Izraelským politikům to prostě nedochází: Svět je znechucen a unaven hrou na kočku a myš v provedení izraelské vlády. Netanjahu se „úžasným způsobem“ překonal, když pronesl slova „palestinský stát“ během svého projevu o zahraniční politice na Bar Ilanově univerzitě letos v červnu. Z nějakého důvodu se svět neradoval a neblahořečil ho za tuto nesmírnou politickou vynalézavost. Uznání palestinského státu totiž není v roce 2009 vůbec žádný průlom – je to v nejlepším případě zahrání paru v golfu.
Až doposud se Netanjahu choval spíše jako handlíř na arabském trhu než jako státník – jeho největším úspěchem je usmiřování jeho pravicové koalice tím, že neotevírá žádná velká politická témata. Místo toho se pustil do nekonečného smlouvání o tom, jestli Izrael zastaví či nezastaví budování osad na Západním břehu, a také účinně brání jakémukoliv vážně míněnému mírovému jednání.
Cena za toto jeho chování už je velkými písmeny napsána na zdi. Právě tento týden nechal Bílý dům až do poslední chvíle Netanjahua čekat na přijetí, když už seděl v letadle do Washingtonu, kde plánoval svoji schůzku s Barackem Obamou, ačkoliv úřad vlády týdny toužebně volal po této schůzce. Je to jasný vzkaz a zřejmé pokoření. Nir Hefetz, mediální poradce premiéra, řekl, že neexistuje krize mezi Bílým domem a izraelskou vládou. To je jenom sémantická záležitost. Opravdu to nemusí být krize, ale jenom stále rostoucí pocit znechucení, únavy i téměř zhnusení.
Ve svém nedávném projevu v Hebronu vyjádřil palestinský prezident Mahmúd Abbás něco, co by Obama veřejně říci nemohl: „Co to vlastně ti Izraelci chtějí? Vypadá, že si nepřejí řešení založené na existenci dvou států; nechtějí zastavit expanzi osadníků; vypadá to, že nechtějí mír.“ Přesnější a zahanbující odpověď na „co vlastně Izrael chce?“, je, že Izrael nemá žádnou představu. Netanjahuovi spolupracovníci mají pro nedostatek dlouhodobé strategie premiéra elegantní název – „řízení konfliktu“.
Pravičáci samozřejmě řeknou, že Abbás jenom správně hraje s kartami, které má; že zkouší ze sebe sejmout odpovědnost za zastavený mírový proces; a dodají „říkali jsme to od začátku: Obama je protiizraelský – zde vidíte důkaz.“
Abychom byli objektivní, Palestinci udělali také opravdu pěknou řadu omylů. Abbás může mít noční můry z toho, že nepřijal nabídku bývalého ministerského předsedy Ehuda Olmerta, která byla možná nejlepší, kterou jakýkoliv izraelský premiér kdy vyslovil. A je zde samozřejmě i Hamás, který pokračuje v odmítání izraelského práva na existenci. Používání těchto palestinských omylů jako záminky k udržování této slepé uličky je jen chabou výmluvou pro chybějící politickou strategii.
Dokonce i přátelé Izraele už přestali věřit těmto výmluvám pro to, že Izrael nedělá nic, tedy kromě budování tisíce nových obydlí na okupovaných územích.
Tom Friedman, možná světově nejproslulejší sloupkař, je Žid. Neinklinuje k levici, spíše patří k umírněnějším jestřábům. Mimo malé skupiny židovských Republikánů si nikdo na světě nemyslí, že je proti Izraeli.
Ve svém fejetonu v nedělních New York Times ventiloval svoje znechucení z frašky, která je nazývána izraelskou politikou. Jeho vzkaz vládě Spojených států je: „Pojďme vystoupit z toho obrazu. Nechme všechny tyto politické vůdce předstoupit před svůj vlastní lid a řekněme jim pravdu: Vážení občané, nic se neděje; a nic se dít nebude. Jste tady jen vy a já a problém, který máme. Nastal skutečně čas oprášit linii Jamese Bakera: Pokud to skutečně myslíte vážně, zavolejte nám na 202-456-1414. Chtějte Baracka. A pokud to vážně nemyslíte, nepleťte se nám do života. Máme teď plné ruce práce se zachraňováním své vlastní země.“
Friedmanova analýza je jednoduchá – myslí si, že současná izraelská vláda věří, že můžeme dosáhnout míru bez odevzdání Západního břehu, a že Palestinci budou nepokojní bez ohledu na to, jestli uznají právo Izraele na existenci nebo ne.
Sdílím pocity Toma Friedmana. Cítím se také znechucen a unaven, a jeho plán by mohl být z amerického pohledu prospěšný. Jsem ale znepokojen. Jeho rada americké vládě prospívá především Netanjahuově vládě. Kdybychom se totiž zeptali Netanjahua, co si přeje nejvíce, odpovědí by mohlo být, že chce, aby mu Obama a Mitchell vlezli na záda. Po tom všem, co se stalo, jedinou strategií, kterou formuloval, je vydržet u moci, aniž by došlo k otevřené roztržce s USA. Pokud se ovšem americká vláda postaví na zadní, jeho vláda může trvat jenom velmi omezenou dobu.
Takový výsledek, jak nás varoval jordánský král Abdulláh, bude dalším kolem pouštění žilou. Nevíme, jestli to začne z Gazy, Západního břehu nebo Libanonu, ale současná situace je dokonalý recept pro pokračování válečného konfliktu nízké intenzity, v nichž je Izrael zapojen po celá léta.
A to je skutečný Friedmanův závěr – říká, že ani Izrael ani Palestinci nevypadají na to, že míra bolesti dosáhla takové hranice, aby chtěli změnit status quo. Růst utrpení může způsobit znovuzahájení sebevražedných bombových atentátů v Izraeli, a následkem bude více mrtvých, zraněných a traumatizovaných Izraelců a Palestinců. Pokračující pokles izraelské prestiže i postavení ve světě bude nevyhnutelný.
Převzato z blogu autora na www.haaretz.com
Překlad: Stan
