Svět ruskýma očima 105

Reklama


Vztahy mezi Ruskem a EU v energetice jsou v ohrožení

Natalija Meděnova

Prosinec 21, 2011

Na devátém zasedání Celosvětového ropného kongresu v katarském Dohá v prosinci pokračoval na dálku spor mezi tam nepřítomným ruským ministrem energetiky Šmatkem a evropským komisařem pro energetiku Ettingerem. Mezi Ruskem a EU už trvá napjaté období od počátku roku. Tehdy byl největším problémem Třetí energetický balík. Podle ruské strany je na vině krachu rozhovorů Evropská komise, která odmítla přizpůsobit své zákony tak, aby vyhovovaly i Rusku. Situace se stále vyhrocovala a obě strany se na ničem nedohodly.

Ettinger považuje kontroly v evropských kancelářích Gazpromu za maličkost, která nestojí za rozruch a pocit křivdy, přičemž ale nechce objasnit účel takového pátrání. Šmatko trvá na tom, že je podobné jednání bezprecedentní a že je namířené proti ruské plynové společnosti, neboť takto získané informace mohou být využity pro nátlak na obchodní politiku Gazpromu. Představitel ruského energetického odvětví poukazuje na to, že neposkytnutí statutu TEN (transevropská dopravní síť) plynovodu Južnyj potok se dostává celý systém vztahů mezi Ruskem a EU do nebezpečí.(1) Jednání bude sice prodlouženo, ale je zřejmé, že existují zásadní rozdíly. Evropané považují za samozřejmé, že konkurence mezi dodavateli sníží cenu energií v Evropě, avšak ruský ministr dokazuje, že větší počet zprostředkovatelů mezi výrobci a konečnými spotřebiteli pouze urychlí růst cen.

Výsledkem je, že se Rusko a EU od sebe stále vzdalují. Ministr Šmatko upozornil, že Rusko promýšlí strategické přesměrování energetických zdrojů na východ. Ettinger nastínil růst dovozu energií do EU. Odběry přírodního plynu z Ruska by měly vzrůst ze 125 na 130 až 140 miliard metrů krychlových za rok. Znamená to relativní snížení ruského podílu na dodávkách.

Významný dodavatel plynu Katar je třetí ve světových zásobách přírodního plynu, v jeho produkci a exportu. Na prvním místě je v exportu zkapalněného plynu (čtvrtina světového vývozu). Ten od něho odebírají země EU, konkrétně Velká Britanie, Itálie, Belgie, Španělsko, Francie a Portugalsko. V roce 2010 se tento odběr zvýšil o 32 %. Jasná tendence ke sbližování s Katarem je vidět v případě Německa. V letech 2010 až 2011 proběhlo několik německých návštěv v Kataru na vysoké i nejvyšší úrovni a Německo navštívil katarský emír. Německý ministr hospodářství Rösler jednal při své poslední návštěvě o dvoustranném partnerství. To předpokládá účast německých firem v programu Quatar Vision 2030. Zde má být vložena investice o objemu 190 miliard dolarů do dopravní a energetické infrastruktury a vzdělání. Katar je naopak ochoten vkládat prostředky do německého průmyslu. Katarský státní fond Qatar Investment Authority je velkým akcionářem Volkswagenu a Porsche. Podle tisku se Katar chystá zajistit si akcie koncernu Hochtief až v objemu 25 miliard euro. Je zřetelné, že je Katar připraven provádět na Blízkém východě politiku Západu.

Incident, který se stal v Dohá kolem ruského velvyslance v listopadu tohoto roku nebyl náhodný. Kvůli násilí vůči svému diplomatu žádalo Rusko o přesunutí klimatologického zasedání OSN z Kataru do Koreje. Rusko má samozřejmě zájem nejen na normalizaci, ale i na prohloubení vztahů s Katarem, už jen kvůli energetice. Společným úsilím obou zemí je udržet vazbu cen plynu na ceny ropy. Na prvním summitu Fóra zemí vyvážejících plyn (GECF) v listopadu 2011 vyhlásil katarský emír, že se jeho země nezříká svých spravedlivých požadavků na vazby cen plynu s cenami ropy. Vyzval i k propagaci ekologicky čistého paliva, jímž je plyn a k výměně informací o technologiích a situaci na trhu s plynem. Toto vše je i v zájmu Gazpromu.

Evropští dovozci naproti tomu žádají nevázat cenu plynu na cenu ropy. Německo tím sleduje jednak snížení ceny plynu, ale také docílení vzájemné nevraživosti mezi dodavateli plynu. Podle německého úředníka má být podíl dodávaného plynu závislý na ústupnosti dodavatelů v otázce cen. Jak známo, Němci se po fukušimské katastrofě vzdali jaderné energetiky. Dosud však není jasné, bude-li nahrazena výstavbou zařízení plynových. Dva němečtí ministři zastávají dvě různá stanoviska. Ministr hospodářství počítá s tím, že do roku 2022 bude vybudováno 17 plynových elektráren a ministr životního prostředí je přesvědčen, že postačí dostavět uhelné. Ani jeden z nich neuvažuje o tom, co je spojeno s dovozem plynu.

Eurokomisař ve svém vystoupení na zasedání kongresu vyjádřil nespokojenost s tím, že mezi zeměmi EU jsou rozdíly v cenách až 30%. Prý na těchto rozdílech cen nesou vinu zejména zahraniční dodavatelé (čti Gazprom). Přitom jdou v Německu ceny pro konečného spotřebitele z poloviny na vrub daní. Navíc je v podmínkách svobodného trhu rozdílnost v tarifech pro konečné spotřebitele samozřejmá. V Německu jsou tyto rozdíly 35 % (vliv regionů a různé cenové politiky společností). Výzva exportujícím zemím, aby zbrzdily růst cen, má demagogický charakter.

Pokles cen ropy byl na Západě využit k podpoře alternativních zdrojů energie. V roce 1990 byly světové ceny ropy nízké, ale v Německu rostly spotřebitelské ceny benzinu i zemního plynu. Financoval se rozvoj obnovitelných zdrojů energie.

Růst cen je podmíněn i riskantní politikou Západu, což doložily události "arabského jara" a intervence NATO v Libyi. Nyní reagují světové ceny ropy na situaci kolem Íránu, rozdmýchávanou Izraelem a USA. Odpor k tomu je ze strany Řecka, Itálie a Španělska, které jsou na dodávkách ropy z Íránu závislé. EU na summitu 1. prosince odložila přijetí ropného embarga, ovšem jen do následující schůzky svých ministrů zahraničí v lednu 2012. Bez ohledu na to chystá Londýn vlastní sankce proti Íránu. Totéž připravuje Austrálie, Japonsko (přestože do Japonska přichází 10 % ropy z Íránu) a USA. Šmatko na Světovém fóru ropy oznámil, že Rusko embargo proti Íránu nepodpoří. Je to řešení, které svědčí o podpoře solidarity mezi vývozci a je to také projev nezávislé energetické politiky.

Převzato z Fondsk.ru

***

SSSR – dvacetiletí rozpadu. Kdo je vinen a co dělat?

 

Jurij Prokofjev

Prosinec 25, 2011

Před dvaceti lety došlo na euroasijském kontinentě ke geopolitické katastrofě, která v mnohém změnila svět a zároveň uvrhla naráz miliony lidí do jiného světa s jinými státy. 25. prosince 1991 ztratilo Rusko několik milionů čtverečních kilometrů území a desítky milionů spoluobčanů – přibližně polovinu obyvatel. Lze to nazvat krachem impéria. Sovětský svaz byl impériem prodchnutým duchem ruského národa, kulturou jak ruskou, tak dalších národů, které tuto šestinu zemské souše obývaly.

Na otázku, zda byl rozpad nevyhnutelný, odpovídají někteří kladně. Ovšem fakta hovoří proti rozpadu. O ně se opírají známí ekonomové, historici a politologové a tvrdí, že rozpad nutný nebyl. Nutné byly jen hospodářské reformy, obnova politického systému a bylo třeba odpovědět na aktuální výzvy tehdejší doby. Ovšem ničit společensko-politický systém a dlouho formované ruské impérium, které existovalo po téměř celé dvacáté století, nebylo třeba.

K přelomovému období se vyjadřuje viceprezident Ruské akademie ekonomických věd a autor knihy „Rozvoj ekonomiky Ruska v období 100 let“ Vasilij Simčera. Do počátku perestrojky bylo každoroční tempo růstu země 4 až 5 %. Gorbačovova perestrojka snížila HDP na 2,4 % za rok. I při takto stagnujícím tempu by mělo Rusko nyní po dvaceti letech HDP nikoliv 1,6 bilionu dolarů, ale 4,3 bilionu dolarů. To by zaručovalo ekvivalentní měsíční mzdy 2000 dolarů na jednoho pracujícího. V osmdesátých letech byla země naplněná vlastními investicemi a měla vysoce technologický výrobní sektor. Kdyby se udržel růst ekonomiky 2 %, mělo by Rusko za dvacet let HDP na úrovni Japonska (20 až 22 tisíc na osobu) a nemuselo by snít o tom, že dožene Portugalsko.

Hospodářský systém SSSR vyžadoval strukturální reformy a využívání trhu v zemědělství, lehkém průmyslu a obchodu. Výsledky vědecko-technického procesu bylo třeba lépe uvádět do praxe. To vše ale bez destrukce ekonomiky a politického systému. Bylo potřeba pouze modernizovat a využívat rezervy tak, aby se urychlilo tempo růstu na 8 až 10 % za rok. Podle propočtů analytiků CIA byla v polovině osmdesátých let specifická váha sovětského Ruska 15 až 16 % světového HDP. Dnes je 3%.

Se změnou politického systému Ruska byly zničeny i morální základy ruské společnosti. Komunistická utopie byla sice nedokonalá, ale byla svázána s tisíciletými sny lidí o spravedlnosti a vzájemné pomoci. Se zničením Sovětského svazu byla tato očekávání přervána a nastala honička za "zlatým teletem".

Stalo se. Nastaly otázky kdo je vinen a co dělat.

První z viníků je velká část politické a státní elity Sovětského svazu. Jednu skupinu tvořili ti, kteří nedomysleli situaci, nebo byli přímo hloupí. Druzí však dobře věděli, co dělají. Vláda nebyla připravena k vážným zkouškám. Vedení země včas nezajistilo společensko-politický systém země a to připravilo živnou půdu pro Gorbačovovu perestrojku. V období 1985 až 1991 byla rozbita strana i stát.

Zrušení článku ústavy o vedoucí úloze KS Sovětského svazu znamenalo vakuum vlády a řízení. Unitární KS Ruska byla změněna na konfederaci republikových KS a přestala být pojítkem, které do té doby drželo do značné míry sovětskou státnost. V ekonomice byly přijaty dokumenty, které přinesly nenapravitelné škody. Hlavní z nich "O socialistickém podnikání" dovoloval bez náležitých odůvodnění zvyšovat ceny produkce, další "O kooperaci" dával možnost manipulovat s ohromným množstvím bezhotovostních financí, což způsobilo nebývalou inflaci a třetí "O regionálním hospodaření" stimuloval vedení republik k izolaci.

Prvním a nejvážnějším krokem k pádu Sovětského svazu bylo přijetí Deklarace o státní suverenitě RSFSR sjezdem lidových zástupců. Podle deklarace byly zákony RSFSR nadřazeny zákonům SSSR. Tento dokument byl Jelcinovým prostředkem boje o vládu s Gorbačovem.

Existovaly i přímé sabotáže řady představitelů vlády. Byly například současně uzavřeny všechny tabákové továrny nebo továrny na výrobu čisticích prostředků. Na příjezdových trasách k Moskvě stály stovky chladicích vozů s potravinami, které nebyly do Moskvy vpuštěny, a přitom tam byly v obchodech prázdné regály.

Před srpnem 1991 bylo nejprve připraveno oslabení KS Sovětského svazu, dále bylo zesabotováno řízení státu a nakonec vyprovokována široká nespokojenost lidu prudkým zhoršením jeho materiálního zajištění. Všechnu tuto práci odvedly špičky strany a státu v průběhu tří až čtyř let pod tlakem zahraničních sil. Zemi to dovedlo ke katastrofě, jejímž vyvrcholením byl tzv. puč Státního výboru pro mimořádné situace. Výsledkem byl zákaz KS a změna společensko-politického systému Ruska. Jména tehdejších předních zrádců jsou Gorbačov, Jakovlev, Ševardnadze a signatáři Bělověžských dohod Jelcin, Kravčuk, Šuškevič a jejich pomocníci, kteří dokumenty připravovali – Barbuliš, Gajdar, Šachraj a Kozyrev.

Především Gorbačov byl iniciátorem a činitelem všech akcí nasměrovaných na destrukci jednoty země a jejího společensko-politického systému. V Reykjavíku a na Maltě dal slib prezidentům USA, že bude rozpuštěna Varšavská smlouva a RVHP, že bude pobaltským republikám povoleno odejít ze svazku SSSR a že nebude zasahováno do vnitřních záležitostí Moldavie.
Přitom mohl Bělověžské dohody odvrátit, neboť o nadcházejícím setkání byl předem informován KGB Běloruska. De jure to byla zrada, byla zrazena ústava. Gorbačov zjevně neudělal nic proto, aby předešel bělověžskému spiknutí a tím udělal tečku za existencí Sovětského svazu.

Dalším účastníkem rozpadu SSSR byly zahraniční síly. Západ odedávna lekala velikost Ruského impéria. Jeho přírodní bohatství vyvolávalo závist. Západ a především Anglosasové vždy prosazovali v Rusku své zájmy. Nejprve tím, že v něm zničili konkurenta a nyní tím, že mu znemožňují vzestup.

1. Dullesův plán a plán ředitele CIA Caseyho byly založeny na tom, že v období studené války byla ekonomika SSSR silně napjatá. Vypustili desinformaci o hvězdných válkách tak, aby Sovětský svaz byl vtažen do dalších závodů ve zbrojení. Tím se jeho ekonomika vybičovala až na hranice možností.

2. Spojené státy vyvinuly nátlak na země produkující ropu, především na Saúdskou Arábii, aby extrémně zvýšily produkci a snížily ceny. V SSSR sloužily zisky z prodeje ropy k nákupu potřebného zboží ze zahraničí. Cena ropy tehdy klesla z 35 až 40 dolarů za barel na 10 až 11 dolarů. V SSSR to pouze pokrylo náklady na těžbu bez jakéhokoliv zisku. Nebylo možno kupovat v zahraničí zboží a obchody zely prázdnotou. Rostla nespokojenost občanů.

3. Všechny důležité zpravodajské služby světa měly zkoordinovanou činnost na zformování páté kolony v SSSR, sestávající z různých hnutí a nevládních organizací. Mezi nimi byla i pátá kolona představitelů inteligence.

Prakticky všechna media ve spolupráci s oddělením propagandy ÚV KSSS, jimiž vládl Jakovlev, přešla do rukou příznivců změn hospodářského a společensko-politického systému. Existovalo asi 50 osob – horkých hlav, které se trvale objevovaly v mediích a ovlivňovaly omezené mozky. Především šlo o Popova, Šmeleva, Lisičkina, Seljunina a další. Tím byla ve státě navozena společenská nálada nepříznivá sovětské vládě.

Nelze pomlčet o úloze sovětského lidu. Jeho velká část, zvláště ve velkých městech, vítala změny a přispívala k nim, nechápala jejich podstatu a nedomýšlela následky. V malých městech a na venkově převládala lhostejnost. Lidé byli vyčerpáni bojem o přežití a nechápali smysl konfliktu o moc mezi Gorbačovem a Jelcinem. Nezáleželo jim na systému ve státě, důležité bylo zajistit se jídlem. Lidé si představovali, že kapitalismus jsou plné obchody a stát se o ně bude starat jako za socialismu. Chybovali. Bývalý sovětský systém představoval vysokou úroveň sociálního zajištění. To už občané nového Ruska nemají.

Z uvedeného plyne, že hlavními viníky rozpadu SSSR jsou:

sovětská stranicko-státní elita, která nedokázala odpovědět na výzvy doby a zčásti se ubírala cestou zrady,

zahraniční síly, především USA, které na základě politických a hospodářských zájmů cílevědomě rozbíjely SSSR,

lid, včetně tvůrčí inteligence, který nepochopil, co bude znamenat změna společensko-politického systému a nebránil rozbíjení státu.

Nakonec zbývá věčná ruská otázka: Co dělat? Návrat ke ztracenému není. Rovněž v tomto stavu nemůže Rusko existovat. Uchránit a uspořádat tak ohromnou zemi (devět časových pásem) a zajistit její rozvoj 140 miliony lidí je prakticky nemožné. K tomu je potřeba 200 až 250 milionů obyvatel. I když se nyní v Rusku zlepšuje demografie, přece jen takový počet se v tomto století nedosáhne. Je jediná možnost. Spojení úsilí třeba jen části bývalých sovětských republik, nyní nezávislých států.

Světlo se na konci tunelu, zdá se, ukazuje. Je to Celní unie Ruska, Kazachstánu a Běloruska. Společný hospodářský prostor, k němuž se, lze doufat, přidají další státy. Výsledek – Eurasijský svaz. I když zpočátku není na celém území, přesto je na značné části rozlohy historického Ruska – Sovětského svazu / Ruského impéria.

Převzato z Fondsk.ru

 

***

 

Izrael: Ortodoxní židé se střetli s policií kvůli genderovým otázkám

Asi 300 ortodoxních židů se utkalo s policií v pětaosmdesátitisícovém městě Beit Šemeš nedaleko od Jeruzaléma. Několik členů místní židovské komunity bylo zatčeno. K incidentu došlo poté, co se aktivisté pokusili na ulici umístit transparent, který vyzýval k oddělení mužů a žen na veřejných místech.

Tisková agentura AP informovala, že ultraortodoxní muži v neděli obklopili přenosový vůz televize Channel 2 a házeli na něj kameny, přičemž lehce zranili jednoho člena televizního štábu. Napětí ve městě mezi ortodoxními obyvateli a ultraortodoxním společenstvím Charedim vyvolal příběh osmileté americké dívky jménem Naama Margolese. Ta říká, že se bojí chodit do školy, protože na ni muži z Charedim plivají a nadávají ji za to, že se „neslušně“ obléká.

Převzato z RT.com

Přejít do diskuze k článku