K napsání tohoto zamyšlení mě přivedl poslední článek Hany Brixi o českém zdravotnictví.
Základní povinností státu má být, alespoň podle mého úsudku, zajištění optimálních podmínek pro život svých obyvatel. Samozřejmě není možno žádat po státu, aby konal za občany, ale musí vytvořit takové podmínky, aby lidé mohli žít v bezpečí, ve spravedlnosti, v rámci současných znalostí zdravě, a měli možnost uspokojovat své potřeby co nejjednodušeji.
Před rokem 1990 v socialisickém kolektivistickém zřízení stát jednal v zaběhnutých kolejích celkem spolehlivě, i když mnohdy to až přeháněl. Už jenom tím, že lidé neměli možnost svobodné volby. Příkladem budiž spoření občanů. Existovala Československá státní spořitelna a úspory bylo možno ukládat jenom tam. Volba spočívala pouze v druhu účtu, např. běžného nebo s výpovědní lhůtou.
Dalším příkladem může být lékařská péče. Lidé měli určený zdravotnický obvod. Lékař musel pacienty podle bydliště nebo pracoviště přijmout a pacient musel lékaře akceptovat. Samozřejmě se to obcházelo, ale stát to takto stanovil. V jiných případech stát přímo nařizoval. Například při stavbách rodinných domů, kdy určoval nejvyšší možnou výměru stavební parcely (800 m čtverečních).
Po kapitalistickém převratu v roce 1989 se začal měnit náhled na fungování státu. Odhlédnu-li od přímo zrůdných praktik, které "nová strana a vláda" začaly uplatňovat, a o kterých na těchto stránkách bylo mnohokrát pojednáno, došlo k postupnému přesunu povinností ve velké míře ze státu na občany. Na tom by nebylo nic tak špatného, kdyby se stát nezačal zbavovat povinností svých. Mám na mysli to, aby umožnil lidem plnění jejich povinností jednoduchým způsobem bez zbytečných nákladů. Jenže on instituce dříve státní převedl zčásti do soukromých rukou – a občane ty plať! Všude a ne málo. Krom toho sám své výkony začal zpoplatňovat. Samozřejmě se rychle vyrojila množství firem často založených bývalými pracovníky úřadů a státních institucí, kteří se dovedli dobře orientovat v problému a využít vše ve svůj prospěch.
Pro ilustraci opět příklad. Radon v bytech. Hygienická služba zjistila, že množství radonu v bytech, který pochází z podloží i ze stavebních materiálů, je v některých případech značně zvyšováno při použití elektrárenských popílků. Stanovila limity a vypracovala určité zásady pro použití stavebních hmot z popílku, a ty byly začleněny do zákonných norem. Sama prováděla i kontrolu, která byla v režii státu. V nových poměrech jí byla tato povinnost odňata a občané si museli vyšetřování platit, přestože ho měli státem nařízené. Novostavby by se jinak nezkolaudovaly. Firmy si nechaly pořádně své výkony zaplatit, přičemž režii měly z pochopitelných důvodů výrazně vyšší než stát a musely mít i zisky.
Obdobná situace nastala při kontrole radiační bezpečnosti lékařských přístrojů, které využívají ionizující záření. Že se lékařům a nemocnicím povinná kontrola značně prodražila, není třeba připomínat. V obou zde uvedených případech si stát ponechal možnost "supervize", kterou provádí podle vlastní úvahy. Znamená to, že musí být dobře přístrojově i kádrově vybaven. Taktéž to ale znamená, že kdyby prováděl i vlastní primární kontrolu, bylo by to levnější, a myslím i efektivnější. Podle mého laického rozumu stát občanům jejich situaci ztížil. Tam, kde mohl sám spolehlivě zajistit službu obyvatelům, byť třeba zpoplatněnou, ponechal prostor firmám, pro které je nejpřednější zisk a podle toho vypadají jejich ceny a mnohdy i služby. To už nerozvádím další z povinností, kterou by stát měl plnit, a to je hlídání cen u monopolních poskytovatelů a poskytovatelů základních produktů, jako jsou ceny léků, energií, vody a poplatky v bankách.
