Mapa Súdánské republiky (jak dlouho ještě – do vyhlášení islámského chalífátu?) dnes, po odtržení Republiky Jižní Súdán (Republic of South Sudan) dne 9. 7. 2011, připomíná organismus po chirurgickém zásahu. Amputovaný pahýl. Ne že by tento stát, či spíše toto společenství nebylo živým organismem, vhodným k socioinženýrským pokusům, nebo se změnilo. Zde v Africe, ve společenství lepenicových kruhových chýší, krytých slámou, nebo – a to častěji, rezavými plechy, stát cestuje spolu s tím, jak cestují jeho obyvatelé.
Státy byly vytvořeny povětšinou v kabinetech bílých politiků a válečníků, a tito kolonizátoři, kteří do nitra Afriky pronikali v 19. století, měli stejnou motivaci, jako jejich předchůdci nikoli v Berlíně, Paříži a Londýně, nýbrž v Madridu a Lisabonu 15. století. Afrika by si zasloužila nemožné: několik set republik a království, tak jak by to odpovídalo kmenovému rozdělení kontinentu. Umělé hranice bělochy oktrojovaných států znamenají, že spolu nevedou válku tyto státy, nýbrž etnika v nich sevřená. Příklad rwandských Hutů a Tutsiů je dostatečně znám.
Republika Jižní Sudán vyhlásila nezávislost. Všichni si oddechnou, že křesťansko-muslimskému válčení bude tedy konec a že arabské milice věrné severosúdánskému prezidentu Bašírovi se vrhnou západněji, na Dárfúr, který bude další kapitolou pro další generace politiků. Omar al-Bašír, prezident Súdánu, si u Západu udělal „oko“ tím, že uznal odtržení ropných provincií jihu, a je možné, že budou odvolána všechna embarga, všechny zatykače, s nimiž se starý režim potýká.
Zhruba osmimilionový jih se zatím může těšit na zájem investorů, zejména čínské CNPC. Obyvatelé se budou chtít podílet na „bohatství“ nového státu migrací do jeho centra a jestliže už dnes Džuba, hlavní město, roste, čeká ho hyperurbanizace, kterou, tak jako jiná africká velkoměsta, nezvládne. Stát Dinků, Nuerů, Azzandů Bariů a Šillúků sice bude svobodný (se 7 000 modrými přilbami, dárkem Ban Ki-moonovým), nezbaví se však (právě proto, že dárkem jsou „míroví“ vojáci po padesátileté válce proti Chartúmu) svých warlordů, svého lumpenmilitariátu, jak psával polský reportér Kapusczyňski.
Tak jako hrnec je zbraní Afričanky, je zbraň v rukou bosonohého dítěte týmž. Výrobním prostředkem. Žena vodou a maniokem zajišťuje život, dítě se zbraní, stejně spolehlivě, smrt. Dva konflikty, z nichž ten poslední je určující. Voják jde tam, kde jsou zásoby jídla. Stahuje se k centrům humanitární pomoci a podílí se na přerozdělování. Jedině tak se odlišuje od milionů hladovců beze zbraně. A člení k tisícům sytých se zbraněmi. Těch má, jak se ukázalo, i jižní Sudán dost (tanky zadržené na palubě lodi Feina z Ukrajiny).
Afrika vykračuje potřetí k nezávislosti. Prvním vykročením byl export vykoupených černých otroků z Ameriky do Libérie, kde ovšem tito osvobození otroci zavedli v 1. pol. 19. století – otrokářství pro domorodce. Stoleté dějiny liberijské True Whig Party o tom vypovídají daleko více, než jakékoli příměry s bolševickou stranou kdesi na evropsko-asijském pomezí a jejím světem gulagů. Druhým pokusem o osvobození byla 50.a 60. léta, kdy se Západ musel soustředit na soutěžení s Východem a opustil své kolonie. Třetí období „nezávislostí“ začalo před léty, avšak možná jen proto, aby se staronoví pánové vrátili v jiných, bankéřských, dresech na svá původní hřiště. Svět ovládají banky, forexy, nikoli mínění intelektuálů.
Panafrikanismus zemřel se svými tvůrci. Warlordi co poslíčkové kapitálu, řízení „vysokými“ Súdánci s VŠ, absolventy basketbalových studijních stipendií, mají jiné chápání světa. Svět se pro ně točí tak rychle a tím směrem, jak rychle se otočí svazek dolarů či jüanů v jejich rukách. Nic si proto od této nové „nezávislosti“ neslibujme. Ať už dnes v Džubě, nebo předtím- v Benghází.
Foto: zdroj
