Svět ruskýma očima 107

Reklama


Íránští vojáci jsou přesvědčeni, že dali Američanům rázný signál

Leden 04, 2012


Írán ukončil desetidenní rozsáhlé cvičení íránského námořnictva a ještě úspěšně vypustil dvě rakety dlouhého doletu. Jsou schopné zničit námořní i pozemní cíle.


Strategicky důležitý Hormuzský průliv spojuje Perský záliv s Arabským mořem, jímž prochází více než 40 % světové přepravy ropných produktů. Íránské vedení vyhlásilo, že už nechce nadále vidět v těchto vodách americké letadlové lodě. Velitel ozbrojených sil Íránu Salehi řekl, že Írán pozorně sleduje cizí vojenská plavidla, nacházející se v blízkosti Íránu, neboť musí bránit svou bezpečnost a nezávislost. Vyjádřil přesvědčení, že protivníci Íránu dostali od cvičení rázný signál. Americká letadlová loď se hned na počátku cvičení odebrala z Perského zálivu do Ománského zálivu. Írán jí doporučuje se nevracet.


Plavidlo, které tak mimořádně íránské vládě vadí, je atomová letadlová loď John Stennis, na světě jedna z největších. Na palubě nese bombardéry, letadla radioelektronického boje, přepravní letadla a protilodní vrtulníky. Posádka sestává z 5 tisíc lidí.


Írán hrozí, že pokud Američané výzvu neuposlechnou, Teherán zablokuje dopravu ropných produktů Hormuzským průlivem.


Pentagon už odpověděl, že plány nebude měnit. Následně už i Francie vyzvala členy EU, aby zmrazili evropská aktiva íránské centrální banky a zavedli embargo na dovoz íránské ropy. Zisky z prodeje ropných produktů představují přibližně polovinu íránského státního rozpočtu.


Převzato z News.mail.ru


***

Evropská schizofrenie v roce 2011

Petr Iskenderov


Prosinec 31, 2011


Rok 2011 byl jedním z nejrozporuplnějších v moderní historii Evropy. I přes apokalyptické předpovědi se Evropě podařilo vyhnout se krachu. Evropany však hlavní těžkosti teprve čekají. Obtíže nemají sezónní nebo spekulativní charakter, ale jsou bez přehánění systémové.


Pochybné výsledky prosincového summitu EU znamenaly její přechod do nového stavu, který už nebude řízen ručně, ale automaticky. Rozpočtově-finanční oblast má řešit Evropský fond stability. Mechanismy evropské integrace zavedené v devadesátých letech se ukázaly být nezpůsobilými. Množí se rozpory v otázkách ekonomických, zahraničně-politických i dalších, které toto tvrzení dokazují. Podle ministra pro evropské záležitosti Leonettiho by bylo katastrofou nejen pro EU a Francii, ale pro celý svět, kdyby euro padlo a EU zkolabovala.


Konspirativní verze takové katastrofy by předpokládala, že krizi EU způsobilo externí spiknutí. To má však slabé opodstatnění. Intriky tohoto typu by se mohly přisoudit USA, avšak pro ně by krize EU v nynější podobě nebyla výhodná. Americký ministr financí Geithner to dal Evropanům najevo. Členy eurozóny vyzval, aby na sebe vzali náklady na potlačení krize a zamezili jejímu dalšímu šíření. Washington nepotřebuje mrtvou, ale živou EU. Mezi oběma břehy Atlantiku jsou živé obchodní vazby a Barack Obama má velké rozpočtové problémy. Dalšími faktory jsou Čína a islámský extremismus.


Na vině nejsou žádné z těch vlivů, které uvádí "Merkozy", tedy nepoddajnost Anglosasů či rozežranost Řeků. Ohnisko všech potíží je v samotném Bruselu. Evropští byrokraté se rozhodli stavět budovu jednotné Evropy, aniž by uvážili, kdo v ní bude žít. Jak mohli mít tvůrci všemožných dohod (Maastrichtská, Lisabonská a další) pevné přesvědčení, že v "nové Evropě" budou žít i "noví lidé", bez rasových a národnostních předsudků, kteří zapomněli na dlouholeté vzájemné křivdy a tradiční životní styl?


Při prvních ranách finanční krize bylo jasné, že i když Evropané nejsou odděleni vízy a měnovými bariérami, jsou rozpolceni ještě více než v 70. letech. Podle italské Republiccy neprožívá Evropa krizi eura, ale krizi vlastní identity. Architekti jednotného evropského státu potřebují i existenci jednotné národnosti.To je však nesmysl, když uvážíme, jak jsou současné evropské národy rozdílné. V historii Evropy byly dvě snahy o vytvoření kontinentálního impéria s vlastní národností v centru: napoleonská a hitlerovská. Současná renesance nacionalismu v některých zemích Východní Evropy ukazuje životnost takových pocitů.


Totéž platí o jednotné měně euro. Ta doslova visí mezi minulostí a budoucností. Brusel naléhal na země EU, aby zaváděly euro, a to se také dělo. Země euro přijaly, ale ponechaly si své centrální banky a své národní rozpočty. Tím docházelo k deformacím. Úspěšnější země EU látaly rozpočtové díry. Podle deníku Republicca se 17 zemí eurozóny dívá zlobně jedna na druhou, nemají k sobě důvěru a neoplývají politickým nadšením.


Měna je jedna, ale daňoví poplatníci různí, a jsou to zároveň i voliči. Obyvatelé jednotlivých zemí s jejich jedinečnou historií a kulturou jsou nuceni stát se stejnorodými Evropany, poslušnými nařízením a oběžníkům bruselské byrokracie. Potom dochází k protestům, akcím antiglobalistů v Západní Evropě i demonstracím na obranu národního a náboženského sebeurčení v Řecku. Množství podobných protestů bude bezpochyby narůstat.


V devadesátých letech byli Evropané soudržnější. Potom však začala EU plnit globální úkol, který měl spojit do jednotné Evropy země, jejichž obyvatelstvo spolu nikdy nežilo a mnohdy dokonce bylo k sobě navzájem nepřátelské. Začlenění zemí střední a východní Evropy do EU nepřineslo jen nové trhy, ale přineslo i místní křivdy a pocity závislosti. Američtí novináři z National Review se zabývali postavením Velké Britanie, která jako by byla i nebyla součástí EU. Evropě jako celku stanovili budoucí diagnózu. Je to schizofrenie v důsledku desítek kultur a historických společenství na území relativně malého kontinentu, plného vitálních a velmi hrdých lidí.


V roce 2011 zesílila tendence k rozvrstvení EU na několik úrovní. Mají to být přímí konkurenti v zápase o finance, suroviny a další zdroje. Jednotlivé vrstvy by měly být následující: Francie s Německem, Skandinávie s Pobaltím, Středozemí, Střední a Východní Evropa.


Evropa je ještě ke všemu obklopena dalšími strukturami, činícími její řízení ještě obtížnější. Polsko pokračuje ve formování tzv. Východního partnerství, přestože je vedení EU stále méně ochotno zajišťovat svým východním partnerům členství v EU. Politické závazky oplácí sliby finanční pomoci. Vyčlenila 1,9 miliardy euro na léta 2010 až 2013 k postupnému čerpání pro Východní partnerství v rámci dvoustranných a regionálních programů. Sám Brusel však na sebe žádné politické závazky vůči zemím Východního partnerství nebere. Východoevropské země drží na uzdě, aniž by jim umožňoval rozhodnout se, s kým naváží spojenectví. Především nesmí být navázáno s Ruskem. Podle německého pozorovatele Müllera se jedná o snahu "europeizovat" východoevropské země prostřednictvím průniku do státní suverenity – aplikací "přenosu evropského instucionálního systému do zemí Východní Evropy".


Balkánský blok je arénou geopolitického vzestupu Německa. Jižní Evropa je územím, na jehož patronaci si dělá nárok Francie, jmenovitě Sarkozy, prostřednictvím Středomořské unie. Zde spolu zápasí Berlín s Paříží, což se už projevilo v Libyi a v otázce přijetí Srbska do EU. V roce 2012 bude tento zápas klíčovým problémem Evropy.


Berlín se už nyní stará o to, jak získá nové trhy v Rusku a v Asii a přitom nechce ztratit tradiční spojence, USA a přední západoevropské země. Spiegel to nazývá rozdvojením osobnosti. Víme, že je to jeden ze symptomů schizofrenie.


Převzato z Fondsk.ru, kde najdete i další odkazy


***

Srbská diplomacie v amerických depeších: sága o lži, zradě a hanbě

Jelena Guskova


Leden 04, 2012


Před nedávnem se v Bělehradě objevila kniha Nikoly Vrziče "Tajemství bělehradských depeší". Jsou v ní uveřejněny dokumenty amerických diplomatů z let 2006 až 2010 týkající se Srbska, které prozradily stránky WikiLeaks. Autor z nich vyvozuje, jak vedení země i srbská diplomacie až na jisté výjimky po léta svému lidu lhali, až byli při svých lžích chyceni. Svou knihu označil za ságu o lži, zradě a hanbě.


Depeše amerických diplomatů dokládají, že v roce 2006 ministerský předseda Srbska Koštunica a prezident Tadič vyjadřovali obecné mínění o Kosovu v tom smyslu, že jeho nezávislost nepřipadá z pozice Srbska v úvahu. Vášnivost Koštunici v tomto směru přesvědčila Američany, že rozhovory s ním nemají smysl. Pochopili, že se bude bít za Kosovo do samého konce, a proto se zaměřili na Tadiče.


Z depeší je jasné, že plán na nezávislost Kosova byl už dávno upečen ve Washingtonu. V soukromých rozhovorech to Američané považovali za hotovou věc a "od Srbů očekávali, že to pokud možno lehce stráví, nebudou překážet a nebudou nijak činorodí". (str.19) Oběma srbským představitelům doporučovali jako vhodnou výmluvu toto: o Kosovo přišel Miloševič, nikoliv současné vedení. Srbové tuto variantu odmítli. Proto jim prostřednictvím slovenského ministra zahraničí Kubiše poslali varování, že nezávislost Kosova je hotová věc. V Bělehradě byli překvapeni, ale své stanovisko nezměnili.


Tadič se ukázal pružný a kompromisní. Stále balancoval mezi zradou a strachem ze svého lidu. (str.23) Depeše ukazují, jak od původního odmítání nezávislého Kosova přešel na postoje Američanů. Jemu šlo především o jeho vlastní politickou kariéru. Bál se odmítnutí voličů v případě uznání nezávislosti Kosova, ale bál se také svého zavraždění, jak se stalo premiéru Djindjičovi. Opatrně začal dávat najevo, že s Kosovem jako se součástí Srbska už nepočítá. Mluvil již jen o ochraně Srbů v Kosovu, nikoliv o boji proti nezávislosti. Vyhlašoval, že nedovolí, aby Kosovo překáželo úsilí Srbů o integraci do EU a NATO. Nakonec otevřeně řekl, že se se situací vyrovnal a přijal nezbytnost kosovské nezávislosti. (str.25) Washington o tom informoval asistent amerického ministra zahraničí. (str. 27)


Od té doby měl Tadič plnou americkou podporu. Distancoval se od vídeňských jednání v březnu 2007 a uvažoval, jak lidem zdůvodní ztrátu Kosova, až k ní dojde. Svůj postoj ke Kosovu vázal na podporu jeho strany (Demokratická strana) od USA a od evropských států. Upozorňoval, že Srbsko bude spolupracovat s Tribunálem a uzná nezávislost Kosova, pokud on bude u vlády. (str.25)


Američané viděli jak obtížně Srbové přijímají ztrátu Kosova, proto rozpracovali plán "Strategie K-1", který prozradily depeše amerických diplomatů (WL). Plán měl za úkol přinutit Bělehrad uznat Kosovo mírovou cestou bez otřesů a vážných následků. Strategie měla 4 etapy.


1. USA měly pomoci, aby se vlády v Srbsku chopilo "demokratické" vedení (volby 2007), které uzná nezávislost. Volební kampaň měla být zaměřena na realistickou politiku ke Kosovu. Vsadilo se na mládež – organizovaly se koncerty, diskuse, semináře a internetové akce. Vyzývalo se k hlasování pro budoucnost a demokracii. Finance byly poskytovány nevládními organizacemi, humanitárními fondy, západními zastupitelskými úřady a podobně.


2. Řízení dopadů odtržení Kosova. Především se mělo přesvědčit obyvatelstvo o nevyhnutelnosti osamostatnění Kosova. K tomu se využívala media s obvyklými postupy propagandy. Jelikož jsou USA v Srbsku málo populární, měli Srby přesvědčovat místní "progresivní" Srbové a nikoliv cizinci. Takoví místní se našli (Srbljanovičová, Draškovič, Jovanovič a jiní).


3. Srbsko mělo být syceno peněžními dotacemi, což mělo být hlasitě probíráno na veřejnosti. Celkem mělo jít o 60 milionů dolarů, z nichž více než 20 milionů bylo určeno pro jih Srbska a 1 milion pro Dům mládeže.


4. Měla se propagovat orientace Srbska na budoucnost (vstup do NATO), nikoli na minulost (ztráta Kosova). Podle depeší bylo ještě začátkem roku 2006 Američanům a Evropanům jasné, že EU nemůže v dohledné budoucnosti přijmout Srbsko do svých řad. Nepřálo si to především Německo. (str. 41) Nakonec bylo veřejně dáno na vědomí, že kandidatura Srbska do EU a uznání nezávislosti Kosova jsou navzájem podmíněné.


Jedinou zemí která vytrvale stála za Srbskem, bylo Rusko. Americké zprávy dokazují, že postoje Moskvy k otázkám Kosova byly konsistentní a nekompromisní. Srbská diplomacie byla skeptická. Velvyslankyně Srbska v Moskvě řekla Američanům, že nevidí žádnou šanci Srbska Kosovo udržet a rovněž že nevěří, že Moskva podkope své vztahy k USA a k Evropě kvůli blokování dohody o konečném uspořádání Kosova. (str. 47) Podle ní se Srbsko stane obětí pragmatické zahraniční politiky Moskvy. Američané měli Tadičovi namluvit, že ruské veto by pro Srbsko i Tadiče bylo nevýhodné. Přišly by prý v nebezpečné kosovské otázce na řadu jiné diplomatické kroky. (str. 49)


Přesto se v květnu 2007 Rusko plánu Ahtisaariho o autonomii Kosova vzepřelo. Bělehrad oficiálně Moskvě poděkoval, ale americký diplomat v červnové depeši píše, že mu Tadič sdělil, že Srbsko v RB OSN ruským vetem velmi ztrácí. (str. 50)


Moskva si byla vědoma, že plán Ahtisaariho odporuje mezinárodnímu právu, když porušuje právo jednoho z členů OSN. Za prvé vytváří jasný precedens pro další praktiky ve světě, a za druhé je předvídatelným negativním následkem jak pro regionální tak pro mezinárodní stabilitu. USA se snažily Rusko ovlivnit, a také navrhli ministru zahraničí Srbska, aby požádal ruskou vládu o podporu rezoluce v RB. (str. 50) Bylo to odmítnuto. Američanům nezbylo, než iniciovat jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova. Nevyšlo jim to nijak hladce. Řada zemí nezávislost Kosova bez rezoluce RB OSN neuznala.


Na únor 2008 byly v Srbsku naplánovány volby. Američané měli v plánu vyhlásit nezávislost Kosova v prosinci 2007. Jenže v tom případě by Tadič neměl šanci zvítězit, a proto jeho příznivci prosili Američany a Evropany o odložení tohoto aktu až do doby po volbách. Tadiče charakterizovali jako nejvíce prozápadního vůdce v regionu, takže jeho volba zajistí euroatlantickou integraci Srbska. (str. 54) Spojené státy to přijaly a Tadičovi dali soupis zakázaných kroků při vyhlašování nezávislosti Kosova. Tadič souhlasil. (str. 54 až 55)


Tadič před volbami sliboval Srbům Kosovo i Evropu. Aby podpořil oblibu Tadiče u obyvatelstva, přesvědčil ministr zahraničí Srbska představitele USA v RB, aby vyhlásil zasedání RB dne 16. 1. 2008 otevřeným, aby na něm mohl Tadič vystoupit. Stalo se. Všechno vypadalo korektně, prezident hovořil o tom, jak bude bránit celistvost Srbska a jeho suverenitu, a jakými prostředky na to půjde. Jeho plamenné hřímání mu velmi pomohlo ke zvolení.


Boris Tadič však lhal. Doma a na mezinárodní scéně horoval pro zachování srbského Kosova, ale Američanům sliboval ústupky. Byl vypracován tajný plán pro samostatnost Kosova, který byl předán Američanům. Američané v Srbsku intenzivně pracovali, jak s vládními činiteli, tak i se srbskou církví, v níž měli také své příznivce. Pracovali na reformě armády a na přípravě vstupu Srbska do NATO.


Reforma srbské armády byla pro Američany důležitá. Mělo se pracovat na změně myšlení srbských důstojníků. (str. 85) Tadič ve své zemi neustále mluvil o neutralitě Srbska, o tom, že do NATO nevstoupí. Jenomže v depeších z roku 2007 se vyjadřuje zcela naopak, NATO považuje za prvořadou záležitost. (str. 86) V Bruselu o tom v září 2007 referoval ministr zahraničí Srbska při prezentaci dokumentu o srbských cílech. Ten byl utajen, aby nebyla obrácena pozornost na zvyšující se snahu Bělehradu o euroatlantické směřování. (str. 89) Spojené státy vynaložily značné prostředky na uplácení srbských medií k propagaci euroatlantického směřování.


Američané v depeších hlásili, že hlavním reformátorem armády v přechodu na standardy NATO a vstupu do NATO je náčelník generálního štábu generálmajor Ponoš a ministr obrany Šutanovac. (str.96) Podle depeše sliboval Šutanovac intenzivní ovlivňování veřejného mínění k vytvoření dobrých vztahů s NATO a USA. (str. 96 až 97) Zároveň sliboval, že srbská armáda nemá v žádném případě v plánu zasahovat ve věci Kosova. (str. 98)


V diplomatické korespondenci je uvedeno, že Tadič a jeho ministři museli po vyhlášení samostatnosti Kosova v únoru 2008 projevit svou nelibost Albáncům, Američanům a zemím, které Kosovo uznaly. V depeších se ale upozorňuje, že je to komedie kvůli volbám. Ministr zahraničí se dokonce za své protiamerické hlášky pracovníku amerického velvyslanectví omluvil a požádal o tlumočení pozdravu velvyslanci. (str. 110)


Materiály z Ameriky končí rokem 2010. Ukazují, jaký byl nátlak na Bělehrad a jaké byly hrozby pro zemi. Bělehradu se doporučují další kroky k normalizaci vztahů s Kosovem. Všechna diplomatická jednání se Srbskem se vedou v duchu netajené zásady, že Srbsko musí uznat Kosovo, pokud chce vstoupit do EU. Podle všeho už Bělehrad začal tento požadavek plnit.


Poslední události na kosovské hranici ukazují, že není zájem řešit konflikt ve prospěch kosovských Srbů a Srbska.


Převzato z Fondsk.ru, kde najdete další odkazy


***

MMF ztrácí naději, že zachrání Řecko

Leden 08, 2012


Podle německého Spiegelu už vedení MMF nevěří, že Athény mohou dlouhodobě splácet své dluhy. Hovoří o tom důvěrný dokument MMF. Podle jeho odborníků musí být základní položky balíku opatření záchrany Řecka odpovídající hospodářské situaci země. Patřičné kroky mají být učiněny v polovině ledna, při návštěvě "Trojky" (zástupce MMF, EU a ECB) v Athénách.


Mimochodem Trojka může od Řecka požadovat další úpravy rozpočtu, a od zemí EU v příslušné době zvýšení objemu finanční podpory Řecka, tzn. od věřitelů Řecka požadovat odpuštění velké části jeho dluhů.


Převzato z News.mail.ru


***

Rusko zdvojnásobí počet bojových raket

Leden 8, 2012


Strategická raketová vojska zvýší v roce 2012 počet cvičných a zkušebních odpálení strategických raket. Celkem se má jednat o 11 raket, z toho 4 za účelem prodloužení doby provozu a 7 pro zkušební testování rozpracovaných raketových systémů a zlepšení bojového vybavení strategických raket ke spolehlivému překonání PRO.


Rok 2011 byl zkušebním rokem raketových vojsk strategického určení. Bylo odpáleno 5 mezikontinentálních strategických raket, dvě z toho kvůli dokončení nového bojového zařízení raket a dvě ke zkoušce prodloužení doby provozu stávajících raketových systémů. Jedna zkouška se týkala programu "Dněpr".


Převzato z News.mail.ru


***

Ruský tanker pluje na pomoc zamrzlému městu na Aljašce

Leden 8, 2012


Nevelké město Nome na břehu Beringova průlivu na Aljašce je v obtížném postavení. Má být zachráněno dodávkou paliva (benzin a nafta), které mu veze ruský tanker Renda. Do přístavu proplul mnohakilometrovým pásem ledu v doprovodu amerického ledoborce Healy pobřežní ochrany USA.


Posádka tankeru má bohaté zkušenosti s prací na severu. Tanker byl najat pro dovoz paliva ještě na podzim, ale silné bouře to znemožnily. Nyní byly zase překážkou ledové pásy, proto vyplul na pomoc tankeru ledoborec, který Rendě umožní proplout až 30 cm tlustým ledem.


V Nome žije asi tři a půl tisíce obyvatel. Nezbytně potřebují palivo, neboť teplota vzduchu se tam pohybuje kolem 35 stupňů pod nulou. Podle CNN má ruský tanker dorazit v pondělí.


Převzato z News.mail.ru

Přejít do diskuze k článku