Svět ruskýma očima 176

Reklama


Fond vměšování


Petr Iskenderov


Leden 30, 2013


Evropská unie vytvořila nový fond "podpory demokracie" v sousedních a neutrálních zemích, nazvaný Evropský fond podpory demokracie (European Endowment for Democracy – EED). Má udělovat granty novinářům, blogerům, neziskovým organizacím, odborníkům, politickým organizacím a to i těm, které fungují v exilu. Jedná se o podporu opozice v Alžírsku, Arménii, Palestině, Ázerbajdžánu, Bělorusku, Egyptě, Gruzii, Jordánsku, Libanonu, Libyi, Maroku, Moldavsku, Sýrii a na Ukrajině.


Iniciátory vytvoření fondu jsou Evropská komise a vedle ní speciálně Polsko a Švýcarsko a také poslanci Evropského parlamentu. Fond má počáteční obnos 14,2 milionů eur, z toho 6,2 milionů je od Evropské komise, od Švýcarska a dalších zemí je 8 milionů eur. V průběhu tří let má ještě dostat od Evropské komise 10 milionů eur. Komisařka Ashtonová tvrdí, že fond vzniká ve velmi příhodném momentu, jelikož rok 2013 se stane klíčovým pro demokratické změny, zejména pak v zemích sousedících s EU. Eurokomisař Füle řekl, že EED pomůže rozvíjejícím se hráčům, kteří se potýkají s překážkami při směřování k EU. (1)


Myšlenku fondu tohoto typu předložil již počátkem roku 2011 polský ministr zahraničí Sikorski. Tehdy byl Západ okouzlen arabským jarem. Brusel se domníval, že nastala vhodná doba ke změnám nejen v Severní Africe a na Blízkém východě, ale i v zemích bývalého Sovětského svazu. V plánu byla široká škála opatření, včetně rozsáhlé politické a finanční podpory opozičních sil.


Postupně se měnily priority. Týká se to především Běloruska. Zde dostávají opoziční protivládní složky z EED významné příspěvky. Ovšem přímé placení opozičních sil, včetně nejradikálnějších, je v rozporu s bruselským programem "Východní partnerství", kam se podařilo Minsk vmanipulovat. Účast Běloruska v něm je omezena.


Evropa činí nátlak na oficiální Minsk už přes 15 let. Naposled podepsaly EU a Minsk dokument "Dohoda o partnerství a spolupráci" v roce 1995, ovšem dosud není Europarlamentem ratifikovaný, z důvodu autoritářství Lukašenka.


Proč se nyní klade důraz na nákladný mechanismus demokratizace a co měla Ashtonová na mysli tím, že rok 2013 bude důležitý pro dění ve státech sousedících s EU?


Jednou z hlavních příčin je upevnění politického a finančního vlivu Ruska v celém postsovětském prostoru. Podle polské analytičky Dinerové je Ruskem předložený "nový projekt ekonomické integrace zacílený na vytvoření eurasijského svazu na základě celní unie Ruska, Kazachstánu a Běloruska hlavní výzvou Evropské unii. Vážnou nervozitu v EU vyvolává to, že tento projekt nevyžaduje od běloruské vlády liberalizaci politického systému, na rozdíl od požadavku Bruselu. Jinými slovy: Moskva nepodmiňuje finančně – ekonomickou podporu zasahováním do domácích záležitostí.


První vážnou prověrkou programu rozsáhlého placení protivládních elementů v Bělorusku budou podle plánu Bruselu podzimní parlamentní volby v roce 2013. Seznam úkolů, které si zde EU klade, je vypovídající: rozpracování "protikrizového programu" pro opoziční kandidáty, zaplacení publikací v "nezávislých" běloruských novinách, tisk agitačních materiálů, uspořádání "tréningových zasedání pro mladé opozičníky, kteří budou pozorovateli ve volbách". (3)


Ženou tedy integrační iniciativy Ruska k bývalým sovětským republikám Brusel k realizaci plánů destabilizace tohoto prostoru. Plán "přikrmovat" opozici v postsovětských republikách zahrnuje i Gruzii a Moldavsko, jejichž režimy jsou prozápadní.


Zájem EED o placení opozice v Egyptě a Libyi vypovídá o tom, že ne všechno se událo v zemích "arabského jara" podle zadaného scénáře.


Všechno nasvědčuje tomu, že strategie Západu k postsovětským republikám, Severní Africe a Blízkému východu vyvolává svojí nepromyšleností paniku mezi tvůrci jejich politiky. Dokonce Robert Kaplan, hlavní analytik globální zpravodajské služby STRATFOR musel přiznat, že události v Severní Africe a na Blízkém východě se začaly utvářet mnohem složitěji než si Washington a Brusel představovaly. Za těchto podmínek nemůže eurounijní politika přímého vměšování do záležitostí jiných zemí, která má nepokrytě destabilizační charakter, nepřivést samu EU k rychlé diskreditaci.


Odkazy uvedeny u originálu


Převzato z Fondsk.ru(external link)

 

***

 

Vstup Turecka do ŠOS: bluf nebo realita?


Ljubov Ljulko


Leden 31, 2013


Turecký prezident už po několikáté zveřejnil snahu změnit Evropskou unii za ŠOS, čemuž Západ příliš nevěří. Koncem ledna poskytl rozhovor místní TV společnosti, v němž na adresu EU řekl, že ta o Turecko nestojí a stydí se to přiznat. Jeho země tak zbytečně ztrácí čas neužitečnými hovory s EU. Jestliže se tak špatně pokračuje, musí se sedmdesátipětimilionové Turecko dát po jiné cestě. Před časem navrhl Putinovi, aby Turecko bylo přijato do ŠOS s tím, že v tomto případě dá sbohem EU. Dodal ještě, že šanghajská pětka je mnohem silnější než EU.


Každého nejprve napadne, že takto chce Erdogan vyjádřit své zklamání ze slepé uličky, do níž se jednání s EU dostalo. Ovšem Turecko zde má svůj podíl: nepřiznává nezávislost Republice Kypr a porušuje práva žen. Je tu i další okolnost, a tou je nebezpečí možné nekontrolované imigrace Turků do rozvinutých zemí EU (kouká z toho islamofobie a xenofobie).


Nabízí se i druhý závěr. Erdogan hledá blok, který by odpovídal ekonomické síle jeho země, jejím geopolitickým ambicím světového hráče. Evropa je slabá, má vlastní starosti a Turecko by v ní fungovalo jen jako velký investor. Naproti tomu ŠOS si vybojovává vliv i na Západě a jakožto protiamerický blok především v Asii. Vstoupit do něho mají zájem rovněž současní pozorovatelé Pákistán, Afghánistán a Indie. Erdogan Putinovi oznámil, že s uvedenými zeměmi má Turecko mnohé společné hodnoty. V listopadu podalo přihlášku k získání postavení partnera v dialogu v ŠOS. Je to postavení o stupeň nižší než pozorovatel. Světoví analytici uvažují, zda je Erdoganovo vystupování míněno vážně, anebo blufuje s cílem donutit Brusel ke změně stanoviska.


Za zmínku stojí, že za rok budou v Turecku parlamentní volby a premiér zahajuje volební kampaň. Ví, že počet přívrženců vstupu do EU se snižuje. Hospodářské ukazatele dávají znát také snížení závislosti země na EU. Podíl zemí EU klesl v obchodním obratu Turecka z 55 % v roce 2003 na nynějších přibližně 40 %.


Významný turecký ekonom Gian Baydarol řekl: "EU ztrácí v souvislosti s krizí mnoho krve. Turecko rok od roku roste. V době, kdy se bilance sil přemisťuje na východ, se stává Turecko jedním z centrálních států. Erdogan chtěl upozornit vůdce EU na to co se děje."


Ministerstvo zahraničních věcí USA se pokusilo ironizovat. "Washington pozorně studuje vyhlášení tureckého premiéra o možnosti vstupu jeho země do ŠOS", řekla oficiální představitelka MZ USA Victoria Nulandová. Pokračovala: "Je to celkem zajímavá perspektiva, berouc v úvahu, že Turecko je zároveň členem NATO". Znamená to, že Washington nepřipustí přičlenění Turecka k ŠOS, neboť členství v obou organizacích se vylučuje. Ideologicky stojí proti sobě. Erdogan tedy blufuje.


Pro země ŠOS je podstatné, že Erdogan předvádí "osobní zájem" Turecka. Napomáhá mu stabilní hospodářský rozvoj Ruska, Kazachstánu a Číny. ŠOS demonstruje úsilí o zajištění energetické bezpečnosti, rozvoj dopravní infrastruktury a vytváření odpovídajících mezinárodních dopravních koridorů. Dokončuje se práce na vytvoření Fondu rozvoje (speciální účet) a Banky rozvoje ŠOS. Jeho vliv v Asii stále roste. Pro turecké ambice stát se světovým hráčem je vše jasné.


Ve vojenských otázkách závisí Turecko na NATO. Na hranicích se Sýrií jsou umístěny rakety Patriot. Co se stane, jestli syrský konflikt překročí turecké hranice? Na to je jediná odpověď. Premiér takovou propagandu v západních mediích podporuje, ale jasně ví, že to není možné. Turecký prezident Gül řekl, že jeho země nepočítá s bojem v Sýrii v žádném případě. O tomtéž hovořil Asad a mnozí rozumně uvažující experti.


Vezme-li se v úvahu hospodářský a politický potenciál Turecka v regionu, byla by pro EU jeho ztráta velkou chybou, což tam dobře vědí. Hlavním odpůrcem integrace Turecka do EU je Francie. Počítá se s tím, že se v nejbližším termínu, na každoroční konferenci o bezpečnosti (Mnichov, 2. a 3. února) sejdou ministři zahraničí Francie a Turecka Fabius a Davutoglu. Fabius by se měl k záležitosti vyjádřit.


Převzato z Pravda.ru(external link)

***

Egypt: "Černý blok" vyplouvá na povrch


Dmitrij Sedov


Únor 2, 2013


Zdálo by se, že v Egyptě byla po dvou letech ukončena revoluce zvolením zákonného prezidenta a příchodem k vládě Muslimských bratří. Situace se ustálila a otevřela se cesta k vytvoření nové společnosti. Namísto toho přišly nové nepokoje, navíc s velkým počtem obětí.


Kdo za nepokoji stojí? Všechno začalo protesty fotbalových fanoušků proti rozhodnutí egyptského soudu o trestu smrti viníkům hromadné rvačky v Port Saidu, při níž zahynulo 74 lidí. Soud ustavený novou vládou vynesl rozsudek nad 21 provinilci. Nejen mládež, ale i dospělí z Port Saidu se domnívali, že vláda není schopna zajistit pořádek a snaží se svalit vinu na mladé. Začaly protesty a násilí. Přidala se i další města kolem Suezského průplavu. Na tu dobu připadlo dvouleté výročí od zahájení revoluce a na káhirské náměstí Tahrír vyšla mládež s politickými hesly. Protestovala proti šaríi a podobným nedemokratickým pravidlům zavedeným novou vládou.


Opozice obviňuje prezidenta Mursího a vládu ze zrady revoluce. Velká nespokojenost panuje s protlačováním nové islámsky zaměřené ústavy a s vládnutím Mursího. Prezident na to odpověděl zavedením zákazu vycházení ve městech kolem Suezu, ale protestující nedbali. Po dalších protestech, mrtvých a raněných přijala Rada Šúry (nový vysoce postavený orgán parlamentu) rozhodnutí o nasazení armády k plnění policejních funkcí, což bylo dosud zakázáno. Armáda obsadila protestující města.


Mursí vyzval k národnímu dialogu na ukončení násilí. K jednání pozval 11 politických stran. Opozice jeho výzvy ignorovala. Viní ho, že namísto vlády všech Egypťanů stvořil autokracii a ústavu omezující svobodu náboženství. Fronta národní spásy (FNS) utvořená z mnoha frakcí je nejpočetnější silou opozice a není ochotna jednat. Její vůdce Baradei prohlásil, že je nejprve potřeba sestavit vládu národní jednoty a změnit články, které vyvolávají protesty obyvatel. Po Mursím se požaduje, aby přiznal odpovědnost za prolitou krev.


Ministr obrany vystoupil ve Vojenské akademii a jeho projev byl ihned převzat medii jako postoj armády ke krizi. Řekl, že "prudká polarizace politických sil vyvolává starost vojáků, protože působí negativně na stabilitu a ohrožuje národní bezpečnost." Bylo to chápáno jako nový vstup armády do politiky pro případ, že by k tomu byla příhodná situace. Ministr obany je Mursího člověk a je pravděpodobné, že vláda bude chtít použít sílu, ztroskotá-li jednání s opozicí.


Při posledních událostech se objevily síly, které si říkají Černý blok. Jsou dobře organizované a mají dost peněz. Oblékají se do černých oděvů, nosí černé masky, pracují energicky tvrdě a vyznačují se ostrou protiislámskou rétorikou. Ukázali se jako nejaktivnější a nejlépe organizovaní nepřátelé Muslimských bratří. Jsou přítomni ve všech rebelujících městech. Tvrdí o sobě, že jsou součástí světového osvobozeneckého hnutí a vládu Muslimských bratří nazývají režimem fašistické tyranie. Vláda je naopak označila za teroristy zralé pro vězení, pro které je důvodem i nošení jejich uniforem a masek.


Odborníci předpokládají, že mají kořeny v evropském Černém bloku ze sedmdesátých let minulého století, který se později transformoval na antiglobalisty. Jejich program je jednoduchý:


  • Dát lidem svobodu

  • Zničit korupci

  • Vyhnat tyrany


Podle zakladatele Černého bloku je hlavním heslem organizace "Msta nebo revoluce" (Vengeance or Revolution). Řekl: "Chceme se stát mučedníky a toho lze dosáhnout jen přes spravedlivou mstu, přes zničení těch, kteří zavinili vraždy mučedníků." Ve videoklipu říkají: "Hovoříme o sobě otevřeně proto, abychom bojovali proti fašistickým tyranům, Muslimským bratřím a jejich vojenskému křídlu …Nejsme banditi ani sabotéři."


Jiný člen vedení Černého bloku prozradil, že jsou v něm aktivisté hnutí Ultras, Hnutí mládeže 6. dubna a další radikálové. Černý blok má být součástí extremistické trockistické organizace. Trockisti jsou dobře organizovaní, nazývají se Revoluční socialisti a jejich heslem je "Občas s islamisty, ale nikdy se státem." Maji svoje noviny Socialista, internet a sídlo. Finančně jsou dobře zajištěni, operativní a je předpoklad, že jsou podporováni mezinárodním trockistickým hnutím.


Profesor historie Mark LeVine míní, že Revoluční socialisti sehráli hlavní úlohu v organizování událostí na náměsti Tahrír v r. 2011 a nyní mají silný vliv na egyptské pracující. Připravili spolu s dalšími levicovými silami 25. 1. 2011 manifestaci, která zahájila egyptskou revoluci. Spolu s dalšími skupinami měli vypracovanou strategii protestů tak, aby se vyhnuli jejich blokování bezpečnostními složkami.


Denně pracovali s mládeží a připravovali stále nové protesty, vyzývali pracující ke generální stávce a vydali výzvu: "Režim může demonstracím odolávat dlouho, ale několik hodin stávky nevydrží. Stávkujte na železnici, ve veřejné dopravě, ne letištích a v průmyslových společnostech na podporu naší mládeže a mučedníků. Připojte se k revoluci, využijte svou sílu a zvítězíte."


Vstup pracujících do akcí ve velkých městech byl organizován trockisty a sehrál mnohem větší úlohu při svržení Mubaraka 1. 5. 2011 než mládežnické sítě Twitter a Facebook. Mezitím se trockisti spojili s dalšími levicovými politickými uskupeními a vytvořili Koalici socialistických sil (Populární strana demokratické aliance, Socialistická strana Egypta, Komunistická strana Egypta, Demokratická strana pracujících), což je důležitá a dobře organizovaná síla.


Nyní už trockisti přestali hledat kompromis a dohlížejí, co se bude dít mezi FNS a salafisty, kteří spolu jednají, aby Mursímu byly předloženy společné požadavky. To, že se k moci dostali Muslimští bratři, považují za svoji prohru.


Převzato z Fondsk.ru(external link)

Přejít do diskuze k článku