Svět ruskýma očima 123

Reklama


Geopolitická volba Běloruska

Andrej Geraščenko (Bělorusko)


Březen 21, 2012


Spolu s přípravou ruských prezidentských voleb se významně zaktivizovaly mezinárodní aktivity kolem Běloruska. EU a USA dosud neuznaly výsledky voleb běloruského prezidenta, které proběhly v roce 2010. Po celou tuto dobu činí Washington a Brusel na republiku nátlak za účelem destabilizace režimu. Požadují ústupky ohledně demokratizace společnosti. Využívají k tomu jak prezidentských voleb, tak následného rozprášení opozičního shromáždění. Západ předvedl Lukašenkovi demonstraci síly a zároveň varoval Putina, že takováto varianta by přicházela v úvahu i pro Rusko.


Pravidelná konfrontace EU a Běloruska začala 27. 2. 2012 rozšířením seznamu Bělorusů, jimž je zakázána Evropa a posuzováním sankcí na vývoz běloruské ropy a ropných produktů. Jako důvod si evropští demokraté vzali obvyklé obvinění z diktatury, poté co Minsk odmítl pustit z vězení několik účastníků prezidentských voleb a upustit od trestu smrti. Dva vrazi, kteří měli na svědomí několik výbuchů, přičemž výbuch v minském metru způsobil smrt patnácti lidí a mnoho zraněných, byli odsouzeni k nejvyšším trestům.


Lukašenko ujistil Brusel, že se vydírání nepoddá a že přijme odpovídající opatření. Nato byl odvolán velvyslanec z Polska a běloruský představitel z Bruselu. V poslední době hlavně Polsko a Německo podněcují nátlak na Minsk. Ten, aniž by čekal na reakci Bruselu a Varšavy, navrhl polskému velvyslanci a zástupci EU, aby odjeli do svých zemí "ke konzultacím". Brusel byl nejprve zmaten, ale vzápětí byli všichni zastupitelé EU v Bělorusku odvoláni. To byl dost vážný diplomatický konflikt. Lukašenko se vyjádřil tak, že Bílá Rus nehodlá ustupovat.


Baťkova tvrdohlavost je částečně podmíněna i podporou ze strany Ruska a Kazachstánu. Rusko i Bělorusko odmítají řešení mezistátních problémů za pomoci ekonomického nátlaku. Podobně se společně vyjádřily i vlády obou zemí a Kazachstánu a ostře odmítly nátlak na jednoho z členů Společného hospodářského prostoru, jehož ja Bělorusko členem. Z toho je patrná jeho podpora a skutečnost, že není izolováno.


V Bruselu se zaktivizovaly prozápadní síly, které začaly strašit okupací země Ruskem a zároveň prezidentovi navrhovali, že za svobodu mnohým běloruským politickým vězňům získá zpět odvolané velvyslance. Brusel se tak snaží najít východisko ze slepé uličky, kterou si připravil. Jenže baťka to ignoroval.


Po těchto reakcích Minska se EU začala obávat, že se Bílá Rus nakonec zcela přikloní k RF. Proto prohlásila v polovině března Ashtonová, že se velvyslanci EU do Minska během týdne vrátí, ovšem sankce budou pokračovat v zesílené formě. Minsk ústy mluvčí ministerstva zahraničí Běloruska Vanšinové reagoval nakompromisně: "Takovou informaci nemáme. Avšak podle zdravého rozumu – o jakém návratu evropských velvyslanců může být řeč, když EU nepřestává vyhrožovat novými sankcemi proti nám 23. března! Nejdříve počkáme na toto datum a až potom vše vyjasníme, tady i návrat velvyslanců." Z toho je vidět, že návrat evropských velvyslanců nebude nijak automatický a k tomu všemu jejich pobyt v Minsku může navodit pokračování konfliktu.


Evropská unie se zde nezdá být vítězem. Rezoluce proti Bílé Rusi nebyla v polovině března přijata. Bude se řešit až 28. – 29. března. Počítá se s penězi pro běloruskou opozici a bude snaha o zmaření hokejového mistrovství světa v roce 2014 v Minsku. Pro Lukašenka by to měla být rána, protože jemu na mistrovství velmi záleží (sám je hokejista) a země už vydala velké peníze na infrastrukturu. Jenže i zde je Baťka klidný. Bude to prý prověrka Mezinárodní hokejové federace, nakolik dodržuje princip, že sport stojí mimo politiku. A běloruský prezident má ve světě hokeje velkou autoritu.


Běloruská neústupnost je do značné miry podmíněna podporou Moskvy. Tato země dlouho existuje jako hraniční stát. Ve skutečnosti se snaží balancovat mezi Evropou a Ruskem a těží ze svého postavení jak politické, tak především hodpodářské výhody. Ve vztazích obou dřívějších členů jednoho státu byl nejkonfliktnější rok 2010, kdy se Bělorusko snažilo o mnohovektorovou politiku. Kolem Lukašenka se shromáždila skupina lidí, která jej přesvědčovala o ruském nebezpečí. To po období voleb v Bělorusku selhalo. Západ je neuznal a pro Lukašenka to bylo nebezpečné. Proto se se skupinou prozápadních rádců rozešel. Krom toho takové překmitávání už začalo dráždit i běloruskou společnost, především část proruskou.


Aby si napravil situaci, začal se Minsk snažit o kontakty s jinými vlivnými mocnostmi. Především jde o Čínu, ale aktivizuje se i vztah s Katarem. Demonstrativně se udržuje styk s Gruzií. K tomu všemu se ministerstvo zahraničí snaží vést samostatné rozhovory s Lotyšskem, Litvou a Norskem. Jejich prostřednictvím se snaží najít varianty řešení problémů s EU. Zde je řada faktů:


V Bělorusku bude realizováno 20 velkých projektů za finanční podpory Číny (čínská čtvrť, hotel Peking, poblíž Minska čínsko-běloruská průmyslová zóna pronajatá na 50 let). Peking uvolní na tyto projekty 30 miliard dolarů. Po pozdějším upřesnění to bude 16 miliard, ale i tak se jedná o velké peníze. Tím však skončí dohoda o stavbě s Ruskem. S Čínou také roste objem vzájemného obchodu.


Začátkem března navštívil Minsk ministr zahraničí Íránu Salechi. Země se ujistily o své vzájemné strategické pozici a o nepřípustnosti vměšování se formou sankcí USA a EU do svých záležitostí. Zajímavé je, že ve stejné době odjel Lukašenkův syn Viktor (pomocník prezidenta ve věcech národní bezpečnosti) do Kataru. Přitom Katar je odpůrcem Íránu a nepřítelem Ruska. Informace o této akci jsou skoupé. Zdá se, že se Viktor snaží řešit problémy diverzifikace dodávek plynu do Běloruska a přilákat katarský kapitál do ekonomiky země. Podle uniklých dokumentů by mělo v budoucnu dojít ke zřízení jakéhosi "katarského ostrova" (analogie čínské čvrti) a realizace dalších projektů členy katarské vládnoucí dynastie.


Další zajímavostí je, že 1. července pobýval v Kataru ministerský předseda Litvy a projednával dodávky plynu. Účelem bylo odpoutat se částečně od závislosti na Rusku. Uvažovalo se o vybudování terminálu na zkapalněný plyn v Klajpedě. O něčem podobném v Litvě uvažuje i Bílá Rus s tím, že by částečně importovala plyn z Kataru.


Bělorusko ve svém konfliktu s EU počítá s podporou pobaltských zemí a vede dvoustranné rozhovory i s dalšími členy EU. Vede také rozhovory s Norskem, které může být zprostředkovatelem dovozu plynu z Kataru. Už dříve se s Norskem projednávalo poskytnutí plovoucího terminálu Litvě pro skladování zkapalněného plynu.


Bělorusko pokračuje v podpoře Tbilisi a o nějakém uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie nemůže být řeči. Saakašvili zase opakovaně podporuje Bělorusko v rámci Východního partnerství a staví se proti sankcím na něj ze strany EU.


Lukašenko vyvodil z událostí posledních let důsledky a udělal řadu kroků vstřícných k Rusku. Jestli to bylo vynucené, nebo ne, je už druhou věcí. Ale udělal je. Gazpromu prodal za 2,5 miliardy dolarů svou polovinu Beltransgazu. Privatizace dalších velkých zařízení bude zahrnovat účast ruského kapitálu. Seriózně a zřejmě s požehnáním Lukašenka se sonduje, zda by bylo vhodné zavést do vzájemného obchodu mezi RF a Běloruskem jako platidlo ruský rubl.


Dále. Celní služby obou zemí se dohodly na exportních poplatcích na ropné produkty, z nichž má Bělorusko značnou část příjmů. Běloruský náměstek ministerského předsedy a ruský vládní představitel Rogozin se dohodli na rozšíření vojensko-průmyslové spolupráce s výsledkem vytvoření rusko-běloruských holdingů. Rusko dodá zakázky a Bělorusko kvalifikované pracovní síly.


Přestože není zahraniční politika Běloruska zcela důsledná, jeho představitelé chápou, že geopolitická volba musí směřovat k Rusku a k euroasijskému integračnímu projektu.


Převzato z Fondsk.ru



***

Rusko a Írán přemohou Západ rublem a riálem

Sergej Balmasov


Březen 23, 2012


Válka s Íránem v hospodářském prostoru se už vede. Od počátku roku 2012 je rozhlašováno, že se Teherán s Moskvou odpoutaly od vzájemného placení dolary a přešly na ruble a riály. Stalo se tak po náhlém propadu íránského riálu o více než třetinu vůči dolaru. Dle mínění Teheránu k tomu došlo v důsledku intrik Západu a protiíránské hysterie.


Nato ukončil v Íránu svou činnost mezinárodní mezibankovní systém Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční komunikaci SWIFT, s jehož pomocí prováděly finanční součinnost západní a íránské společnosti. Západ netají, že tato opatření jsou podmíněna snahou trestat Západ za jeho pokračování v jaderném programu.


Co bude následovat a zda je Rusko schopno pomoci minimalizovat náklady spojené s ukončením práce SWIFT pro Írán se zamýšlí profesor vysoké školy ekonomie Ivan Rodionov:


Bohužel odmítnutí dolaru a eura v platbách mezi Íránem a Ruskem je jen PR gesto. Zcela přejít na tuto praxi je sotva možné. Důvody jsou nasnadě.


Jsme prodejci a trhy určuje zákazník. On by měl povinnost nakoupit národní měnu. Je to krásné, je to i PR, ale nemá to ekonomický smysl. Všechny výhody spolkne komise.


Nakonec se stejně všechno děje tak, že při propočtech mezi námi v rublech a riálech budou ztráty při jejich nákupu, bude se platit komisi, jelikož aktiva jsou většinou v jiných měnách. Pokud bude Írán platit rubly, musí je také koupit, opět za dolary. Rusko zase musí koupit riály.


I pro jednotlivé společnosti, s ohledem na komisi znamená vedení obchodu v rublech a riálech další náklady a těžkosti. Prakticky všechny projekty se realizují pomocí úvěrů, což znamená podstatnou překážku v obchodování v národních měnách. Úvěrové agentury mají své účty rovněž v dolarech a eurech.


Pouze naše velké společnosti, které působí například v oboru jaderné energetiky a zboží se vyrábí u nás, dostávají zaplaceno v rublech.


To, že Západ v Íránu přerušil systém SWIFT, není pro Teherán katastrofou. Je to pouze nepohodlné. SWIFT není jediný systém. Větší potíže než Íránu způsobil Západ svým dovozcům.


Islámská republika dováží široký sortiment zboží z Evropy. Především zařízení pro těžbu ropy a plynu. Tak mají dodavatelé potíže získat své peníze. My sami SWIFT při realizaci vojensko-technické spolupráce s Íránem nepotřebujeme.


Írán představuje ropně-plynový trh bez deficitu. Nemá dluh a omezuje dodávky ropy na západní trh. Zdrojů ropy je ve světě dost a takové omezení nemá velký dopad.


Pro Rusko na první pohled z této situace neplynou žádné hmatatelné výhody. Rusko si přeje Írán v jeho úsilí podpořit. Ze zprostředkování obchodu mezi západními a íránskými společnostmi mnoho peněz neplyne. Důležité je však to, že jen Íránem se Západ nespokojí a už otevřeně vykládá, jak je nespravedlivé, že jediná země – Rusko – vládne tak ohromnými přírodními zdroji. Čili čistá politika.


Nyní mají snahu nás zostudit. Kvičí, že očišťujeme zemi, která prý připravuje jaderné zbraně. Vzpomeňme však Irák, který byl obviněn z vlastnictví zbraní hromadného ničení a po okupaci se ukázalo, že kde nic, tu nic.


Převzato z Pravda.ru



***

Státní převrat v Mali: krok v řetězci přerozdělení zdrojů planety

Alexandr Mezjajev


Březen 26, 2012


Ke státnímu převratu v Mali došlo 22. března. Skupina povstalců vedená kapitánem Sanogem zabrala prezidentský palác, mnoho státních zařízení, státní rozhlas a TV. Vládu převzal tzv. Národní výbor pro obnovu demokracie a znovunastolení státu, dosavadní vládu rozpustil, pozastavil platnost ústavy, uvěznil řadu ministrů a kandidátů na prezidentský úřad pro srpnové volby.


Vyšlo najevo, že cílem spolčení je řízení situace na severu země, kde dochází ke střetům se separatisty. Podle náměstka ministra zahraničí RF je vojenský převrat v Mali smutným následkem libyjské krize. Od počátku roku byl sever země napadán maliskými Tuaregy navrátivšími se z Libye. Armáda bývalého libyjského plukovníka al-Nadžíma čítající mezi jeden a půl až dvěma tisíci osob zabrala na severu Mali významné oblasti a usilovala o samostatnost. Obyvatelé napadených oblastí byli nuceni utíkat do Alžírska, Burkiny Fasso, Mauretánie, Nigeru, nabo na jih Mali. Armáda Mali nedokázala území bránit a vzdávala jednu pozici za druhou. Nakonec došlo k převratu a ztrátě téměř poloviny země.


K povstání Tuaregů došlo v Mali od šedesátých let nejednou. V roce 1992 při krvavém střetu nejen v pouštích Sahary, ale i v okolí velkých měst byli Tuaregové vybaveni automaty, granátomety a dalšími ještě účinnějšími zbraněmi. Nyní mají tuarežští vojáci zbraně bývalé Džamahírije. Vláda Mali nedokázala zvítězit, proto podepsala dohodu s osvobozeneckou frontou Azavaku a zavázala se urychleně rozvíjet tuarežská území.


Povstalci a světový tisk hlásají, že k převratu došlo v důsledku války na severu země a vůbec se nezmiňují o zahraničních silách. Jejich vliv je redukován jen na dostupnost libyjských zbraní. Zbraně jsou však jen technické prostředky, nikoliv podstata věci.


Mali je jednou z nejchudších zemí světa (v HDP na 127. místě ve světě, v rozvoji lidského potenciálu na 179. místě). Takovéto údaje jsou sice pravdivé, ale neříkají všechno. Jsou jen krycím manévrem. Ve skutečnosti je Mali nesmírně důležitý strategický stát a krom toho má velké přírodní bohatství (zlato, uran, fosfáty, bauxit, železná ruda, mangan, olovo, měď). V severním Mali je ropa, ale především velké podzemní zásoby pitné vody. Dnes je voda uložená ve vodonosných vrstvách považována za nejdůležitější přírodní zdroj. OSN připravuje zčistajasna ve věci pitné vody dokument, který bude v blízké době předložen státům k podpisu. Podobně jako před nedávnem byla Súdánu odňata část bohatá na ropu, bude v blízké době státu Mali odňata severní část bohatá na vodu.


Samotný maliský převrat je v mnohém nejasný. Prezidentský palác byl příliš lehce dobyt i přesto, že je na kopci ve výhodné poloze k obraně. Jeho zteč musela být dobře naplánovaná. Vypadá to, že byl prezidentský palác v době útoku prázdný. V předvečer převratu jej navštívila delegace Afrického svazu. Projednávala pomoc Afrického svazu a JAR státu Mali. Jednalo se o obnos 4,5 miliardy franků CFA (asi 7,5 milionu eur). Měl sloužit k regulaci situace na severu. Snahy Afrického svazu a jihoafrické diplomacie byly Západem ihned zablokovány.


Pozornosti je hodno také to, že vůdce převratu kapitán Amadou Sanogo byl USA vybraným členem protiteroristické skupiny s výcvikem v USA, které často navštěvoval. Právoplatný prezident Mali Amadou Tourani Touré byl kdysi vzdělán v SSSR.


Současná situace v Mali je velmi podobná té, která nastala koncem roku 2011 v Pobřeží slonoviny. Výzvy z mnoha stran západních zemí a OSN ke klidu a dodržování ústavy, k demokratickému procesu bez násilí. Ovšem nikde se neobjevuje požadavek na obnovení vlády prezidenta Touré. Dnes dává "mezinárodní společenství" jednoznačný a jednohlasný signál, že nevyžaduje obnovu zákonné vlády.


Státní převrat v Mali je dalším krokem v přerozdělování přírodních zdrojů planety. Motorem přerozdělování jsou nadnárodní a transteritoriální subjekty. Rozklad státnosti zemí Západní Afriky je vážný a dlouhodobý.


Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku