Sledování, šmírování, StB, KGB, BIS, CIA…

Reklama


Kdysi dávno, před více než šedesáti lety, jsem chodil do hodin náboženství. V té době bylo naprosto nepředstavitelné, že by některé dítě z naší dědiny do hodin náboženství nechodilo. Předmět náboženství byl ostatně i na vysvědčení a to hned na druhém místě za mravy, teprve potom následoval jazyk český a další předměty. Ministrantem jsem ovšem nikdy nebyl a ani jsem po takové funkci nikdy netoužil.


Velebný pán (tedy farář, kněz) nám vysvětloval, že Pánbůh se na nás neustále dívá a všechny naše špatné skutky si zapisuje (to v nebi musí být gigantická kartotéka s kolosálním množstvím spisů, že?) a že nás vidí všude, i když jsme třeba někde schovaní a v mylném domnění, že nás nikdo nevidí. To pro Pánaboha neplatí, On nás vidí vždycky. Já jsem tomu samozřejmě věřil, a nejenom já, to snad všichni. Pak ještě existovala instituce na kontrolu obyvatelstva, a tou byla svatá zpověď. S tím jsem měl problém, nevěděl jsem totiž z jakých skutků se mám panu faráři zpovídat. Ale i to církev vyřešila, existovala taková brožurka, kde byly pro děti vyjmenovány hříchy, kterých by se mohly případně dopustit, a pokud ten malinký človíček nějaký takový hřích provedl, tož to musel oznámit při zpovědi panu faráři. Tak jsem to pročítal a zjistil jsem u sebe tyto hříchy: lhal jsem – no přece se nebudu máti přiznávat, že jsem jí šlohl dvě koruny a koupil si „mejdlíčko“, což byla jakoby čokoláda, ovšem bez kakaa a vyrobená z umělého tuku. Také jsem často nějakou lotrovinu svedl na bráchu slovy: To já ne, to brácha. No ale jeden hřích, tedy to lhaní, to mi připadlo málo, to bych byl pouze malý hříšník a to by se asi panu faráři nelíbilo a myslel by si, že lžu a že se nepřiznávám k dalším hříchům Četl jsem si tedy dál v příručce hříchů a jeden se mi zalíbil, znělo to asi takto: myslel jsem, dělal jsem, nemravné věci. A tak jsem šel ke svaté zpovědi se dvěma hříchy – lhal jsem a byl jsem nemravný, to druhé proto, abych panu faráři udělal radost. Pan farář, to byl takový moc hodný starý pán, se mne zeptal, zdali jsem ty nemravné věci dělal nebo jenom na ně myslel. Rozhořčeně jsem docela hlasitě odvětil, že pouze jsem na ně myslel, a to jsem v šesti letech vůbec neměl ponětí, co je to mravné a co nemravné. Takže jsem dostal za úkol pomodlit se dvakrát v kleče Otčenáš a hříchy mi byly odpuštěny.


Když to tak objektivně vezmeme, tak pan farář měl přehled o všech manželských nevěrách, zajisté také o nemanželských dětech a také o sklonech k homosexualitě, což bylo (a je podnes) pro církevní hodnostáře docela důležitě zajímavé. A to církev vůbec neměla k dispozici žádné telefonáty, emaily, videa…, přesto věděla vše. Nač a k čemu to té katolické církvi bylo? K vraždám a krádežím se stejně nikdo ani u svaté zpovědi nepřiznal. Prý zpověď měla terapeutický účinek, člověk se prý jaksi duchovně očistil. No! Jak kdo, že?


V některých obdobích historie zpověď bývala povinná a kdo alespoň jednou ročně nebyl u zpovědi, měl problémy. Faráři byli povinni vést o účasti evidenci. Samozřejmě se v žádném případě nikdo nevyznal (nevyzpovídal) z toho, že v boha nevěří, nebo že je nějaký heretik, to by byl přece idiot. Takže o nějakých proticírkevních aktivitách se církev dovídala jinými způsoby, z jiných zdrojů, ono se vždycky našel nějaký ten žalobníček-donašeč, případně do nějaké té sekty byl „nasazen“ diverzant.


Podobně to prováděli i komunisté, ti celkem neměli zájem zjišťovat manželské nevěry (i když samozřejmě v některých případech o to zájem StB měla), nejdůležitější pro ně bylo zjistit, kdo je tzv. protisocialistický živel. Ze zpovědi na stranických schůzích se to nedověděli, tam se přece nikdo nepřiznal a veřejně to také nikdo (nebo jen málokdo) nevykřikoval, že je heretik a protisocialistický živel. Měli také ty žalobníčky-donašeče, ty proslavené domovnice, a taky „nasazovali“ diverzanty (prý z počtu více než dvou tisíc Chartistů byla více než polovina nasazených estébáků). Ale přece jen měli oproti církvi výhodu, mohli otevírat dopisy a napíchnout telefony, a vlastně jiné možnosti nebyly. V Praze na ředitelství pošt prý kolem tří až pěti set zaměstnanců otevíralo dopisy, závadné tehdy asi jenom ofotili, neboť skenery ještě neexistovaly, ještě nebyly vymyšleny. No, kolik takový zaměstnanec-otvírač dopisů, mohl za pracovní den zkontrolovat dopisů? Dle mne nijak závratné množství. Předpokládám, že kontrolováno mohlo být maximálně jedno procento dopisů a celých 99 procent nebylo, však tehdy se také říkalo, že nejbezpečnějším způsobem, jak oznámit někomu nějakou protistátní ba špionážní zprávu, je poslat to obyčejným nedoporučeným dopisem, na to Stb určitě nepřišla. S telefonními odposlechy to taky neměli nějak růžové, vždyť jenom málokdo vlastnil telefon, u nás na dědině byly telefony celkem tři – jeden na poště, druhý měl doma (a i v práci na úřadě) předseda MNV a třetí měl předseda ZO KSČ. Zajisté že všechny obyvatele ovšem takhle sledovat nešlo a to tehdy nešlo pouze z technických důvodů, takže byli sledováni pouze vytipovaní obyvatelé, ti měli napíchnutý telefon a čtenou poštu, jinak skutečně málokdo.


Zato dnes mají bisáci mnohem snadnější práci, technika jim opravdu umožňuje docela snadno šmírovat každého a to od prvního výkřiku čerstvě narozeného dítěte až po poslední vzdech starce a navíc naprosto nenápadně a bez námahy. Při šmírování mají bisáci prostě leháro.


Kdysi jsme se s kolegou Hoffem smáli tomu, že naše emaily bisáci čtou – jé, to jsme rádi, aspoň někdo naše literární práce čte, byli jsme docela nadšení. Ovšem zanedlouho přišlo zklamání – kdepak, bisáci to nečtou, ono čtení je namáhavé a velké většině obyvatel dělá čtení problémy (taková spousta dyslektiků v dřívějších dobách nebývala!). To takový bisák sedí u počítače, který za něho pracuje, počítač vybírá z korespondence, jak psané, tak mluvené, závadná slova či škodlivá slovní spojení. Pokud počítač najde něco závadného, oznámí bisákovi jméno onoho škodlivého závaďáka, no a je to. Že by se obtěžovali čtením? To ani náhodou. No a takovou práci zvládne i negramota. A tímto způsobem BIS lehce zvládne sledování deseti miliónů našich obyvatel, a prý některé velmoci sledují touto metodou miliardy obyvatel světa.


Měli jsme tedy po radosti, naše texty bisáci nečtou, utěšovali jsme se tím, že jsou to beztak dyslektici. A to jsme přitom do emailů záměrně dávali slova jako terorista, Usáma, Saddám, Kaddáfí, pro jistotu jsme přidali i Putina – a nic, žádný bisák nás nepřišel zatknout (což ovšem neznamená, že třeba příští týden nemohou přijít!).


Ale stejně, když si člověk uvědomí, že vše, co kdy řekl do telefonu, je někde nahrané, takže kdykoliv se to může přehrát, že vše, co kdy napsal, je archivováno, že se přesně ví, kdy a kde na kterém místě pobýval v tu a tu hodinu či dokonce minutu, prostě každé upšouknutí bude zaznamenáno a uchováno na věky věkův. (Zachová se tak i geniální řečňování mezi mnou a Hoffem, dnes zatím ještě nenositelů Nobelových cen za literaturu.)


To když Marcel Proust popisuje podrobně na deseti stránkách jak tetička popíjí čaj a chroustá k tomu sušenky, tak dnes by to bylo hnedle na videu a nemusel by se Marcel s textem tak nadřít. A těch tlustých svazků, které popsal samými takovými bezvýznamnostmi, je myslím sedm.


Jak se také nadřeli sepisovatelé životopisů a literární historici, co jim to dalo za námahu, museli hledat v archivech, shánět kamarády a známé, aby se dověděli nějaké drby, veselosti a intimnosti o nějaké slavné postavě historie, dnes budou mít usnadněnu práci, teď si pouze pustí počítač a tam jim všechno vyleze na monitoru. Určitě tím budou nadšeni. Zajisté ovšem musí požádat BIS o zapůjčení výsledků sledovaček, ale to taky není problém, za menší obolos to každý bisák rád prodá, to je už také běžná praxe – holt volná ruka trhu.


Takže dnes stačí pouze kliknout do klávesnice a počítač v mžiku ukáže lautr všechny detailní informace o kterékoliv osobě světa a dokonce jak jdou chronologicky za sebou – to jsou perfektně sepsané životopisy, že?! Tam neschází vůbec nic, tam je naprosto vše od narození až ke smrti, každá nepatrná maličkost je důkladně zachycena. Takový profesor Putna se usilovně snažil a nadměrně namáhal s životopisy slavných katolických spisovatelů jakým byli např. Sigismund Bouška, Xaver Dvořák či Karel Dostál-Lutinov apod., dnes by pouze klikl a měl by bez jakéhokoliv úsilí všechno jako na dlani a mohl by se místo práce věnovat svým osobním zálibám, no nejsou to vynikající výdobytky vědy a techniky? Všichni historici současnosti musí jásat blahem, nemusí nic číst, není nutné nic vyhledávat v archivech, vyptávat se známých, stačí jedno kliknutí a počítač za ně napíše perfektně dokonalou historii toho či onoho. A dokonce ani konzumenti takové literatury a historie se nemusí namáhat čtením, vždyť si mohou pustit video, neb vše snímají také kamery. Církev katolická se svou zpovědí a komunisté se svými estébáky jsou v porovnání s dneškem pouze slaboučkým čajíčkem.


V minulém století existoval ještě jeden druh šmírování, špehování a sledování. Byla to tzv. průmyslová a vojenská špionáž. O tom existuje spousta filmů a také o tom byla sepsána spousta knih, a někdy i docela zajímavých. Samozřejmě že špionáž existovala co svět světem je, ale o co vlastně šlo?


Tak třeba v začátcích našeho letopočtu jsme dováželi z Číny textilní látky z hedvábí, no to bylo cosi! Něco tak krásného, lehkého a přepychového jsme my nedokázali vyrobit. Číňané samozřejmě měli na hedvábí monopol a nemínili se o technologii výroby s nikým dělit, ostatně proč by to dělali, že? Přesto dva naši špióni-katoličtí mniši cestovatelé v dutých bambusových hůlkách přenesli bource morušového k nám a tajemství bylo vyzrazeno. Podobně to bylo v té době také s výrobou papíru. Nikdo nevěděl, z čeho se takový materiál vyrábí a zajisté i postup výroby byl naprosto neznám. (Vynálezcem papíru byl Cchaj Lun, který v roce 105 našeho letopočtu předložil nález císaři a byl bohatě odměněn, i funkcemi u dvora, nakonec roku 114 spáchal sebevraždu, holt dvorské intriky!) O pár století později začali vyrábět papír i muslimové. My v Evropě až o tisíc let později, trvalo nám to, co? To jsme u nás psávali na šíleně drahý pergamen z hovězích kůží. Ale my jsme v podstatě papír ani nepotřebovali, nebyla po něm poptávka, těm pár vzdělancům, co u nás byli a co uměli psát, stačil ten pergamen. V Číně už používali papírové peníze a používali toaletní papír, kdežto my jsme o papíru neměli ani potuchy. A ještě o tisíciletí dříve (tisíc let před naším letopočtem) byla podobným tajemstvím výroba (tavení) železa. Monopol na výrobu železa byl také úzkostlivě chráněn. Za vyzrazení tajemství následoval automaticky trest smrti.


Tomu se říkalo technická špionáž, kde se potajmu získávaly informace o vynálezech, později to byla tzv. průmyslová špionáž. Dnes už tato špionáž ztratila na významu, neboť i ty úplně nejnovější vynálezy jsou okamžitě známy po celém světě – přece průmyslníci, aby měli zisk, nic netají a s nejnovějšími technologiemi se stěhují do míst ve světě, kde je nejlacinější pracovní síla. V tomto oboru ještě i dnes zůstává pouze jakoby „důležitá“ špionáž vojenská, tj. získávání informací o nových zbraňových systémech, o stavu armád a jejich akceschopností. Ale v době satelitů a počítačů i tato špionáž pomalu ztrácí na významu. Jsou to už přespříliš zastaralé metody k získávání informací.


Závěrem můžeme udělat takové shrnutí: V minulosti církev, potažmo šlechta, potřebovala vědět, co si její poddaní myslí, zdali se nechystá nějaká vzpoura či nějaké narušení stávajícího pořádku. To se dá celkem pochopit, bylo to v jejich zájmu, tedy v zájmu nadále se držet bezpečně u moci, vládnutí a bohatnutí. No a že ti jejich služebníci občas nějakého toho narušitele stávajícího řádu veřejně upálili či dokonce s chutí sadisticky mučili, to přece patřilo k věci. Za komunistů to bylo v podstatě úplně stejné. Upalování na hranici dřeva se dnes zmodernizovalo na upalování napalmem a mučení už v demokratických státech bylo také zmodernizováno, přece nebudou dnes někomu drtit palečnicemi prsty či natahovat na skřipec, doktoři-lékaři ví mnohem lépe než sadisté minulosti, která místa lidského těla jsou na bolest nejcitlivější.


Ovšem vůbec nechápu, proč se takové metody používají ještě i dnes v demokratických a svobodných státech. Copak lid, který si sám vládne, má obavy z toho, že by mu někdo ono vládnutí narušil? Proto nechává sám sebe šmírovat a sledovat? No ale proč demokratičtí vládnoucí potřebují vědět podrobnosti o mém životě? Vždyť nějaké vzpoury či hereze vůbec nehrozí, sejde se sto tisíc lidí na Václaváku, a to nic neznamená, to se sešla lůza dle kardinála Duky. Dokonce ani milionové protesty obyvatel vládnoucím nedělají vrásky na čele. Tak proč šmírují jednotlivé obyvatele? Jaký mají důvod? Proč potřebují vědět, případně i vidět na videu, co provádí v ložnici například dr. Rath a jeho známí? Proč dávají štěnice a kamery i na záchod? Ti, co to nařídili, musí být nutně úchyláci, jinak to přece není možné. Proč to ti úchylní duševní ubožáci o nás chtějí vědět? Proč si nepustí porno? Proč se raději dívají na moji sexuální neprofesionalitu a nedokonalosti? To jsou tak moc zvědaví a s potěšením se dívají na moje chabé výkony? A mají při tom sledování aspoň orgasmus? Asi jo. Jinak by to přece nedělali. Ale to je přece silná duševní porucha, říká se tomu voyerství, což je tendence sledovat jiné osoby při sexuálním nebo intimním chování. A jaké jiné sexuálně úchylné odchylky existují? Vybral jsem z Wikipedie: sexuální deviace, aberace, sadomasochismus, exhibicionismus, perverze… dál jsem raději nevypisoval.


Tož taková úchylná sebranka nám demokraticky vládne. Lze s tím ovšem vůbec něco udělat? Pravicově založení intoši řeknou, že s tím se nedá nic dělat, tak tomu vždycky bývalo, je, a tak tomu i bude. A mají to vyřešené.

Přejít do diskuze k článku