Strměti

Reklama


Naši pohanští předkové slavívali Vánoce jako svátky hojnosti, jako oslavu zimního slunovratu. Nebylo to žádné tiché usebrání, ale doba bujarého veselí, lidé se přestrojovali do zvířecích masek, zpívali laškovné písně a „vedli si nevázaně“. To bylo ovšem trnem v oku církvi.

Původ slova Vánoce se podle některých pramenů odvozuje i z německého „vína noc“.

Ve spisu z roku 1619 se o noci na pětadvacátého prosince píše: „… nebo Čechové ještě až posavad tu noc téměř až do jitřní o závod píti obyčej mají…“

Nejstarší zajímavý doklad o českých Vánocích pochází údajně z pera Arnošta z Pardubic z roku 1357. Pisatel bouří proti bezbožným hráčům v kostky, že prý je ohavný hřích „hráti večer před hodem narození Páně po všeobecném zvyku hru kostečnou". Dokonce prý nehrají pouze „obyčejní muži, ale také urození“, a Bože chraň, prý i „bohaprázdné ženy dávají se do kostek a tak v hříších místo zbožnosti tráví posvátný čas štědrovečerní“.

Kazatel Petr Chelčický se v 15. století rozčiluje, že se lidé starají v ten čas více o tělo než o duši. A navíc: „Čáry, kúzla a pověry jedná na ten hod a myslí, kterak všechny pokoje a chlévy zkaditi, sobě rozkoše slavné připraviti a v rúcha čistá a drahá se obléci a světu v nich se ukazovati.“

Kromě světské marnivosti vadilo Chelčickému tedy i vykuřování kadidlem, které ukazuje k pohanskému uctívání ohně.

Proti vánočním maškarám horlí zase poličský děkan Adam Kouřimský roku 1586: „Kalafaktor s mendíky na Štědrý večer do barev ďábelských se strojíce, na ohavu každému dobrému a nejvíc na potupu pánu Bohu všemohoucímu po městě běhají, rozličné nezpůsoby provádějí, k čemu přijdou kradou a mocí berou prodavačkám a ještě potom po domech holdují. Sám ďábel jistě takovou koledu zavésti musel a v pekle začíti. Kdokoliv z mužů do šatů ženských anebo zase žena do šatů mužských se obláčejí, ohavní jsou před Bohem."

A co jídlo? Z celého adventního půstu se držel přísně jen Štědrý den. 1366: „Kdož ryb nemají a poříditi si je nemohou, těm půst zmírněn tak, aby jedli ovoce a syrečky.“

Za postění se ještě dodnes slibuje dětem, že uvidí zlaté prasátko, ale byly kraje, kde na věc šli tvrději: Někde chodila i Perchta, která najedeným dětem břicha párala nebo navrtávala nebozezem. Třiadvacátému prosinci se také říkalo obžerný den, protože se lidi snažili najíst i na den příští – postní. „Na Valaších … jest hojná večera. Tu sa nacúchá každý slížův, až si stěžuje, že nemože ani seděť, ani ležeť, enem strměť…“

Přátelé, nevím, jestli se nacpete zrovna „slížův“, ale přeji vám k Vánocům a do celého příštího roku, abyste raději než seděli či leželi – strměli. Strmět mezi ležícími je krásné. Strmět mezi sedícími je být hrdý a rovný. Znamená vzrušující riziko vyčnívání. Je to vertikála. Je to osmitisícovka každého z nás, o kterou se můžeme pokusit… Strměti.

(Psáno pro www.vanilka.cz)

Převzato z blogu autora na Aktuálně

Přejít do diskuze k článku