Dnes nabízím k zamyšlení problém statiky myšlení, který, ač si to málokdo uvědomuje, způsobuje setrvávání lidí mimo kontakt s realitou, charakterizovatelnou velmi dynamickým vývojem. Na problémy kolem nás tudíž hledíme zastaralou optikou, používáme fakticky neplatné algoritmy hodnocení událostí kolem sebe – a díky tomu se konstantně mýlíme.
Nikde jinde není tento problém akutnější, než v podmínkách České republiky, ve které touto slepotou trpí celá ekonomická i intelektuální elita a v které cizí a cizácká media vytvořila z “distortované, virtuální reality” viděné brýlemi studené války západní provenience jakýsi skanzen, v nemž žijeme konstantně v 70. letech minulého století, nechápeme a necháme si umělecky a destruktivně reinterpretovat minulost, nemůžeme a není nám mediálně dovoleno chápat přítomnost, a budoucnost ve formě vize pro zemi či národ neexistuje nebo je “vědecky” prognostikována nosiči politicko-korektních brýlí.
Každý přitom má svoje “brýle”, které získal svými vlastními životními zkušenostmi a vlastní schopností analyzovat události kolem sebe a výsledky takové analýzy transponovat do vlastních postojů. Klíčovým momentem pak je zaznamenání konfliktu mezi viděním prostřednictví zastaralé optiky a realitou.
Moudrý člověk dojde k závěru, že na novou realitu a na její střelhbitý vývoj potřebuje nové brýle, a odhodí ty staré, již nepotřebné. To bolí, nebo je minimálně nepříjemné pro každého, protože člověk miluje stereotypy, statiku, status quo, neměnnost, ustálená pravidla a režimy života ve všech aspektech. Ochota vyměnit brýle nemá nic společného se vzděláním, světonázorem, politickým zaměřením, rozhledem a přehledem či inteligencí člověka. Vyměnit zastaralou optiku vyžaduje odvahu připustit si, že se člověk mohl, a to i po dlouhá léta, soustavně mýlit. Egocentrismus těch, kteří konflikt mezi starou optikou a novou realitou jsou schopni vnímat, v drtivé většině případů těch, co vstoupili do pracovního procesu ještě před rokem 1980, mnoha zabraňuje odmítnout vadné algoritmy vidění a myšlení.
A co teprve polistopadová generace addiktů a bezduchých konzumentů Blesku, Lidovek, MF Dnes apod. Česká mediální a politická žumpa žije problémy minulosti, Zleva zprava nabízí konzumentům optiku studené války, z přítomnosti jen zmar, bezperspektivnost, nedůvěru ve vlastní schopnosti, černou kroniku, bedekry na cestu do imperiální řiti a oslavné články o jejích krásách. Jak pak mají vypadat průzkumy veřejného mínění nebo i volby samy.
Jsme zemí rostoucích protikladů, imaginárních a virtuálních konfliktů, hrabeme se v českém hnoji, vkládáme naděje do bruselského či washingtonského hnoje, Rusové nás straší až u Brjanska, někteří už vidí kozácké koně pít z Vltavy, Barroso je hodný strýček v US kapse, a černá skvrna v bílém baracku reprezentuje úspěch, moc, bohatství, sílu, po které podvědomě toužíme a kterou jsme ochotni následovat i do pekla.
Pokud si nevyměníme optiku, abychom dohlédli za meze Blesků, skončíme jako posádka Titaniku, až nám ledová voda, valící se kajutami nepotopitelného parníku, strhne tu jedinou možnou a elitami globálního světa schválenou optiku. To už ale bude pozdě. Obecně platí, že kterákoli společnost, žijící v nereálném, mediálně uplácaném světě lží a polopravd, vykládaných vybranými propagandisty k obrazu těch, co vlastní skoro vše, reaguje na nenadálé či neočekávané “systémové” stržení brýlí o to agresivněji, oč je vzdálenost mezi imputovaným virtuálním světem a objektivní realitou větší. V tom smyslu čeká obyvatelstvo naší republiky šok větší, než kdekoli za našimi pohraničními horami.
Zvyšující se konflikty v české společnosti zahrnují nejen důsledky neurvalé třídní války, ožebračování až likvidaci střední třídy, vedoucí k sociální stratifikaci banánové republiky, ale i politické rozpory spočívající v rozdílu v chápání, zda-li má Česko vlézt do řiti ruskému medvědovi, bruselské USvini, nebo přímo opelichanému orlu s šesticípou hvězdou na čele.
Globální a globalistický korporátní parazitismus končí stejně jako kobyla prolezlá rakovinou. Přichází úplně jiný svět, s úplně jinými pravidly hry a algoritmy jednání a s dramaticky dynamickým koncem, které statusové “brýle” nepojmou. Ve vlastním zájmu bychom se v tom světě, který se bude řídit hlavním pravidlem “Každý za sebe a Pán Bůh za všechny”, měli těch ideologických brýlí všichni zbavit, přestat lézt do řiti všem velkým, soustředit se na přežití té přicházející mely, měli bychom hledat síly k rekonstrukci státu a ekonomiky, hledat nové, odpovědné hospodáře, kteří obnoví suverenitu, budou schopni hájit zájmy svého státu a svých spoluobčanů, nebudou krást a dokáží s medvědem i s orlem jednat jako rovný s rovným. Neb chování československých i českých elit již od roku 1918 nepřineslo tomuto národu nic dobrého. Jestli lze udělat nějaký první krok k realizaci tohoto snu, bude to tím, že si strhneme brýle mámení a postavíme se realitě čelem.
Pokud byly moje výše uvedené úvahy nesrozumitelné, snad bude pro některé inspirativní připojená tabulka. Sparťané i Slávisté mohou oprávněně namítat, že tabulka prezentuje data jen z kolébky demokracie, nyní demogracie, že neobsahuje stejný marasmus z Ruska, kde trockističtí vůdci SSSR a následně Jelzmanův oligarchický plen 90. let způsobili devastaci daleko většího rozsahu, se kterým ruský medvěd bojuje dosud. Taktéž, porovnáme-li v Evropě éru poválečnou, éru EHS s dnešním stavem, nedojdeme k příliš pozitivnějšímu obrazu, než jaký uvádí tabulka pro Spojené státy americké, nacucané lukrativní 2. světovou válkou, zbrojí harašící pijavicí US nadnárodních korporací a petrodolaru. Příklad USA jsem zvolil k objektivizaci vnímání procesů v zemi, která je pro některé synonymem úspěchu hodného následování. Posouzení dat ponechávám na každém čtenáři, stejně tak jako nechávám na vůli každého – zahodit ty zaprášené růžové brýle ………
Růst příjmů amerických domácností dle příjmových kategorií – srovnání období let 1947-1979 s obdobím 1979-2007:
1947-1979 – Období, kdy v drtivé většině US domácností zajišťovala příjmy domácnosti pouze jediná osoba – muž. Amerika financovala a rekonstruovala válkou zničenou západní Evropu a Japonsko, válčila drahé války v Koreji a ve Vietnamu, a to až na mez bankrotu v roce 1971.
1979 -2007 – V drtivé většině US domácností zajišťují příjem 2 až 3 osoby. Amerika jde z krize do krize, válčí na několika místech světa současně, z 60 % žije na nesplatitelný dluh.
Příjmy v tabulce jsou nominální. Abychom se dostali k růstu reálných příjmů, tedy vývoji kupní síly domácností, je od procenta nárůstu nominální příjmů odečíst inflaci. Pro ilustraci a tedy velmi přibližně, průměrná inflace v USA v době od založení FEDu v roce 1913 činila 3,4 % ročně. V letech 1947-1979 cca 1,8 % ročně, čili lze od data v tabulce odečíst 77 % (1,01832-1). K období 1979-2007, tedy éře poznamenané reaganomikou, nesčetnými bublinami a ingerencí státu do ekonomiky (bankéře zachráníme i za cenu, že mu dáme poslední dolar ze státního rozpočtu) – jen jeden přesný údaj – mezi rokem 2001-2007, tedy za 6 let, poklesla kupní síla US dolaru o 35 %.
Každý šestý obyvatel dostává potravinové lístky k zajištění základní výživy. Každý čtvrtý obyvatel USA nepřežije od výplaty k výplatě bez státní podpory. Amerika jede na kreditku a průměrný dluh na občana, včetně kojenců, činí údajně již přes 225 tisíc US dolarů. Amerika tiskne ničím nekryté obrázky svých prezidentů tempem cca 1,3 bilionu USD ročně. Dluh federální vlády překročil 108 % amerického HDP, dluh korporací a fyzických osob je cca ještě třikrát vyšší. Dluh jednotlivých států Unie není započítán do dluhů USA. Deficitní rozpočty a bankrot nehrozí v USA pouze Severní Dakotě. Nekryté závazky USA přesahují 200 bilionů USD, takto více než třínásobek celosvětového HDP.
Už dost, chci zpět svoje růžové brýle…
Foto: zdroj
