Fundamentální dogma pravice zní, že prosperitu lze zařídit nejsnáze snižováním daní, že když lidem necháte více peněz, aby si sami rozhodli, za co je utratí, tak to bude ku prospěchu celé společnosti, protože se tak podpoří ekonomika, investice a alokace zdrojů. Jenže to má háček. Vlastně dva. Za prvé, hodně lidí má tak nízké příjmy a jim odpovídající nízké daně, že i když jim daně snížíte, za peníze navíc, které jim zbudou, si nic moc navíc nekoupí. Za druhé neexistuje způsob, jak zařídit, aby bohatí, kteří na snižování daní jediní bezprostředně vydělají, investovali peníze tam, kde je díky snížení daní získali, protože ti je – zcela v souladu s vlastní přirozeností i logikou fungování systému – budou vždy investovat tam, kde mají příslib většího zisku. Pro příklady netřeba chodit daleko, stačí do dnešní E15, která píše o tom, že Kellner, Vítek a spol. míří s realitním byznysem za hranice (v tištěné verzi s ještě výmluvnějším názvem Čeští miliardáři investují do zahraničních realit). Pokud jim budou dále sníženy daně (pokud tedy vůbec po „optimalizaci“ v daňových rájích platí), jaká je záruka, že prostředky neodvedené státu budou investovat zde, aby mohl nastat efekt připisovaný pravicí nízkým daním? Nabízí se tak otázka, proč bychom my měli svými nízkými daněmi sponzorovat cizí prosperitu, stejně jako je třeba se ptát, proč by třeba Afričané či Asiaté měli sociálním a environmentálním dumpingem sponzorovat tu naši?
Převzato z blogu Tribun
