Svědectví z hrobu: O penězích a mravech



Invectivae etepistulae r.50 př.n.l.

Dopis Caesarovi


Ó Caesare !


Zdaleka největší dobro uděláš pro vlast, občany, rodiče, potomstvo a konečně pro celé lidské pokolení, když odstraníš touhu po penězích, nebo ji alespoň pokud možno zmírníš. Bez toho není možno řídit věci soukromé ani veřejné, záležitosti míru ani války. Neboť tam, kam vtrhne touha po penězích, málo platí disciplína, dobré vlastnosti nebo nějaké nadání: lidský duch nakonec, dříve nebo později, přece jen podlehne. Často jsem již slyšel o králích, státech a národech, které pro blahobyt přišli o velké říše, jichž dobyli svou zdatností jako chudí.


Není na tom nic divného, protože když poctivec vidí, že někdo méně poctivý je pro své bohatství více znám a všude lépe přijímán, vzkypí nejdříve hněvem a hodně o tom přemýšlí. Ale když bohatství den ze dne nabývá slávou a poctami vrchu nad zdatností, odvrátí se duše od pravdy k rozkoši. Vždyť píle člověka se živí uznáním druhých, a když je odejmeš, ctnost sama o sobě je hořká a trpká. Konečně tam, kde si bohatství považují, tam jsou všechny mravní hodnoty prodejné: věrnost, poctivost, skromnost i mravní čistota. Ke ctnosti vede totiž jediná, strmá cesta, zato k penězům se každý dostává jak umí. Dojde se k nim dobrými i špatnými cestami. Proto odstraň především moc peněz. Ať se u nikoho nerozhoduje o životě či poctách podle většího nebo menšího majetku.


Hrabivost je strašný netvor, hrůzný a nesnesitelný, kam zamíří, pustoší města, pole, svatyně i domy, mísí božské se světským. Ani vojsko, ani hradby mu nezabrání, aby pronikl svou silou. Všechny smrtelníky okrádá o dobrou pověst, stud, děti, vlast a rodiče. Vezmi však penězům jejich váhu a tak velká moc lakoty bude snadno zdolána dobrými mravy.


Nikdo se nemůže povznést, žádný člověk nemůže dosáhnout božské velikosti jinak, než že se vzdá požitků plynoucích z peněz a tělesných rozkoší a oddá se duševnímu životu. Ne tím, že si pochlebováním a poskytováním toho, co se žádá, získává pochybnou přízeň, ale tím, že se cvičí v práci, trpělivosti, ve správných zásadách a ve statečných činech.


Vždyť postavit si dům či vilu a vyzdobit ji sochami, koberci a jinými uměleckými díly, a to všechno spíše pro obdiv než utváření sebe sama, to znamená nemít bohatství k ozdobě, ale sám mu být pro ostudu. A dále ti, kteří mají ve zvyku si denně dvakrát nacpávat žaludek a jedinou noc nestrávit bez milenky, ti zotročili svého ducha, který by jim měl vládnout, a marně ho později chtějí použít, jako kdyby byl cvičen, když už je zemdlelý a pokulhává. Neboť nerozum strhuje do záhuby většinu věcí i sebe sama. Ale tyto a všechny ostatní nešvary zmizí, až se peníze přestanou uctívat, a až nebudou úřady ani jiné věci, po nichž lidé touží, na prodej.


Co se týče soudnictví, již Pompeius dal jen několika senátorům nejvyšší moc v rozhodování o soudech, o důchodech a výdajích, a římský lid, jemuž dříve náležela nejvyšší moc, pokořil nespravedlivými zákony. Soudy byly sice jako dříve svěřeny třem stavům, ale řídí je stále příslušníci téže kliky. Dávají a berou, jak se jim zlíbí, nevinné zahánějí do úzkých a své lidi povyšují do čestných úřadů. Před žádným zločinem, před žádnou nestoudností se nezastaví, aby dosáhli úřadu. Kde to jde, berou a okrádají. Zkrátka, chovají se jako v dobytém městě – místo zákony se řídí svými choutkami a svou nevázaností. Jsou to úplní zbabělci, kteří mají všechnu sílu a statečnost jen na jazyku a nehorázně zneužívají moci, jíž se jim dostalo.



Vybráno: z Antická próza, č.6, Odeon 1975


Překlad: Štěpánka Brožová


Vybral: Hudryper, diagnoza příčin rozpadu demokracie v Římě.


Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku