Šrotovné a mezičasová substituce

Reklama


Současná rozháraná politická situace má řadu negativních dopadů. Jedním z nich je i náhlá dohoda obou velkých politických stran o zavedení šrotovného.

Odhlédněme nyní od argumentů týkajících se podpory jednoho průmyslového odvětví na úkor jiných a podívejme se čistě na dopady na státní rozpočet. Peníze na šrotovné musí stát odněkud vzít. Zastánci šrotovného však tvrdí, že stát na šrotovném vlastně nijak netratí, protože se mu peníze vrátí prostřednictvím DPH. To je staví do pozice odmítačů substitučních efektů, jednoho z nejsilnějších projevů lidského ekonomického rozhodování.

Prvním efektem je substituce mezi jednotlivými statky. Člověk, který se rozhodne nekoupit si auto, si koupí něco jiného, z čeho DPH opět odvede. A protože si lidé auto obvykle kupují až v okamžiku, kdy uspokojí své základní potřeby, budou tyto výdaje s velkou pravděpodobností zatíženy stejnou sazbou DPH jako nákup nového auta.

Druhým efektem je mezičasová substituce. V okamžiku, kdy vláda přijde s nabídkou šrotovného, přizpůsobí racionální jedinec načasování nákupu auta tak, aby slevu získal. Samozřejmě to neudělají smolaři, kteří si nové auto koupili před měsícem. Ovšem lidé, kteří plánovali nákup auta za několik měsíců, mají k takovému přesunu spotřeby velkou motivaci. My všichni taková mezičasová rozhodnutí děláme každý den. Zvýšení výběru DPH v současnosti tak bude vykompenzováno poklesem výběru DPH po skončení akce.

Vůbec nejhorší možnou politikou je přitom právě ta, kterou nyní provozuje naše politická reprezentace – a sice relativně věrohodně vypadající sliby o zavedení šrotovného někdy v budoucnosti. Jejich přímým důsledkem je pokles poptávky po autech v současnosti. Vývoj březnové a dubnové poptávky firem, čekajících na nový zákon o DPH u automobilů, to ilustruje.

Zastánci šrotovného jsou však ve svých argumentech neúnavní. Jeden obzvláště záludný přináší Radek Špicar, ředitel vnějších vztahů Škoda Auto:

"Celá věc by navíc státní kasu příliš nezatížila. Peníze investované do šrotovací prémie by se státu z podstatné části vrátily v podobě DPH z nových vozů. Zde přitom neplatí, že by příjmy z DPH od nových vozů přišly i bez státní dotace, jen o něco později. Podle zkušeností automobilek lze říci, že lidé, kteří mají doma třeba dvanáctileté auto, by si za normální situace nekoupili nový vůz, ale jen o něco mladší ojetinu."

Celá věc má ale háček. Můžeme připustit, že si člověk, prodávající dvanáct let staré auto, skutečně nekoupí auto nové, ale třeba šest let starou ojetinu. Co si však koupí člověk, který mu tu šest let starou ojetinu prodá? Ano, nové auto! Pokud si však lidé vlastnící dvanáctiletá auta budou kupovat přímo auta nová, poklesnou ceny aut šestiletých, což přiměje jejich vlastníky neprodávat. Zvýšení spotřeby nových aut jednou skupinou obyvatelstva je kompenzováno snížením spotřeby nových aut skupinou jinou. Substituční efekt.

Pokud je však Radek Špicar předsvědčen, že takové substituční efekty jsou jen mýtus, nic mu nebrání v tom, aby ve vedení automobilky navrhnul, aby Škoda Auto platila šrotovné ze svého a prodávala tak auta spojená se sešrotováním starého vozu s nulovou marží. Protože by si majitelé starých aut stejně žádné nové auto nekoupili, nemůže na tom automobilka přece tratit! A nebo že by substituční efekty přece jen fungovaly?

Experimenty se šrotovným budou za nějaký čas výborným zdrojem dat pro ekonomické analýzy. Ne však toho, jak šrotovné pomáhá ekonomice a neubližuje státním rozpočtům, ale toho, jak jsou lidé schopní přesouvat svou spotřebu v čase.

 

Převzato z blogu Pinus

 

Foto: zdroj

 

 

Přejít do diskuze k článku