BERKELEY – Nikdo nezpochybňuje užitečnost „nízkých“ financí: možnost používat šeky, bankovky a kreditní karty namísto nutnosti vozit s sebou truhlice se stříbrem, váhy a reakční činidla ke zkoušce ryzosti a namísto potřeby ozbrojených strážců, kteří by toto stříbro chránili – plus dalších strážců hlídajících první strážce. To vše má očividné výhody, stejně jako možnost, aby si domácnosti půjčovaly od jiných a půjčovaly jiným, a nemusely tak každý den, týden, měsíc nebo rok vyrovnávat příjmy a výdaje.
K čemu jsou však „vysoké“ finance?
Konvenční popis ekonomů tvrdí, že vysoké finance nám zajišťují tři typy služeb. Za prvé umožňují mnoha střadatelům spojovat bohatství za účelem financování velkých podniků, které mohou díky své velikosti dosahovat efektivity příslušející kapitálově intenzivnímu modernímu průmyslu.
Za druhé představují vysoké finance arénu, která omezuje nejhorší formy zneužívání pravomocí ze strany manažerů velkých korporací. Akcionářská demokracie sice nefunguje, ale strach manažerů, že budou při výrazném poklesu ceny akcií vyvedeni z firmy za ucho, je užitečným brzdným mechanismem.
A konečně umožňují vysoké finance diverzifikaci portfolia, takže individuální investoři mohou usilovat o vysoké očekávané výnosy, aniž by byli nuceni podstupovat velká idiosynkratická rizika bankrotu a chudoby.
Tyto přínosy vysokých financí však platí v ideálním světě ekonomů – tedy ve světě racionálních pragmatických aktérů, kteří jsou zdatnými kalkulátory očekávaného přínosu za nejistých podmínek, mistrně ovládají dynamické programování a stochastické výpočty jsou pro ně denním chlebem. V takovém světě však nežijeme.
Ekonomové tráví život snahou rozvíjet teorie, které vysvětlují, jaké prapodivné podoby by na sebe mohla vzít realita, kdybychom žili v ideálním světě. Protože v něm však nežijeme, mají jejich teoretické výklady pochybnou užitečnost. Je to jako popisovat, jak by se dal upéct báječný svatební dort pouze z medu, jedlé sody a syrového baklažánu.
Budeme-li brát svět takový, jaký skutečně je, brzy uvidíme, že vysoké finance plní dva další úkoly, které prohlubují náš kolektivní hospodářský blahobyt. Podněcují nás ke spoření, akumulaci a investování, neboť nám i v mimořádných dobách slibují bezpečné a likvidní investice. A také nás podněcují ke spoření a investicím coby předpokladu uspokojení naší lásky k hazardu a coby jejímu vedlejšímu produktu.
Je faktem, že spoříme a akumulujeme mnohem raději a že k tomu tíhneme daleko více, pokud máme pocit, že naše uspořené a naakumulované zdroje jsou snadno po ruce. Také je faktem, že když naše bohatství investujeme – do duševního vlastnictví firmy Pfizer, do továren v Šen-čenu, do celosvětových distribučních sítí nebo do nákupních center v Atlantě –, pak je po ruce nemáme . Docílit lze pouze toho, že naše investované bohatství bude komukoliv z nás připadat likvidní, a i to jen za předpokladu, že nenastane všeobecný posun v naší kolektivní touze po likviditě.
A také je faktem, že spoříme a akumulujeme raději, pokud naše rozhodnutí získávají pozitivní i negativní zpětnou vazbu, a to v časovém rámci umožňujícím věřit, že napříště můžeme změnit strategii a dosáhnout lepších výsledků – odtud pramení stránky marketwatch.com a CNN/Money.
Investoři, kteří se domnívají, že jejich bohatství je bezpečně likvidní a že přidávají sami sobě hodnotu, když nakupují a prodávají, samozřejmě trpí klamem. Naše finanční bohatství není v případě krize likvidní. A když nakupujeme a prodáváme, neobohacujeme sami sebe, nýbrž specialisty a ty, kdo utvářejí trh.
Z těchto klamů však máme prospěch. Z psychologického hlediska jsme přirozeně netrpěliví, takže je pro nás dobře, když věříme, že naše bohatství je bezpečné a zajištěné a že je můžeme navyšovat prostřednictvím dovedných investic, poněvadž díky tomuto klamu se chováme méně netrpělivě. Kolektivně pak tento klam zvyšuje naše úspory a tím i naši kapitálovou zásobu, která potažmo zvyšuje všechny naše mzdy a platy.
Před třiasedmdesáti lety přemýšlel John Maynard Keynes o reformě a regulaci finančních trhů z perspektivy prvních tří účelů a zjistil, že se přiklání k tomu, aby „nákup určité investice byl trvalý a nerozlučný podobně jako manželství…“ Vzápětí však svůj argument zmírnil: skutečnost, že si „každý jednotlivý investor namlouvá, že jeho závazek je ‚likvidní‘ (ačkoliv to o všech investorech společně platit nemůže), mu uklidňuje nervy a výrazně zvyšuje jeho ochotu riskovat…“
Pro Keynese je navíc „hra na profesionální investici nesnesitelně nudná a přehnaně náročná pro každého, kdo je zcela zbaven instinktu riskovat, zatímco ten, kdo ho má, musí za tento sklon zaplatit patřičnou daň…“
Právě z těchto důvodů působíme už generaci či dvě zkoprnělým dojmem, kdykoliv přemýšlíme o reformě našeho systému finanční regulace. A právě proto zůstáváme navzdory těžké finanční krizi zkoprnělí i dnes.
J. Bradford DeLong, náměstek ministra financí USA v Clintonově administrativě, je profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
Převzato z Project Syndicate, © 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
