Svět ruskýma očima 162

Reklama


Nebezpečná historie: bereš cizí peníze – ztrácíš svoje zájmy

Michail Ščipanov

Říjen 15, 2012

Jak pracoval zahraniční kapitál na rozkladu Ruska

Libra anglické politiky

Ještě dříve než Evropané začali do Ruska přes Kavkaz a Chazarsko pronikat Arabové. Tolary se v Rusku objevily až v jedenáctém století. Obchodní zájmy šly začasté ruku v ruce s politickým napojením a hledáním rozličných geopolitických preferencí.

Sousedé Ruska začínají promýšlet využití tradičních peněžních nástrojů k řešení svých záležitostí v této zemi. Ke konci patnáctého století najednou zjistili, že na východním konci Evropy existuje významná mocnost.

Do Ruska přišly nové tradice po příchodu byzantské princezny Sofie Paleolog, avšak v té době se ještě nejednalo o vliv na domácí politiku. Až za vlády Ivana Hrozného si Moskvu přisvojují Angličané. Důvodem je mnohem kratší cesta tímto směrem do Indie. Anglické faktorie se usidlují v Povolží, odkud lze přes Kaspik pokračovat žádanou cestou. Nato nastává Doba těžkostí (1598 až 1613) plná nepokojů, hladomoru a občanských válek, kdy byla zničena mnohá cizí střediska, včetně německého předměstí.

Velká krvavá hra

Čím se Rusko stávalo ve světě významnější, tím více se sypalo do kapes některých domácích velmožů peněz. Většinou šlo o peníze anglické. Koncem osmnáctého století se objektem mazaných britských politiků stal ruský "donkichot" – car Pavel. U Britů vždycky platilo, že účel světí prostředky. Až dnes bylo teprve pochopeno, že se mírně výstřední ruský vládce stal obětí bezohledné PR kampaně, která morálně zdůvodnila následující fyzické odstranění "absolutně šíleného cara". Na vytvoření aury idiotismu kolem Pavla Petroviče se podílel i evropský tisk. Bohužel to přijali i ruští politici. Bezprostřední účast v zavraždění cara měli i britští diplomaté. V této době byla ještě Evropa tolerantní a takovéto vměšování bylo nepřístojné. Otázka zní, komu to bylo ku prospěchu.

Pavel se za svého panování začal odvracet od svazku s Anglií, kvůli níž už Rusko tahalo horké kaštany z ohně v době Sedmileté války. Měl v úmyslu sblížit se s Napoleonovou Francií. Dnes se tato politika jeví přes prizma války roku 1812 zkresleně. Je možné, že kdyby spiklenci Pavla nezavraždili, nedošlo by ani k první Vlastenecké válce a mapa světa by vypadala jinak. Nebyla by britská říše, nad kterou nezapadalo slunce. Po bitvě na Berezině přesvědčoval Michail Kutuzov cara Alexandra Prvního, aby nezahajoval evropské tažení, že je prospěšné jen Británii. Avšak ten už se viděl v roli kontinentálního mesiáše, chtěl být slavný a nebyl k zastavení.

Ovšem plány Pavla a Napoleona zorganizovat společné tažení do Indie přes Povolží a Kaspik byly rovněž pochybným dobrodružstvím.

Pavel se stal přímým nebezpečím pro britské zájmy a Britové přijali radikální řešení. Anglosasové neprovádějí svou politiku v bílých rukavičkách. Nastává jednání: britský velvyslanec Wentworth předal prostřednictvím své milostnice Olgy Žerebcovové (sestra posledního favorita Kateřiny II.) spiklencům velké peníze. Propojily se zájmy restaurátorů zahraničních i domácích. Vždyť Alexandr při své korunovaci sliboval, že za něho bude všechno stejné jako za babičky (Kateřina Veliká). Nemalou roli zde sehrálo anglické zlato.

Na čí účet zvonil "Kolokol"

Je nespornou skutečností, že série polských povstání byla placena silami, které si přály rozklad ruské říše. Je podezření, že i vůdcové Děkabristů přijímali zahraniční podporu. Vyšetřování v tomto směru ukončil sám Mikuláš II., zřejmě si zveřejnění takových styků nepřál. Se svými sousedy chtěl žít v míru.

V polovině devatenáctého století se na scéně objevuje Alexandr Gercen, liberál v emigraci a feudál, napojený na Děkabristy. Své rolníky nepropouštěl, ale zasazoval se za zrušení krepostnovo (nevolnického) práva. Dalo by se říci, že teoreticky. Jenomže daleko od Rusi se stává závislým na bance Rothschildů. Ruský velvyslanec v Paříži Armin o tom říká: "Jen málo vlád může říci, že nejsou spoutány zlatými řetězi Rothschildů." Už tehdy hráli bankéři složitou hru proplétání hospodářských zájmů s čistě politickými.

Gercenovi přikázal car vrátit se domů, ovšem on to neudělal. Proto mu byl odňat jeho značný majetek. On se ale pokusil u Rothschildů směnit dva cenné papíry moskevské bezpečnostní pokladny. Za první získal odpovídající částku peněz, přičemž bankéři zjistili, že má v Rusku obstavený majetek i účty. Bylo jasné, že jedná podvodně. Záměrně to přehlédli a využili k jeho zaverbování pro své budoucí cíle. Rothschildové byli věřiteli ruské říše. Požádali petrohradskou vládu o uvolnění Gercenova majetku. Jinak pohrozili, že by jí mohli ukončit úvěry. Ze všeho se dá usoudit, že Gercen se stal důležitý nejen pro bankéře, ale i pro britskou vládu. Zostřily se evropské spory. V dohledu byla celoevropská agrese proti Rusku, zvaná Krymská válka. Její rozsah byl od Kronštadtu až po Daleký východ.

Je charakteristické, že vydání prvních čísel "Polární hvězdy" a "Kolokolu" se shodovalo se zahájením Krymské války, konkretně její turecké etapy. Obraz Ruska jakožto říše zla není až výmyslem Reaganovým. Toto označení je mnohem starší. Gercen byl placen Rothschildovou bankou a sehrál svou roli.

Nicméně Kolokol byl tehdy jakýsi předchůdce WikiLeaks. Na jeho stránkách se začaly objevovat tajné dokumenty, které Gercenovi na Západ dodali jeho spojenečtí liberálové. Například protokoly ze zasedání Státní rady pro rolnické otázky nebo informace vojenského charakteru. To už zavánělo špionáží.

Kvůli tomu stálo Angličanům zato platit Gercenovu typografii i vytvářet mezinárodní a dobře zakonspirovanou síť dodávek tiskovin do Ruska. Fungovalo to tak, že do Ruska šly časopisy a nazpět informace. Zápas Kolokolu postupně utichal. V Rusku se začalo s reformami, bylo ohlášeno zrušení krepostnovo práva a začala se formovat místní vláda. Gercen ztratil ruské posluchačstvo. Za nějaký čas on i jeho dcera za podivných okolností umírají.

"Sám přišel nikým nepoznán"

Nejvýraznější stránkou financování páté kolony byl v Rusku po dlouhé roky utajovaný svazek Lenina s rozvědkami ruských nepřátel v první světové válce – Německa a Rakouska – Uherska.

Je známa přeprava Vladimíra Iljiče v zaplombovaném vagonu do Ruska přes nepřátelské území. Vypravili jej do Ruska s cílem rozbití země zevnitř. Tato cesta byla jen vrcholem ledovce Iljičovy spolupráce se speciálními službami, podporujícími jej v emigraci. Je to opakování Gercenova případu.

Kontinent se připravuje na válku a ruští "dobrodinci" pomáhají páté koloně prostřednictvím nespokojenců s ruskou vládou. Počátkem roku 1914 založili Němci ve Stockholmu Fürstenbergovu banku, v jejímž čele stanul zapálený bolševik Hanecki, kterého chválil za jeho čestnost i sám V. I. Lenin. Ruská rozvědka získala dokument německého ministerstva zahraničí, v němž se praví, že takovéto struktury jsou zakládány v neutrálních zemích k působení na vnitropolitickou situaci u potenciálních protivníků Německa. Dnes by se to nazývalo podněcování sociální nenávisti.

O něco později při jednání v městečku Poronino provedla rakouská policie v Leninově bytě prohlídku, kde našla browning, což mělo být důvodem k zatčení. Jenže mu delikt byl prominut a mohl odjet do Švýcarska. Své sestře v tuto dobu napsal, že peníze mu nechybějí. Vypadá to, že své osvobození si zajistil podpisem souhlasu se spoluprací s rozvědkou rakouského generálního štábu. Jaký zde měl pseudonym, to se už asi nikdo nedozví.

Bolševiky také platil známý Pavrus, který vybízel německé specialisty k vyprovokování nespokojenosti v Rusku podobné té, která nastala v roce 1905. Obětoval na to asi 20 milionů rublů. Ve Skandinavii založil jakýsi úřad "Fabian Klinkslyand", který opět šéfoval Hanecki. Byl zřejmě spolehlivou osobou pro získání zahraniční "pomoci".

Je dosti charakteristické, že německému velvyslanci ve Švýcarsku bylo již v roce 1915 známo, že bude-li v Rusku u vlády sociální demokracie, dojde k separátnímu míru s Německem a ke svrchovanosti okrajových území říše.

Státní sekretář německého ministrerstva zahraničí Kuhlmann píše císaři, že bolševici mohli pozvednout svou Pravdu jen zásluhou přílivu fondů. Bolševici potřebovali prostředky na tisk i na stranický aparát.

V roce 1945 zabrali Američané archivy německého ministerstva zahraničí. Z nich bylo možno vyčíst jednotlivé odstíny spolupráce bolševiků s nepřáteli Ruska. Podle anglického historika Smila stála Německo podpora ruské revoluce 30 milionů marek. Iljič peníze vzal a správně je upotřebil. Převzal vládu, Němce obešel, když revoluci připravil už i v Německu. Brestský mír a hromadný vývoz potravin a surovin ze země byly jen dočasné platby za německé financování. Horší byl chaos občanské války.

Epilog  

Zde uvedené příklady z různých fází finančního zasahování do ruských vnitřních záležitostí a cíle "sponzorů" v průběhu času byly stále stejné: rozvracení země, podporování páté kolony, oslabování Ruska tak, aby bylo možno bez problémů využívat jeho bohatství. To, k čemu došlo v devadesátých letech, přiznali sami Američané. Početní zaoceánští poradci dosadili vládu mladých reformátorů a nepokrytě sbírali informace.

 

Jeden z francouzských novinářů řekl, že zahraniční politika je válka jinými prostředky. Pro válku jsou nutné tři věci: peníze, peníze a zase peníze.


Převzato z file-rf.ru

 

***

Panama se nenechala rozprodat

Ljubov Ljulko

Říjen 26, 2012

Panamská vláda byla protestním hnutím donucena změnit zákon o privatizaci půdy. Heslem hnutí bylo "Panama se neprodá". Konkretně došlo k tomu, že se vládní snaze vzepřely místní orgány vlády, odbory, státní a veřejné organizace, místní podnikatelé a studenti.

Panamský prezident Martinelli oznámil, že bere v úvahu protesty občanů provincie Colón a přezkoumá zákon o privatizaci půdy podél Panamského průplavu. Privatizace předpokládala, že vlastníci půdy budou inkasovat poplatky z toho, co bude na této půdě stát. Potenciální kupci by tak přišli k značným výhodám. Byly by to samozřejmě nadnárodní společnosti.

Protestující dosáhli úspěchu a domohli se zrušení zákona o prodeji státního majetku, což je v zemi s neoliberální vládou dost neobvyklé. Přednosta magistrátu v Colónu Lee dal ústřední vládě lhůtu několik dní, aby zrušila zákon č. 72, jinak pohrozil uzavřením všech čtrnácti okrsků magistrátu. Znamenalo by to postavení barikád, pálení pneumatik a bombardování policejních aut kameny a tlučení holemi. Při stávkách už to bylo předvedeno. Policie použila gumové střelivo a slzný plyn. Dva dny stávkovaly všechny stavební podniky a byla paralyzována rekonstrukce Panamského průplavu.

Obchodně průmyslová komora Panamy ohlásila, že s vládou nebude jednat. Místní podnikatelé pochopili, že konkurenci s nadnárodními společnostmi nemohou odolat a podpořili protestující uzavřením všech podniků. Umělci a zaměstnanci divadel protestovali s heslem "Ne privatizaci kultury". Odpor k privatizaci sjednocuje "Široká opoziční fronta" (FAC).

Generální koordinátor FAC prohlásil, že vláda chce prodat majetek, který patří celé Panamě. Podle něho chce oligarchická vláda diskreditovat svůj lid a FAC to nedovolí.

Ministr hospodářství Lima se snažil o vyjednávání. Nabízel namísto třicetišestiprocentní akvizice z prodeje půdy stoprocentní. Na rozvoj provincie by tak mělo jít asi 2 miliardy dolarů za rok po dobu dvaceti let. Jednání skončila neúspěšně a následovala stávka.

Největším uživatelem a investorem Panamského průplavu je Japonsko, které si zřejmě dělalo naději na výhodné kontrakty.

Prezident oznámil, že když si obyvatelé provincie Colón nepřejí prodej půdy ZLC, nedojde k němu. V zóně volného obchodu provincie Colón je asi 3200 firem s třiceti tisíci zaměstnanci, což je pro obchodní obrat lákavé území. Zde obchoduje prakticky celá Severní i Jižní Amerika. Už jen poplatky za průjezd průplavem přinesly ve finančním roce 2010 až 2011 státní kase jednu miliardu dolarů.

Latinská Amerika předvádí dva možné přístupy jak vyjít z krize. Fernandézová, Morales a Chavez se snaží konzolidovat státní sektor, znárodňovat odvětví schopná vývozu, čímž dávají možnost plnit rozsáhlé sociální programy. Jiní představitelé států jdou cestou neoliberalismu a ti se o podporu chudých nestarají. Tuto skupinu podporuje MMF a západní vlády. Odůvodňují to potřebou oživit podnikání.

V Panamě je prezidentem reprezentant liberální pravicové strany Demokratická volba, multimilionář vlastnící největší síť supermarketů v zemi, prezident nebo akcionář největších panamských společností a Globální banky.

V Panamě se ukázalo, že nespravedlivá privatizace může vést k revoluci.

Převzato z Pravda.ru

 

Přejít do diskuze k článku