Svět ruskýma očima 109

Reklama


Putinovi bylo doporučeno odložit privatizaci Rosněfti a Transněfti

Leden 11, 2012


Ruský vicepremiér Igor Sečin navrhl ruskému ministerskému předsedovi Putinovi, aby se odložil prodej mnoha státních společností, včetně Rosatomu, Transněfti, RusGidro, Zaruběžněfti a FSK na později. Kommersant, který zprávu přinesl, se odvolává na nezávislé zdroje z vlády a uvádí, že Sečin svůj návrh vysvětlil Putinovi v dopise. Nový privatizační program musí být schválen do poloviny února.


V případě Rosněfti je důvodem nízká cena akcií. Měly by stát 10,2 až 10,8 dolarů za kus, avšak dnes stojí 7,27 dolarů. Navíc by při ztrátě kontroly státu nad společností nebyla možnost pracovat na šelfu. Společnost je kromě toho největším plátcem daní v zemi (v roce 2011 dala do státního rozpočtu přibl.1,3 bilionu rublů). To jen díky účasti státu.


Prodej akcií Transněfti je podle Sečina v tuto dobu hospodářsky neefektivní. Situaci společnosti bude možno ohodnotit až v roce 2013.


Privatizaci Zarubežněfti doporučuje zrušit. Společnost plní státní úkoly, které se nemohou vložit na soukromou společnost.


Privatizace energetických struktur, obzvláště Federalnoj setěvoj kompanii (FSK) a RusGidro Sečin doporučuje odložit proto, že v tomto oboru činnosti neexistuje ucelený systém regulace. Poukazuje na to, že plán privatizace, který předložilo ministerstvo hospodářského rozvoje, neodpovídá "Strategii 2020".


Koncem roku 2011 prohlásila ministryně hospodářského rozvoje Nabullina, že privatizace bude záviset na situaci na trhu. V září 2011 se počítalo, že privatizace v roce 2012 přinese 300 miliard rublů, v roce 2013 380 miliard a v roce 2014 475 miliard rublů.


V roce 2015 plánuje vláda prodat 15 % akcií Rosněfti, 10 % VTB, 4,11 % FSK a podíly v Sovkomflotě a RusGidro. V roce 2017 chce zcela opustit kapitál některých společností, v nichž si chce ponechat jen zlatou akcii.


Převzato z Lenta.ru


***

Polsko se po svém vyrovnalo s nedávnou historií

Vadim Truchačev


Leden 13, 2012


V Polsku vynesli rozsudek ve věci vyhlášení stanného práva a ukončení činnosti Solidarity v roce 1981. Bývalé vedení země bylo označeno za zločineckou skupinu. Podle polského Nejvyššího soudu neexistovalo v té době nebezpečí, že do země vtrhnou vojska Varšavské smlouvy a že si tedy Polsko záležitost mělo vyřešit samo. Proto podle něho vedení země, které vyhlásilo stanné právo, vědomě porušilo zákon a lze je tedy prohlásit za zločineckou skupinu. Osmaosmdesátiletý Kiščak , tehdejší ministr vnitra, obdržel 2 roky vězení podmíněně, osmdesátičtyřletý Kania, tehdejší první tajemník PSDS, byl zproštěn viny a Wojciech Jaruzelski byl ze zdravotních důvodů osvobozen již v loňském roce. Rozhodnutí následuje po loňském výroku Ústavního soudu Polska. Ten uznal zavedení stanného práva za odporující ústavě. Tehdy bylo za porušení stanného práva trestáno nejméně 170 tisíc osob. Jenže současná polská ústava byla přijata v roce 1997 coby Ústava republiky Polsko (RP), avšak v rozsudku se jedná o událostech z let 1981 až 1983. Tehdy se stát nazýval Polská lidová republika (PLR), která měla jinou ústavu. Stanné právo se zavedlo podle ní. Jednou z klíčových norem každého demokratického státu je, že zákon nemá zpětný účinek. V Polsku to, zdá se, neplatí.


Soud v současnosti přihlížel k minulé situaci. Armáda ujišťovala, že nehrozí nebezpečí vpádu, ale není ještě známo všechno z tehdejší doby, nejsou odtajněny všechny dokumenty a rovněž je možné, že tehdejší vedení Polska vidělo věci jinak. Rovněž mohlo mít své tajné informace, například tu, že se vpád připravuje.


Počátkem osmdesátých let byla polská ekonomika v krizi, nebylo dostatek základních potřeb k životu a polská vláda si půjčovala na Západě. Tehdy vznikla Solidarita, požadující hospodářské a politické změny, např. zrušení cenzury a právo na stávku. Solidaritu podporovali tehdejší disidenti (Komorowski, Kaczyńští), Vatikán (Jan Pavel II.), polské Radio Svoboda a západní sdělovadla. Solidarita se šířila Polskem.


Stále více bylo slyšet výzvy k neposlušnosti "ruské komunistické vládě" a bylo nebezpečí občanských střetů a ohrožení socialismu v Polsku. Vezme-li se v úvahu, že podobné nálady byly i v Maďarsku, NDR a ČSSR, existovalo riziko rozpadu socialistického tábora.


Brežněv upozorňoval, že Sovětský svaz nenechá Polsko vystoupit ze socilaistického bloku. Do Varšavy přijel Suslov (hlavní ideolog ÚV KSSS) a žádal, aby polské vedení zjednalo pořádek. (jedná se o rok 1981) Před tím to úplně stejně probíhalo před událostmi v NDR (1953), Maďarsku (1956) a v ČSSR (1968). I Polsko mělo už svou zkušenost z roku 1956, tehdy však sovětská vojska hranice nepřekročila.


V Polsku měli v tehdejší situaci odpovědnost za udržení kontroly nad událostmi Jaruzelski, Kania a Kiščak. Vyřešili to stanným právem (prosinec 81 až červenec 83). Hrdina 2. světové války Jaruzelski prohlásil, že veškerou odpovědnost za to bere na sebe. Dále prohlásil, že je nezbytné spoutat ruce avanturistům dříve, naž vtáhnou vlast do propasti bratrovražedné války.


Bez krve se to neobešlo, v době stanného práva přišlo o život kolem stovky lidí. Ovšem podle tehdejšího mínění Jruzelski odvrátil mnohem horší následky. Přitom nebezpečí vpádu sovětských vojsk existovalo. Současný soud v této věci chytračí.


Loni komentoval polský vysloužilý generál události tak, že tehdejší přijatá řešení byla správná a nevyhnutelná. Jednalo se o měsíce vnitřního i vnějšího nebezpečí a o drásání polské společnosti. V takové situaci bylo podle něho stanné právo záchranou od velké katastrofy.


Současný polský soud na sebe bere funkci soudce historie a funkci Pána Boha. Nebere v úvahu, že zákon nemá zpětnou platnost.


Převzato z Pravda.ru


***

ČLR – USA: bitva o kontrolu nad Tichým oceánem

Vladislav Gulevič (Ukrajina)


Leden 14, 2010


Rostoucí síla Číny vyvolává pozornost Západu k Asii a oblasti Pacifiku (ATR). Američtí analytikové bijí na poplach s tím, že Číňané zabírají země, které nemají s USA potřebné vztahy.


Washington se upnul k lidskoprávní rétorice, ze které se už stalo dogma. Znevažuje režimy zemí ATR tím, že jim vytýká nedemokratické praktiky, to ovšem podle svého pojetí demokracie. Tím tyto země nechtěně vhání do "náruče" Pekingu. K tomu například došlo v případě Barmy. Zatímco Američané kritizovali, Číňané zde prosazovali své zájmy na spoluráci s touto velmi chudou zemí. Do jejich ekonomiky, infrastruktury i obrany investovali miliardy dolarů. Bílý dům znepokojilo, že při návštěvě barmského prezidenta v Číně oznámilo čínské vedení, že obě země mají stejný strategický pohled na problémy zahraniční politiky.


Zeměpisná poloha Barmy má velké vojensko – strategické přednosti: společnou hranici s Čínou, Indií, Thajskem a Laosem. Pro Američany je to vhodný strategický prostor pro nátlak na Peking a kontrolu Malacké úžiny, jíž proplouvá kolem 50 tisíc lodí za rok (pozn. překl.: podle jiného zdroje až 65 tisíc). To představuje pětinu až čtvrtinu veškerého námořního obchodu. Denně se tudy převeze 11 milionů barelů ropy, jejímž jedním z hlavních odběratelů je Čína.


Barma má značné přírodní bohatství. Vedle ropy je to také zinek, cín, wolfram, olovo, měď, uhlí, drahokamy a plyn. Je proto volání po bojkotu této země k ničemu. Barma vždycky najde jiného partnera k obchodu namísto USA.


Vztah USA k malému ostrovnímu státu Východní Timor je podobný jako jejich vztah k Barmě. Ostrov má výhodnou zeměpisnou polohu blízko Austrálie a Indonézie. V Timorském moři jsou velké zásoby ropy a plynu. Vedle sebe má Wetarský průliv, který má jednu z největších hloubek na světě. Je ideální k proplouvání ponorek z Tichého do Indického oceánu. V případě, že by v této části světa došlo ke konfliktu, bude možnost využít ponorky záviset na tom, kdo ovládne Wetar a tedy kdo ovládne Východní Timor. Ten získal nezávislost v roce 2002 a od té doby se o něj přetahují Čína a USA: Větší úspěchy má Peking. Má již kontrakt na výstavbu dvou elektráren. Dodává Timoru lehké zbraně a vojenskou výstroj. Na ostrově sídlí asi 4 tisíce Číňanů. V lednu 2011 bylo dohodnuto, že Peking poskytne Východnímu Timoru půjčku 3 miliardy dolarů. Timořané už nejezdí studovat do USA a do Austrálie, ale vzdělání získávají v Číně.


V takovéto situaci upevňuje Washington vojensko – strategické kontakty s Austrálií a Novým Zélandem. Při návštěvě delegace ministra obrany Austrálie v USA byly mezi hlavními otázkami projednávány Afghánistán a sílící pozice Indie a Číny. Austrálie svou službu Spojeným státům v JV Asii potvrdila (1). Clintonová oznámila snahu USA učinit z 21. století století tichooceánské politiky USA (2). V této části planety je Austrálie nejpevnějším spojencem Bílého domu. Armádu má plně vybavenou v počtu 51 tisíc vojáků pravidelné služby a 19 tisíc záložníků. Zdroj k mobilizaci je 4,9 milionu lidí. V této zemi jdou 2 % HDP na armádu. Má na svém území 16 vojenských objektů USA, včetně raketového polygonu, radiového střediska a atomových ponorek.


Kolem Austrálie je velký počet samostatných ostrovů. Jen jeden z nich je jejím jednoznačným spojencem. Ostatní se orientují na Čínu.


USA mají s Austrálií dohodu na posílení americké vojenské přítomnosti na pevnině. Nebudou se zřizovat další vojenské objekty, ale američtí vojáci budou mít přístup k australské infrastruktuře. Bude se také zvyšovat přítomnost amerických plavidel v australských přístavech, tak jako je tomu už v Jižní Koreji a Japonsku. Tím mají Spojené státy kontrolu nad Jihočínským mořem, považovaným Čínou za svou suverenní oblast. Kontrola tohoto moře je bezesporu geopoliticky důležitá, neboť přes něj je nejkratší a bezpečná cesta pro lodě z Číny, Japonska a Ruska k Singapurskému průlivu a zpět.


Číňanů se o oblasti ATR obává také Nový Zéland. ČLR se sblížila s Republikou Fidži. Pokud by mezi těmito dvěma státy rostla spolupráce rychle, mohla by v blízké době na některém z fidžijských ostrovů vyrůst trvalá čínská vojenská základna. Číňané by potom byli usazeni z jedné strany na Fidži a z druhé na Timoru.


Není vyloučeno, že se Čína zabydlí i na Seychelách. Seychelský prezident učinil Číně nabídku na vybudování námořní základny. Seychely mají rovněž důležitou strategickou polohu. Ke kontrole velké části Indického oceánu a východního pobřeží Afriky by stačila mobilní námořní skupina. V Číně studuje 50 seychelských vojáků (3) a Seychely dostaly od Číny dvě lehké letadlové lodě.


Čína hlídkuje v nebezpečných oblastech Indického oceánu, kde se vyskytují piráti. Musí mít svá opravárenská střediska a základny. Ekonomika Číny je závislá na zahraničním obchodu, proto je Peking v oblastech, kde piráti operují, obezřetný. Snaží se o jejich zneškodnění. Je možné, že vzniknou nějaká střediska i na Seychelách. Washington se obává, že z této oblasti už nebude možno čínské námořnictvo vytlačit (2). Američané jsou přesvědčeni, že Čína buduje v Indickém oceánu věnec námořních základen (3). Washington má na Seychelách základnu svých bezpilotních letounů pro boj s tajemnými somálskými piráty a kvůli kontrole somálského území.


Čínský stát má i své slabé stránky. Podle řady odborníků nemá Peking srozumitelnou námořní strategii. Námořní strategie je podstatně širší pojem než strategie a taktika použití námořnictva. Musí obsahovat koordinovanou polyfunkční činnost specializovaných státních zařízení, počínaje generálními štáby a vojenskými experty, až k oceánografickým institutům a k ekonomice. Proto se Čína bude co možno nejdéle vyhýbat válečným konfliktům na moři. Musí zmodernizovat své loďstvo a zrealizovat svou strategii ve vztahu k tichooceánským zemím, předně těm, které jsou v bezprostřední blízkosti Austrálie a Nového Zélandu, významných spojenců USA. Peking potřebuje čas. Opírá se o diplomacii (levná záležitost) a o ekonomiku. Jeho pronikání do Afriky je příkladné. Obchodní obrat s africkými státy se zvýšil z objemu 10 miliard dolarů v roce 2003 na 20 miliard v roce 2004. Má dohodnutou těžbu nerostných surovin s Angolou, Nigerií, Zambií, Kongem a dalšími africkými státy. Je za Austrálií a USA na třetím místě v pomoci zemím ATR. Snaží se založit co nejvíce svých středisek na strategicky důležitých místech tak, aby v případě mimořádně velkého oslabení USA mohla s touto mocností hovořit z pozice síly, nikoliv z pozice slabšího.


1) Edi Walsh «America’s Southern Anchor?» (The Diplomat August 25, 2011)


2) “Clinton says 21st century will be US`s Pacific century” (Xinhua/Wang Fengfeng, 12.11.2011)


3) Jody Ray Bennett «Seychelles: An Open Invitation for China» (ISN Insights, 27. 12.2011)


Převzato z Fondsk.ru


***

Ministr zahraničí RF reagoval na prohlídku Kuril japonským ministrem

Leden 14, 2012


Lavrov řekl, že pokud je prohlídla Jižních Kuril japonským ministrem zahraničí provedena proto, aby zostřila postoj Tokia v otázce příslušnosti ostrovů, potom tento akt nepřispěje k pozitivnímu rozvoji vztahů obou zemí.


V prohlášení Lavrova bylo upozorněno, že výlet japonského ministra zahraničí k jižní části kurilského pásma nebyl přehlédnut. Pokud byla návštěva učiněna k podtržení důležitosti rozšíření spolupráce mezi sousedními oblastmi Ruska a Japonska, je to možno přivítat.


Japonský ministr si prohlédl kurilské pásmo z paluby člunu japonské pobřežní ochrany 14. ledna. Podle japonských medií k návštěvě došlo kvůli předvedení japonského zájmu na vyřešení mnohaletého sporu o toto území v předvečer návštěvy Lavrova.


Jak známo, je o několik ostrovů Jižních Kuril spor mezi Ruskem a Japonskem veden už od druhé světové války a kvůli němu nebyla podepsána mírová smlouva.


Převzato z Lenta.ru

Přejít do diskuze k článku