Smetana přece vždy zůstává nahoře!

Reklama



Čtu jenom samé „optimistické“ scénáře typu: Amerika, ta země neomezených možností, je dnes na pokraji krachu. V EU vládnou byrokrati a levičáci (zakuklení komunisti). Kapitalismus je nefunkční systém. Zítra už kapitalismus skončí.

Ale co když neskončí?

Kapitalismus totiž bezvadně funguje, a ne že nefunguje! On funguje bezchybně, perfektně a málem dokonale, ovšem pouze pro tu nepatrnou menšinu, pro těch pár procent zločinců, gangsterů a oligarchů. Ti jsou naprosto spokojeni a nemají zájem na tom fungování cokoliv měnit. Copak Langr, Bém, zubař Macek a podobní banditi mají zájem něco měnit? Kdepak! Jim připadá kapitalismus jako ráj (zubař Macek v Parlamentních listech: „Já si žiju dobře.“). A církev katolická není spokojená? Až nadmíru, a vůbec jí nevadí pokles věřících, to je jí lhostejné, možná čeká, až přijde doba, kdy se víra zase bude dát nařídit všem, jak to známe z historie, možná taková doba už nadchází. O charitu se zajisté bude zajímat, na té se dá docela dost trhnout, to jo, ale zlepšit životní úroveň obyvatelstva? Až v nebi, to té lůze musí stačit. V prvních popřevratových dnech církev celkem mlčela a zůstávala v pozadí, dnes se mermomocí dere do popředí. Nejdříve se zachytila šlechta, a ta je přece také navýsost spokojená.

Suma sumárum: Cílů sametově-textilní revoluce bylo dosaženo – vznikla úzká vrstvička nadmíru bohatých lidí. Zadaný úkol byl splněn, a vy ostatní si raďte, jak jenom umíte a do ničeho nekecejte. Přece nechcete měnit přírodní zákony – vždyť smetana zůstává vždy nahoře! Středním vrstvám je k dispozici kyška a na ty dole zbývá pouze syrovátka. A že by střední vrstvy mohly někdy ochutnat i smetanu, je přání z říše snů, neboť ti uprostřed a ti dole nemají šanci ochutnat, ba ani si líznout. To akorát neschopná lůza by chtěla změnu, neboť to pouze pro těch 99 procent obyvatel nefunguje, což je v podstatě naprosto nepodstatné. Že by se ale přece jenom někde a někdy podařilo smetanu, kyšku a syrovátku rozmixovat tak, aby se na každého dostalo stejně? Dle vykonané práce a přínosu pro společnost, samozřejmě.

Je ale faktem, že tento systém přesluhuje, ale čas na změnu byl už před pár lety promarněn.

Podíváme-li se do minulosti, uvidíme, že každý režim u nás vydržel akorát dvacet let. Masarykova I. republika od roku 1918 do roku 1938, potom od roku 1948 do roku 1968 a nakonec od roku 1969 do roku 1989, vždy dvacet let! Sice od roku 1938 do roku 1948 uběhlo pouhých deset let, než se to změnilo, ale to byla skutečně velice výjimečná doba, neboť se počítalo s tím, že bude onen tehdejší systém trvat nejméně tisíc let – měla to přece být Tisíciletá říše. Nám by to ovšem mohlo být naprosto ukradené, lhostejné, protože už bychom tady nebyli, při troše štěstí možná někde za Uralem. Současný režim už trvá 25 let, tedy fakt silně přesluhuje.

Může se poukázat na to, že komunistický režim trval 40 let a nikoliv dvakrát po dvaceti. Tak se na to podívejme jenom tak zhruba, zběžně.

V roce 1948 komunisté zdědili miliony naprosto nemajetných lidí, obrovskou spoustu hladových lidí, žebráků a podvyživených dětí (patřil jsem mezi ně). A věru, tou chudobou u nás (spolu s velice zaostalým agrárním Slovenskem bez jakéhokoliv průmyslu) byla postižena dobrá polovina obyvatel. Sice zdědili také pár továrníků a podnikatelů, velkostatkářů, zámožných umělců a množství prachaté inteligence. Ti všichni byli zajisté naprosto svobodní a nějaké přízemní problémy s hladem nikdy neměli.

Vyčítá se jim, že zanedbali rozvíjení svobody, ba že ji dokonce potlačovali. Ovšem měli na vybranou – buď dáme lidem najíst, nebo budeme prohlubovat svobodu. Dali přednost nasycení před svobodou. Tedy nevyslyšeli ony zastánce svobody, kteří i tehdy mluvili stejně, jak dne 18. 2. 2014 směšně neartikulovanou mluvou žvatlalo v parlamentu kníže, že nejdůležitější je ale svoboda, hlad se přece dá vydržet, ale bez svobody se vydržet nedá.

Vyčítá se jim také, že odmítli tzv. Marshallův plán, že to byla chyba, že potom bychom u nás až podnes měli spoustu amerických vojenských základen, a taky by se u nás narodila spousta černých dětí… No, bylo to alespoň dobré k tomu, že by u nás nemohl vzniknout rasismus – barevná společnost by byla vítaná. Ale hlavně ty vojenské základny by byly zárukou oné knížecí svobody, podobně jako vidíme výsledky přinesené svobody v Libyi, Iráku, Afghánistánu, Bosně a dnes na Ukrajině… Komunisté dali přednost vymýcení hladu, barbaři jedni ukrutní.

Jen tak bokem, po nastolení svobody u nás během deseti let poklesla spotřeba masa o 15 % a mléka dokonce 36 %. Spotřeba masa i mléka přitom v předchozích dekádách spojitě rostla a byla podle mezinárodních standardů vysoká. (Statistický úřad data za druhé desetiletí svobody neuvádí.) Ale proč bychom pro svobodu neobětovali takovou přízemní záležitost jako potraviny, že? Za vznešený ideál svobody se musíme uskromnit, což se týká hlavně té většiny dole.

Neznám žádnou pořádnou historickou práci nezatíženou ideologií, která by se sociální otázce v poválečných letech 45-55 či až do roku 1960 věnovala. (Možná někde i existuje, jenže veřejnosti není dostupná.) Je ale neoddiskutovatelnou realitou, že za prvních deset let vlády KSČ se životní úroveň valné většiny obyvatelstva rapidně zvýšila, zmizeli žebráci, zmizela nezaměstnanost a podvýživa.

O nezákonnostech tehdejší doby je k dispozici sice obrovská spousta pojednání, ale všechny jsou silně ideologicky zatížené, takže objektivní shrnutí nezákonností prvních pěti (deseti?) let tzv. socialismu taktéž neexistuje, akorát ideologické výkřiky bez uvedení jakékoliv faktografie.

Už čtyři roky po popravě Slánského a spol. zasedla Barákova komise, která dostala za úkol procesy předchozích let přezkoumat. Škoda, že tehdy neměli k dispozici exministryni TOP 09 Hanákovou, která by se s tím moc nepárala a procesy by zprocesovala, a bylo by po ptákách. Pak ještě procesy procesovala komise Pillerova a nakonec komise Kolderova. Procesování zatrhl až Gustáv Husák s tím, že se tím mají zabývat historikové a ne politici. A to přitom Husák byl propuštěn z vězení úplně poslední, až v roce 1960 po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného, a v roce 1963 byl plně rehabilitován. (Stalin zemřel v roce 1953.)

No a jsme u konce prvního dvacetiletí, tedy u tzv. Pražského jara (1968), u „socialismu s lidskou tváří“.

Byla oficiálně zrušena cenzura, byli jsme nadšení, ale redaktorům rozhlasové stanice Svobodná Evropa nastaly problémy, protože často bylo referováno, jak v novinách, tak v televizi něco tímto stylem: Včera hlásila Svobodná Evropa to a to, takže to jejich tvrzení uvádíme na pravou míru, a bylo po srandě. Dokonce ona štvavá stanice přestala vysílat pravidelné pětiminutové kódované zprávy („vysíláme pětiminutové kódované zprávy pro naše agenty“), i od toho už tehdy upustili, ostatně mám dojem, že to hlásili jenom proto, aby naštvali estébáky.

Ale jakési uvolnění probíhalo už od roku šedesát, kdy knižně vyšla kniha I. Erenburga „Tání“ (o kultu osobnosti Stalina), a vynikající šestidílné paměti „Lidé, roky, život“ (1960-1965). Pokud člověk chtěl, tak byl informovaný dostatečně. Navíc vycházel vynikající týdeník Literární noviny v nákladu 250 tisíc výtisků (čtvrt milionu) a okamžitě byly rozebrány, dnes v takovém nákladu nevychází ani Blesk. Podpora a nadšení pro komunisty (Dubčeka a spol.) byla naprosto spontánní, žádná přetvářka.

Proč tedy došlo ke vpádu vojsk a k okupaci?

Zvací dopis Bil’aka a spol. příčinou určitě nebyl.

Když to tak vezmeme, tak všechno zavinil president Novotný tím, že za žádnou cenu nechtěl dovolit Sovětům umístit u nás atomové bomby. Kdyby dovolil, žádné jaro 68 by se nekonalo, žádný rok 68 by se neuskutečnil. Nepřistoupil na nátlak Sovětů, kteří tvrdili, že Amíci rozmístili atombomby v NSR, tak my rozmístíme stejné množství u vás. A Novotný že nikoliv! Byl proto odejit. Nastoupil generál Svoboda, ale ten, oproti očekávání Kremlu, také odmítl vyhovět Sovětům. Moc se o tom sice nemluvilo, i když byla zrušena cenzura, ale nějaké ty řeči o tom ovšem prosákly i na veřejnost. Mnohem zajímavější byly v době svobody generála Svobody žádosti kupící se na okresních a krajských národních výborech o rehabilitaci a o vrácení znárodněného majetku živnostníkům, statkářům ale i podnikatelům (dokonce i rakouská šlechta žádala třeba vrácení hradu a zámku Buchlov, osobně jsem slyšel: Do Vánoc je to zase moje!).

Proslavený komunistický ekonom Ota Šik prosazoval tržní hospodářství (předběhl o dvacet let Klause), což by Kremlu nijak moc nevadilo, přece v Maďarsku kvetly bez problémů živnosti a v Polsku nikdy nedošlo ke kolektivizaci zemědělství. Kupodivu u nás (mimo pár velkostatkářů) už nikdo nechtěl soukromě hospodařit na půdě, ani jedno JZD se nerozpadlo, jézéďáci prostě odmítli návrat do první republiky. V Polsku jsou soukromí zemědělci podnes, ovšem bez dotací bude jejich zemědělství neživotaschopné, jen počkejme, až přestanou dotace do zemědělství, to bude radostí! Sověti měli zkušenosti třeba s muslimy na jihu, tam běžně v době socialismu existovaly rodiny chovající tisícovku koní – soukromě! Takže ono to nebylo zase tak divoké s tím zákazem soukromničení. My jsme ovšem byli, ostatně jako vždycky, papežštější než papež. Nějaké tržní hospodářství v přijatelné míře by bylo ze strany Kremlu docela tolerované. Vždyť samotný veliký Karel Marx pěl oslavné ódy na volný trh a Ota Šik se tím také zaštiťoval. (Václav Klaus ovšem s volným trhem neměl lautr nic společného, u něho to bylo zákonem dovolené loupežení a kradení.)

Ale co bylo vážné a naprosto netolerovatelné, to byly výzvy k vystoupení z Varšavské smlouvy a z RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). To bylo pro Sověty absolutně nepřijatelné. A nenašel se v té době nikdo, kdo by měl odvahu „zavřít hubu zbytečným tlachalům“. (To je výrok svatého Pavla z Tarsu v překladu Martina Luthera)

Ovšem ani Západ žádné nadšení, že Čechoslováci chtějí kapitalismus, neprojevoval, byl velice velmi zdrženlivý a nijak se neangažoval k podpoře našich snah. No není divu, existovala tzv. rovnováha sil v této době Studené války a nebylo by dobré měnit to. To snad naši tehdejší politikové měli vědět. Holt nevěděli, mysleli si, že jsou kingové. Vstup vojsk byla z hlediska Kremlu v podstatě nutnost a zapříčinili to právě ti horliví zastánci socialismu s lidskou tváří.

No a nastoupil Gustáv Husák s normalizací, jiné řešení ostatně nebylo možné. A že byly čistky, je přece v normě. Ještě mnohem důkladnější čistky se konaly po nástupu svobody a demokracie. Holt někteří byli u koryt už moc dlouho, je potřeba umožnit přístup ke korytům i nám a tak se čistilo hlava nehlava, tehdy i dnes. A že jde pouze o osobní prospěch, je přece samozřejmé. A dostali se k funkcím (korytům) po převratu lidé čestnější a morálnější než byli ti při normalizačních prověrkách? Ani bych neřekl, ba naopak morální pomeje a deprivianti rozkradli republiku, ti dřívější alespoň dodržovali zákoník práce a kradli řádově mnohem, mnohem méně, v mnohem menším měřítku, oproti těm dnešním to bylo zanedbatelné a přímo miniaturní.

No a tak se dostáváme k zatím posledním dvaceti (či 25) letům. Jak to u nás vypadá, to vidíme každý na vlastní oči. Je ovšem nutné objektivně popsat, co se to vlastně u nás stalo. Těch pojednání o skutečném dění, hlavně ekonomickém, je jak šafránu, zato ideologických oslavných tirád je spousta, ty jsou ovšem naprosto bezcenné.

Jsem přesvědčen, že v současné době není, mimo pana Nevařila, žádný autor, který by podobně a podrobně popsal přesně realitu doby od převratu po dnešek jako on. Detailně zdokumentoval ono rozkradení, rozklad a rozpad naší ekonomiky. Navíc se jeho texty, zabývající se převážně ekonomickou stránkou popřevratové doby, čtou jako napínavý román, jsou naprosto srozumitelné i pro mne neekonoma, kterému tato věda připadala složitější než kvantová fyzika. Těch statistických, tedy nezpochybnitelných dat, je tam spousta. (Možnost stáhnout si zdarma jeho knihy v Adobe Readeru je možno na adrese nakladatelstvi.tode.cz)

Pan Nevařil se ptá, ale i lidé v minulosti se ptali podobně, jak je to vůbec možné, že malá vrstvička boháčů, šlechty, dnes oligarchie či plutokracie, dokáže vcelku bez sebemenších problémů snadno ovládat obrovské množství masy obyvatelstva a ždímat z nich prostředky na svůj luxus a nesmyslný přepych a neustále zvětšovat své bohatství? Proč se za více než dva tisíce let tuto situaci nepodařilo nikdy změnit? Na to pan Nevařil trefně odpovídá ve svých knihách.

Závěrem mi nezbývá, než ocitovat závěrečnou větičku Slavoje Žižeka z jedné televizní debaty: „Sejdeme se v komunismu anebo v pekle.“ Je to přesné vyjádření. Zatím se nacházíme v předpeklí a máme ještě možnost jít tam či onam. Zajisté se nelze vrátit do doby vlády Stalina ani do doby vlády Marka Aurélia, takže ponechejme řeči o návratu stalinismu bokem, nemají totiž smysl.

Přejít do diskuze k článku