Svět ruskýma očima 141

Reklama


Rusko, Indie a pákistánsko – čínská spolupráce (I)

Andrej Volodin

Červenec 06, 2012

Putin hodlá pravděpodobně v září navštívit Pákistán. Někteří indičtí žurnalisti vidí v ruských krocích v jižních částech Střední Asie a v plánované Putinově návštěvě také svérázný trest za zahraničně politickou orientaci Indie na USA. Je to však příliš zjednodušující, především s ohledem na situaci, která nastane po odchodu cizích vojsk z Afghánistánu. Potom bude v oblasti jak z historických, tak z objektivních geografických příčin Pákistán v centru nového geopolitického uspořádání. Rozhodovat budou čtyři státy: Indie, Čína, Pákistán a Rusko. Jedním z nových pilířů tohoto vytváření bude svazek Pákistánu a Číny.

                                                                                * * *

Pákistán byl jedním z prvních států, který uznal ČLR, v šedesátých a sedmdesátých letech minulého spoletí byl jejím nejvytrvalejším spojencem. Čína to stále vysoce cení. Poskytuje Pákistánu vojenskou i technicko – hospodářskou pomoc a pomoc v oboru jaderných technologií a zařízení. Existují názory, že upevňování mnohostranných svazků mezi Indií a USA podmiňuje stále těsnější partnerství mezi Islamabádem a Pekingem, které je považováno za záruku pákistánské bezpečnosti.

Existují tři základní směry vojensko – technické spolupráce obou zemí:

Raketová technika: Pákistán má k dispozici rakety krátkého i středně dlouhého doletu, které vojáci považují za modifikaci čínských balistických střel,

Bojová letecká technika: Pákistán má k dospozici čínské JE-17 Thunder a K-8 Karakorum i stíhačky společné výroby a dále radarový systém rychlého odhalení čínské výroby,

Jaderný program: Bere se v úvahu, že ČLR mohla Pákistánu předat důležité technologie k výrobě jaderných zbraní.

Pákistán a Čína rozvíjejí i dvoustranné obchodní a ekonomické vztahy, které zakotvila Komplexní dohoda o svobodném obchodu z roku 2008. Spolupráce je strategicky výhodná především pro Pákistán. Ten s pomocí Číny realizoval dlouhodobé infrastrukturní projekty (dálnice, těžba mědi a zlata, rozvoj klasické i jaderné energetiky). Důležitá ve spolupráci je výstavba přístavu Gwadar, který leží 180 mil od vstupu do Hormuzského průlivu, přes nějž je dopravováno 40 % světových dodávek ropy po vodě. Pro Peking je podstatné, že existence přístavu mu umožňuje diverzifikaci a ochranu dodávek energetických surovin a že má přístup do Arabského moře pro svůj Sin-ťiangský (Ujgurský) autonomní okruh (SUAO). Pro ekonomickou bezpečnost Číny je to velmi důležité.

Pákistán má formálně dva základní spojence – USA a ČLR. Jenže po událostech roku 2011 ztratily vládnoucí kruhy k Americe důvěru a orientují se na Čínu jako na spojence "do každého počasí". Pákistánská armádní elita už přestala se svou servilitou k USA. Vzestup nedůvěry posílilo i americko-indické jaderné ujednání, které Indii fakticky vyloučilo z režimu nerozšiřování jaderných zbraní. Čína s Pákistánem oplatily rozhodnutím, že Čína vybuduje k už existujícímu jadernému reaktoru v Pákistánu další dva.

Mezi Pákistánem a Čínou jsou i vážné problémy. Čínu znepokojuje pákistánský politický extremismus a rostoucí bojovnost Ujgurů, často migrujících z Pákistánu. Jak v Číně, tak na Západě se předpokládá, že značná část Ujgurů, kteří v osmdesátých letech navštěvovali medresy na území Pákistánu, byli následně mobilizováni do oddílů působících v Afghánistánu, nejprv proti sovětské armádě a potom proti USA a jejich spojencům, dosud bojujícím proti Talibánu. Vojenští znalci předpokládají, že část těchto Ujgurů "mudžahedínů" se vrátila do Číny.

Dochází k častému napadání Číňanů pracujících na kontraktech Číny v Pákistánu radikály, především v provincii Balúčistán. Je tam více než 100 tisíc čínských pracovníků. Peking se obává o své občany a o to, že muslimský svět přenechává boj s terorismem Americe.

Washington vidí rostoucí obavy z aktivizace sil politického islámu v Pákistánu. Odpor k muslimskému radikalismu je v souladu s dlouhodobými strategickými cíly USA v Číně. Čína se snaží toto období dvou protichůdných směrů přestát:
1) omezením geopolitického vlivu USA v Indii a v Jižní Asii,
2) odříznutím Číny od politického extremismu, který přichází z Pákistánu.
Prostředkem má být vyvážený rozvoj dobrých sousedských vztahů čínskou nestrannou politikou k oběma důležitým zemím Jižní Asie v záležitosti Kašmíru. Peking má obavy z vlivu kašmírského vření na národnostní a náboženské rozpory v tibetském Sin-ťiangu. Indové vidí v čínsko-pákistánských vztazích snahu o své omezování v Jižní Asii. Je jasné, že destabilizace SUAO má vliv na rozvoj Číny. Příznivci "nezávislého ujgurského státu" pocházejí ze severozápadní pohraniční provincie Pákistánu, jsou podporováni USA a některými muslimskými státy, především Saúdskou Arábií i některými ropnými monarchiemi Perského zálivu. Proto se Pákistán tak snaží zneškodnit síly politického islamismu na svém území. V SUAO žije asi 8 milionu Ujgurů, jejichž nejradikálnější část se snaží vytvořit svůj nezávislý stát Východní Turkestán.

Převzato z Fondsk.ru

***

Rusko, Indie a pákistánsko – čínská spolupráce (II)

Andrej Volodin

Červenec 07, 2012

Čína byla na jednu stranu spokojena podporou Pákistánu při potlačení nepokojů v Urumči v roce 2009. Jednalo se o podporu jednoho z vedoucích muslimských států, který se oficiálně distancoval od "mezinárodního islámského hnutí odporu". Džihádisté údajně představují 5 až 10% z účastníků "ujgurského hnutí". Na druhou stranu Čína pochybuje o schopnosti vlády Pákistánu mít efektivní kontrolu nad celou zemí. Důvodem jsou přísně omezená opatření proti usazeným Ujgurům a jejich náboženským školám na jeho území, které jsou výchovnými zařízeními budoucích separatistů. V důsledku toho byla přijata dohoda o mnohostranné spolupráci mezi SUAO ČLR a Severozápadní pohraniční provincii Pákistánu (SZPP) s cílem potlačit aktivitu islamistů, která má původ v této provincii. Krom toho se dohoda zabývá rozšířením Karakoramské dálnice spojující Sin-ťiang s SZPP. Její význam je zřejmý: doprava zboží z pákistánských přístavů Arabského moře, především z Gwadaru. Dohoda má mnoho dalších obvyklých ustanovení (spolupráce hospodářská, kulturní, obchodní, atd.)

Peking nemá na zřeteli jen meziregionální vztahy. Zdá se, že pákistánský problém vidí takto:

1. Pákistán byl vytvořen na základě náboženském, nikoliv politicko-ekonomickém. Otázky rozvoje nebyly v popředí, pozornost se nevěnovala ani snižování sociálních rozdílů ve společnosti, po častých krizích se dostala k moci armáda. Ta neměla zájem na potřebných změnách, ale jen na udržení pořádku. Potřebné reformy byly odkládány.

2. Střídání "vojenských" a "civilních" etap nedovolovalo vytvořit schopné politické instituce s objektivní politickou elitou orientovanou na zájmy obyvatel.

3. Pákistánská armáda nabyla dojmu, že má jedinou a neotřesitelnou roli ve společnosti, která tak závisela na vůli jednotlivých armádních vůdců. Nejhorší byl generál Ziaul Hak v letech 1977 až 1988. Byl velmi shovívavý k politickému islamismu, který s armádou úspěšně soutěžil o vedení společnosti. Obdobné dvojvládí je nebezpečím i pro Indii a pro Čínu.

4. Vojenská vláda z konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let mohla být reálným nebezpečím jednotě a územní celistvosti Pákistánu. To v sobě, vzhledem k prostupnosti hranic, neslo i nebezpečí vnitřní destabilizace Číny, Indie, Íránu a Střední Asie. Šlo o možnou demontáž sekulární státnosti.

5. Všechny tyto státy musí mít zájem na jednotě a územní celistvosti Pákistánu. Vždyť ten má velký arzenál jaderných zbraní (snad 80 až 100 bojových zařízení), který se stále zvyšuje.

Složitá vnitropolitická situace Pákistánu způsobuje, že Peking diverzifikuje svou geopolitickou strategii k celé Jižní Asii. Čína vychází z toho, že v důsledku válečných operací v Afghánistánu nezbývá už dostatek sil na postavení USA v Pákistánu. Tak se upevňuje její vedoucí pozice ve Střední Asii. Měkkého vytěsňování USA z Pákistánu dosahuje za pomoci osvědčeného rozšiřování mezinárodních hospodářských svazků. Pákistán počítá se zásadní finanční pomocí Číny a se spoluprací v hydroenergetice (čínské projekty).

Čína se řídí heslem, že "ekonomika určuje geopolitiku". Aktivně se účastní modernizace pákistánské dopravní infrastruktury. Zabíjí tak dvě mouchy jednou ranou: zajišťuje si bezpečnou dopravu a omezuje vliv USA v oblasti pro Čínu citlivé, na Středním Východě a v Jižní a Střední Asii. Přímo ternem je přístav Gwadar, který plní hned několik úloh.

Čína hodlá požádat Pákistán o možnost vybudovat na jeho území svou vojenskou základnu. Tím má být dosažen měkký vojensko-politický tlak na Indii, omezení vlivu USA v Pákistánu a Afghánistánu a bezprostřední kontrola aktivit ujgurských separatistů v SZPP. Islamabád se k tomu nechce vyjadřovat. Uvažuje o možnosti potají využívat k vojenským účelům existující "vojenské prostory" v Pákistánu.

Podle Times of India je již nyní Pákistán prvořadým odběratelem vojenské techniky a zařízení z Číny (asi 70%).

Existují 3 geopolitické záměry , které má Čína s Pákistánem:
1) omezování vlivu politického islamismu na politické procesy v ČLR,
2) omezování role Indie v Jižní Asii,
3) měkké vytěsňování USA z Jižní a Střední Asie.

Rozvoj čínsko-pákistánských vztahů zasahuje i do zájmů Ruska.

1. Vzhledem k několika okolnostem se stal Pákistán školitelem politického islamismu a mezinárodního terorismu. Jelikož vláda nekontroluje celé své území, šíří se radikalismus do sousedních zemí, obzvláště do Číny. Tím vzrůstá nebezpečí pro Střední Asii. Rusko musí změnit svou politiku k Pákistánu, musí se vrátit do role aktivního zahraničního účastníka společných postupů v Jižní Asii.

2. Návrat Ruska do Jižní Asie předpokládá přítomnost vhodných rámců pro dialog o bezpečnosti tohoto důležitého území. Lze se angažovat v ŠOS s tím, že v ní budou mít plnoprávné členství Indie i Pákistán. Moskva musí v této organizaci vyvážit Peking. Na tom nakonec závisí efektivita ŠOS coby politického nástroje mezinárodní bezpečnosti. Stálo by zato uvažovat i o ruské účasti v činnosti Seskupení Jižní Asie pro regionální spolupráci SAARC.

Převzato z Fondsk.ru

 

***

Uzbekistán otevřel dveře Americe

Darja Děrjabina


Červenec 03, 2012


Po rozpadu SSSR se vztahy některých jeho bývalých zemí zhoršily. Příkladně mezi Uzbekistánem a Tádžikistánem až natolik, že se Uzbekistán rozhodl opět pozastavit své členství v Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO), která je protějškem NATO. Ostatním členům CSTO je to vcelku jedno. Uzbekistán už takto jednal v roce 1999, avšak v roce 2006 se vrátil.


CSTO se utvořila proto, aby společně zabezpečovala prostor SNS před vnějšími nepřáteli. Ukázalo se. že jediným nepřítelem je NATO. Tato aliance se snaží dostat pod svůj vliv státy, v nichž potřebuje rozmístit prvky PRO. Například o Arménii USA nikdy neměly zájem. Projevily iniciativu až teprve, když CSTO dostala statut pozorovatele ve Valném shromáždění OSN a když vytvořila Kolektivní síly rychlého nasazení, které mají odrážet vojenskou agresi, bojovat s terorismem, extrémismem a obchodem s drogami. Důležitost Gruzie, Ázerbajdžánu, Kyrgyzie, Kazachstánu a Turkménie objevil Washington po ohlášení, že bude Írán přijat jako pozorovatel do vojensko-politického svazku SNS.


V této společnosti byl Uzbekistán vždycky přebytečný. Náklady na společná cvičení a rozepře s Tádžikistánem nebyly Uzbekistánu vhod. Loni navrhl Lukašenko vyloučit Islama Karimova, aby se nepletl pod nohy. Uzbecký prezident nechtěl na "padáka" čekat a sám požádal o uvolnění.


Karimov nepochybně očekává podporu Západu. Jenže Washingtonu je neužitečný stát k ničemu. Uzbekistán nemá přístup k moři, je přelidněný a přišel o podporu SNS. Tak by veškeré náklady na přátelství musely nést USA. Dosud je Uzbekistán jen v okruhu zájmu Moskvy a Pekingu.


Za doby existence SSSR měla Uzbecká SSR možnost přímo ovlivňovat Tádžikistán, což už nyní nemůže. Konflikt kvůli Rogunské GES trvá roky. Dříve problémy řešila Moskva. Tádžikistán v létě odpouštěl vodu z Nurekské přehrady do Uzbekistánu a ten zase dodával chybějící elektřinu do Tádžikistánu. Od pádu společné soustavy se nedokáží dohodnout.


Možnost zprostředkovat dohodu má ještě ŠOS (Šanghajská organizace pro spolupráci), v níž má krom Ruska ještě velkou váhu Čína. Je jasné, že všechny země kolem Aralského moře, vysušeného obrácením toků řek a neracionálním využíváním jeho zdrojů, musejí řešit záležitosti všech energetických projektů v oblasti.


Karimov se rozhodl uskutečnit svou malou revoluci a znovu zaklepat na dveře Západu. Jediné, co může nabídnout, je změna směru ve Střední Asii. Američanům se nezdařilo pokořit Afghánistán a nyní jej s hanbou opouštějí. Pak bude region pro USA ztracen. Pokud Uzbekistán dovolí USA usídlit se na jeho území, riskuje, že zničí  své vztahy nejen s Ruskem, ale i s Čínou.


Cožpak uzbecký prezident nechápe, že po příchodu USA do země má své dny spočteny?


Převzato z Pravda.ru


***

"Černá díra" zůstane státem Evropy

Ljubov Ljulko


Červenec 04, 2012


Kosovo získá v září úplnou suverenitu, rozhodla o tom 2. července ve Vídni Mezinárodní řídící skupina v Kosovu (MŘS). MŘS zahrnuje 24 zemí, které uznaly nezávislost autonomie. Nyní potřebují ze sebe sejmout odpovědnost za to, co se děje v "polostátě" a tlačí vlády k jeho uznání. V souladu se splněním čtyři roky starého plánu Ahtisaariho bylo přijato ukončení činnosti MŘS. Evropský diplomat Faith, který měl za úkol provést šetření a kontrolu na místě, sdělil, že se nyní Kosovo projevuje jako "současný multietnický, demokratický stát", ve kterém vznikly nové komunity, zahrnující i srbskou menšinu. Je přitom stanovena ochrana srbských náboženských svatyní. Dalo by se říci, že je to úžasné sdělení odpovědných úředníků.


Ahtisaariho plán předpokládal ochranu práv kosovských Srbů i ostatních menšin, ochranu kulturních památek i náboženských cenností patřících srbské pravoslavné církvi, taktéž vytvoření sítě místních samosprávných orgánů. Prakticky nic z toho se nestalo. Čtyři severní oblasti Kosova, kde převládají Srbové, nejsou pod kontrolou Prištiny a střety z náboženských důvodů jsou na denním pořádku.


Je otázka, jestli je země, která existuje za peníze USA a EU, překládací základna obchodu s drogami, centrum obchodu s lidskými orgány a azyl pro skupiny kriminálníků, připravena na nezávislost. Co se stane s padesáti tisíci Srby v Kosovu až odejde KFOR – NATO? Udělali všechno, aby zde žít nemuseli. Zorganizovali referendum o nezávislosti, obrátili se k Rusku s žádostí o občanství RF a nyní se modlí k Tomislavu Nikoličovi, který jim slíbil, že nezávislost Kosova výměnou za členství v EU neuzná.


Západ vykresluje kosovské Srby jako zločineckou bandu a jejich problémy nevidí zblízka. Bylo uveřejněno vyjádření, že kosovští Albánci žijí plně na účet Západu a na místní Srby nikdo nebere ohled. Rasmussen jasně řekl, že sever Kosova oddělen nebude.


Srbsko je vydíráno prostřednictvím srbských enkláv v Kosovu a za členství v EU si bude pohrávat se zradou svých občanů. Po změně prezidenta mají kosovští Srbové naději.


Srbský ministr pro Kosovo a Metohiji Bogdanovič řekl, že všichni vědí, že Kosovo je "černou dírou Evropy", že ani Srbsko, ani RB OSN plán Ahtisaariho nepřijaly a že Bělehrad s MŘS nespolupracuje, proto nic z plánu pro Srbsko nemá význam. Státy, které Kosovo uznaly, se chtějí co nejrychleji zbavit odpovědnosti, protože zjistily, že tento takzvaný stát takto dále existovat nemůže.


Deník politika cituje prezidenta Evropského hnutí v Kosovu Beqaje, který říká: "Plné fungování státu na celém území má problémy s nezávislostí zákonodárné a soudní moci, která závisí na výkonné moci, zvláště na předsedovi vlády. Konečně i mezinárodní skupina i naše (kosovské) instituce státní správy jsou natolik zpolitizované, že můžeme konstatovat, že nemáme profesionální státní řízení."


Hashima Thaciho obvinil Beqaj z usurpování vlády. Thaci prohlásil, že jeho země zahajuje novou éru a dlouhodobým cílem jeho vlády je vstup do NATO a EU. Předložil "velkodušný" plán integrace severních Srbů do kosovských struktur. Řekl: "Budeme aktivní, dynamičtí a otevření v dialogu se Srby na severu. Většina Srbů v Kosovu je integrována do kosovských struktur jak na státní, tak na místních úrovních. Máme skvělou spolupráci, proto mohu předpokládat, že tak to bude i se Srby na severu."


Rozhodnutí MŘS o udělení statutu plnoprávného státu Kosovo ukazuje na bezmocnost EU, USA i Turecka v řešení kosovského problému. Dělají jednostrannou neproduktivní politiku, ignorují skutečnou situaci, kdy je předčasné hovořit o zformování státu. Bylo řečeno, že KFOR-NATO a EULEX (komise EU pro navracení běženců a pro soudy v majetkových sporech) zůstanou na místě jeden až dva roky.


Od září už nebude mít odpovědnost za události v Kosovu MŘS. Všechny země dostaly na vědomí, že Kosovo je zralé na nezávislost a je třeba jej bez výmluv uznat.


Převzato z Pravda.ru

Přejít do diskuze k článku