Teroristický útok v Burgasu – šílenství vystrašeného zvířete
Ljubov Ljulko
Červenec 19, 2012
Poselství středečního útoku na autobus s izraelskými turisty v Burgasu znělo: smrt může dostihnout izraelského občana v jakémkoliv místě. Politika uplatňovaná Izraelem a USA na Blízkém východě dělá z Izraelců rukojmí. Sám Západ tuto válku rozpoutal a situace se může vymknout kontrole.
Bulharská vláda zaujímá názor, že čin byl spáchán sebevražedným atentátníkem, nikoliv že bomba byla v zavazadle. Atentátník měl být občanem USA, který přijel do Bulharska na falešné dokumenty.
Netanjahu z činu obvinil Írán s odůvodněním, že všechno na Írán ukazuje. Připomenul některá napadení Izraelců (Indie, Gruzie, Thajsko, Keňa). Vyhrožoval, že Izrael bude odpovídat tvrdě.
Jeho vyjádření mělo politické pozadí. Potřebuje najít důvod k útoku na Írán. Extrémem potom je, chce-li dát svoje občany jako rukojmí ze stejného důvodu. Podle druhé verze v tom nic politického není, je to chyba Mossadu. Zmýlil se a neurčil správně původce. Proč ale bylo zvoleno Bulharsko a jak Izrael odpoví?
První verze je méně pravděpodobná, neboť USA, které velí Izraeli, nemá v tuto dobu na válce zájem. Nemají peníze, země je v krizi, v Iráku i v Afghánistánu situace "hoří". Je ropná krize, která měla v roce 2007 "dolarové papírky" zachránit, ale teď už je nezachrání.
Ani v případě, že by platila druhá verze, není v ní účasten Írán, přestože jeho zpravodajská služba není slabší než Mossad. Bulharské radio oznámilo, že izraelské tajné služby varovaly bulharské kolegy před možnou teroristickou akcí kolem Burgasu. Požádaly o zesílení bezpečnosti v této oblasti na letištích a kolem nich. To jest – Netanjahu věděl o čem mluví. A proč v Bulharsku? Protože tam se nic nečekalo. Podobné to bylo před osmnácti lety v Argentině v izraelské veřejné instituci. I tam to bylo nečekané.
Na Balkáně udeřili proto, že Západ tam prorazil "černou díru" – Kosovo. Tam se islámským extremistům dobře daří a to je jedna z důležitých okolností. V roce 1989 se Washington snažil sponzorovat Bulharsko a další východoevropské země, aby je přeorientoval na Západ. V Bulharsku bylo postaveno několik "společných objektů" – dvě letecké základny, výcvikové středisko a středisko logistiky. Tam je Washington od Blízkého východu kousek. V roce 2004 se Bulharsko stalo členem NATO a za 4 roky přišla na svět Státní agentura pro národní bezpečnost.
Dalšími podezřelými z terostického útoku jsou Hizballáh a al-Kájda. Radikální šiítský Hizballáh je placen Íránem a koordinován Qudsem, což je oddíl Strážců islámské evoluce. Avšak představitel Hizballáhu účast na organizování výbuchu odmítl s tím, že izraelské domněnky jsou směšné. Hizballáh nebojuje s turisty. Jistě ani palestinské hnutí na sebe odpovědnost nevezme, když se nachází těsně před uznáním své nezávislosti Organizací spojených národů.
Velmi pravděpodobná je účast sunitské wahabitské al-Kájdy. Ta, která byla ustavena Američany už dávno neexistuje. Nyní pod jejím praporem velmi škodlivě působí fanatičtí extrémisté – organizovaní i jednotlivci. Jak šiítští tak sunitští extrémisté konají džihád proti Izraeli a proti Západu. To, že byl sebevražedný útok proveden v předvečer londýnské olympiády, je příznačný výsledek padesátileté politiky, kterou na Blízkém východě uplatňují USA pod vlivem izraelské lobby s heslem "Rozděl a panuj". Tento princip už vyvolal arabské jaro a islamizaci Afriky a Evropy. Když Obama veřejně navrhl zrevidovat výsledky šestidenní války a zvážit navrácení země do hranic z roku 1967, je Izrael zahnán do postavení štvaného zvířete. To je potom schopno konat nesmyslné skutky.
Převzato z Pravda.ru
http://www.pravda.ru/world/europe/balkans/19-07-2012/1122284-terror-0/
***
Nátlak ve věci S-300
Vasilij Syčev
Červenec 19, 2012
Co nevidět bude Mezinárodní rozhodčí sbor v Ženevě rozhodovat o íránském nároku vůči Rusku, ve věci odmítnutí plnit kontrakt na dodávku protiletadlových komplexů S-300. Jedná se o čtyři miliardy dolarů, což je asi třetina celkového objemu vojenského exportu Ruska. Ruská vláda by se chtěla s Íránem dohodnout na odvolání žaloby, jelikož předpokládá, že je naděje Teheránu na úspěch u soudu velmi vysoká.
Íránské ministerstvo obrany a íránská státní společnost Aerospace Industries Organization podaly žalobu v dubnu 2011. Co všechno představuje částku čtyři milardy dolarů není zcela jasné. Teherán do nároku zahrnul penále za nedodání, ale i všechno z dohod od roku 1996, aby pokuty byly co největší.
Podle neoficiálních údajů byl podepsán kontrakt na dodávku nejméně pěti protiletadlových komplexů v roce 2005. Oficiálně bylo o kontraktu informováno v roce 2007. Cena transakce byla za 800 milionů dolarů, z čehož 170 milionů dolarů poskytl Írán jako zálohu. Penále se předpokládá 300 až 400 milionů dolarů. Dodávky se pozastavovaly pravidelně, oficiálně z technických příčin. Na konci roku 2008 se plnění zastavilo, neoficiálně z "politických důvodů", po změně ruského prezidenta. Tehdy vedoucí zahraničních úřadů Ruska a USA oznámili změnu vztahů. Experti předpokládali, že se Medveděv nechce dostat do rozepře s Obamou, který sliboval zásadní změnu politického směru svého předchůdce.
V červnu 2010 byla přijata rezoluce OSN 1929, kterou Rusko uvedlo jako důvod zmrazení kontraktu. Medveděv ve svém výnosu prakticky ocitoval článek 8 rezoluce a doplnil o systému S-300. Poté Rusko vrátilo Íránu zálohu.
Článek 8 vyjmenovává předmět sankcí s upřesňujícícmi údaji a rovněž nabádá všechny státy k důslednému plnění zákazu dodávek. Ovšem rezoluce se týká jen útočných druhů zbraní a přenosných systémů protivzdušné obrany, ale ani jeden z těchto typů S-300 nepředstavují. I když by bylo možno použít komplexy k pozemním útokům, musely by být známy přesné souřadnice cíle a efektivita a účelnost takového použití by byla sporná.
Mnozí experi považují Medveděvův výnos za ústupek Spojeným státům. Kreml prý se bál zhoršení vztahů s Washingtonem. Možná to také lze brát jako snahu o bezpečnostní opatření vzhledem k výzvám RB OSN k "bdělosti a ostražitosti". Konečně je možno z určitého hlediska přičlenit S-300 ke skupině zbraní podléhajících zákazu OSN.
Írán se v žalobě opírá zejména o to, že v rezoluci OSN se dodávky S-300 nezakazují. Klade důraz na to, že Medveděv ještě zpřísnil už beztak tvrdé mezinárodní sankce. Počítá se s tím, že soud Íránu vyhoví.
Rusko už dříve žádalo po Íránu, aby žalobu odvolal, ale bylo to odmítnuto. Pokud se do soudu spolu nedohodnou, bude Rusko tvrdit, že plnilo požadavky RB OSN. Soud se z jedné strany musí řídit zákony, ale na druhou stranu světové politické společenství silně naléhá, aby se žádné vojenské dodávky Íránu neschvalovaly.
Teherán nemá snahu vyrazit z Ruska velké peníze, pokuta představuje sotva třetinu z ruského vojenského exportu (13,2 miliardy dolarů v roce 2011). Čtyři miliardy dolarů by pro Írán, který je ze všech stran omezován sankcemi, včetně finančních, nebyly k zahození. Výškou nároku chce Írán přimět Rusko k splnění kontraktu na S-300.
Írán to vidí tak, že pokud mu soud vyhoví, bude mít Rusko v ruce trumf dovolující mu komplexy dodat, jak o tom informoval íránský velvyslanec Moskvu. Ovšem dnes už podle zástupce náčelníka íránské letecké základny nejsou S-.300 nutné k bezpečnosti Íránu. Od doby, kdy byl kontrakt podepsán, je nebezpečí jinde než bylo tehdy.
Rusko je jakožto nástupce SSSR povinno plnit rozhodnutí mezinárodních arbitráží. V případě odmítnutí utrpí vážnou újmu na pověsti. Moskva má pošramocenou pověst především u arabských států, odvěkých odběratelů ruských zbraní.
Pokud by soud rozhodl ve prospěch Íránu, může Rusko podat žalobu na OSN a USA o náhradu finanční ztráty. Konec konců jsou vinni za nedodání komplexů oni. Rusko jen plnilo mezinárodní rezoluce. Ovšem zde je naděje na úspěch mizivá a reputace se Rusku stejně nevrátí.
Rusko uvažuje o obnovení kontraktu na dodávku, ale zatím nic konkretního není. Situace je nyní pro Rusko, které se snaží získat svou politickou sílu, příznivá. Obnovení dodávek by bylo dobrým posílením tvrdého postoje Ruska v OSN při ukládání sankcí proti Sýrii. Navíc by dodávka pomohla doplnit několik stovek milionů dolarů do přínosu vojenského rozpočtu.
Vláda o tom nehovoří, ale Rusko musí brát v úvahu pravděpodobnost akcí Západu nebo Izraele proti Íránu. S-300 má ve své výzbroji 16 zemí, zatím se do bojů nezapojovaly. Írán uvedl, že má 4 komplexy S-300, dva z toho od Běloruska.
Jasné je už jedno. Doba ruských kompromisů skončila. Pro Moskvu je stále složitější podporovat jednou rukou země Blízkého východu a druhou "perezagružať" vztahy se Západem. Kreml se ve své zahraniční politice zřetelně přepočítal, fakticky byl před volbou mezi jednak zhoršením vztahů se Západem svou dodávkou S-300 Íránu a ze druhé ztrátou zisku, jména i trhů na Blízkém východě.
Převzato z Lenta.ru
http://www.lenta.ru/articles/2012/07/19/s30
***
Geopolitické tance kolem Černého moře
Vladislav Gulevič
Červenec 22, 2012
Černomořská oblast byla v průběhu historie nejednou místem důležitých událostí. Po rozpadu SSSR význam oblasti ještě vzrostl. Odtud je snaha zaútočit na Rusko. Zatím se nikomu nepodařilo vyvrátit slova cara Alexandra III:"Rusko má jen dva spojence – vlastní armádu a vlastní námořnictvo."
Jakmile se Rusko snažilo dostat k moři, vždycky došlo na střety se zahraničím, které se jej snažilo uzavřít na souši a nepřipustit k oceánu. Odstřižení Ruska od oceánu znamená převahu námořních mocností nad suchozemskou částí světa a tedy nad Ruskem.
Poziční válka mezi námořními a pozemskými státy se v posledních desetiletích nevyvíjí pro Rusko dobře.
V roce 1945 sovětské námořnictvo významně ustupovalo americkému. V sedmdesátých letech se ustavila rovnováha, ale v devedasátých letech se v postsovětském rozkladu do značné míry vytratily zkušenosti sovětské stavby lodí. Například od roku 1969 do roku 1979 spustil Sovětský svaz na vodu 170 ponorek. Podle dnešních měřítek je to až neuvěřitelné. Tehdy mělo černomořské námořnictvo 800 lodí, které hlídkovaly ve všech oceánech. Dnes je už ruské nímořnictvo dvaapůlkrát menší než turecké.
Ještě nedávno existovalo propojení Moskva – Ankara. Turecko se důsledně snažilo dostat se z područí USA. Změny v jednání turecké vlády přinesla situace v Libyi a v Sýrii. Turecko chce především dosáhnout toho, aby nebyl oslaben jeho vliv v sousední Sýrii. Turecko bez Sýrie znamená nemožnost odolávat Izraeli. Washingtonská diplomacie se snaží držet si uměle i Tel-Aviv i Ankaru, dva své klíčové spojence na Blízkém východě.
Turecko nemůže upevnit svou pozici ve Středomoří bez posílení v Černomoří. Lze tedy očekávat aktivizaci turecké humanitární politiky na Krymu (cílem jsou Krymští Tataři) a možná na Kavkaze. Zájmy Turecka jdou proti zájmům Ruska v regionu, neboť Turecko nemůže vedle sebe potřebovat silné ruské námořnictvo.
Jako spojenec Turecka fakticky vystupuje Kyjev, který brání posílení černomořského ruského námořnictva na Krymu. Svými diplomatickmi výkyvy – hned na Západ, hned naopak – už donutil Keml utratit miliony k zařizování rezervních přístavů pro případ náhlé změny postoje ukrajinské vlády ve věci ruské černomořské základny v Sevastopolu. Kdysi admirál Nachimov prohlašoval: "Kdo vládne Sevastopolu, vládne Černému moři." Západ jen čeká na ukrajinské zprostředkování.
Středomoří i Černomoří byly vždycky výbušné. Válka v Libyi a syrská krize, která přerostla ve střet syrského státu s teroristickými skupinami podporovanými ze zahraničí ukazují, že dnes je situace ještě horší. Kromě střediska obsluhy v Tartusu se v roce 1991 středozemní eskadra rozpadla a od té doby ruské lodě podnikaly jen jednotlivé cesty do Středozemního moře.
Tartus také technicky zajišťuje pro ruské námořnictvo území Afrického rohu a Adenského zálivu (dopravní cesta pro ropu do Evropy). Poblíž Tartusu je plavební trasa do Rudého moře přes Suezský průplav a několik dní plavby odtud se nachází Gibraltarská úžina a vstup do Atlantického oceánu. Rusko se snažilo dostat se na jemenský ostrov Sokotra a do Tripolisu, ale nezdařilo se. Odevšad z teplých moří Rusko vytlačují.
Vytěsnění Ruska z Černého moře je jedním z hlavních úkolů geopolitického protivníka. Vysvětlení spočívá v tom, že bez Středozemního moře má Rusko ještě Černé moře, ale bez Černého moře nemá ani Středozemní. Projekt, který má uzavřít Rusku přístup k Černému moři je Velké Čerkesko. Velké Čerkesko představuje spojení Adygeje, Karačevsko-Čerkeska, Kabardino-Balkarska a části Stavropolí. Hranice má jít po čáře Rostov na Donu – Stavropol – Pjatigorsk. Přístup má být uzavřen od hranic s Gruzií po břehy Azovského moře. Rumunské, bulharské a gruzínské námořnictvo bude posíleno s pomocí NATO. Dnes mají v Černém moři společně 250 lodí. Ke všem akcím se počítají opakované agresivní "politické výsadky" západoukrajinských nacionalistů na Krym, protestujících proti přítomnosti ruského námořnictva na poloostrově. Tímto způsobem má být dosažena přeměna Ruska na průměrně vlivný stát bez přístupu k teplým mořím.
Převzato z Fondsk.ru
http://www.fondsk.ru/news/2012/07/22/geopoliticheskie-tancy-vokrug-prichernomorja.html
