Smrt Československa

Reklama


Blížící se státní svátek 28. října je dobrou příležitostí se zamyslet nad osudem Československa.

Narodil jsem se jako občan Československé republiky. Československo zůstává součástí mé identity. Svým způsobem se stále ještě cítím Čechoslovákem a rozpad společného státu chápu jako selhání tehdejších elit.

Československo, vzniklé na troskách z první světové války, se zrodilo jako komplikovaný průsečík vůle vítězných mocností a vůle tehdejších národních elit. Vznikl tak stát s mnoha vnitřními problémy, se kterými neměla tehdejší politická elita mnoho zkušeností. Okamžik zrodu otevíral i řadu témat, která se nám nyní ve světle historie zdají zcela absurdní. Jen namátkou: otázka kolonií v Africe, propojení koridorem s Jugoslávií (podle vzoru Gdaňského koridoru), úvahy o připojení území mezi hranicemi a Drážďany.

Nový stát měl ze všech hledisek komplikovanou vnitřní strukturu a nebyl si jist odpověďmi na většinu otázek. Nebyli jsme si jisti, zda existuje československý národ, nebo samostatně Češi a Slováci. Nebylo nám jasné, jaký vztah se slovenskou částí republiky máme vytvořit, otázkou samou o sobě byla Podkarpatská Rus, bolestně otevřená zůstávala otázka postavení německé menšiny.

S odstupem času je zřejmé, že Československo bylo nejen nástupnickým státem po zaniklé říši, nýbrž že bylo jejím dědicem daleko více, než jsme často ochotni připustit.

Prvním dědictvím byla složitá národnostní struktura. Na československém území žili Češi, Slováci, Němci, Maďaři, Poláci, Rusíni. Každá z těchto skupin měla své samostatné ambice.

Veškerá politická elita se kulturně a politicky zformovala v době Rakouska-Uherska. Všechny naše největší politické osobnosti byly v roce 1918 již dospělými lidmi a mnohdy v pokročilém věku.

Totéž platí o naší kulturní elitě. Většina našich nejsilnějších osobností se zformovala v době před první světovou válkou a značná část z nich alespoň díl kariéry prožila ve Vídni.

V politickém důsledku to znamenalo, že konfliktní linie rakouské politiky byly přítomné i v politickém životě meziválečných republik.

Kromě zcela nepochybných konfliktů dílčích nacionalismů to byl i svár mezi liberalismem a konzervativismem, či sváry sociální.

První republika byla svým způsobem prosazením liberálně pokrokových idejí, zrozených v těle Rakouska-Uherska. Druhá republika pak byla výronem idejí konzervativních, opět zrozených již dávno před rokem 1918.

Svým způsobem se Československo podobalo Kakánii Roberta Musila. Bylo státem, o jehož hodnotě nikdo nepochyboval, ale s jehož identitou si nikdo nebyl až tak jistý.

Zlomovým okamžikem byl rok 1938. Bez ohledu na to, zda mělo, či nemělo cenu klást vojenský odpor, sám fakt kapitulace bez boje ideu Československa ještě oslabil.

Vývoj po roce 1989 byl příležitostí k novému zrodu Československa. Mezinárodní tlak neexistoval a vnitřní demokracie otevírala nové možnosti pro formulování autentického konceptu státu.

Nálada občanů jak na Slovensku, tak i v Česku byla pročeskoslovenská. Strany, které měly ve svém programu rozdělení státu, ODA na české straně a SNS na slovenské, obdržely jen velmi slabé procento hlasů.

V okamžiku, kdy se již projevily tendence k rozdělení státu, vzniklo spontánní hnutí pro referendum o této otázce. Získalo tehdy na české straně během několika týdnů na milion podpisů, a na slovenské kolem 300 000.

Pokud by se tehdy referendum uskutečnilo, byl by to nový a definitivní vznik Československa jako projev svobodné vůle jeho občanů. To by byl základ daleko pevnější identity než základy předchozí.

Je temným okamžikem tehdejších dějin, že politické elity se z různých důvodů vydaly jinou cestou, již charakterizuje mimo jiné pasivita Václava Havla. Pokud by se zřetelně pro referendum vyslovil, mělo by to svou váhu a referendum by se uskutečnilo. Chování tehdejších protagonistů, Václava Klause a Vladimíra Mečiara, se pohybovalo na hranici ústavnosti. Přísaha ústavních činitelů nedávala možnost k tak přímočaře akci, jakou bylo rozbití společného státu. Po mém soudu, jediným ústavně zcela konformním postupem bylo vyhlásit referendum a jednat na základě jeho výsledku.

A tak jsme v roce 1992 zažili to, co se až příliš často opakuje v našich dějinách. Hodnota společného států, ač tušená, nebyla dostatečně hájená. A to je osud všech hodnot. Pokud se nehájí, umírají.

Právě tak zemřelo i Československo.

Převzato z blogu autora na Aktuálně

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku