Sraz ekonomických ignorantů na Britských listech

Březen 20, 2013

S úžasem sleduji zcela vykolejenou debatu o superhrubé mzdě (SHM) na BL. Jeden článek psala prý mzdová účetní, to je opravdu těžko k uvěření.

Ve skutečnosti je to tak jednoduché, logické a pochopitelné. Zaměstnavatel zná jen jednu cenu práce a tou je SHM. Je to částka, kterou je ochoten a povinnen zaplatit za zaměstnancem odvedenou práci. Vím to zcela určitě, protože když se ptám účetní, kolik platíme za mzdy, dozvím se toto číslo – a přesně tolik peněz musím mít na kontě. Když se zaměstnavatel se zaměstnancem baví o platu, mluví sice oba o hrubém příjmu, ale jen proto, aby si vůbec rozuměli. Ve svých kalkulacích musí počítat se SHM.

Zaměstnanec zase zná jen jednu cenu své práce, která ho zajímá a tou je čistá mzda. Z toho platí nájem, jídlo a vše ostatní. Rozdíl mezi těmito dvěma čísly si vezme stát, což můžeme klidně nazvat zdaněním. Za toto zdanění zaměstnanec dostává (nebo taky ne) od státu jisté služby podle stanoveného klíče. Zdravotní a sociální péče, řešená konstruktem pojištění, se v principu nijak neliší od jiných služeb, třeba poskytnutí infrastruktury, školství  nebo kultury, rozdíl je jen v nepoměrně vyšším množství peněz.  Praktické zdanění je tedy třeba počítat jako poměr zaměstnavatelem vynaložených nákladů (SHM) a části odvedené státu. Všechny ostatní výpočty jsou zavádějící a nesmyslné.

Pojem hrubá mzda nemá žádný praktický význam a je zcela jedno, jaký je poměr odvodu placeného „přímo“ zaměstnavatelem a z hrubé mzdy zaměstnance. Rozhodující je součet těchto plateb. Jejich struktura nemá ani pro zaměstnance, ani zaměstnavatele, ani stát, žádný praktický význam. Hrubou mzdu je možno stanovit libovolně v intervalu <čistá, superhrubá>  mzda a daňové zatížení se nezmění. Hrubá mzda je nástroj pro zamlžení skutečných daňových odvodů, jiný význam nemá. Lépe politik vysvětluje voliči, že stát si bere 30 %, než že si bere 60 %.

Jen pro úplnost, trochu z jiného soudku: nesmyslnost porovnávání daní firemních a korporátních. Podnikatelské subjekty zdaňují pouze rozdíl mezi příjmy a náklady, nutnými k dosažení tohoto příjmu, kdežto zaměstnanci zdaňují prakticky téměř celý svůj příjem. Pokud bychom přistupovali ke zdanění zaměstnance stejně jako k firmě, měl by si mít tento možnost snížit daňový základ o nezbytné náklady k dosažení příjmu, což by jistě bylo ubytování, jídlo, doprava do zaměstnání a spousta dalších položek. U nízkopříjmových skupin by se pak efektivní sazba takovéto daně blížila 100% či dokonce nedávala smysl, protože mají příjmy pod úrovní nákladů. Zvýhodnění (velko)podnikatelů tkví v tom, že tak „málo“ (firemně) zdaněné peníze je možné téměř zdarma a legálně protáhnout daňovým rájem a objeví se jako příjem fyzické osoby, jehož zdanění je daleko výhodnější. Toto je patrně jeden ze základních důvodů současné nerovnováhy a rozevírání příjmových nůžek. O toto by se měla levice zajímat a ne kopat do holého zadku jménem živnostník.


Převzato z Nautila

Přejít do diskuze k článku