TOPlist

Státní dluhy v roce 2013 ukazují rozpad systému

Reklama


 

Ekonomičtí a političtí aktéři velkých zemí se rozhodli, že inflace cestou tisku nekrytých peněz je jediná cesta, jak se dostat z dluhů. Tak začal fašismus ve Výmarské republice.

 

Hora dluhů v roce 2013 opět narostla. Problémem není ani tak výše státního zadlužení, nýbrž náklady na obsluhu státního dluhu. Proto se snaží také centrální banky držet co nejnižší úrokovou diskontní sazbu, cokoliv jiného by bylo sebevraždou.

 

Žebříček státního zadlužení vede Japonsko s 245 % k hrubému domácímu produktu. Na druhém místě je Řecko se 182 %. USA jsou se svými 112 % až na 11. místě, Německo s 82 % na 27. místě a Rakousko se svými 75 % na 34. místě. Komplexní údaje za celou EU a očekávanou skutečnost 2014 najdete zde(external link).


Dluhy a daňová kvóta

Jak jsme již dříve komentovali, porovnávání zadlužení k HDP je nesmysl, žádný stát si přece nenárokuje 100% výkonu ekonomiky jenom sám pro sebe. Lze těžko chápat, proč se tohoto ukazatele novináři drží. Daleko důležitější je sledovat dluhy v souvislosti s dosaženými příjmy státu.

 

Japonsko má daňovou kvótu 29,9 % k HDP. Jeho státní dluh činí tedy 820 % ročních příjmů. USA mají daňovou kvótu 26,4 %, zadlužení k ročním příjmům 425 %. Německo a Rakousko, kde si státy pro sebe nárokují daleko větší podíl z vyprodukovaného bohatství, jsou na tom lépe. Německo má daňovou kvótu 40,9 % a tím je zadluženo vzhledem k příjmům na 200 %, Rakousko s daňovou kvótou 44,6 % dokonce „jenom“ 170 %.

 

Úroková sazba jako potenciální nebezpečí

Jak to, že se Japonci ještě nezhroutili? Snadná odpověď: Japonci jsou spořiví a úspory ukládali do japonských státních dluhopisů jako správní vlastenci, i když jim nic nenesou. Kdyby se japonský stát musel obrátit na finanční trhy, už by byl dávno bankrot. Kdyby si musel půjčovat jenom za 5 %, znamenalo by to, že na zaplacení úroků by stát musel vydat 41 % svých příjmů.

 

Na nízké úrokové sazbě vydělaly především USA: ještě v roce 2011 činila obsluha státního dluhu 454 miliard dolarů, v roce 2013 „pouze“ 248 miliard a to za dluh ve výši přes 16 bilionu dolarů. Průměrný výnos z amerických státních dluhopisů činí 1,55 %. Kdyby se ovšem zvýšila úroková sazba na 5 %, byla by to smrt amerického státu. Kdyby chtěl americký ministr financí refinancovat dluh USA, musel by si brzy vyčlenit v rozpočtu skoro 1 bilion pouze na úroky.

 

Evropa na tom není líp

Každé, i nepatrné zvýšení úrokové sazby, by přivedlo země v oslabené Evropě do obrovských potíží. Při zadlužení euro zóny ve výši 8,75 bilionu eur by každé procento vedlo k nárůstu nákladů na obsluhu dluhu ve výši 87,5 miliard eur. Celkem 17 zemí eurozóny dosáhlo již rekordního nárůstu zadlužení ve výši 92,2 % k HDP a 220 % disponibilních ročních příjmů. Každé procento navíc by znamenalo ukrojení dalších 2,2 % z příjmů. Tak snadno se dá v dnešní době škrtnout stát. Proto politikové vykřikují známé zaklínadlo: „Nedrážděme finanční trhy!“ Tím jen dokazují, koho poslouchají a kdo skutečně vládne.

 

Co Česká republika?

Zadlužujeme se příliš rychle. Státní dluh k 31. 12. 2013 dosáhl 1751 tis. miliard korun a očekávaná skutečnost v roce 2014 by se dle Eurostatu měla pohybovat kolem 50 % k HDP. Co se týká HDP, nedostali jsme se ještě ani na úroveň roku 2008. Přestože ekonomika stojí, objem měnového agregátu M2 (tedy peněz emitovaných ČNB M1 + quasi peníze obchodních bank M2), strmě stoupá. Viz graf níže.

 

 

To vše znamená zpomalení oběhu peněz a jejich znehodnocování. Operovat nízkou inflací, která je zmanipulována přes pofiderní spotřební koš, je v pohledu na prudce stoupající křivku nepřesvědčivým argumentem ČNB.

 

Diskontní úroková sazba a repo sazba jsou stanoveny nízko. Z výše uvedených důvodů, stejně jako u ostatních zemí eurozóny, by zvýšení úrokové sazby znamenalo i zvýšení nákladů na obsluhu státního dluhu. Zvýšení sazby by nemělo výrazný vliv ani na celkové snížení zadlužení státu. Jedinou cestou k jeho snížení je inflace vyvolaná nadměrnou emisí peněz. Česko se veze na stejné vlně jako eurozóna. Ovšem bylo jako obvykle ještě papežštější než papež a diskontní úrokovou sazbu snížilo ještě rychlejším tempem než Evropská centrální banka. Ekonomice to spíš uškodilo, než prospělo.

 

Kvantitativní uvolňování a inflace jako jediná cesta k likvidaci zadlužení

Mezinárodní měnový fond doporučuje Evropské centrální bance pokračování politiky tisku nekrytých peněz. Z dlouhodobého hlediska není konsolidace státních rozpočtů žádným řešením. Úspory a případné dodatečné vyždímané další příjmy státu by při nárůstu úrokové sazby stejně pohltily výdaje státu na úroky.

 

Proto se hovoří tolik o masivním rozšiřování emise peněz, což vyvolá inflaci. Postižení budou pochopitelně ti, kteří si spořili, nebo získali ať už jakoukoliv cestou finanční majetek. Ti, kteří mají dluhy, teoreticky v tomto případě vydělají. Teoreticky, protože pokud reálné mzdy budou dále klesat a ceny porostou, ve skutečnosti postiženi budou také.

 

Z výše uvedeného lze očekávat, že vlády budou chtít jít právě touto cestou. Protože dobře vědí, že nebude možné trvale držet nízké úrokové sazby navěky. Vzhledem k tomu, že růst úrokových sazeb by za současné situace znamenal pro státní rozpočty kolaps, i kdyby byla prosazena konsolidační opatření, zdá se, že tato cesta umazávání dluhů bude jako už mnohokrát v historii tou nejpravděpodobnější. Cesta do Výmarské republiky je otevřena. Znehodnocení vkladů střední třídy a její zbídačení zde způsobilo nástup fašismu.

 

Převzato z e-republika.cz

Přejít do diskuze k článku