Staro/Novoročni projev prezidenta

Reklama


Tuž neni to vesele čteni. V ramci studyja divadelnich děl a pisemnosti genyja uznavaneho celym světem i vesmirem, se mi dostal do ruky jeho prvni prezidentsky projev. Trochu sem zkratil prostředni pasaž, přidal kusek z 80 let stareho textu a nahradil některe dobove ideologicke vyrazy. Je to hrozne, ale cely projev se tym zrecykloval a je jak novy. Ty, Vašek II, kdybys to nahodu neměl ještě napisane, klidně si ten text zeber, nema cenu pisat cokoliv noveho…



Milí spoluobčané,


šedesát let jste v tento den slyšeli z úst mých i mých kolegů v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Dnes, kdy už tady nejsem, předpokládám, že nečekáte, že bych vám i já pořád lhal.


Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našeho národa není smysluplně využit. Celá odvětví průmyslu jsou zničena a to, o co je zájem, se dováží z Asie. Stát, který se nazývá státem demokratickým, už odevzdal mnohé, a brzy odevzdá i všechny zbývající pravomoci do Bruselu. Naše hospodářství plýtvá energií a draze ji prodává svým občanům. Zkazili jsme si půdu pěstováním nesmyslných plodin a na nejúrodnějších loukách postavili pseudoelektrárny, které spotřebují vice energie, než samy vyrobí.


Dovolte mi malý osobní zážitek: když jsem nedávno letěl do Ostravy, nalezl jsem při různých jednáních čas k tomu, abych pohlédl z okna. Viděl jsem úrodnou Hanou, zaneřáděnou hektary tzv. slunečních elektráren, na zbytku osetých ploch zářily žluté plochy řepky, ničící nejúrodnější půdu, kde jsme kdysi pěstovali obilí a cukrovou řepu a bohatě tak zajišťovali svou potravinovou soběstačnost. A za tím vším zářily pastelovými barvami obludné králíkárny chudáků, na desítky let zadlužených u cizích bank hypotékami. Ten pohled mi stačil k tomu, abych pochopil, že naši státníci a političtí činitelé se po desítiletí nedívali nebo nechtěli dívat ani z oken svých letadel. Žádná četba statistik, které mám k dispozici, by mi neumožnila rychleji a snadněji pochopit stav, do něhož jsme se dostali.


Ale to všechno není stále ještě to hlavní. Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvláštnosti, anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud směšné v éře tabletů a humanitárního bombardování. Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, že mocní by neměli být všemocní a že zvláštní farmy, které pro ně pěstují ekologicky čisté a kvalitní potraviny, by měly své produkty posílat do škol, dětských internátů a nemocnic, když už je naše zemědělství nemůže zatím nabízet všem. Dosavadní režim – vyzbrojen svou pyšnou a nesnášenlivou euroideologií – ponížil člověka na výrobní sílu, přírodu na výrobní nástroj a národ na zastaralý pojem. Zaútočil tím na samu jejich podstatu i na jejich vzájemný vztah. Z nadaných a svéprávných lidí, důmyslně hospodařících ve své zemi, udělal šroubky jakéhosi obludně velkého, rachotícího a páchnoucího eurostroje, o němž nikdo neví, jaký má vlastně smysl. Nedokáže nic víc, než zvolna, ale nezadržitelně opotřebovávat sám sebe a všechny své šroubky.


Mluvím-li o zkaženém mravním ovzduší, nemluvím tím pouze o pánech, kteří jedí ekologicky čistou zeleninu a nedívají se z oken letadel. Mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na okolní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udržovali. Jinými slovy: všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod eurozadlužovací mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci. Jsme to my, kteří denně, včetně sobot a nedělí, parkujeme statisíce aut na obludných parkovištích hypermarketů, místo toho, abychom se věnovali sobě, své rodině, přátelům, vztahům okolo nás. Jsme to my, kteří nakupujeme zahraniční produkci a ani jsme si nevšimli, že ta naše, byla z pultů hypermarketů dávno vytlačena. Jsme to my, kteří jak ovce přikyvujeme rozhodnutím vlády, která nás ožebračují novými daněmi a nesmyslnými poplatky. Jsme to my, kteří od Bruselu očekáváme ochranu proti zvůli kanadských a zambijských úřadů, přitom tento Brusel není schopen chránit ani sám sebe před smrtící vlnou nekompatibilních imigrantů.


Proč o tom mluvím: bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, že jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před každým z nás, totiž povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast a tudíž spoluodpovědnost všech.


Uvědomíme-li si to, pak se nám okamžitě všechny hrůzy, které vidíme okolo sebe, přestanou jevit tak hrůzné. Uvědomíme-li si to, vrátí se do našich srdcí naděje.


Teď záleží jen na nás, zda se tato naděje naplní a zda se historicky docela novým způsobem probudí naše občanské, národní i politické sebevědomí. Sebevědomí není pýcha.


Právě naopak: jedině člověk nebo národ v tom nejlepším slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpouštět svým nepřátelům a litovat vlastních vin. Jedině tak získáme opět úctu k sobě samým, k sobě navzájem i úctu jiných národů.


Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout.


Náš první prezident napsal: Ježíš, nikoli Caesar. Navazoval tím na Chelčického i Komenského. Dnes tato idea v nás opět ožila. Troufám si říct, že snad dokonce máme možnost šířit ji dál a vnést tak do evropské i světové politiky nový prvek. Je třeba se navrátit k myšlenkám, vizím a konkrétním činům Tomáše Bati, a zvláště jeho bratra Jana Antonína Bati. Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat poctivost, láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky. Toto záření a odmítnutí zadlužování může být přesně tím, co můžeme nabídnout jako náš osobitý příspěvek světové politice. Příčinou toho, čemu jsme si zvykli říkat krize, je morální bída. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. I v naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze zastavit penězi a novými dluhy. Hrozím se důsledků tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku.


Nepodporovat bankrotáře, nedělat nové dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co pozvedlo první republiku z poválečné bídy – pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.


Masaryk zakládal politiku na mravnosti. Zkusme v nové době novým způsobem obnovit toto pojetí politiky. Učme sami sebe i druhé, že politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jen uměním možného, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, zlodějen, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale že může být i uměním nemožného, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět.


Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní křižovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to další vklad, jímž bychom mohli oplácet jiným pomoc, kterou budeme od nich potřebovat? Zastavme hordy náboženských zaslepenců, připravených pod vedením západoevropských i našich levičáků převálcovat naši kulturu a nás samotné.


Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, žije a kalí vody, ale není už naším hlavním nepřítelem. Tím je mafie mezinárodní. Kromě toho jsou naším největším nepřítelem naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, závist, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas.


Za svůj úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře, než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice už nesmí být výsadou bohatých a mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíc potřebují.


Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických. O republice, kde politici nekradou, zločiny jsou vyšetřeny a nikdo není justicí ožebračován kvůli korunovým dluhům.


Můj nejvýznačnější předchůdce zahájil svůj první projev citátem z Komenského. Dovolte mi, abych já svůj první projev ukončil vlastní parafrází téhož výroku:


Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!



Ne, sorry. Kecal jsem. Spanembohem, a starejte se sami, jak umíte.




Líbil se vám blog? Podpořte autora zde. Za každý váš hlas získá autor 100 EUR z grantu Evropské Unie pro podporu etnických menšin a sociálně vyloučených osob, např. prostitutek. Autor se považuje za ostravskou kurvu, která kazí dobrosrdečným politikům jejich vliv na lidové masy.

 

Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz

Přejít do diskuze k článku