Docházím k definitivnímu poznání. Život nejen škodí zdraví, ale taky mě odnaučil se flákat. Někdy spát do desíti, někdy proflámovat noc, někdy … Zkouším to zuby nehty! Trápím se tím, že se neumím netrápit prací. Že by grafoman? Možná… Ale najednou mi chybí ty desítky schůzek, z nichž polovina je skoro jistě nanic, najednou mi chybí lidi, s kterými si povídáme a vybuchují při tom nápady a energií se kudrnatí vlasy… Je to jasný. Dřív jsi myslel na holky, na mejdany a teď ti zbyla práce. Nebo že by "dříve erotik a nyní sklerotik"? Možná na tom už taky něco bude. Ale s tím nic nenadělám…

Jedu na výlet s „účastníky zájezdu“. Naštěstí všichni mluví úplně jinou řečí, takže nemusím poslouchat o superfirmách doma, kšeftech, excelentních minulých dovolených a výhodných nákupech mých soukmenovců z Prahy.

Potuluji se v ruinách města z 12. století, ale pořád se trhám z chumlu a fotím nepatřičné věci. Pod obrovským baobabem stojí skupina kluků a holek nějaké místní univerzity. U kořenů staletého sloního stromu stojí pedagog a vypráví celým tělem osm století starou historii o vymřelém městě. Kontrast staletí je to, co mě bere. „Dokázali bychom dneska vybudovat takhle hluboké studně až k podzemní řece pro celé město, jako to dokázali oni?“ ptá se ebenové děvče. Jojo, to mě taky zajímá. Jenže jsem přece taky účastníkem zájezdu typu „jestliže je úterý, musíme být v Belgii…“

Zastavujeme před družstevní manufakturou. Dvě stovky řezbářů pracují na suvenýrech, kterých jsou všude plné regály a u nás doma ještě levnější než tady. Tomu nerozumím…

Sedí pod plachtou na zemi a ze špalíku v ruce, občas přidržovaném i bosýma nohama vykukuje slon.

„Viděl jste někdy živého?“ ptám se jako několikanásobný návštěvník safari. Vrtí hlavou. Mezi odpadem zašlápnuté v červené zemi nacházím několikacentimetrové krásně zkažené poprsí africké ženy. Ptám se, jestli si ho můžu koupit. Chlapi s dláty a nožíky se chechtají. Je to zmetek! Jenže pro mě je to kousek o mnoho vzácnější než ten „dokonalý“, černě navixovaný a omalovaný ve všech etno regálech světa.

Manažer se trochu rozčiluje. Jaká Malindi Venuše? Mám si vybrat něco „pořádného“. S povzdechem si vybírám dřevěnou misku, na níž léta stromu píší čarokrásné hieroglyfy. Manažer s kroucením hlavy přibaluje „zmetek“ do novinového papíru s miskou. Netuší, že jsem k misce zadarmo dostal missku, nejmodřejšího modrého Mauritia. Netuší, že ten nešikovný černý Picasso svou deformací vytvořil malinký klenot.

Před léty jsem na Moravě navštívil lidového řezbáře. Prohlížel jsem si jeho práce, poslouchal smutné vyprávění, jak mu jeho mladí prodali nářadí, aby už konečně dal pokoj a nedělal v dílně bordel. Vybral jsem si od něj nádhernou malou madonku. Přitom jsem v koutě objevil něco neuvěřitelného. Mezi jinými madonkami, Ježíšky, různými prsatkami a valašskými strýci v kožíšku, stál Vladimír Iljič. Lenin liliput. Tělo asi půlmetrové, zato hlavu jako fotbalový míč. Nevěřil jsem svým očím…

Stařík vyprávěl, jak ho kdysi přizvali k účasti na nějaké výstavě. Přišli si vybrat jeho práce, ale byli nespokojeni. Madonky tehdy zrovna nefrčely. Vyzvali majstra, aby udělal něco angažovaného. Tak si vzal nějaké časopisy a uviděl tohodle panáka, říká majstr teď po letech a vůbec se přitom neusmívá. Cítí se ukřivděně. Dělal ho měsíc a když přijeli, na výstavu panáka nevzali.

Přitom to byl Iljič eňo ňuno! Něco jako moje africká paní Kůzlátková. Zkoušel jsem hlavouna tehdy přikoupit k madonce, ale děda Lenina nedal. Co nedal. On ho neprodá ani za nic.

Majstr už určitě nežije. Je to hodně let. Kam se poděl jeho Iljič, když dědovo řezbářské náčiní mu prodali pod rukama už za jeho života?

Jsem na dovolené. Fotím. Tržiště. Lidi jsou nastražení. Naštěstí digitechnika dovoluje plýtvat. Střílím snímky tajně, zakrytě, podmračené pohledy mě sledují a občas divoce gestikulují. Indiáni kdysi věřili, že každý snímek ubírá kus duše. Tihle v bídném tržišti plném špíny a hromad potrhaného igelitu spíš chtějí nechat na pokoji, anebo pořádně zaplatit. Nemám chuť ani na jedno…

Další ráno snídám. Měl bych dávat hlavu do čistírny tropického sluníčka. Jsem na sebe naštvaný. Nic pořádného jsem neudělal kolik dní. Jsem rozladěný jak dvanáctistrunná kytara. Musím jít něco pořádného dělat. Co se děje? Musím?

Do jídelny pod přístřeškem se blíží jakási přessedmdesátiletá Francouzka. Na klopě blůzky má připnutý iPod, v uších sluchátka, kašle na lidi a vtančí s divokým vlněním boků.

Ježíšmarjá, proč já tohle nedokážu? Proč nedokážu vtančit s nedůstojností a netrápit se tím, že jsem už pár dnů nic kloudného neudělal? Proč se nedokážu radovat ze slunce, příboje a bílého písku? Kolikrát mi osud tohle ještě dopřeje? A najednou mě to napadne: Raduj se, raduj, z obyčejných věcí, jabko je červený, ještě nejsme dědci… a píšu na kraj ubrousku a tužka lítá a já lítám a letím si pro iPoda a v rozvlním břicho – aspoň mezi čtyřmi stěnami svého pokoje…
 
Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz
 
Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku