Svět ruskýma očima 132

Reklama


Rusko musí mít PRO blízko hranic USA

Ljubov Ljulko

Květen 10, 2012

Setkání týkající se rozmisťování americké PRO v Evropě organizované Ruskem skončilo neúspěchem. Ministerstvo obrany opět vysvětlilo, že evropská PRO znamená pro Rusko nebezpečí a pohrozilo případným preventivním útokem. Je už načase přejít od beznadějně planého bránění k akci.

Setkání, které proběhlo začátkem května v Moskvě, bylo kvůli nechuti aliance zrušit své plány mobilní PRO v Evropě odsouzeno ke krachu. Na summitu v Chicagu ve dnech 22. až 24. května oznámí NATO, že první ze čtyř zamýšlených etap realizace PRO je už v provozním režimu. Znamená to nasazení lodního systému Aegis vybaveného radarem o dosahu 400 km a útočnými raketami SM-3 (Blok I) ve Středozemním moři. Tento systém bude spolupracovat s radarovou stanicí včasného varování v Turecku. Podle slov asistentky ministra obrany USA Creedonové umístí Washingtoin při posilování skupiny Aegis ve Středozemním moři a v severních mořích útočné rakety v Rumunsku (Blok IIA) a v Polsku (Blok IIB). Podle specialistů tyto rakety nemohou do Ruska doletět.

Ve čtvrté etapě po roce 2018 se předpokládá modifikace systému (SM-3 Blok IIB) a v zóně jejího ničení se ocitnou mezikontinentální rakety Topol a těžké rakety Sotka rozmístěné mezi Moskvou a Uralem. Právě pro ničení raket nového pokolení jsou pro případ odvetného jaderného útoku na USA určeny Topoly. Náčelník generálního štábu Makarov pohrozil za přítomnosti představitelů padesáti zemí, že "v případě krize budou spuštěny preventivní útoky na objekty PRO v Polsku a dalších zemích východní Evropy."

Obě strany očekávají nové přístupy. Politolog Markov uvedl pro The Christian Science Monitor: "Počítáme, že USA mohou realizovat svůj plán, ale ten přinese nové závody ve zbrojení, proto je třeba se vrátit k jednacímu stolu s novými přístupy." Rusko si pod těmito přístupy představuje přijetí návrhů o společné účasti v americké PRO, s přístupem ruského velení ke spouštěcímu knoflíku, anebo rozdělení zón sledování, což by zabránilo USA nebo NATO kontrolovat ruské území. Jenže tyto přístupy jsou pro Američany nepřijatelné a nikdy jimi nebudou akceptovány, jelikož Rusko není jejich spojencem a tudíž nemůže dostat právo veta. I když rakety z Íránu nebo Koreje přeletí spolehlivě ruské území, není možno se přece na Rusy spolehnout. S konečnou platností ne.

Další ruský požadavek na uzavření právně závazné dohody o nenasměrování evropské PRO proti Rusku rovněž není reálný. Američané přece tvrdí, že se obávají "říše zla". Íránského strašáka a al-Kájdu si zorganizovali sami po rozpadu SSSR, aby odůvodnili existenci svého gigantického vojensko-průmyslového komplexu, který zajišťuje jejich zájmy ve světě, což je především přístup k ropě a plynu.

Někteří Američané vkládají naději do návratu Putina (Richard Weitz). Jenže nechápou situaci. V čase prvního Putinova pojelcinovského prezidentství byly jiné okolnosti. Tehdy Putin podpořil návrh prezidenta Bushe ml. ukončit dodržování dohody o PRO z roku 1972, aby se vyhnul krachu plánovaného partnerství nového Ruska s USA v boji s mezinárodním terorismem. Putin je dnes už jiný. Proto je naděje na návrat "realistického" Putina stejná utopie jako společná PRO.

Otázka, zda vytvořit strategicky významnou PRO společně s NATO byla projednávána už před deseti lety. Je to jasná utopie. K zabránění raketového útoku na Rusko musí být dle autora článku Kapitulace (Americká obrana: Útok na Rusko) v budoucnu třeba alespoň zjednodušený vlastní národní systém PRO. Dnes již je to ekonomicky reálné. V roce 2001 se Američané přetvařovali chápajíce, že slabé Rusko nemá na takové opatření peníze.

USA budou nekompromisně rozmisťovat PRO v Evropě bez jakýchkoliv garancí Rusku. Bylo by snad možno věřit Washingtonu v záležitostech válečné konfrontace? Ovšem všechno nemají tak snadné. Podle amerických analytiků první blok selže, především při identifikaci a sledování bojových hlavic. Krom toho má problémy samotná aliance, která není již tou dřívější aliancí. Problémy jsou v Afghánistánu, v Libyi, v otázkách evropské PRO, v politickém i finančním plánování.

I v USA je situace nepříznivá. Pracuje tiskařský stroj, roste státní dluh i nezaměstnanost, republikánský Kongres občas nepodpoří demokratického prezidenta. Mnohé inovační práce v rámci čtvrtého stupně jsou zastaveny. Je to příkladně program vytvoření kosmických bojových raket a preventivního laserového programu Airborne laser. Realizace plánů, které jsou Rusku nebezpečné by se měla zpozdit asi o 10 let.

Dnes se svět nedostane na pokraj války, pokud Rusko začne rozpracovávat plán PRO svých spojenců v Jižní Americe, například kvůli možnému konfliktu mezi Velkou Británií a Argentinou. Kdo jsou dnes spojenci Ruska, když ne Chavez a Ortega, kteří uznali nezáviskost Abcházie a Jižní Osetie? Dnes je nejlepší chvíle hledat spojence v argentinské prezidentce. Není v tom nic absurdního. V Chruščovově době začali Američané brát Rusko vážně tehdy, Když nechal Chruščov v odpověď na rozmístění amerických raket v Turecku dopravit tajně sovětské rakety na Kubu. Možno nalézt jinou variantu, ale třeba změnit taktiku jednání z obranné na útočnou a začít vytvářet svou PRO blízko hranic s USA, vždyť se jedná o loďní systémy. USA dnes vynakládají třikrát více prostředků na obranu svých základen a spojenců než na obranu vlastního území. Je třeba tomu zabránit a obrátit jejich pozornost k vlastním hranicím.

Rozmístění nejnovějších prostředků ruské PRO (radarové stanice, Iskandery, vlastní lodní systémy v prostoru Baltského a Středozemního moře) je adekvátní, ač dočasná odpověď a hrozby pro NATO nepředstavuje. "Kosmický" projekt Rogozina je dosud ještě z říše fantazie.

Převzato z Pravda.ru


***

Admirálové považují za hlavní starost vrchního velitelství námořnictva námořní jaderné síly

Květen 12, 2012

Nový vrchní velitel vojenského námořnictva RF viceadmirál Viktor Čirkov musí podporovat vysokou bojovou pohotovost strategických námořních jaderných sil (SNJS). Až do svého jmenování do nejvyšší funkce velel Baltské flotile. O úkolech vojenského námořnictva promluvil bývalý první náměstek vrchního velitele vojenského námořnictva Kasatonov. SNJS musejí sloužit jako základní systém zadržování a jejich vrchní velitel musí dbát na výstavbu a rozvoj všech podřízených systémů, které zajišťují jejich normální funkci (útočné, pobřežní, zajišťovací, letectvo, síly obecného určení).

V současnosti je v různém stupni výstavby 60 bojových lodí a lodí pomocných. Musí existovat účinná kontrola využití prostředků a musí být stanoveny priority při budování. Speciální péče má být věnována Arktidě. Ledová pokrývka je už od břehu vzdálená 150 mil a ruští rybáři mají například podezření na vstup cizích lodí do ruské arktické zóny. Kasatonov upozornil na nutnost vybudování sítě severní mořské cesty, znovuvybudování polárního letectva a zavedení spolupráce s pohraničníky.

V Černomořské flotile (ČF) a Baltské flotile (BF) je nutná pozornost vrchního velitele. ČF operuje ve Středozemním moři a v Perském zálivu a má vliv na vztahy s Ukrajinou.

Podle jiného bývalého náčelníka vojenského námořnistva admirála Kurojedova je třeba přednostně rozvíjet Severní a Tichooceánskou flotilu. Přednost musí být dána jaderným silám – atomovým ponorkám strategického určení a ty jsou jen ve výzbroji těchto dvou flotil. V pozornosti ale musejí být i ČF a BF, které vzhledem k tomu, že jsou zastaralé, potřebují nezbytně obnovu. S ní se již začalo.

Nový vrchní velitel musí prokázat trpělivost. Může se spolehnout na pomoc Klubu ruských admirálů. Stojí před ním několik povinností, především výstavba současné flotily vyzbrojené přesnými zbraněmi, stabilizace kádrů a vojenského námořního vzdělání. V těchto záležitostech už dochází k pokroku – prakticky jsou hotové první ponorky Borej a rakety Bulava dokončily zkoušky. Dále je třeba zaměřit pozornost na oceánské lodě a lodě zabezpečovací. Oceánská flotila může plnit úkoly jak v moři tak v oceáně, pobřežní pouze v moři.

Převzato z Ria.ru


***

Srbsko: "Proruský" Nikolič proti "prozápadnímu" Tadičovi

Anna Filimonova

Květen 14, 2012


Překreslování hranic suverenních států, zavádění protektorátů na Blízkém východě a na Balkáně, snaha o vytvoření monolitické geostrategické zóny NATO v Evropě realizovaná rozšiřováním aliance na východ a plány k vytvoření evropské PRO staví před Moskvu naléhavou otázku nalezení geopolitických spojenců v mnohopolárním světě. Na Balkáně je jediným historickým spojencem Ruska v podstatě jen Srbsko, dosud ještě silná země balkánské oblasti.

V ekonomice existuje mezi Ruskem a Srbskem dohoda o volném obchodu (2000). V roce  2009 byla uzavřena dohoda o prodeji srbské monopolní společnosti NIS Gazpromu a i další prodeje. Přes území Srbska vede budovaný plynovod "Južnyj potok", který bude krýt až 40% evropské spotřeby plynu. V Srbsku bylo otevřeno rusko-srbské Centrum humanitární spolupráce v Niši, které má zajišťovat bezpečnost ruských energetických objektů. Ruský plynový projekt má podstatný význam k upevňování postavení Ruska na Balkáně a v celé Evropě.

Rusko je nejnadějnějším partnerem Srbska při odmítání navrhovaných rezolucí v RB OSN k osamostatnění Kosova. Rusko má zájem na stabilitě Srbska i na stabilní spolupráci se všemu partnery na srbské politické scéně. Mezi ruskými a srbskými politickými stranami existují dohody. Rusko nejednou prostřednictvím svého ministra zahraničí a svého představitele v OSN bránilo vůdce srbských radikálů Šešelje, který je v Haagu.

Pro realizaci svých hospodářských projektů v Srbsku tam Rusko potřebuje své postavení posilovat. Z toho důvodu je důležitá volba srbského prezidenta 20. května. Bude to soutěž Tadiče s Nikoličem. Rusové jsou sice schopni spolupracovat s každým z nich, avšak je otázka, zda je tento přístup správný vzhledem k oboustranným vztahům, anebo je svědectvím toho, že Moskva nemá dlouhodobou strategii a že je nerozhodná v podpoře vlastních významných zájmů a to v podmínkách neukončené geopolitické transformace oblasti a při podpoře protiruských sil na Balkáně Severoatlantickou aliancí.

Pro Rusko je závažným výsledkem parlamentních voleb v Srbsku skutečnost, že se do parlamentu dostaly výrazně "proevropské" strany, konající v zájmu Bruselu. Ve Skupštině už nebudou strany hájící srbské národní a státní zájmy. Pro Rusko to bude mít řadu důsledků.

Tadič i Nikolič považují za svůj absolutně prvořadý cíl vstup Srbska do EU. EU je od samého svého založení naprosto svázána s NATO, kde je zavedena naprostá hegemonie USA. EU i NATO chápou globální bezpečnost úplně stejně, což vyjádřily na summitu NATO v Lisabonu. Severoatlantická aliance napevno počítá s integrací zemí západního Balkánu, včetně Srbska, do svých struktur. Přestože Nikolič popírá možnost vstupu Srbska do NATO, je tendencí těchto organizací politické a vojensko operativní splynutí. V Srbsku byly po roce 1999 prakticky rozbity jak armáda, tak síly státní bezpečnosti. Vstup do EU nese s sebou přirozeně i atlantickou orientaci země. Vstup Srbska do EU automaticky zlikviduje existující, pro obě strany výhodnou, dohodu o volném obchodu Ruska se Srbskem.

Další nebezpečí spočívá v tom, že v Srbsku existují centra nestablity. Je to Vojvodina, oblast Rašky a srbský jih. Mezi principy evropské politiky patří i decentralizace s perspektivou následného dělení země. (To jde přímo proti zájmu Ruska na stabilitě Balkánu.) Proto jsou naděje na samostatnou politiku Srbska v rámci EU iluzorní.

Nikolič se seriozním odpovědem na otázky vyhýbá. Do voleb šel s heslem "Jak EU, tak Kosovo i Rusko". Jenže jeho hlavním poradcem je bývalý velvyslanec USA v Srbsku Montgomery. Jeho Srbská pokroková strana (SPS) byla založena v roce 2008 odštěpením od Srbské radikální strany (SRS). Označení napojení na EU za absolutní prioritu  a založení "evropské" strany dalo ve své době rozhodující ránu hlavní proruské síle – SRS. Ta měla v nejldepších časech 88 poslanců a podporu 35 % voličů. Po jejím rozbití nastalo kritické oslabení tábora s národním a státním zaměřením. Politická platforma Srbska byla zbavena sil schopných prosazovat alternativu atlantické orientaci. Nikolič nekompromisně bojoval proti novému politickému hnutí Dveře. Pro Tadiče není Nikolič soupeřem, ale stejně jako on se snaží o náklonnost Západu a má stejnou ideologii.

Nikoličova strana nemá své předvolební klání, na rozdíl od jiných stran, placené státem. jejími sponzory jsou místní oligarchové. Strana má charakter slepence. Střetávají se v ní zájmy skupin postavených proti sobě. V nynějších prezidentských volbách je pravděpodobbná Nikoličova prohra. Vládu bude zřejmě sestavovat Tadič a Nikoličova strana bude zralá na rozpad.

Nikolič si protiřečí. Z jedné strany vyhlašuje orientaci na Moskvu a naproti tomu ignoroval demonstrativně diskusi ve Skupštině o statutu Srbska coby pozorovatele v CSTO. Souhlasně ji byli ochotni posuzovat jenom radikálové, tj.poslanci SRS, nikdo je ale nepodpořil. Nikolič vyhlašuje při každé příležitosti bezvýhradnou orientaci Srbska na EU. Za strategického spojence prohlašuje Německo.

Je charakteristické, že v nynější předvolební kampani prakticky všechny politické síly vyhlašovaly a vyhlašuji kulturně historické svazky s Ruskem a podtrhují dvoustranné hospodářské projekty. Svědčí to o výjimečně příznivé atmosféře pro Rusko a o vlivu Ruska na srbský domácí i zahraniční politický život. Nejvíce proruské pozice zaujala SRS a hnutí Dveře, které má připraveny konkretní programy spolupráce. Ruská linie je přijímána i Demokratickou stranou Srbska V. Koštunicy a Socialistickou stranou Srbska I. Dačiče.

Hlavním poliutickým technologem Nikoličovy SPS je Montgomery a je tedy Nikoličovo prohlášení, že přivede lidi k protestu proti výsledkům voleb možno považovat za přípravu ke státnímu převratu, podobnému tomu, který nastal v roce 2000. Je to obvyklá taktika "rozhoupání loďky" k destabilizaci situace. Jak Tadič, tak Nikolič představují dvě strany jedné euroatlantické mince. Jeden z nich však využívá proruskou rétoriku.

Pro Rusko znamená pasivní pozorování událostí a absence dlouhodobého širokého a veřejně projevovaného programu rozvoje dvoustranných vztahů selhání. Chybí vyjádření sympatií a podpory zastáncům blízkých svazků s Ruskem. V takovém případě se dá předpokládat na Balkáně zavedení regionálního monopolu EU a NATO a vazalskou závislost Srbska na euroatlantickém centru moci. Svazky nové srbské vlády s Bruselem budou vytěsňovat Rusko ze Srbska a hospodářsky likvidovat snahy Moskvy a práci ruských společností.

Rusko začalo na Balkáně prohrávat, už když nedokázalo odvrátit lokální války v bývalé Jugoslávii a vojenskou agresi NATO proti ní v roce 1999. Nyní je potřeba zvolit principiálně nové přístupy a detailně se seznámit se situací, střízlivě ji vyhodnotit a seriozně pracovat na širokém spektru spolupráce se všemi srbskými stranami a společenskými hnutími.

Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku