Statistika věda je

Reklama


Tento článek je věnován věřícím neoliberálním Tomášům, jejichž svět je postaven na nezpochybnitelných pravdách oficiálních statistik.


V odborné ekonomické akademické obci i veřejnosti probíhají stále ostřejší spory mezi keynesiánci (obecně protagonisty chicagské banksterské školy) a zastánci tzv. rakouské školy o inflaci, deflaci, souběhu inflace a deflace v souvislosti s hledáním cesty ven ze stávající bezvýchodné situace dominantních světových ekonomik. Ve všech těchto střetech hrají klíčovou roli nejen odlišné chápání a definice toho, co vlastně je inflace a deflace, ale zejména argumentační báze – tedy reálnost statistických dat, na základě kterých různí experti či „experti“ vyvozují svoje závěry a doporučení, jež poté vlády případně realizují. Tento článek si nečiní nárok na komplexnost (to by bylo na skripta), ale osvětluje totálně zkorumpovaný systém sběru a metodiky vyhodnocování statistických dat o inflaci, intelektuálně shnilou bázi, která má pro člověka na ulici i kapitál devastující dopad skrytý mediální aureolou oficiálních, nezpochybňovaných informací o vývoji ekonomického prostředí.


Přestože text nemůže být pro neodborníka jednoduchý, čtěte, neb důsledky nepochopení ponesete sami dnes i zítra. Je zároveň nutno podtrhnout, že níže uvedená data a statistické metody uváděné na příkladu ekonomiky Spojených států jsou díky globální standardizaci téměř přímo úměrně aplikovatelné na realitu ĆR v posledních 23 letech. Tedy týká se to našich životů a našich investičních i jiných rozhodnutí v plném rozsahu.


Na konci 60. let 20. století vstoupila západní ekonomika do fáze dalšího cyklického poklesu růstu, narazila na přirozené meze růstu REÁLNÉ ekonomiky. Začala padat životní úroveň měřená kupní silou obyvatelstva a v roce 1971 na to elity reagovaly ústupem od zlatého standardu světové měny, de facto defraudací zlatých rezerv půlky světa Wall Streetem, totálním přepsáním pravidel ekonomiky, kterými se do té doby řídil světový obchod, finančnictví a ekonomika obecně. Mezi hlavní instrumenty tohoto převratu patřily organizace globálního bankovního kartelu jako centrální banky (zejména FED, Bank of England, Bank of Japan a Švýcarská centrální banka, jejíž místo postupně převzal nový hráč – Centrální banka ČLR) a jejich orgány, zejména BIS, IMF a World Bank. Obecně vzato, od Nixonova zavření „Zlatého okénka“, přestaly být kterékoli bankovky skutečnými penězi, ale de facto dluhem, nikým a ničím negarantovaným, žádným reálným kapitálem či užitnou hodnotou nekrytým soukromým příslibem bez legální vymahatelnosti. Nixonův okamžik lze bez uzardění označit za popravu kapitalismu, eliminaci fungování volného trhu a procesů samoočisty od excesů tržní ekonomiky, jako jsou malinvestice (chybně alokované investice), které jsou neodmyslitelnou součástí konce každé fáze konjuktury. V zájmu svých politických cílů (jejich ekonomicko-sociálního experimentu v sovětském bloku) elity odepřely nemocným západním ekonomikám dříve běžné „puštění krve“, chcete-li transfúzi. Od té doby se akumulují v západních ekonomikách, a prostřednictvím globalizace i celosvětově problémy, jejichž tržní řešení je pro elity nepřípustné a jiná sociálně-inženýrská a banksterská řešení vedou světovou ekonomiku k totálnímu kolapsu – změně paradigmatu – doslova do jiného světa, v kterém budou platit úplně jiná pravidla a algoritmy jednání a myšlení lidí než v posledních dvou miléniích. Paralely dneška se sociálně-ekonomickou realitou poslední fáze vývoje před pádem Říše římské jsou až nepříjemně překvapující.


Servisní elity řešily zákonitý relativní pokles Západu po svém. Jejich hlavním úkolem je realizovat strategie elit, aniž by to vzbuzovalo nepokoj či přímo vzpouru neprivilegované ulice. Začala-li být realita pravdivých dat ze statistik nepříjemná systému, uchylovaly se servisní elity Západu k čím dál tím většímu „ohýbání“ reality, pravidel, zákonů a zaběhlých procesů řízení státu, začaly pracovat tak, že jedna sada informací byla pro insidery-elity a druhá pro plebs. Neb vyhrává jen ten, kdo má přístup k správným informacím umožňujícím mu zcizit kapitál, majetek toho špatně informovaného. Aureola posvátnosti a objektivity státem garantovaných informací pak každého „odrbaného“ uklidní, že měl prostě JEN smůlu, že není obětí jemu neznámé a nepochopitelné ždímačky. Jen kukátko do reality a testovací otázka – pokud vám meziročně zvýší plat o oficiální inflaci, řekněme o 3 % a reálná inflace je 8 %, co to znamená z hlediska Vaší kupní síly? Vaše životní úroveň, koupěschopnost poklesla meziročně o 5 %, což dělá se spokojeností ze zvýšení výplaty divy. Když meziročně 5 %, kolik to je za třiadvacet let budování kapitalismu v Česku?


Jak k tomuto oblbování mas došlo a proč je tak úspěšné? Neví to ani experti odborů, produkující skvělé analýzy na bázi cinknutých statistik? Jak může stále přežívat legenda o uzbrojení SSSR, když Západ byl finančně „na huntě“ dvakrát před interním rozvratem SSSR (počátek 70. let a polovina 80. Let), a kdyby netiskl FIAT světovou měnu, FIAT libru, FIAT Yen, FIAT CHF, FIAT DM a později FIAT Euro, nepraktikoval carry-trade, nevedl proti zemi Sovětů finanční měnovou válku, manipulaci cenami komodit (zejména vývozními komoditami SSSR), nepraktikoval obchodní i finanční blokádu (např. kritické technologie, zákaz investic v SSSR) a nežil na dluh, soupeřil fair, střet konkurenčních systémů by pravděpodobně vyhrál tzv. socialistický tábor. Málokdo ví, že ekonomika SSSR se dostala do problémů zejména tím, že Wall Street a jeho výkonné orgány, zejména hedgové fondy, ve spolupráci s OPEC držely cenu ropy a zemního plynu na úrovni výrazně nižší než jsou průměrné náklady produkce po 4 (čtyři!) po sobě jdoucí roky. Prostě volný a svobodný obchod a zákony tržní ekonomiky, zejména zákon poptávky a nabídky suspendován. Kapitalismus jako výrobní a společenský systém se prostě v 70. letech stal mýtem. Nastoupilo něco, co Američané nazývají termínem „crony capitalism“ nebo také „corporativism“. Diktatura globálních elit bez jakýchkoli pravidel, lépe řečeno podle pravidel známých jen insiderům. Nastoupila globální ždímačka cizích zdrojů pro udržení statutu quo a vytvoření podmínek pro systémovou změnu – Nový světový pořádek.


A teď zpět k té statistice a měření inflace, co nás tak zklidňuje či přímo utlumuje při posuzování našich perspektiv, při volbě někdy až stupidních rozhodnutí o našich financích – jejich prezervaci či rozmnožení, vynakládání, úsporách i důchodech.


Není nad praktický příklad. Jistý investor jménem Peter Schiff se v USA nedávno zahloubal do uvedené problematiky, vzal do ruky kalkulačku a na svém webu uveřejnil výsledky:


Metodika výpočtu inflace se od 70. let v USA tak změnila, že současná metodika původní ani nepřipomíná.


Původní metodika byla naposled aplikována za Carterovy administrativy, kdy děsivé výsledky US ekonomiky přiměly servisní elitu změnit pravidla, když už nešlo změnit ekonomickou realitu. Nelze tudíž srovnávat současná oficiální data s daty 70. let, a ani let následujících, kdy se metodika začala měnit čím dál tím častěji. Všechny analýzy trendů, publikovaných vědci i „vědci“ jsou tedy nesmyslné, postrádají vypovídací schopnost.


Jedinou výjimkou jsou statistiky Johna Williamse z Shadowstats.com, který přepočítává výsledky dle metodiky ze 70. Let. Ale s těmi přece pracují jen konspirátoři, odpůrci Systému. Instituce státu a akademie brání novou metodiku vlastním tělem, jsou to zaměstnanci a hlásné trouby Systému. Jejich argumentace, že CPI (Consumer Price Index- index vývoje konzumních cen) nesmí být jen odrazem vývoje životních nákladů, ale i reflektovat změny v chování, preferenci spotřebitelů, že jejich Chain-weighted CPI (řetězení váhy jednotlivých statistických prvků při výpočtu CPI) lépe odráží i změny spotřebitelských preferencí, nálad na trhu, nástup nových produktů a služeb nahrazující jiné, změny v kvalitě výrobků samých, změny podílů jednotlivých složek na celkových životních nákladech, není beze smyslu, a nelze ji úplně odsoudit jako zavrženíhodnou manipulaci. Taková metodika však je akceptovatelná pouze tehdy, pokud chceme měřit vývoj nákladů na přežití.


Pokud však eliminujeme mlhu neustálých změn ve všech oblastech, a bez nároku na akademickou přesnost a požadavek systémové korektnosti zvolíme za srovnávací vzorek služby a výrobky běžné spotřeby, které se po desítky let nemění, jádro problému statistických metod i dosahovaných výsledků vyplyne z mlhy na odiv.


Schiff vybral 10 takových položek běžné spotřeby zahrnujících vejce, nové automobily US produkce stejné značky a kategorie, mléko, benzín, chléb, cenu nájmu ve standardním bytu ve stejné lokalitě, kávu, brambory, cenu služeb dentisty a cenu elektrické energie. Protože chtěl pouze porovnat stav ve letech 1970-1980 se stavem mezi lety 2002-2012, nemusely ho zajímat evidentní skutečnosti, že každý má individuální potřeby i spotřebu čehokoli. Jeho zajímala pouze relace mezi vývojem životních nákladů a systémem vykazovanou inflací. Ani výběr srovnávacích období nebyl svolen náhodně. Vymezují období, v kterém došlo k nejvýznačnějším změnám – tvoří mantinely Velké inflační hry a zároveň mají mnoho společného z hlediska elitami aplikované ekonomické politiky. 


V prvním období mezi 1970 a 1980 vzrostl CPI (tedy „ oficiální“ inflace) o 112 %, zatímco ceny koše Schiffem vybraného zboží a služeb vzrostl o 121 %. Tedy rozdíl 8 % za 10 let. Není od věci poznamenat, že sovětský blok měl ve stejné době pohodovou makroekonomickou dekádu a že 15% inflace je považována obecně za hranici počátku hyperinflační křivky. 


V druhém srovnávacím období mezi roky 2002 a 2012 vzrostl CPI o pouhých 27,5 %, zatímco náš koš je zdražil skoro dvakrát tolik – o 52,1 %.


Ergo, statistické metody výpočtu inflačního nárůstu v ekonomice do značné míry odpovídaly reálnému nárůstu cen životních nákladů v první hodnocené dekádě, zatímco CPI minulé dekády odráží pouze cca polovinu nárůstu životních nákladů. Jak politicky-korektní. Vzpomínáte, oficiální vývoj inflace je podstatný při jednání o mzdách!!! Koupíte si toho za svůj příjem méně, než v minulosti – to není jen dojem.


Pro nevěřící Tomáše Schiff připravil nášup. Stejný experiment, jiný výpočet.


Tentokrát zvolil jiný vzorek výrobků a služeb – ceny cukru, letenky na stejné trase stejnou společností, másla, lahvového piva ze supermarketu, jablek, jízdenky veřejné dopravy, cereálií, pneumatik, hovězího masa, jehněčího masa a ceny stejného léku na předpis v lékárně. Asi nebude překvapením, že mezi roky 1970 a 1980 byl CPI o cca 10 % nižší než cena našeho nového Schiffova koše. Mezi lety 2002 a 2012 byl CPI o 32 % nižší než cena nového koše.


V případě výběru položek pro oba koše šlo o metodu náhodného výběru, tedy žádná záměrná selekce produktů a služeb tak, aby dokázaly potřebné.
Pokud ale někdo chce ještě pádnější prokázání toho, že oficiální údaje o vývoje inflace v ekonomice neodrážejí tržní realitu, to nejjednodušší, co lze dělat, je podívat se v USA na cenu zdravotní péče. Respektovaná soukromá publikace pod názvem Kaiser Survey of Employer Sponsored Health Insurance, zabývající se monitorováním a vyhodnocování cen lékařské péče, tvrdí ve svých výročních zprávách následující:


Průměrná cena zdravotního pojištění v roce 2012 na rodinu činila v USA USD 15745,-, tedy více než jednu třetinu průměrného (vážený průměr) rodinného ročního příjmu ve výši USD 45,018. Zarážející? Vždyť nás naše finanční avantgarda v modrých dresech vede do stejného světa. Děsivé, ale ne dost. Tento šílený podíl na nákladech rodiny, potažmo společnosti, se odráží v současnosti na CPI vahou téměř nulovou, přesně méně než jedním procentem. Vládní statistiky pracující pro BLS (něco jako náš Státní statistický úřad- the Bureau of Labor Statistics) to výrazně nevzrušuje. Proč? Problém přece neexistuje, neb oni vykázali, že ceny zdravotních nákladů mezi roky 2008 – 20012 vzrostly pouze o celkových 4,3 %, což je přece podstatně méně než nárůst CPI v daném období. Kaiser k tomu suše poznamenává, že zdravotní náklady americké rodiny ve stejné období podražily o celých 24,2 %. Je potřeba říci, že byznys se zdravím slyší na Kaiserova data. I když i ta jsou výrazně nižší než výpočty Johna Williamse, který udává roční nárůst inflace v USA v období 2008 – 2012 v rozpětí 8,5 – 9,4 %.


A ulice ten rozdíl vnímá, nedávný průzkum veřejného mínění organizovaný televizí Fox News před prezidentskými volbami uvádí, že 41 % respondentů považuje nárůst životních nákladů za jejich největší problém. To je skoro dvakrát tolik než těch, co považují za největší problém USA nezaměstnanost.


Můžeme nacházet tisíc důvodů a cest, jak zpochybňovat Schiffovy závěry. Nicméně efekt – snižování životní úrovně drtivé většiny neprivilegovaných lidí na ulici, nedostatkem pracovních příležitostí i inflací snižující se REÁLNÉ, nikoli nominální, příjmy a dramatický rostoucí životní náklady spojené se zadlužeností rodin i jednotlivců jsou neoddiskutovatelnou realitu, která postihuje zejména střední třídu, tedy páteř společnosti.


Skutečnost, že vývoj oficiální míry inflace i inflace reálné nedosahuje výše, jaká by odpovídala tempu tvorby FIAT měn, tempu zadlužování a insolvence je způsobena jednak sterilizací nově vytvořených „peněz“, které neopouštějí bankovní sektor, a tudíž omezuje činnost reálné ekonomiky výroby a služeb, ale i globalizací ekonomiky, která je pod stále větším vlivem dějů, odehrávajících se mimo území USA. Světovou měnu sice FED tvoří jako o závod, ale velká část těchto peněz nezůstává v USA. Ve formě státních dluhopisů je odčerpávají z oběhu ekonomiky Číny, Japonska i jiných silných hráčů na globálním trhu, aby zabránily revalvaci, zvýšení směnného kurzu jejich měn vůči USD a podlomení jejich schopnosti zůstat konkurenceschopní na světovém trhu. USA tak exportuje inflaci do celého světa, tedy tam, kde je USD součástí devizových rezerv států, bank i korporací.


IMF odhaduje, že v období mezi 1. čtvrtletím roku 2008 a koncem 2. kvartálu roku 2012 se dolarové rezervy cizích centrálních bank zvýšily o 31 %, tedy o 850 miliard USD.


Proč?


US dolar je stále považován za „bezpečný přístav“ v moři globální měnové nestability, dolar je stále ještě měnou měn, a to i bez ohledu na šílené tempo jeho znehodnocování, snižování kupní síly i používání na světových trzích. Přitom Čína, Rusko, Brazílie, čím dál tím více národních a suverénních států od obchodování v USD odchází.


V okamžiku, kdy se nejvýznačnější držitelé US dolarů rozhodnou, že je tato měna nedůvěryhodná (a tedy i její majitelé) a její držení riskantní, hra skončí, a americké břehy budou zavaleny papírovými sliby zaplatit nezaplatitelné, uměle vysoká cena těchto papírků zkolabuje, a americký finanční systém a s ním i ten globální imploduje. Papírky shoří a s nimi i naděje, že dodavatelé amerického ráje na dluh dostanou za svoje výrobky a služby něco jiného než dlouhý nos a bambitku mezi oči. Tenhle FIAT podvod typu PONZI je koncipován globálně, všichni jsou provázáni se všemi tak, aby Titanik šel ke dnu se VŠEMI pasažéry, co z něj včas nevyskočí. Někteří tupě a nevolnicky čekají na zázrak (nebude, tedy konec, a doufají, že se toho dne zúčtování nedožijí), jiní už vyhodili prámy a postupně a tiše Titanik opouštějí mimo kamery. Češi sedí hluboko v podpalubí, hluboko pod čarou ponoru, a zajímají se o Džejára v bedně.


Amerika stále ještě benefituje z nadhodnoceného dolaru a dováží tak levné produkty ze zemí, do kterých exportuje vlastní inflaci, čímž udržuje na neudržitelné úrovni i hodnotu vlastních dluhopisů, které cizí centrální banky kupují do vlastních rezerv pro snížení směnných kurzů svých měn – zachování konkurenceschopnosti na světových trzích.


Paradoxem není nízká úroveň i oficiální inflace v USA, paradoxem je, že vůbec k nějaké inflaci dochází. Je-li historie rádcem, podobná situace ve 30. letech vedla k významné deflaci – poklesu cen o skoro jednu třetinu. Takže, když Spojené státy měly 26% nezaměstnanost, pád cen zboží běžné potřeby vytvářel jakýsi tlumič důsledků Velké hospodářské krize. Dnes tento „polštář“ chybí. Přitom dnešní reálná nezaměstnanost v USA činí téměř 23 % a propaganda již 2 roky jen hovoří o zelených výhoncích hospodářského oživení.


The Bureau of Economic Analysis (Úřad pro ekonomickou analýzu) udává, že v prosinci 2008 spadly podíl nákladů na stravu a energie na průměrný plat v USA na úroveň 18,7 %. Dnes to činí 22,1 %, tedy zvýšení o 18 % za 4 roky. V porovnání s českou i evropskou realitou jde o mizející ráj. Je nepochybné, že všechny ty stimulační programy a zadlužení státu v posledních 4 letech posloužily jen a jen majitelům systému, a na ulici, resp. do reálné ekonomiky se téměř vůbec nepromítly. Životní úroveň Američanů dramaticky klesá bez ohledu na oficiální cinknuté statistiky. Parazit kosí střední třídu, svého živitele.


Na rozdíl od Krugmanů, banksterů chicagské školy (a tzv. keynesiánců) si myslím, že nelze z ničeho vytvořit něco. Děda by řekl, že z hovna bič neupleteš. Tiskem-emisí nových, ničím nekrytých dolarů, ať jsou sterilizovány v bankách či ne, se automaticky snižuje kupní síla těch něčím (hlavně prací) krytých, a to přímo úměrně podílu těch prvních na celkovém oběhu USD v systému. Budete-i neustále přilévat vodu do láhve s rumem, nakonec to rum už vůbec nebude. Keynesiánci tvrdí, že tyto virtuální nové „peníze“ tvoří reálný ekonomický růst. Měli by svoje absurdní teorie dokázat v praxi. USA napumpovaly do vyvolených kapes po celém světě přes 15 bilionů USD za posledních pár let a výsledek – čtyři roky po sobě pokles reálného HDP USA o 2,2% ročně a více.


Jak dlouho lze provozovat systém založený na lži, podvodu, okrádání, vydírání a privilegiích pro pár vyvolených s neomezenou imunitou, agentů s licencí 007? Kdy se rozloží lepidlo držící virtuální realitu kolem nás pohromadě – důvěra lidí?

Přejít do diskuze k článku