Podobné problémy řeší Polsko s projevy antisemitismu. Ten byl v polské společnosti, jak připomíná jistě povolaný morální arbitr Adam Michnik, hlubší než u nás. Jsou doloženy případy pogromů před válkou a dokonce i po druhé světové válce (Krakov, Kielce). Jednou z otevřených ran je stále i Jedwabne. Dopustili se zločinu skutečně Poláci? Nakolik měl tento incident hlubší příčiny? Je možné, že snad byla mezi těmito příčinami i určitá, dávná nesnášenlivost polského katolicismu vůči židovství?
Jako každá tragédie, má masakr v Jedwabne více příčin. Jedwabne patří k té části Polska, která v roce 1939 po dělení kořisti mezi Stalinem a Hitlerem připadla SSSR. Byla to součást bývalého carského Ruska (51 % předválečného Polska). Žilo tam 38 % Poláků, 37 % Ukrajinců, 14 % Bělorusů, 8 % Židů. Stalinistické represivní složky si na tomto území, které kladlo odpor, počínaly obzvlášť nevybíravě: Popravení, nezvěstní, zavření v sibiřských lágrech. V masových rozměrech, které si těžko představit. Obsazení ostatně odmítli i polští komunisté: Dlouhá řada z nich byla pak bez rozsudku popravena a mnozí hnili v gulazích ještě deset let po válce…
V roce 1941 však počala válka a ruskou okupaci nahradila německá, k níž v krátkém počátečním období obyvatelé vzhlíželi s falešnou nadějí. Když Němci ukázali na Židy, jako na původce zla, někteří Poláci to přijali. Stejně jako středověk pronásledoval Židy jako původce moru (otrávili studně), zde byli označeni za bolševickou pátou kolonu. Pravdou je, že NKVD verbovala spolupracovníky všude, mezi židy stejně jako mezi katolíky. Dost možná, že mezi Židy byla i úspěšnější, těžko posuzovat, důkazy tu chyběly a chybí. S jistotou lze říci jen, že NKVD mezi nepřátele řadila rabíny úplně stejně jako katolické kněze nebo pravoslavné popy.
Směrnici k pronásledování Židů a podněcování násilností na obsazených územích vydal údajně sám Reinhard Heydrich. Lidem mělo být sděleno, že nebudou za násilnosti a krádeže na Židech potrestáni. Stejná taktika jako pro Křišťálovou noc. 10 července 1941 na výzvu polsky mluvícího Němce, starosty Karolaka a německé policie se shromáždilo několik desítek mužů z Jedwabne a nahnalo místní Židy na náměstí. Tam je ponižovali a tloukli.
Zhruba čtyřicítka Židů s rabínem v čele musela rozbourat za zpěvu sovětských písní místní Leninův pomník. Poté byli nahnáni do prázdné stodoly, pobiti a pohřbeni společně s úlomky Leninovy sochy. Den poté bylo shromážděno zbylé židovské obyvatelstvo včetně žen a malých dětí a nahnáno do stodoly. Ta byla uzamčena, polita benzínem a zapálena. Tak bylo zaživa upáleno téměř 300 lidí. Pozdější exhumace dvou masových hrobů našla lidské pozůstatky se zřetelnými známkami požáru. V hrobu byla i rozbitá Leninova busta.
Masakr v Jedwabne byl vyšetřován dvakrát. Soud v roce 1949 odsoudil 9 Poláků za spoluúčast při incidentu, další pro nedostatek jasných důkazů obžaloby zprostil. V letech 2002-4 znovu oficiálně vyšetřoval událost polský Institut národní paměti. Vyslechl 111 svědků. Potvrdil, že se událost stala, zahynulo při ní bezprostředně alespoň 340 lidí. Potvrdil aktivní účast etnických Poláků i přítomnost německé policie.
V roce 2001 se za čin oficiálně omluvil prezident Polska Aleksandr Kwaśniewski. Konzervativní polské kruhy i takový přístup nezřídka odmítají. Banalizují polskou účast a někdy mluví i o trestu za spolupráci Židů se sovětskou mocí. Polsko-americký sociolog Gross, který věnoval události podrobnou knihu, ale naopak dokazuje, že dva z polských organizátorů akce původně agenty NKVD byli… Je nanejvýš politováníhodné, že projevy antisemitismu se nevyhýbají ani dnešní Jedwabne.
Situaci nepomohlo ani vyjádření polského primase Glempa, který sice událost přiznal, ale užil snad poněkud nevhodné přirovnání k palestinskému konfliktu. To kontrastuje s dlouholetým, krystalicky jasným vztahem Jana Pavla II. k podobné tématice. Demonstrativně jako papež navštívil Osvětim, aby byl pro katolíky ve vztahu k šoa příkladem. Navštívil jako první papež synagogu, vyjádřil nejhlubší lítost nad pronásledováním židů včetně holocaustu. Řekl, že židé jsou nám staršími bratry. Dostalo se mu za to na sklonku života bezprecedentní cti: požehnání židovských rabínů.
PS. Také jsem léta nechápal ten odpor rabínů proti kříži v Osvětimi nebo v Terezíně. Až pak mi to jeden washingtonský přítel vysvětlil. Pro ně je ten kříž symbolem staletého útlaku. Jan Pavel II. to pochopil.
Literatura:
•Jan Tomasz Gross, Neighbors: The Destruction of the Jewish Community in Jedwabne, Poland, Princeton University Press, 2001.
•Wygłoszone przez Aleksandra Kwaśniewskiego w Jedwabnem, podczas uroczystości żałobnych 7 lipca 2001 roku
•Adam Michnik, «Poles and the Jews: How Deep the Guilt?» New York Times, 17 March 2001
•Dariusz Stola, «Jedwabne: Revisiting the evidence and nature of the crime», Holocaust and Genocide Studies, vol. 17, no. 1, Spring 2003, 139—152.
•Antony Polonsky and Joanna B. Michlic (editors), The Neighbors Respond: The Controversy over the Jedwabne Massacre in Poland, Princeton University Press, 2003.
Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz
