Stávka nebo bojkot?

Reklama



Zleva: Ethan Feldman, Rushdia Mehdi Mehreen, Joël Pedneault


Na půdě Student‘s Society of McGill University v Montrealu jsme v sobotu 23. května 2012, den po největší demonstraci v historii Québecu, diskutovali s Rushdiou Mehdi Mehreen, studentkou geografie na Concordia University, mobilizátorkou a organizátorkou studentských protestů, Joëlem Pedneaultem, studentem sociologie na McGill University, a Ethanem Feldmanem, studentem filosofie na McGill University.

 

Co vlastně odstartovalo studentské protesty, můžete jako organizátoři a účastníci přiblížit jejich kontext?


Joël: V Québecu stále probíhá studentská stávka, trvá již déle než sto dní. Začala v půlce února 2012 a je odpovědí na plán québecké vlády zvyšovat během příštích pěti let postupně školné o 80%. Tady v Québecu je celkem obvyklé zorganizovat jako reakci na zvyšování školného nebo na změny v systému finanční pomoci studentům stávku, ale tahle je svým rozsahem největší v historii québeckého studentského hnutí.


Rushdia: Plán zvyšovat školné se objevil společně se škrty ve zdravotnictví. Vláda zavedla výrazné změny v systému plateb za zdravotní pojištění. V rámci úsporných opatření došlo rovněž ke zvýšení cen vody a elektřiny. To bylo oznámeno v dubnu 2010, v době krize, kdy byla zaváděna úsporná opatření celosvětově. Návrh zvyšovat školné pochází z tohoto období.


Všichni nosíte na klopě rudý čtverec („carré rouge“). Včera mi někdo říkal, že po té, co vstoupil v platnost Zákon 78,1 už není dovoleno nosit ho v průvodech, protože je to vnímáno jako provokace…


Rushdia: Zákon výslovně nezakazuje nosit carré rouge. Existuje několik interpretací, co to vlastně znamená nosit rudý čtverec a jaké má v té věci policie kompetence. To, co policisté dělají právě teď, úplně stoprocentně neodpovídá Zákonu 78, občas prostě dělají věci, které v něm nejsou obsaženy. Přitom se ale policie neustále na Zákon 78 odvolává. Jestliže nosíš carré rouge v průvodu na demonstraci, pak můžeš být považována za někoho, kdo schvaluje občanskou neposlušnost a násilí nebo k nim nabádá ostatní. Je silné tvrdit, že je zakázáno nosit carré rouge, ale může to být použito proti tobě.


Joël: Byl jsem svědkem situací, kdy lidé, kteří měli rudý čtverec, byli zatčeni, přičemž jako jediný důkaz, že byli součástí demonstrace, byl použit právě tento carré rouge. Nebo lidé s rudým čtvercem nebyli vpuštěni do autobusu v okolí probíhající demonstrace. Takže všichni, kdo podporují studentské hnutí, které už v tuto chvíli vlastně přestalo být pouze studentským hnutím – protože se dávno rozšířilo z kampusů a škol – se nošením carré rouge nějak profilují.


Ethan: Čím víc lidí ve středním věku, zaměstnanců nebo i dětí začíná nosit rudý čtverec, tím víc je zřejmé a viditelné, že se jedná o lidové povstání, že to není nějaká záležitost bandy nemorálních odpadlíků.


Casseroles…

 

Kromě rudých čtverců jsem viděla také bílé, černé, zelené… Co znamenají jednotlivé barvy čtverců a jaká je historie jejich vzniku?


Joël: Bílý čtverec reprezentuje umírněný přístup těch, kteří se nutně nevymezují proti zvyšování školného. Rádi by ukončili násilí, které provází protesty, a k němuž podle nich dochází na obou stranách, nejen na straně policie.


Ethan: Černý čtverec souvisí s manifestem, který napsala skupina anonymních jednotlivců. Jde o soubor taktik, nápadů a přístupů čerpajících z militantního aspektu studentského hnutí. Na začátku se hodně mluvilo o tom, že se do hnutí infiltrovaly osoby, které měly za úkol vyvolávat násilí a problémy, a dostaly povrchní nálepku „anarchisté“. Ale v manifestu se klade důraz na to, že tito „anarchisté“ jsou pracující, že jsou lid, studenti… Policie se přirozeně zaměřuje vždycky hlavně na ty, kteří se oblékají celí do černého a zakrývají si obličeje, protože Zákon 78 zakazuje nosit na protestech masky, ale mnoho z nich nosí na demonstrace černé čtverce právě proto, aby ukázali, že si uvědomují jakousi obrannou techniku, znají první pomoc, mají potřebu uklidňovat vyhrocené střety s policií, a že jsou schopni to dělat bez ohledu na to, zda mají nebo nemají masku.


Rushdia: Pak jsou tu také zelené čtverce. Nosí je ti, kteří vlastně souhlasí se zvyšováním školného. Říkají, že jsou odpovědní občané, myslí si, že by se nemělo stávkovat a protestovat, ale prostě přijmout zvyšování školného jako fakt.


Joël: Jenom bych dodal, že zelené čtverce pocházejí z iniciativy mládežnického křídla vládnoucí liberální politické strany Parti Libéral du Québec. Tito lidé mají přirozeně zájem na tom různými způsoby podporovat rozhodnutí vlády zvyšovat školné. Možná by ještě stálo za to vrátit se ke carré rouge a pohovořit stručně o historickém kontextu červených čtverců, které se objevují během studentských protestů od poslední velké stávky v roce 2005. Ta se týkala problému finanční pomoci studentům, protože vláda změnila její podobu a lidé končili s mnohem většími dluhy než předtím. Tehdy začali nosit rudé čtverce jako symbol toho, že jsou squarely in the red „přímo v dluhu“. Předtím, v roce 2004 to byl znak odporu proti zeštíhlování sociálního státu. Nikdy tedy nešlo pouze o symbol studentského hnutí, ale i lidových protestů.


Zažili jste nějaké konflikty se studenty, kteří nesouhlasí se stávkou a tvrdí, že byste neměli protestovat, protože platíte nejnižší školné ze všech kanadských provincií, a kteří naopak zvyšování školného podporují?


Joël: Na každé škole je pár lidí, kteří nosí zelené čtverce, nepodporují stávku a nejradši by s tím vším neměli nic společného. Ale je zajímavé porovnat určité CEGEP2 s místy jako je třeba McGill University. V případě několika CEGEP v Québecu se stalo, že soud uvalil na studenty sérii příkazů, aby přerušil stávku a donutil je vrátit se do školy. Ale dokonce i jejich kolegové, studenti, kteří nosili zelené čtverce, proti tomu kriticky vystoupili, protože říkali, že vidí, že ta stávka byla odhlasována na plenárních schůzích a je nedemokratické snažit se ukončit demokraticky odhlasovanou stávku pomocí soudních opatření. Takže na jedné straně tu máte lidi zcela opačného smýšlení, kteří ale respektují stávku, pokud je demokraticky odhlasovaná, a pak na jiných místech, kde studenti mají méně rozhodovacích pravomocí a nemohou tolik zasahovat do fungování své školy, jako např. na McGill University nebo na Concordia University, to mají ti, kteří nesouhlasí se stávkou, mnohem snazší. Tyto univerzity totiž už předem odmítají stávkové hlídky a všechny akce, které jsou nezbytné proto, aby stávka byla efektivní. Například na McGill University není žádný odborový svaz pedagogů, takže bylo zcela na individuálním rozhodnutí jednotlivých profesorů, zda stávku vůbec uznají. Ti, kteří s ní nesympatizovali, poskytli mnohem větší podporu studentům, již byli taky proti. Takže to skutečně závisí na míře demokratické kontroly, kterou studenti mohou nebo nemohou mít nad rozhodováním svých institucí. Studenti na mnohých CEGEP jsou tak schopni ve věci stávky mnohem snáze dospět k formálnímu koncensu s institucí, na některých místech jsou přednášky po dobu stávky dokonce zrušeny samotnou univerzitou nebo CEGEP. Zatímco jinde musíš organizovat stávkové hlídky každý den, aby ses ujistila, že stávka skutečně probíhá a že dokud pokračuje, nikdo se nevrací do kurzů.


Jaká je situace na Concordia Univesity?


Rushdia: Když jsme měli na Concordia University plenární schůze, mobilizovali jsme ostatní, hodně jsme se studenty diskutovali, vysvětlovali jsme jim problém zvyšování školného, řešili jsme, jak bychom se měli organizovat, protože od začátku se někteří studenti ptali: proč bychom měli stávkovat a zmeškat tak kurzy? To nedává smysl. Právě jsme zaplatili školné na příští semestr, tak proč bychom měli zmeškat zaplacené kurzy, abychom tak protestovali proti zvyšování školného, které má nastat někdy v budoucnu? My jsme jim vysvětlovali, že během té dvouleté periody, od té doby, co byl záměr zvýšení školného oznámen v dubnu 2010, jsme měli již celou řadu akcí. Byly tu petice, demonstrace, zasedání, mítinky, vyzkoušeli jsme všechno možné, ale vláda neustoupila. Takže naše konečné východisko byla stávka. A o tom jsme nejdřív museli studenty přesvědčit. Nejdřív jsme to na schůzích diskutovali, minimálně na Concordia University byly dvě vlny plenárních zasedání. My vlastně nemáme nijak zvlášť silnou tradici plenárních schůzí a studentského spolurozhodování. Máme studentské volby jednou do roka a akademický senát může, ale nemusí organizovat plenární schůze se všemi studenty. Pokud to udělá, pak tak jednou v roce a většinou jde o témata jako rozpočet nebo finanční report. Účast je ale velmi nízká, je to asi 0,07 % ! Na Concordia University studuje 46 tisíc studentů a účast na schůzi je 30 lidí, což je absurdní. Tohle byla první výzva. Skutečně se sejít a diskutovat o věcech. Trvalo dvě nebo tři schůze, než jsme se rozhodli přistoupit ke stávce, protože jsme dlouho jenom diskutovali.


Jakmile se jednou něco odhlasuje na plenární schůzi, je rozhodnutí závazné pro všechny členy asociace. A proto máme právo organizovat stávkové hlídky, tedy jít do třídy, blokovat ji a říkat: jsme ve stávce, tahle přednáška se nebude konat. Děláme to, protože to bylo odhlasováno na plenární schůzi a plenární schůze je platná nebo legální v tom smyslu, že se držíme výsledků hlasování a dodržujeme kvorum, tedy usnášeníschopný počet studentů, kteří musejí být přítomni, aby mohlo padnout rozhodnutí závazné pro každého. Všechny tyto formální předpoklady byly splněny.


Jakmile jsme odhlasovali stávku, chodili jsme na přednášky a blokovali je. Na začátku to bylo velmi obtížné. Ne každý se objevuje na plenárních schůzích, měli jsme tam 50% účast členů asociace, což je úžasné. Ale stejně, bylo tu těch 50 % lidí, kteří nebyli přítomni a kteří mohli, ale nemuseli být informováni o výsledcích hlasování. Takže občas prostě řekli: ne, já chci jít na přednášku. Na začátku jsme to neblokovali tak tvrdě, neříkali jsme jim: ne, nemůžete tam jít. Snažili jsme se s nimi vést dialog, ale někteří si prosadili svou a na přednášku šli, a potom všichni ti, kteří mobilizovali, kteří tam byli, aby dělali stávkové hlídky, šli na tu přednášku také a diskutovali. Mám sama takovou zkušenost minimálně ve čtyřech případech. Ve dvou případech jsme diskutovali po celou dobu přednášky, tedy hodinu a půl. Diskuze byly o tom, proč jsme ve stávce, jak jsme si vybojovali v Québecu nejnižší školné ze všech kanadských provincií… Všechna tato témata byla nasnadě. Takže se z toho vlastně stala taková malá plenární schůze. Někdy profesor řekl: jestli chcete, běžte domů, nebudu vás nijak penalizovat a zapíšu vám to.


Měli jsme tedy podporu i od profesorů. A občas to byla hodina filozofie a tihle studenti rádi diskutují, takže to nebralo konce.


Červnový protestní průvod Montrealem

 

Jak probíhala stávka tady na McGill University?


Ethan: McGill je anglofonní univerzita s nejvyšším zastoupením mezinárodních studentů v provincii a má také neuvěřitelná ekonomická privilegia. Proto situaci na McGill lidé neradi kritizují: takhle škola je založena na hromadění soukromých investic. Řadoví členové studentských asociací na každém kroku organizují mobilizaci nejen proti většině výkonných pracovníků, nejen proti konzervativním děkanům fakult, kteří psali hrozné žaloby na studenty organizující stávkové hlídky, nejen proti administrativě, která nás odmítla respektovat, když jsme okupovali kancelář, a zabraňovala nám v přístupu k jídlu, toaletám, topení a elektřině. Bylo tu také enormní konzervativní povstání reakčních studentů, kteří odmítli být jakkoliv zahrnuti ve stávce a začali vytvářet vlastní politické akce. Pozitivní věc je, že byla zorganizována plenární schůze pro všechny studenty humanitních věd, což je kolem 9 tisíc studentů, a přišlo ohromné množství lidí, účast byla asi 7 tisíc lidí! Ale výkonná rada byla tak neschopná schůzi organizovat, že trvalo 3 hodiny, než začal proces projednávání. To bylo záhy přerušeno konzervativními studenty, kteří požadovali okamžité hlasování, a bylo šokující, že to vedlo k poměru 45/55 v neprospěch všeobecné neomezené stávky, která by byla na McGill historicky bezprecedentní. Nedošlo k žádné debatě, skončilo to 45/55, takže žádná stávka nebyla a katedry se začaly organizovat samy. V případě Gender Studies, Feminist Studies nebo Women’s Studies bylo snadné zorganizovat stávku, ale v případě katedry filozofie musela být zřízena samostatná studentská unie, která byla vytvořena přímo jako akční pracovní skupina vyvažující apolitickou akademickou unii. Začali jsme blokovat přednášky, což bylo celkem efektivní. Hodně jsme diskutovali, ale nikoli v učebnách, během přednášek, tak jako to Rushdia popisovala v případě Concordia University, ale mimo ně, protože pro nás bylo velmi důležité fyzicky zablokovat prostor, který je na McGill tak špatně organizován a tak nadužívaný. Takže jsme ho zablokovali a vedli jsme diskuze na chodbách s profesory. Celkově to bylo velmi efektivní, ale vedlo to k celé řadě kárných řízení a postihů proti studentům.


Překvapuje mě, že se univerzity v tolika případech uchylují k sankcím vůči studentům, kteří se politicky aktivizují.


Ethan: Když si představíme univerzitu jako modelový stát, kde je univerzitní ochranka policie, děkani, soudci a administrativní exekutiva, pak kárné řízení je ekvivalentem soudního procesu. Za normálních okolností se v rámci takového soudního procesu řeší např. to, že někdo hodil na zem flašku od piva nebo se popral v areálu kampusu. Pokud vím, na McGill nebylo kárné řízení se studenty vedeno nikdy předtím ve věci politické angažovanosti nebo aktivismu. Když se nové generace studentů přestaly dívat do zámoří, např. do Vietnamu, a začaly sledovat, jak jejich domovská univerzita investuje do apartheidu v Jižní Africe nebo do těžebního průmyslu, a začali ji tedy kritizovat zevnitř, univerzita zareagovala tak, že začala používat kárné řízení proti politicky angažovaným studentům. To nikdy předtím, v 60. a 70. letech, nedělala.


Joël: Další věc, kterou sledujeme již od 80. let, je postupující privatizace škol. To vysvětluje, proč mají univerzity zájem na tom si na studentské protesty pěkně došlápnout. Když jsme diskutovali s lidmi, kteří nesouhlasili se stávkou, bylo vidět, že nechápou, jak můžeme používat tento termín a mluvit o „stávce“. Vláda to totiž od začátku nazývala „bojkotem“, nikoliv stávkou. To jsou ale různé koncepce toho, co vlastně znamená být studentem. Pokud je jediná zbraň, ke které se můžeš uchýlit, pouze bojkot, potom nejsi nic jiného, než konzument servisu, za který platíš. Zatímco když jsi ve stávce, děláš něco jako intelektuální práci, znamená to, že smýšlíš svobodně. Případně reaguješ na nějaký druh vykořisťování jako dělník, který se z různých důvodů rozhoduje pro stávku. To jsou úplně jiné pojmy. Je vidět, že pokud se pokoušíš zpochybňovat neoliberální strategie, dává mnohem větší smysl organizovat stávku než bojkot.


l’Association pour une Solidarité Syndicale Étudiante – jedna z velkých studentských asociací

 

Kolik škol je momentálně ve stávce?


Rushdia: Stávka začala v únoru, zahájilo jí 20 tisíc studentů z různých CEGEP a univerzit. Někteří nebyli přímo z Montrealu, studentské hnutí bylo od začátku velmi široké. Jejich počet začal rapidně narůstat a stabilizoval se na počtu 175 000 studentů. Kolem 22. března 2012 hnutí dosáhlo vrcholu. Tehdy šli studenti do stávky třeba jen na jeden den nebo týden, bylo jich 300 tisíc, přičemž v celé provincii je 450 tisíc studentů vysokých nebo vyšších odborných škol. Ti, kteří byli ve stávce po omezenou dobu, stávku ukončili, pak bylo to číslo zase kolem 175 tisíc a teď jsme asi na 255 tisících. Počet stávkujících studentů není nutně vázán na školy, ale na asociace. Občas je to asociace kateder, která je ve stávce, někdy fakulta – takhle to většinou počítáme. Protože například moje univerzita není celá ve stávce, nemůže být počítána jako stávkující škola, ale v rámci ní existují asociace, které ve stávce jsou. Na stránkách www.stopthehike.ca jsou uvedeny všechny asociace, jež jsou v tuto chvíli ve stávce. Většinou se jedná o jednu asociaci na jednu školu typu CEGEP a o vícero asociací v rámci jedné univerzity. Je obtížné odpovědět na otázku, kolik škol je ve stávce, protože je to vázáno na asociace.


Joël: Nevím, jak přesně fungují studentské svazy u vás v České republice, tady v Kanadě je to většinou exkluzivní systém členství, kde každý, kdo studuje v určitém programu, nebo na určité fakultě či CEGEP, je automaticky reprezentován určitou asociací, jedná se vlastně o studentské odbory. Viděl jsem úplně jiný systém např. ve Francii, kde je dobrovolné členství. Tady to funguje tak, že pokud si určitá asociace odhlasuje stávku, pak jsou automaticky ve stávce všichni její členové.


Takže vy teď vůbec nechodíte do školy. Už tři měsíce jste nebyli na přednášce? Tedy pokud zrovna nedržíte stávkovou hlídku?


Rushdia: Moje asociace je ve stávce od začátku března. Je to asociace studentů geografie na úrovni magisterského programu. V tomto programu nemáme kurzy, děláme výzkum. Od té doby, co jsem ve stávce, jsem nepracovala na ničem akademickém, ale bakaláři, kteří mají kurzy, nedělají nic. Jejich kurzy byly odloženy a přerušeny, takže nedostali známky. Některé asociace na Concordia University, jako právě asociace studentů geografie, stejný obor, ale bakaláři, dělali stávkové hlídky a blokovali kurzy, řekla bych, že tak 99,9% kurzů bylo zablokováno. Jak už zmínil Joël, jsou tu také studenti, kteří se stávkou nesouhlasí, ale neúčastní se plenárních zasedání. Místo toho si stěžují nebo chodí za vyučujícími s tím, že by měly jejich kurzy normálně probíhat. Administrativa jedná spíš v jejich prospěch, říká: jsou tu lidi, kteří chtějí kurzy a chtějí řádně ukončit semestr. Tihle studenti většinou pokračovali a měli zkoušky na všech oborech, které byly ve stávce, i když neprobíhaly přednášky, i když se víc než půlku semestru neučilo! Concordia University dělá kompromisy v kvalitě vzdělávání a dává těmto studentům známky za nic, i ačkoli daný předmět vlastně neabsolvovali, což je poněkud komické. Ale tohle je velmi specifický příklad a nevím, jestli se to dělo i na McGill. Nemyslím si, že je to běžné i na ostatních školách v Québecu, protože na našich anglofonních univerzitách je to vůbec poprvé, kdy máme všeobecnou stávku, která je tak dlouhá. Pro administrativu je komplikované porozumět tomu, co se děje a držet s tím krok. Na jiných univerzitách a CEGEP byly kurzy přerušeny a studenti si tak prodloužili semestr, protože Zákon 78 pozastavuje semestr a kurzy budou pokračovat v srpnu nebo v září.


Jak je to s placením? Budou muset stávkující studenti platit za prostávkované kurzy znovu?


Rushdia: Myslím, že jediná pozitivní věc na jinak absurdním Zákoně 78 je, že pozastavuje semestr. Ze Zákona 78 vyplývá, že není třeba pokračovat ve stávce, protože vláda stejně semestr oficiálně pozastavila a kurzy jsou přerušeny shora, takže je není třeba blokovat. Budou se konat v srpnu3. Takže ti, kdo zaplatili za školu v zimě – i když zimní semestr neukončili – jej budou moci ukončit v podzimním semestru, aniž by museli platit znovu. Nový poplatek za podzimní semestr pak zaplatí trochu později.


Zmínila jsi, že Zákon 78 je absurdní nařízení shora. Nejen v Québecu, ale ve všech kanadských provinciích rozpoutal vášnivé diskuze a protesty. Proč je tak kontroverzní?


Ethan: Ta část Zákona 78, kde se hovoří o pozastavení semestru, je vlastně velmi vtipná, neboť zároveň ruší všechna dříve vydaná rozhodnutí soudů, za které konzervativní studenti některých škol, již se rozhodli se stávkujícími studenty soudit, aby se mohli vrátit na přednášky, museli zaplatit.


Policie v Montrealu ještě pořádně neví, jak ten zákon implementovat. V ostatních městech jako např. v Québec City nebo Sherbrooku, probíhaly menší protesty. Ty zásahová policie snadno zvládne, takže může všechny účastníky pozatýkat za nedovolené shromažďování. Na včerejší demonstraci 22. května 2012 tady v Montrealu bylo ale půl milionu lidí. Půl milionu lidí na ilegálním protestu, v jehož případě, stejně jako v případě mnoha předchozích protestů, nebyla předem známá trasa! Část Zákona 78 ale výslovně říká, že veškeré trasy pochodů musejí být s předstihem nahlášeny policii, aby mohla zajistit bezpečný průběh a v případě potřeby trasu zablokovat, jinak bude pochod označen za ilegální. Některé odbory a méně militantní studentské unie poskytly na základě tohoto nového opatření v minulých dnech svůj plán trasy policii a odpoutaly se od antikapitalistických pochodů a pochodů organizovaných koalicí CLASSE4.


Joël: Podle Zákona 78 je nenahlášená demonstrace, na které se shromáždí více než 50 lidí, ilegální. Před měsícem se začaly konat noční pochody. Každý večer ve 20:30 se lidé sejdou v parku u stanice metra Berri – UQAM, nikdo tyto pochody neorganizuje, takže je pro policii těžké někoho konkrétního pokutovat za jejich svolávání. Včera v noci byli demonstranti obklíčeni policií ve třech různých čtvrtích Montrealu a byli pokutováni za účast na ilegálním protestu. Párkrát se sešli na jiném místě nebo se případně konaly dva pochody ve stejnou dobu, ale tohle všechno je jen přídavek k pravidelným denním demonstracím nebo ranním ekonomickým blokádám.


Ilegální noční demonstrace

 

Co jsou to ranní ekonomické blokády?


Ethan: Ranní ekonomické blokády byly akce, které se jednu dobu konaly ve velkém rozsahu, pak přestaly, ale zase se s nimi začíná. Na jedné z těchto blokád jsem si zlomil ruku. Byl jsem ve stávce na McGill, ale stávka skončila tak, že propadla plenární schůzí, protože unie studentů filozofie dovolila lidem volit online, takže plno dogmatiků si sedlo k počítači a volili rovnou proti stávce, aniž by se nějak zapojili do diskuze, což bylo smutné. Příští ráno jsem šel s několika kamarády na ekonomickou blokádu a očekával jsem tam ty, kteří nešli na přednášky. Ten den se měly konat dvě blokády, jedna v 7:30 a druhá v 8:00. Já jsem šel na tu v 8.00. Neměli jsme žádné informace o tom, co se děje na blokádě, která měla začít v 7:30, takže jsme začali pochodovat a skandovat antikapitalistická hesla. Okamžitě jsme byli policií prohlášeni za ilegální pochod a nevěděli jsme proč. Otočili jsme se a viděli asi 150 lidí, kteří běželi v 8:15 ráno ulicí, všude vybuchovaly petardy, studenti měli na obličejích masky, byli obklíčeni zásahovou policií… Ukázalo se, že se dostali do hotelu Queen Elisabeth, což je luxusní montrealský hotel, a vyrušili akcionáře národní banky, kteří tam měli zrovna generální mítink, převrhli jim stoly s občerstvením, roztrhali dokumenty a došlo ke střetu s ochrankou. My jsme o tomhle nevěděli, ale narazili jsme na ně a byli jsme tak obklíčeni policií, která je pronásledovala. Zamířili jsme do obchoďáku Montreal Eaton Centre, abychom se vyhnuli policii, protože jsme předpokládali, že nebudou používat pepřový sprej a slzný plyn uvnitř… i když oni je občas používají třeba v metru, ale ne na soukromém pozemku nebo v nákupním areálu. Pak jsme pokračovali dál do metra, popojeli pár stanic, ale když jsme vyšli ven, celá čtvrť byla obklíčena zásahovou policií, která nás zatkla velmi agresivním způsobem. Dostal jsem ránu zezadu, spadl jsem na zem a zlomil si ruku. Policie mě zvedla, protože jsem nebyl schopen vstát. Nakonec mě vytáhli a dali do jedné z policejních dodávek, které stály na obou stranách ulice, v níž policie blokovala asi 80 lidí. Ten den zatkli 71 lidí včetně novináře za maření policejní práce nebo něco takového. Všichni ostatní dostali pokutový blok za to, že „byli součástí nebo v blízkosti ilegální demonstrace, která je v rozporu s veřejným pořádkem“. Bylo to 150 dolarů. Já jsem šel do nemocnice, řekli mi, že mi pokutu pošlou, ale nikdy nepřišla. Pořád nosím ruku v šátku a mám tam jizvu.


A pak jsi chodil na demonstrace dál i se zlomenou rukou?


Ethan: Musel jsem měsíc ležet. Teď sice občas na demonstrace chodím, ale musím být opatrný. Dokonce i předtím než Zákon 78 prošel, tak každá demonstrace začala konfrontací s policií, protože místo srazu vždycky zablokovali už dopředu, a dokonce zastavovali lidi, kteří na ni přicházeli a prohledávali jim tašky, což se mi několikrát stalo. Je velmi těžké informovat ty zásahové policisty, že s prohledáváním nesouhlasíte, že nemají právo to dělat. Několikrát jsem se ocitl v riskantní situaci a nemohl jsem se těch nočních demonstrací účastnit, ale většinou jsou tu naštěstí v záloze statisíce lidí, kteří se jich neúčastní pravidelně, ale třeba jen každý 22. den v měsíci, tedy v den výročí započetí stávky.


To bylo včera. Kolik přesně lidí se včera účastnilo?


Rushdia: Mám tu dnešní vydání novin Le Devoir a tohle je hlavní stránka [na fotografii jsou davy lidí ze včerejší demonstrace]. Mluví o 250 tisících účastnících včerejší velké denní demonstrace. Ale jsou někteří novináři, kteří uvádějí 400 tisíc. Média jsou většinou na straně konzervativců a uvádějí menší čísla. Náš obecný odhad je 500 tisíc. Jinak na nočních demonstracích bylo v jednu dobu i 15 tisíc lidí. To bylo poté, co vešel v platnost Zákon 78.


Joël: Noční demonstrace jsou spontánní, jak říkal Ethan, a nikdo už je neorganizuje. Na začátku například unie studentů politologie a unie studentů práv na UQAM, jedné z nejaktivnějších montrealských univerzit, oficiálně organizovaly jeden z prvních nočních pochodů. Ale pak už probíhaly spontánně a účast byla často i těch 10 tisíc lidí, pokud se objevilo během dne nějaké oznámení nebo právě poté, co vešel v platnost Zákon 78. Právě tyto pravidelné pochody vytvářejí silný nátlak na vládu.


Ethan: Tu noc, kdy byl Zákon 78 poslán do parlamentu, se lidé sešli na obrovské, skutečně masové demonstraci, která vedla k opakovaným konfrontacím s policií na několika místech ve městě. Nakonec na dvou místech dokonce hořelo, v ulici Ontario a St. Antoine, což trvalo celou noc, protože hasiči rezignovali a odmítli požár uhasit. Noc poté, tedy v den, kdy byl Zákon 78 schválen, se demonstranti vrátili na tutéž křižovatku, otevřeli požární hydrant a ono místo bylo pro změnu zatopeno. Takže je vidět, že ten hněv se ventiloval různým způsobem [smích].


V Québecu je protestní tradice mimořádně silná, přičemž byla vždy nějakým způsobem propojena se studentským hnutím, ať už se jednalo o separatistické snahy na konci 60. let nebo o opakované mobilizace veřejnosti proti úsporným opatřením. Pokud tvrdíte, že protesty už dávno přesáhly hranice kampusů, jaký je tedy dnes jejich společný jmenovatel?


Joël: Myslím, že Česká republika je hodně zkorumpovaná země, slyšel jsem, že je tam ohromná korupce ve vládě. Totéž se děje tady v Québecu. Zrovna včera, když v Montrealu probíhala jedna z největších demonstrací v québecké historii, zahájila komise pro korupci ve stavebním průmyslu vyšetřování různých pofidérních veřejných zakázek, které bude trvat po dobu příštích několika měsíců, možná let, a asi hodně poškodí vládnoucí strany a québecké politické špičky. Stejně jako ve vaší zemi, i tady probíhají na jedné straně korupční skandály a na druhé straně se vedou debaty o školném a o privatizaci vzdělávání. Ty věci jsou pro mě spojené v tom smyslu, že jsou důsledkem dekád neoliberalismu. Na jedné straně nám neoliberální filozofie říká, že je třeba privatizovat vysokoškolské vzdělání, na druhou stranu sledujeme tolik korupce v oblastech, které dříve patřily státu a později byly zprivatizovány, jako např. v infrastruktuře. Korupce je podle mě efektem privatizace. V Québecu probíhá studentská stávka v reakci na privatizaci vzdělávání a současně jsou lidé rozhořčeni z míry korupce ve vládě. Je nebezpečné, když tyhle věci zůstávají odděleny a lidé podporují jenom studentskou stávku, protože se jich to třeba osobně dotýká, nebo se rozčilují pouze kvůli korupci, protože korupce je z principu špatná věc. Ale lidé si už v Québecu začínají tyto věci spojovat a z protestů se stává něco víc než jen naštvání současnou vládou. Nedávno se v novinách objevila karikatura s obličejem ministerského předsedy Charesta s dvěma kanóny u hlavy. Jeden kanón byl studentská stávka a druhý korupce ve stavebnictví. Nesmíme se na ty věci dívat izolovaně, jsou součástí širšího procesu, který neprobíhá jen v Québecu nebo v České republice, ale všude, kde dochází k rostoucí privatizaci různých oblastí života a společnosti. Pozitivní je, že je tu potenciál vytvářet široké hnutí proti neoliberalismu. A to se v Québecu určitě děje. Minulou noc lidé po španělském vzoru casseroles bouchali hrnci a pánvemi z balkónů a vítali demonstranty, kteří procházeli ulicí. A to jde o lidi středního věku, jsou to moji sousedi, a nesměřovali to proti ničemu konkrétnímu, školnému, vládě, Charestovi, bylo to prostě obecné rozhořčení. Docela mě to dojalo. Bylo opravdu silné vidět v Québecu takový druh všeobecného povědomí.




Co byste na závěr vzkázali studentům v ČR, kterým je Kanada a další země, v nichž se již léta platí školné, dávána za vzor, a kde se pomalu připravuje zavedení školného?


Ethan: Pro mnoho lidí, kteří byli vzděláni v západní společnosti, je velmi snadné uvěřit všemu, co slyší o vzdělávání, všemu, co stojí proti metodě přímých akcí, principům zastávaným aktivisty, kteří odmítají privatizaci a komodifikaci vzdělávání. Když absolvujete školu a získáte své vysoce hodnocené vzdělání, je snadné o něm přemýšlet jako o soukromé investici do sebe sama nikoli jako o společenské investici, o kterou se ve skutečnosti jedná, protože vzdělání je veřejný statek. Je snadné o něm přemýšlet jako o komoditě, protože se za něj platí a lze ho vyměnit za jiné komodity. Tou investicí je zároveň taky to, že hodně pracuješ, abys získala diplom. A hodně profesorů o tom také tak mluví, jak ti studenti „tvrdě pracují“. A oni skutečně velmi tvrdě pracují. A mnoho studentů humanitních věd pak poznává, že vlastně tenhle drahý a tvrdě odpracovaný diplom nemá v kapitalismu žádnou budoucnost, protože neexistuje způsob, jak komodifikovat osobní úsudek, kritické myšlení a takové věci. Problém s pojetím vzdělání jako osobní investice je, že takovou investici mohou provést pouze ti, kteří mají ke vzdělání přístup. A neexistuje způsob, jak učinit vzdělání více přístupným než tak, že bude zadarmo.


Když se podíváme do historie a položíme si otázku, proč bylo zaváděno školné v severní Americe právě na přelomu 60. a 70. let, tak zjistíme, že to bylo v době, kdy začalo být procento žen studujících na univerzitě už poměrně vysoké, a bylo to zároveň několik let poté, kdy byly ve Spojených státech poprvé zpřístupněny univerzity i jiným studentům než jen bílým. Od začátku je to součást systematického plánování, které určité lidi znevýhodňuje a bojovat se proti tomu dá jedině tak, že si budeme uvědomovat tento mechanismus komodifikace veřejných hodnot. Je třeba chápat vzdělání tak, že je to veřejný statek, na který má právo úplně každý.


The Simone de Beauvoir Institute, což je institut feministických a ženských studií na Concordia University, letos vydal dvoujazyčnou zprávu, která vysvětluje, proč a jak školné dopadá nejhůř na ty, již jsou systematicky ekonomicky znevýhodňováni, tedy na všechny, kteří mají jinou než bílou barvu pleti, na ženy a zástupce queer komunit. Québecký systém finanční pomoci studentům například automaticky počítá s příspěvkem od rodičů, ale vůbec nezohledňuje případy, kdy vedou studenti nějaký způsob života, který jejich rodiče nepřijímají. Hlavně v případě konzervativních, nacionalistických a religiózních aspektů quebecké a vlastně jakékoliv společnosti, ale může to být také bitva o vlastní sexualitu mezi dítětem a rodičem, která vyústí v to, že rodiče dítě prostě nepodporují. To systém finanční pomoci studentům, kteří hrdě zavedli konzervativci a liberálové, neřeší.


Socioekonomická výzkumná rada v Montrealu vypracovala ekonomický výzkum ohledně předložených změn, z něhož vyplývá, že argumenty pro zvyšování školného jsou mýty. Dávají smysl v rámci orwellovského vzdělávání, kde jsou nám hodnoty tak silně vnucovány, protože jsme k nim vychováváni a zvykli jsme si na ně, takže se nám zdá, že jsou pravdivé. Třeba naprosto neplatné argumenty o osobní investici, o cenách a hodnotách, o placení svého spravedlivého podílu, které vůbec nedávají smysl, když začnete rozvíjet kontradikce uvnitř nich. Jakmile studenti začínají zpochybňovat jejich privilegia a způsob, jímž jsou zkonstruovány, stojí nás to nepokoje v ulicích. Čím větší lidové hnutí je, tím více myslí je otevřeno novým podnětům. Kolik lidí vyšlo do ulic, protože si mysleli, že zvyšování školného bude mít dopad na ně jako jednotlivce, ale pak viděli, jak jejich kamarády zranila policie, nebo viděli policii, která chrání kapitál namísto lidí, nebo byli svědky toho, jak média pracují na vládní objednávku. Během studentské stávky se objevilo hodně kostlivců ve skříni!


Rushdia: Pro mě je zajímavé slyšet, že vzdělání v ČR je zadarmo a neplatíte žádné školné. My totiž pořád slyšíme argumenty typu: v Québecu platíte nejnižší školné v severní Americe, tak proč si stěžujete, za co bojujete? Ale proč se porovnávat s těmi nejhoršími případy, proč se nepodívat do Evropy, na země jako ČR, kde je vzdělání zadarmo. Naše organizace ASSÉ, což je základna koalice CLASSE, která vedla stávku, vzdělání zadarmo požaduje. Momentálně požadujeme zmrazení univerzitních poplatků, ale v budoucnu bychom měli rádi bezplatné vzdělání. Mnoho asociací, které jsou teď ve stávce, stávkují s požadavkem bezplatného vzdělání, chtějí stávkovat, dokud jej nedocílí. V Montrealu je ještě jedna skupina, spíše na anglofonní straně, hlavní základnu tvoří studenti z Concordia a částečně z McGill University, Free Education Montreal (http://freeeducationmontreal.org). Joël a já jsme členové. Manifest téhle skupiny objasňuje, co chápeme pod pojmem free education.


Když mluvíme o free education, neznamená to, že je to něco, co roste na stromě a každý si to může vzít. Je tu mnoho možností interpretace, např. vzdělání osvobozené od soukromého vlivu. Říkáme, že bezplatné vzdělání a univerzity by měly být financovány z progresivního zdanění a z dalšího vládního financování na místo státní finanční podpory korporací. Protože vláda obecně daňově zvýhodňuje korporace, aby se tu usazovaly. Korporace jsou hodně zvýhodňovány např. v případě námi kritizovaného Plan North5. Především trváme na tom, že vzdělání nemá být financováno individuálními příspěvky studentů, kteří mohou či nemusí být schopni financovat sami sebe. Ti, kteří tu kapacitu mají, případně mají bohaté rodiče, si můžou vzdělání dovolit, Ti, kteří musejí pracovat, aby si vzdělání zaplatili, mohou mít problém. Neměl by to být individuální servis, za který musíte platit. Vzdělání by se mělo platit z daní a měli bychom ho pokládat za veřejný statek, tedy za něco, z čeho má užitek celá společnost, nejen jednotlivci.


Ethan: Počet týdnů, které je třeba odpracovat za minimální mzdu, aby člověk pokryl školné, se od 70. let v Québecu po zvýšení školného – tak jak to bylo navrženo Charestem v rámci nového plánu, tedy zvýšit školné o 80% v průběhu sedmi let – ztrojnásobí bez ohledu na náklady na živobytí na 9,8 týdnů práce na plný úvazek.


Rushdia: Také jak už bylo zmíněno, pokud se máme spoléhat pouze na soukromé financování nebo financování ze strany korporací, pak logicky některé programy získají více podpory než jiné. Takže ve finále obory jako historie nebo lingvistika získají menší subvence, protože nejsou tak lukrativní. Když už firmy něco financují, tak chtějí financovat např. ekonomické školy nebo jiné programy, které jim dodávají pracovní sílu. Zatímco programy, které jsou zaměřeny více na vzdělávání, které si volíme z touhy po vědění, pro ně nemají takový význam. V Kalifornii se stalo, že přestali učit ruskou literaturu, poněvadž nebyla dostatečně valorizována. To je nebezpečí, které cítíme.

 

Záznam vyjde na www.solidarita.tv

Rozhovory vedla a z angličtiny přeložila Kateřina Krejčová

Rozhovor původně vyšel v srpnové Solidaritě roku 2012


Převzato ze Socialistické solidarity


1 Zákon 78 vešel v platnost 18.května 2012 jako reakce vlády Jeana Charesta na trvající studentské nepokoje. Pozastavuje letní semestr na školách, kde jsou studenti stále ještě ve stávce, posunuje zimní semestr o měsíc s možností absolvovat zpětně prostávkované kurzy a zcela omezuje možnost stávkovat, organizovat stávkové hlídky, blokovat učebny a demonstrovat v areálu vysokých a vyšších odborných škol či v jejich blízkosti. Studentské spolky a odborové svazy, které toto nařízení poruší a budou nepokoje organizovat nebo k nim nabádat, mohou být pokutovány částkou v přepočtu až 2,5 milionu korun. Zvláštní zákon zůstává v platnosti do 1. 7. 2013; kriticky se k němu vyjádřila Amnesty International a Québecká komise pro lidská práva.

2 CEGEP = College d’enseignement général et professionnel. Vyšší odborná škola s dvouletým programem, jejíž absolvování je v Québecu vyžadováno pro přijetí na univerzitu. Zvyšování školného se těchto škol přímo netýká, ale její studenti na stávce participují a stávku podporují.

3 Kanadské vysoké školy mají čtyři semestry: jarní, letní, podzimní a zimní.

4 CLASSE: Coalition large de l’Association pour une Solidarité Syndicale Étudiante. Radikální studentská koalice, která byla vytvořena v reakci na plán Charestovy vlády zvyšovat školné. CLASSE oficiálně vede studentskou stávku a požaduje bezplatné vzdělání.

5 Plan North: Dlouhodobá strategie pro vývoj těžby přírodních zdrojů v severním Québecu. Plán má být uskutečněn během 25 let a je jedním z centrálních bodů programu Charestovy vlády. Má plnou podporu těžařských společností; plán kritizují ekologické organizace i široká veřejnost.

Přejít do diskuze k článku